Povinná literatura:
-
Bureš, M. 2000: Nástin problematiky managementu v současné
archeologii. Archaeologia Iuvenis ročník VI – 2000, číslo 1, 32 – 43.
-
Bureš, M. 2003: Archeologické dědictví a veřejnost,
(Re)konstrukce a experiment v archeologii 4, 183 – 192.
-
Bureš, M. 2003: Deset let nestátní archeologie v České
republice, Sedmdesát Neustupných let, 49 – 63, Praha.
-
Peška, J. 1997 (ed):
Archeologická památková péče - legislativa a skutečnost,
Olomouc .
-
Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy,
Archeologické rozhledy LII/2000, 701 – 705.
-
Varhaník, J. 1999: K právní
úpravě archeologických výzkumů a nálezů, Správní právo 6, 337 - 356.
-
Varhaník, J. 2000: K úmluvě
o ochraně archeologického dědictví Evropy, Archeologické rozhledy LII,
706 – 708.
-
Varhaník, J. 2001: K uvádění
obsahu maltské úmluvy do praxe, Archeologické rozhledy LIII, 588 - 591.
-
Varhaník, J. 2001: K současným
možnostem ochrany archeologických nálezů, Archaeologia historica 26, 5 -
12.
-
Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu,
§ 127
-
Zákon č. 20/87 Sb., o
státní památkové péči v platném znění
Doporučená literatura:
-
Bureš, M. 1992: Archeologické památky ve Velké Británii
I, Zprávy památkové péče
7, 27 – 31.
-
Bureš, M. 2003: Významná
pražská archeologická lokalita poprvé od roku 1989 zničena stavbou, www.archaeologica.cz
-
Bureš, M. – Kašpar, V. – Vařeka, P. 2000: Archaia:
nestátní archeologický ústav - metody a přístupy. Badania archeologiczne
na górnym Šlasku i zemiach pogranicznych w 1996 roku, 204 – 221.
-
Dragoun, Z. 2001: Od slov … ke slovům, Archeologické
rozhledy LIII, 576 - 577.
-
Ernée, M. 2001: K článku W. J. H. Willemse,
Archeologické rozhledy LIII, 577
- 581.
-
Jiráň, L.
2000: Archeologický ústav AV ČR v Praze na konci tisíciletí,
Archeologické rozhledy LII, 399 - 403.
-
Jiráň, L.
2001: Současný stav archeologické památkové péče v ČR,
Archeologické rozhledy LIII, 581 - 583.
-
Krušinová, L. 1996:
Archeologická památková péče v České republice, Praha.
-
Kuna, M. - Klápště, J. 1990:
Poznámky ke koncepci terénní archeologické práce, Archeologické rozhledy
XLII, 435 - 445.
-
Ledvinová, J. – Pešta,
K. 1996: Základy fundraisingu, Praha.
-
Management of Archaeological
Projects, English Heritage, London 1991.
-
Neustupný, E. 1991: Kam česká archeologie? , Archeologické
rozhledy XLIII, 361 – 370.
-
Neustupný, E.
1995: K teorii terénního výzkumu
v archeologii, Archeologické fórum 4, 85 – 94.
-
Plamínek, J. - Svatoš, V. -
Hledíková, J. - Babouček, P. - Jandáková, P. -
Zetěk, J. 1996: Řízení neziskových organizací, Praha.
-
Popelka, M. – Šmolíková, M. 2003:
Archeologie pro laickou veřejnost, (Re)konstrukce a experiment v archeologii
4/2003, 153 – 156.
-
Smetánka, Z. 2003: Archeologie a experiment, in: Archeologické
etudy, 120 – 128, Praha.
-
Sommer, P. 1995: Do
76. roku, Archeologické rozhledy XLVII, 5 - 10.
-
Sommer, P. 2000: Památkový
zákon a archeologie, Archeologické rozhledy LII, 442 - 446.
-
Sommer, P. 2001:
Komentář k článku W. J. H. Willemse, Archeologické rozhledy LIII,
584 - 587.
-
Varhaník, J. 1996: K problematice
právní úpravy archeologie v rámci památkové péče, Archeologica
historica 21, 515 – 520.
-
Willems, W. J.
H. 2001: Současný vývoj archeologické památkové péče v Nizozemí
a v Evropě, Archeologické rozhledy LIII, 564 – 575.
Nástin
problematiky managementu v současné archeologii
PhDr.
Michal Bureš (tel. 0602-361224)
email:
bures-michal@volny.cz
Termín „management“ se dostal do souvislosti s archeologií
v anglicky mluvících zemích: v Austrálii jako „heritage
Management“, v USA jako „cultural resource management“, ve Velké
Británii jako „archaeological resource management“. V tomto prostředí
má však pojem „management“ širší
význam než v češtině, kde se objevuje téměř výhradně ve smyslu
ekonomického eventuálně personálního managementu. Užívání termínu
„management“ v našem prostředí ve spojitosti s ochranou kulturního
dědictví, vědou a výzkumem ospravedlňuje skutečnost, že výše uvedené
činnosti se stále více dostávají do ekonomicky determinovaného prostředí.
V této pro nás nové situaci se
i v oborech, v kterých ekonomika tradičně není příliš populární,
začíná chápat, že na racionálním a efektivním nakládání s časem
a prostředky závisí odborný úspěch alespoň
stejnou měrou jako na odborných kvalitách a schopnostech zainteresovaných
pracovníků. Management se tak stává nejen integrální součástí i takových
oborů jako je památková péče či archeologie, ale spoluvytváří v každé
disciplině novou specializaci.
Management v archeologii
se v obecné rovině týká archeologické památkové péče a řízení
archeologického projektu resp. pracoviště. Součástí archeologické památkové péče je zejména: evidence lokalit (např. Státní archeologický seznam), evidence
a vyhlašování různých kategorií památek a rezervací,
ochrana archeologických lokalit a
památek zvláště v procesu územního plánování a stavebního řízení,
organizace archeologické práce a institucí na národní a regionální úrovni.
Řízení archeologického projektu
resp. pracoviště sestává jak ze
standardních a všeobecně známých
metod managementu platných pro jakékoliv pracoviště, tým či projekt v jakémkoliv
oboru, tak ze specifických postupů týkajících
se pouze nebo téměř výhradně archeologie.
Archeologický projekt
Za archeologické
projekty lze považovat např.:
povrchové sběry a jiné nedestruktivní výzkumy, záchranné, zjišťovací a
předstihové výzkumy na ohrožených lokalitách, systematické či badatelské
terénní výzkumy na neohrožených lokalitách, zpracování starších výzkumů,
revizní zpracování nálezového souboru, teoretické zpracování problému,
atd.
Pro to, aby
projekt mohl být efektivně zahájen,
je třeba: jasně formulovat cíle a standardy výsledků, zajistit si finanční
zdroje a materiální podmínky potřebné pro realizaci projektu, určit vedoucího
projektu, který bude motivovat a koordinovat tým, jmenovat tým, jehož členové
budou disponovat potřebnými vědomostmi a budou pokrývat potřebné spektrum
specializací, zajistit efektivní komunikaci mezi členy týmu navzájem a mezi
týmem a externími spolupracovníky a zajistit systém kontroly kvality a
kontroly postupu práce.
Typický archeologický projekt má 5 fází: plánování
projektu, práce v terénu, zpracování terénní dokumentace a evidence nálezů
(tzv. terénní nálezová zpráva), zpracování do nálezové zprávy a zveřejnění
formou nálezové zprávy nebo publikace.
Obr. 1: Struktura
archeologického projektu
Právní a ekonomický rámec záchranné
archeologie
Rozhodující
procento záchranných archeologických výzkumů se dnes odehrává v prostředí
tzv. smluvní archeologie. Termín smluvní archeologie vyjadřuje skutečnost,
že archeologický výzkum je prováděn na základě smlouvy o dílo mezi
objednatelem a zhotovitelem, tedy nikoliv financovaný z daru, dotace, či
prováděný na vlastní náklady. Pro takto prováděný výzkum ze smlouvy
vyplývají jasně stanovené podmínky, způsob úhrady nákladů výzkumu a
konkrétní termín jeho provedení (Bureš 1997).
Při jednáních
s investory se v rámci smluvní archeologie vychází zejména z následujícího
principu: jestliže je záměrem stavebníka, resp. investora, profitovat z investiční
akce realizované na archeologické lokalitě, daňoví poplatníci by neměli nést
břemeno nákladů nezbytné záchrany archeologických památek. Náklady na záchranný
výzkum by měl plně hradit investor (Lawson 1997). Tento princip nachází
dostatečnou podporu v platném památkovém zákoně.
Hrazení výzkumu z veřejných prostředků by mělo nastat pouze v případě,
kdy účelem investice je nezisková
činnost.
1) Zákon 20/87 Sb. Ve znění zákona 242/92 Sb.
Smluvní archeologie
Smluvní archeologie se
realizuje ve třech stupních. Prvním stupněm je písemné vyjádření k projektu.
Již k tomuto vyjádření se využívá všech dostupných informací.
Jedná se zejména o:
1.
stavební projekt, z kterého je patrný rozsah zamýšlených zemních
prací,
2.
inženýrsko-geologický průzkum, který poskytuje základní vodítko
pro odhad mocnosti historického nadloží,
3.
stavebně-historický průzkum,
4.
dosavadní archeologické poznání lokality a jejího nejbližšího
okolí (srov. Hrdlička 1983).
Jestliže některé
z těchto údajů nejsou v úrovni prvního stupně jednání dostupné,
je třeba je doplnit během zjišťovacího výzkumu (viz níže).
Vyjádření zpracované na podkladě těchto informací obsahuje předběžné
stanovení (příp. odhad vycházející z prostorově blízkých analogií)
rozsahu a charakteru možných archeologických situací na předmětné ploše
a konkrétní návrh postupu (příp. jeho variant) při jejich záchraně:
vymezení odborných cílů výzkumu,
způsob provedení výzkumu (zjišťovací, předstihový formou plošného
odkryvu nebo sondáže, záchranný formou dohledu), hrubý odhad času a nákladů,
racionální odůvodnění zvolených postupů a procedur.
Přesné informace o případných archeologických památkách však může
poskytnout výhradně
zjišťovací výzkum. Výsledky
zjišťovacího výzkumu by mohly dokonce přinést podklady pro kvalifikované
rozhodnutí orgánů státní správy ohledně ochrany archeologických památek
a z nich vyplývajících změn stavebního projektu (např. omezení terénních
zásahů, které snižují či minimalizují ohrožení archeologických situací).
Druhým stupněm je samotné smluvní jednání, během kterého se
projednávají jednotlivé varianty řešení a konkretizují vzájemné požadavky
tak, aby se dosáhlo nejlepších odborných výsledků při únosném omezení
investora. Je taktické vést jednání v partnerském duchu. Nedílnou součástí
by mělo být zevrubné vysvětlení toho, co všechno je součástí
archeologického výzkumu a jak je archeologický výzkum náročný. Archeolog
se často zaštiťuje zákonem chránícím archeologické nálezy, ale je třeba
zdůrazňovat nejen zákonnou odpovědnost investora, ale i morální odpovědnost.
Investorovým primárním zájmem je zbavit svůj projekt „archeologického břemene“
s co nejmenšími náklady. Zákonem se investor často cítí být neúměrně
omezován. Je proto výhodné nabídnout investorovi něco víc než jen zbavení
břemene (např. zlepšení jeho image na veřejnosti) a nechat mu prostor pro výběr
(vlastní účast v rozhodovacím procesu). Smlouvy na archeologické výzkumy
s investory nesmí být pouze formálními ujednáními. Obsahují odborné
zadání úkolu z hlediska archeologie a současně také specifikují
povinnosti vyplývající ze zákona a z morální odpovědnosti stavebníka
– potenciálního ničitele archeologických památek. Smlouvy obvykle vymezují
místa a okolnosti, za jakých bude výzkum prováděn, kodifikují taxativně
vyjmenované předvídatelné i méně předvídatelné události, které mohou
mít vliv na úspěšné dokončení díla (např. extrémní klimatické podmínky)
a uplatňují se v nich také výsledky diskuse obou smluvních stran, kterých
může být využito jako nástroje k řízení projektu a jeho úspěšnému
ukončení (Bureš 1998).
Třetím stupněm smluvní archeologie je vlastní archeologický výzkum
(Bureš – Kašpar – Vařeka 1999). Ve vztahu k investorovi je nezbytné
provádět soustavnou kontrolu termínů, spotřebovaných nákladů a zajišťovat
průběžnou komunikaci s investorem (informace o postupu výzkumu, významných
nálezech atd.). Zpracování výzkumu je ukončeno teprve vypracováním nálezové
zprávy, jenž vedle odborné funkce dokládá rozsah a kvalitu provedené práce
a tudíž i účelnost vynaložených prostředků investora (srov. English
Heritage 1991). Z tohoto důvodu je vhodné předložit investorovi
kompletní nálezovou zprávu, nejen její excerpt ve formě tzv. investorské
zprávy. Nálezová zpráva umožňuje investorovi ocenit náročnost jím
hrazené práce a naopak tzv.
investorská zpráva může u imvestora budit dojem, jakkoliv neoprávněný, že
nezaplatil za náročný vědecký výzkum, ale jen jakési výpalné.
Druhy
archeologických výzkumů z hlediska řízení
Zkušenosti s téměř nepřetržitě prováděnými archeologickými
výzkumy (nezřídka i několika rozsáhlými a odborně náročnými záchrannými
výzkumnými projekty současně) vedly k formulování terminologicky, věcně
i metodicky jasně vymezených postupů. Archeologické výzkumy ohrožených
lokalit členíme do 4 skupin (Bureš – Vařeka v tisku): 1. Zjišťovací
výzkum, který mapuje archeologickou situaci a definuje další postup z hlediska
odborného, praktického i z hlediska archeologické památkové péče. 2.
Předstihový výzkum, zaměřený na
archeologické situace ohrožené stavební aktivitou, se realizuje v předstihu
před zahájením stavby. 3. Záchranný
archeologický výzkum probíhá za situace, kdy již na lokalitě probíhají stavební aktivity (zpravidla zemní
práce) a tudíž kromě odborných otázek je třeba řešit též součinnost
archeologického výzkumu s postupem a technologií stavby. Záchranný výzkum
se provádí jen v případě nestandardní situace – pokud stavba
nebyla včas ohlášena (selhání investora nebo orgánů státní správy) a
nebylo tak možno smluvně zajistit realizaci zjišťovacího, případně předstihového
výzkumu. Nezřídka je záchranný výzkum zahájen až v okamžiku narušení
archeologické situace, což je z hlediska odborného i z hlediska
archeologické památkové péče zcela nevhodný postup. K realizaci záchranného
výzkumu dochází též v takových případech, kdy z technických a
bezpečnostních důvodů nelze uskutečnit předstihový výzkum (náročné
zajištění stavební jámy, statika stojícího objektu apod.). Na takových
lokalitách realizujeme zjišťovací výzkum, jehož výsledky využijeme pro
stanovení režimu součinnosti se stavbou tak, aby se technologie a postup
stavby optimálně skloubily se záchranným výzkumem. 4. Záchranný
výzkum prováděný formou odborného dohledu se provádí v případě,
že zjišťovací výzkum přinesl pouze negativní zjištění (případně
byla tato skutečnost konstatována dřívějšími archeologickými akcemi na
sledované lokalitě). Jakmile dojde při sledování zemních prací ke zjištění
archeologické situace, mění se dohled v záchranný výzkum.
Obr.2 : Vysvětlivky:
ZJAV
zjišťovací archeologický výzkum
PAV
předstihový archeologický výzkum
ZAV
záchranný archeologický výzkum
AV
archeologický výzkum
NZ
nálezová zpráva
Výsledky výzkumů dokládají, že preference zkoumání ohrožených a
narušených nalezišť nemusí nutně znamenat opuštění systematického řešení
teoretických otázek. Nikoliv však ve smyslu výběru a získávání tzv.
dokumentačního minima (Kuna – Klápště 1990, str. 435, 438, 442). Smyslem
záchranné archeologie by mělo být nahrazování zanikajících a omezených
primárních archeologických pramenů výsledky záchranných výzkumů, které
nepředstavují pouze dokumentaci archeologických situací, ale také odpovědi
na rozmanité otázky, jejichž řešení výzkum každé ohrožené
archeologické lokality nabízí. Prioritou v přístupu k výzkumu
ohrožené lokality tak zůstane řešení otázky „Jaký vědecký přínos může
tento vynucený výzkum poskytnout“ spíše než „Zda se tento konkrétní výzkum
hodí k řešení otázek, kterými se právě shodou okolností zabýváme“.
Rozpočet a
harmonogram projektu a jejich kontrola
Při přípravě a
realizaci projektu je třeba vycházet z jeho logické vnitřní struktury
(obr. 1). V rámci řešení
projektu podle diagramu na obr. 1 lze rozeznat cyklicky se opakující kroky:
Obr. 3: Cyklická posloupnost
kroků během řešení archeologického projektu.
Průběžné
sledování kroků dle obr. 3 je základem úspěšného řízení archeologického
projektu. Postup od jedné fáze výzkumu k druhé by měl být podmíněn
věcnou kritikou a kontrolou čerpání rozpočtu během předchozí fáze
projektu. Teprve po zjištění, že skutečný postup prací i postup čerpání
rozpočtu jsou v souladu s původním projektem, je možno přistoupit
k řešení další fáze. V případě, že dojde k odchylkám,
je třeba revidovat jak rozpočet, tak věcný záměr další fáze projektu.
Obdobně se postupuje i v případě harmonogramu. Jednotlivé fáze a
kroky detailně zobrazuje obr. 1.
Týmová práce,
řízení týmu. Efektivita a produktivita výzkumné práce.
I ten nejlépe připravený projekt většinou nelze realizovat v jedné
osobě. Pro rozsáhlé archeologické projekty je většinou zapotřebí
sestavit tým. Tým je zpravidla malou skupinkou lidí (7 – 12), kterou
spojuje společný cíl, působení jednotlivých členů na sebe navazuje a vzájemně
se doplňuje. Členové týmu mají rovnoprávné postavení a jsou mezi nimi
jasně vymezené odpovědnosti a role. V týmu probíhá jednoznačná
efektivní komunikace a vznikající spory jsou konstruktivně řešeny, panuje
všeobecná ochota a schopnost hodnotit proces spolupráce, vládne klima důvěry
a jsou navázány dobré mezilidské vztahy ( Plamínek – Svatoš – Hledíková
– Babouček – Jandáková – Zetěk 1996, 33).
Optimální
archeologický tým obsahuje nejen odborníky specializované na jednotlivé dílčí
úkoly, jejichž řešení se předpokládá, ale
i technické pracovníky. Vhodné je, jestliže tým pokrývá nejen
spektrum odborností, ale i spektrum osobnostních charakteristik. Osobnostní
charakteristiky jsou pak určující pro ustanovení týmových rolí (např.
vymýšlející, konající, řídící atd.).
Každý tým musí mít svého vedoucího.
Tým může
pracovat sám o sobě, anebo může pracovat několik týmů v rámci celého
pracoviště. Týmy mohou být sestavovány na různě dlouhá období v závislosti
na délce projektu resp. projektů, které tým řeší. Možnost pracovat týmově v rámci pracoviště je značnou
měrou podmíněna způsobem řízení a strukturou organizace pracoviště.
Obr. 4 : Manažerská
mřížka (Plamínek – Svatoš
– Hledíková – Babouček – Jandáková – Zetěk 1996, 42).
Na obr. 4
jsou znázorněny jednotlivé typy řízení v závislosti na jejich zaměření.
V domácím archeologickém prostředí se ovšem běžně nesetkáváme s celým
spektrem uvedeným v mřížce. Pro autoritářské vedení je v institucích
zabývajících se archeologií málo prostoru, kde uplatňovat autoritu, vedoucí
nemá k dispozici finanční nástroje (omezené finanční zdroje, mzdové
tabulky) a jen omezeně může
disponovat pracovně právními předpisy. Navíc v současnosti stále
neexistuje armáda nezaměstnaných archeologů a technického personálu, která
by zvýšila konkurenci v oboru a ve svém důsledku by tak tlačila na větší
výkonnost zaměstnaných kolegů. Můžeme se setkat jak s formálním
vedením (vedoucímu nejde ani o lidi ani o výsledek, věci běží samospádem),
tak s řízením „zájmového“ klubu (vedoucí se zaměřuje především
na vytváření příjemných mezilidských vztahů, což vede k volnému
pracovnímu tempu). Nejčastějším typem řízení zejména ve velkých
institucích je rutinní vedení (vedoucí se snaží nejít do konfliktu s podřízenými,
na druhou stranu se však snaží udržet určitou míru pracovní morálky a
dosáhnout tak nějakých výsledků), nicméně nejoptimálnějším a to nejen
pro archeologii je vedení týmové (Plamínek
– Svatoš – Hledíková – Babouček – Jandáková – Zetěk 1996).
Mezi
archeologickými institucemi respektive mezi institucemi, které mají větší
nebo menší archeologická pracoviště, lze rozeznávat tři typy organizační
struktury, v jejichž rámci lze více či méně uplatňovat zásady týmové
práce.
Obr. 5: Funkcionální organizační struktura na příkladu většího
regionálního muzea.
V našich
podmínkách nejběžnější strukturou je funkcionální organizační
struktura (obr. 5), běžná ve větších státních organizacích zejména
muzejního nebo památkového typu. Tento model je vysoce hiearchický
a z důvodu kontroly toku peněz ze státního rozpočtu v podstatě
kopíruje strukturu státních
úřadů. Odpovědnosti jsou delegovány z vyšších na nižší vedoucí
až na jednotlivé pracovníky. Pravomoci naopak zůstávají na vyšších
vedoucích. Práce je relativně jasně rozdělena mezi jednotlivá oddělení a
dále mezi jednotlivé pracovníky. Prostoru pro vytvoření týmu je relativně
málo: pouze při řešení konkrétního úkolu,
nejčastěji v rámci jednoho oddělení se ad hoc vytvářejí
nevelké týmy pracující po dobu trvání daného úkolu (např. příprava
expozice či výstavy).
Obr. 6 : Projektová organizační
struktura
Na rozdíl od funkcionální struktury je projektová struktura dostatečně
flexibilní, prostor pro vytváření týmů v rámci realizace projektů
je veliký. Aparát organizace je
minimální a zajišťuje kontinuitu a servis
vedoucím projektů. Vedoucí projektů jsou velice samostatní a mají
vysoké pravomoci i odpovědnosti. Tento
model však může vést k dezintegraci pracoviště a v případě
archeologie může dojít k neekonomickému využívání technické a
speciální podpory: Každý projektový tým bude mít například svoji
keramickou laboratoř, své dodavatele kresličských či konzervátorských
prací bez ohledu na to, zda by nebylo výhodnější zřídit pro více týmů
jednu konzervátorskou dílnu, nebo keramickou laboratoř.
Obr.7: Příklad maticové
organizační struktury archeologické instituce.
Nejvhodnějším modelem pro
archeologickou instituci je maticová organizační struktura (na obr. 7). Ta je
ovšem také nejnáročnější pro management. Projekty jsou řízeny samostatně
svými vedoucími, kteří za ně nesou vysokou míru odpovědnosti a pro řešení
projektu a řízení zainteresovaného týmu jsou vybaveni potřebnými
pravomocemi. Týmová spolupráce se odehrává
nejen v rámci řešení projektů, ale i mezi jednotlivými vedoucími
specialisty (na obr. 7 ve svislém směru). Vedoucí specialisté se po dobu
jejich působení na konkrétním projektu
stávají součástí příslušného týmu (na obr. 7 ve vodorovném směru).
Maticová struktura navíc umožňuje, aby jedna a táž osoba byla zároveň
vedoucím projektu a zároveň vedoucím specialistou participujícím se na jiném
projektu či projektech. Výhoda vysoké flexibility a možnosti téměř
absolutního využití všech volných kapacit však s sebou nese kromě
vysokých nároků na řízení také proměnlivost, která je zároveň hlavním
rizikem tohoto modelu. Organizačně nezvládnutá organizace s maticovou
strukturou se rychle utápí v chaosu.
Práce s veřejností
a s médii
Potřeba popularizace a vzdělávání v archeologii je výstižným
způsobem charakterizována v článku 9/I tzv. Maltské konvence, který
zavazuje smluvní strany „realizovat vzdělávací aktivity s cílem zvyšovat
a rozvíjet uvědomění veřejného mínění o hodnotě archeologického dědictví
pro pochopení minulosti a o tom, co je pro toto dědictví hrozbou“ (CoE
1992). Význam popularizace vychází také z přesvědčení, že jakákoliv
restriktivní legislativa nutně ztrácí funkčnost v prostředí
neinformované a k historickému dědictví lhostejné společnosti.
Důležitým podnětem pro informování veřejnosti by měla být skutečnost,
že v našem právním řádu jsou archeologické nálezy a památky
veřejným statkem. Morální povinností archeologa
tudíž je veřejnost informovat odpovídajícím způsobem tj. nejen občasnými
výstavami a expozicemi v muzeích. Lidé
jsou dnes zvyklí, že informace za nimi přicházejí, spíše než aby sami
informace vyhledávali. Z těchto
uvedených důvodů nelze považovat čas strávený informováním medií a veřejnosti
za ztracený, a to i v případě, že media se s archeologickou informací
nevypořádají podle archeologových představ. Je třeba si uvědomit, že
taková informace není určena archeologické obci, ale nejširší veřejnosti.
Bývá tedy cennější dostat do povědomí veřejnosti to, že se v regionu
provádějí archeologické výzkumy, že existuje cosi jako archeologická památková
péče, nebo že v jejich městě/vsi byl učiněn významný archeologický
nález, než přesnou informaci o datování takového zveřejněného nálezu.
Dny otevřených dveří
Pro osvětlení
smyslu, metod a výsledků
archeologických výzkumů ohrožených lokalit nejširší veřejnosti z bezprostředního
okolí právě zkoumané lokality jsou nejvhodnější dny otevřených dveří
(Bureš a kol. 1995). Stovky návštěvníků dokládají značný zájem o
archeologické památky a indikují obrovský potenciál, který obor dosud
nedokáže využít.
Tiskové zprávy
Nejběžnějším způsobem
komunikace archeologie s širokou veřejností jsou zprávy v tisku. Představitelé
tisku zejména regionálního či lokálního se většinou sami zajímají o
archeologické nálezy a výzkumy v jejich regionu, pokud se o nich náhodou
dovědí. Archeolog by ovšem neměl informovanost veřejnosti ponechávat na náhodě.
K efektivní
komunikaci archeologa s tiskem slouží tisková zpráva. Čím precizněji
je tisková zpráva zpracována tím menšímu riziku jejího zkomolení
redaktorem se archeolog vystavuje. Pro zpracování tiskové zprávy platí
velice jednoduché zásady: Zpráva nesmí být delší než jedna strana, optimální
délka je tři čtvrtiny strany. V prvních
dvou větách musí být upoutána pozornost čtenáře, nález musí být
pochopitelnou a co nejméně odbornou formou představen. Následuje popis nálezových
okolností eventuálně některé údaje odbornějšího rázu. Nesmí chybět
hypotéza interpretace nálezu. Před koncem se umisťují provozní informace
např. o délce trvání výzkumu a jeho výhledech do budoucna. Referují-li se
movité nálezy, měla by být v závěru zprávy umístěna informace o
tom, kdy a kde (rámcově) je čtenář bude moci spatřit. Součástí tiskové
zprávy musí být kontaktní telefonní číslo a jméno osoby, která může
poskytnout další informace. V době mobilních telefonů je přirozeně
nejvhodnější, aby kontakt byl přímo na vedoucího výzkumu. Není–li to
možné, je lepší, když je uveden kontakt na kolegu do kanceláře, který
sice neví o výzkumu všechny podrobnosti, ale jako odborník může ledacos
okamžitě vysvětlit. Pakliže se deník rozhodne zprávu zveřejnit, nepřipadá
v úvahu, že bude tři dny shánět vedoucího výzkumu.
Buď sežene informace ještě téhož dne, nebo zprávu neuveřejní,
nebo ji uveřejní tak, jak ji pochopil, což může přirozeně vést k dezinformaci.
Tiskovou zprávu lze
distribuovat nejlépe faxem, možno též poštou nebo e-mailem. Zpráva se
zpravidla zasílá ČTK, regionálnímu listu a regionální redakci novin s celostátní působností. V případě
nálezu republikového významu je
možno zprávu zaslat do ústředních redakcí celostátních deníků rovnou,
jinak je to ovšem zbytečná práce, neboť ty využívají v případě
svého zájmu nebo nedostatku aktuálních zpráv servisu ČTK.
Televize
a rozhlas
Jak rozhlas, tak televize využívají servisu ČTK a v případě zájmu
se obrací
s žádostí o přímé vstupy. Regionální rozhlasovou stanici,
která uvádí regionální zpravodajství je vhodné informovat přímo obdobně
jako regionální tisk tiskovou nebo telefonickou zprávou. Kontaktovat televizi
přímo je vhodné jenom když si autor výzkumu je jistý, že je co ukazovat.
Televize je vizuální medium, nález či výzkum musí být tudíž divákem
vizuálně uchopitelný a pochopitelný. Zájem televize je velmi proměnlivý, obecně platí, že zájem
mají kanály vysílající regionální zpravodajství, často též ranní vysílaní
zpestřují své komponované pořady aktuálními vstupy tohoto druhu. V každém
případě archeolog musí počítat s tím, že televizi se musí chvíli
na lokalitě či u nálezu věnovat v termínu, který vyhovuje televizi,
ale již nemusí vyhovovat archeologovi .
Použitá literatura:
Bureš, M. 1997: Archeologická památková péče u nás a v zahraničí,
in: Archeologická památková péče – legislativa a skutečnost, Olomouc, 82
– 88.
Bureš, M. a kol. 1995: Archaia, zpráva o činnosti v letech
1991 – 1993 a výroční zpráva za rok 1994, Archaia, Praha.
Bureš, M. – Kašpar, V. – Vařeka, P. 1999: Archaia – nestátní
archeologický ústav: Metody a přístupy, in: Badania archeologiczne na Górnym
Slasku i zemiach pogranicznych w 1996 roku, Katowice.
Bureš, M. – Vařeka, P. v tisku: Rukověť archeologického
výzkumu.
CoE 1992: European Convention on the Protection of the
Archaeological Heritage, Council of Europe, Strasbourg.
English Heritage 1991: Management of Archaeological Projects,
Historic Buildings and Monuments Commission for England, London.
Hrdlička, L.1983: Strategie a taktika současného archeologického
výzkumu v historickém jádru Prahy, Archeologické rozhledy 35, 609 –
638.
Kuna, M. – Klápště, J. 1990: Poznámky ke koncepci terénní
archeologické práce, Archeologické rozhledy 42, 435 – 445.
Lawson, A. J. 1997: English archaeological units as contractors, in:
Hunter, J. – Ralston, J. (eds.): Archaeological resource management
in the UK, an introduction, Stroud,
149 – 157.
Plamínek,J. – Svatoš, V. – Hledíková, J. – Babouček, P. –
Jandáková, P. – Zetěk, J. 1996: Řízení neziskových organizací,
Praha.
