Obsah:

1.   Úvod

2.   Historický model

3.   Etnografický model

4.   Model nulový

5.   Model obecný

1. Úvod

I když modelování ve společenských vědách je logický postup starý přesně tak jako tyto vědy samy, je přece pojem modelování módní novinkou posledních let. Jistě bude mít pravdu ten, kdo tvrdí, že pochopení dějin je možné i beze slova model, avšak sotva uspěje s tvrzením, že pojem modelování je zbytečným a  bezdůvodným rozšiřováním archeologovy metodologické báze. Již samotná formulace starých a známých problémů s pomocí tohoto pojmu značně zpřesňuje naše úvahy a vyjasňuje vztahy, které jinak zůstávají skryty. Pokusíme se to zde ukázat na základních prehistorických modelech, tj. na základních způsobech interpretace archeologických dat [1].

Nebylo by snad účelné šířit se zde o teorii modelování a jejích logických základech: k těmto problémům existuje dnes množství i populární literatury. Poznamenáme pouze, že modelování se zakládá na filosofickém poznatku jednoty hmotného světa a zejména na zvláštním produktu této jednoty, kterým je izomorfismus. Modelování netvrdí, že model a předloha jsou totožné, že jedno je možné nahradit druhým; tvrdí však, že v určitém případě je možno předlohu nahradit modelem, jestliže z nějakých důvodů nemůžeme zkoumat nějaký objekt přímo, můžeme vyhledat jeho model, který je našemu poznání lépe přístupný, a poznatky získané na modelu pak přenést na původní objekt. Je to spojeno s řadou překážek a s možností velmi četných omylů vzájemně se násobících. V tomto smyslu je modelování do značné míry shodné s interpretací.

Archeolog je odkázán na svůj model, neboť přímá metoda, která by ho dovedla k plnému pochopení jeho objektu, neexistuje. Vyplývá to z celé řady specifik archeologických pramenů. Proto také neexistuje a nikdy neexistovala prehistorie bez nějakého modelu, a všechny pokusy archeologie o vytvoření prehistorie bez modelu byly zcela neúspěšné.

Základním modelem prehistorie zde nazýváme mo­del, který se snaží interpretovat převážnou část systému archeologických pramenů, model, který určuje základní vědecký postoj vědce nebo vědecké školy. Je pochopitelné, že u téhož badatele se mohou vysky­tovat prvky různých základních modelů; stává se to tím častěji, čím méně si tento badatel uvědomuje, že vůbec má nějaký model.

Archeologie se nejdříve intepretovala ve svých sesterských disciplínách, tj, brala si jako své základní modely takové vědy, jako je etnografie nebo historie. Tyto modely jsou z filosofického hlediska zvláštní. Bylo by jistě možné vytvořit i obecný model archeolo­gie tím, že by se archeologie interpretovala v nějaké obecné teorii, avšak snahy v tomto směru jsou mezi archeology vzácné.

Zmíníme se proto nejdříve o dvou nejběžnějších prehistorických modelech - historickém a etnografickém, pak o modelu, který předstírá, že není modelem, a nakonec připojíme poznámky k vytvoření modelu obecného.

2. Historický model

Historický model je historicky nejstarší a také nej­pochopitelnější. Snaha protáhnout "historii" nazpět do pravěku vedla k tomu, že se považovalo za evi­dentní, že pravěk je stejný jako historie. Historický model je v archeologii stále jedním z nejvlivnějších.

Mnoho ovšem záleží na tom, jakou historii si pre­historik vybere jako svůj model. Sledování těchto otázek v dějinách prehistorie by se jistě stalo význam­ným přínosem ke studiu ideologie. My se zde ovšem omezíme na některé příklady, které se nám zdají být aktuální. Podotýkáme, že následující úvahy se plně netýkají nejmladších fází pravěku, kde historie pře­bírá i jiné funkce, než je funkce základního modelu.

Modelem, ve kterém středoevropští archeologové nejčastěji interpretovali své prameny, byla romantická historie přechodu z pravěku do feudalismu, často ideologicky reakční (G. Kossinna aj.).

Tato historie vnutila archeologům především okruh otázek, kterými se měli zajímat: původ jednotlivých etnických skupin, otázky jejich styku, migraci, zániku apod. V rozdílech archeologických skupin hledal ten­to model etnické rozdíly, podceňoval ekonomiku, čas­to přeceňoval prameny k dějinám náboženství (např. studium hrobů) a nekriticky posuzoval závěry fyzic­ké antropologie.

Tento model vyhovoval archeologům zejména ve vztahu ke specifice jejich pramenů. Nemohla se jim totiž stát modelem historie diplomacie nebo histo­rie ve formě životopisů panovníků: k pojmům, se kte­rými takové historie pracovaly, nebylo možno nalézt téměř žádné analogie v systému archeologických pramenů. Zato romantická historie konce pravěku a počátků středověku pracovala především s pojmy, je­jichž odraz mohl být archeologií hledán; subjektem zde nebyli jednotlivci, nýbrž celé etnické skupiny, zdánlivě snadno identifikovatelné v archeologických pramenech.

Historický model popsaného typu byl použit např. při interpretaci českého eneolitu. Kulturní skupiny, o nichž dnes víme, že následovaly jedna po druhé, byly prohlašovány za víceméně současné representanty různých etnických skupin a bylo uvažováno, odkud která z nich přišla. Byly sledovány styky těchto etnických skupin, pořadí jejich příchodu do Čech, jejich symbióza a konečné splynutí v únětické kul­tuře starší doby bronzové (tzv. stmelovací proces). Současná existence dvou i více etnik na tomtéž území byla předpokládána jako něco evidentního, neboť v historickém modelu byly pro podobné případy četné analogie (tzv. stěhování národů). V kultuře se šňůro­vou keramikou byly "nalezeny" obdoby k historickým nomádským skupinám východoevropských stepí a byly proto na ni přeneseny některé pojmy, pro které ne­byla v archeologických pramenech nejmenší opora (pastevectví). Síla historického modelu byla tak vel­ká, že fakta ukazující neudržitelnost této koncepce eneolitu byla přezírána anebo prostě ignorována, jako třeba stratigrafie v Jevišovicích ukazující místo sou­časnosti následnost jednotlivých eneolitických sku­pin. Ještě dnes působí sama myšlenka o kontrole tra­dičního modelu kultury se šňůrovou keramikou na některé archeology jako "překvapující" a nepocho­pitelná.

Zmínili jsme se o některých negativních stránkách historického modelu, nechceme však zakrývat skutečnost, že v mnoha ohledech působil tento model pozitivně, zejména v období, kdy byl ještě historicky nutnou variantou naší interpretace vůbec. Tak např. zdůrazňoval jednotu historického procesu (pravěk není nic nesmiřitelně odlišného od "doby historické")a pro mladší období mohl přinést i mnoho konkrét­ních poznatků. Hlavním záporem všech historických modelů však je, že jsou nehistorické: neberou ohled na to, že pravěk jakožto období pravěké společnosti byl něčím odlišným od "doby historické"; specifické kategorie pravěké společnosti nemají proto v histo­rickém modelu místa a naopak některé kategorie pozdějších společností jsou do pravěku vnášeny jako anachronismy nebo jsou absolutisovány.

3. Etnografický model

  Podobně jako tomu bylo u modelu historického, ani v případě etnografie se nemohla každá škola stát modelem pro archeologii. Evidentní je to např. u těch etnografických škol, které zdůrazňují nebo absolu­tizují psychologický přístup, jaký nenachází odraz v archeologických pramenech. Na druhé straně byly za prehistorické modely hojně přijímány ty etnogra­fie, jejichž pojmová báze byla s archeologickými pra­meny snadno srovnatelná. Jednou z nich, snad vůbec nejvlivnější, byla vídeňská  kulturně historická škola.

Vídeňská škola byla otevřeně a bojovně antievolucionistická. Podle jejího učení existovalo původně na Zemi několik kulturních okruhů a nové kulturní sku­piny a jevy nevznikaly progresivním vývojem, nýbrž difuzí kulturních prvků z původních kulturních okru­hů. Později vídeňská škola opustila teorii kulturních okruhů a ponechala si jako hlavní kategorii pouze difuzi, kterou chápe jako víceméně mechanické mí­šeni kulturních prvků. Difundují různé druhy orna­mentů stejně tak jako ekonomické vztahy, formy or­ganizace společnosti a ideologie. Otázky vývoje eko­nomiky, společenské struktury, apod. klasickou vídeň­skou školu buď vůbec nezajímají, nebo se jimi zabývá jen okrajově z hlediska teorie difuze.

Dokonalou aplikaci tohoto etnografického modelu na archeologický materiál představuje dílo rakouské­ho archeologa 0. Menghina, které, ačkoliv odmítáno, přece zanechalo silný vliv v naší archeologii. Tento vliv se projevil především prostřednictvím okruhu otázek, které prehistorie řešila, a prostřednictvím pojmů, které přitom používala. V české archeologii se ovšem tento model neuplatnil samostatně, nejčas­těji tvořil jen doplněk k modelu historickému. Jeho nejtypičtějším projevem je "vlivologie", tj. zcela ne­úměrné zdůrazňováni vnějších kulturních vlivů při formaci pravěkých kultur. Nezájem o určité otázky třeba rovněž připsat – přinejmenším zčásti – působení tohoto modelu.

Pro posouzení vlivu různých modelů v české archeologii je zajímavé např. studium teorií o vzniku jednotlivých archeologických kultur. Podle pojetí českého pravěku všeobecně přijímaného až do ne­dávné doby vznikly archeologické kultury na území Čech takto (bez paleolitu):                                                                                                                           

(čísla jsou zaokrouhlena a součet proto nedává 100 ). 

Podle "čistého" historického modelu je zde řešeno 70 % situací, podle difuzionistického 15 %; 10 % při­padá na smíšený model historicko-difuzionistický a jen asi 10 % na model evolucionistický. Bylo by ovšem čirým schematismem chtít stanovit předem tato procenta; přesto jsou však uvedená čísla na první pohled zcela nepravděpodobná - a to tím spíše, že podobná situace se předpokládá i pro sou­sední území.

Ještě jeden etnografický model měl v archeologii silný vliv: byla to evolucionistická etnografie L. H. Morgana. Řada archeologů se dokonce domnívala, že marxistické pojetí pravěku je totožné s tímto modelem. L. H. Morgan se značně přiblížil tomu, co zde nazýváme obecným modelem pravěké společnosti, avšak přesto zůstal etnografem (a z malé části také historikem). Jeho práce je naplněna především etno­grafickou problematikou, jako jsou dějiny rodiny, rodu atd. Tato problematika není dostatek obecná, aby se mohla stát prehistorickým modelem pro arche­ology: může být aplikována na archeologické pra­meny jen výjimečně nebo křečovitě. Řadu význam­ných otázek opomíji. Je zajímavé, že při aplikacích tohoto morganovského "marxistického" modelu pra­věku téměř vždy zůstávalo mimo nejen celé Marxovo ekonomické učení, nýbrž i ta místa Původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu, která v tomto směru L. H. Morgana doplňovala.

Etnografické modely byly jako celek v prehistorii velmi plodné. Na jejich základě archeologie nejen rozřešila řadu konkrétních otázek, ale i dosáhla dosti dokonalého celkového obrazu pravěku, ze­jména při použiti morganovského modelu. Přece však z nich pramenily omyly, kterým se archeologové ne­mohli vyhnout; zdrojem omylů byla zejména redukce problematiky na omezený okruh otázek a přílišná konkrétnost modelu, vedoucí někdy až k absurdním analogiím. Někteří archeologové si to dobře uvědo­movali, snažili se vytvořit prehistorii bez modelu.

4. Model nulový

  Snahu po vyloučení jakéhokoliv nearcheologického modelu vyvolaly zejména částečné úspěchy při práci s historickým a etnografickým modelem a dále úspě­chy některých ryze archeologických metod. Hrály zde však roli i tendence psychologického a ideologického charakteru.

Je vůbec možná prehistorie s výhradním použitím archeologických pramenů? Představme si, že najdeme kterýkoliv archeologický pramen, a předpokládejme, že předem víme, že je to archeologický pramen. (Již tento předpoklad není tak samozřejmý!) Funkce a tedy i název našeho předmětu (pramene) nám mo­hou být buď na první pohled zřejmé, nebo nám mohou být zcela nejasné. V prvním případě ovšem zřejmost neznamená samozřejmost: funkci předmětu (např. nádoby) poznáváme prostě proto, že jej známe ze svého dnešního okolí, z moderního životního pro­středí.

V tomto případě jde evidentně o určitý mezní případ historického modelu. V případě druhém musíme již na tomto elementárním stupni našeho poznání použít nějakého modelu. Tak např. funkce neolitických kamenných klínů (seker) byla skutečně rozpoznána až po objevení Ameriky a Tichomoří na základě etnografických analogií: do té doby byly tyto kamenné sekerky pro Evropany buď "hromovými klí­ny" nebo jinou hříčkou přírody.

Někdo namítne, že těmto nesnázím se můžeme vy­hnout tím, že při označování archeologických pramenů budeme užívat popisných názvů (např. "plochý ká­men oválného tvaru s ostrou hranou na kratší straně" pro kamennou sekerku), případně že je budeme ozna­čovat symboly (např. písmeny a čísly), které mohou být definovány popisně. Tento postup je jistě možný, a archeologie k němu dokonce musí v brzké budouc­nosti přistoupit. Tímto postupem lze zachytit všechny vztahy mezi jednotlivými archeologickými prameny i jejich skupinami, poznat jejich systém a strukturu. Avšak bez použití nearcheologického modelu získáme takto pouze formální strukturu, o níž můžeme třebas zjistit, že je formálně shodná s nějakou biologickou nebo jazykovědnou teorií, ale nikdy z ní nepoznáme ani kousek prehistorie. Poznatek o následnosti dvou typů není např. poznatkem prehistorickým; stává se jím teprve tehdy, když tyto typy interpretujeme jako výrobní prostředky a tím jim poskytneme možnost vypovídat o závažných historických otázkách. Je tedy vždy třeba dalšího kroku: srovnání archeologické struktury s nějakým modelem, který dá této formální struktuře historický (prehistorický) význam. Opra­cované kameny a kusy vypálené hlíny samy o sobě historický význam nemají.

Modelování je také jediná cesta, jak převést for­mální archeologickou strukturu do formy, která je pochopitelná historikům. Společný jazyk všech histo­riků je odlišný od jazyka archeologů a nemůže exis­tovat nějaký kompromis, který by ležel uprostřed. To je dáno tím, že prehistorie má svůj cíl v přítom­nosti, a musí se proto vyjadřovat jazykem této pří­tomnosti blízkým. Formalizující jazyk archeologie je se současností sám o sobě nesrovnatelný; spojitosti se objeví teprve tehdy, když teorii současnosti užije­me jako (historický) model k intepretaci archeologie. Není ovšem zanedbatelná (zatím spíše potenciálně) ani úloha archeologie při rozvíjení formálních teorií: avšak tato úloha není v současné době příliš aktuál­ní.

Jestliže je tomu tak, jak jsme se právě pokusili doložit, pak by se mohlo zdát nepochopitelným, jak vůbec mohl "nulový model" existovat, jestliže vlastně nemohl dojít k žádným prehistorickým závěrům. Odpověd je celkem jednoduchá: Zastánci nulového mo­delu v konkrétní práci vždy nějaký model používali, ovšem nevědomky.

Zastánce nulového modelu bude třebas argumento­vat takto: Představte si, že najdeme nějaký velmi bohatý hrob uprostřed pohřebiště se samými chudými hroby. Bohatý hrob bude obsahovat cenné předměty: zlaté a stříbrné šperky, množství kovových předmětů,  třebas i dovezených ze vzdálených končin apod. Pak je přece bez jakéhokoliv modelu zřejmé, že člověk pohřbený v bohatém hrobě zaujímal v tehdejší spo­lečnosti vedoucí postavení, že to byl nějaký kmenový náčelník nebo "kníže", nebo možná bohatý kupec. Tento příklad může snad na první pohled vypadat přesvědčivě. Ne však, když ho rozebereme blíže. Zjistíme totiž, že historický a etnografický model se do těchto úvah vloudil prostřednictvím nenápadných "samozřejmých" pojmů. Bohatství a chudoba jsou vy­sloveně historické kategorie; že zlato a stříbro jsou něco mimořádného, poznáváme opět jen ze srovnání s historickým nebo "současným" modelem; tvrzení, že pohřbený zaujímal vedoucí místo ve společnosti,  předpokládá opět historický pojem sociálně diferen­cované společnosti. O pojmech jako je kmen, kníže a kupec již sotva lze pochybovat, že jsou vypůjčeny z historických a etnografických modelů. Je tedy tento příklad prehistorie bez modelu plný skrytých modelů, které jsou nebezpečné právě tím, že zůstávají skryty. Tato okolnost je u zastánců nulových modelů nejnebezpečnější, neboť do našich úvah tímto způsobem nekontrolovaně pronikají neurčité a nejasné pojmy a často i anachronismy.

5. Model obecný

  Viděli jsme, že jak historie, tak i etnografie jako základní prehistorické modely nevyhovují, a že prehistorie bez modelu existovat nemůže. Zbývá nám tedy odpovědět na otázku, jakého modelu by tedy měla archeologie užívat, aby přešla do stadia prehistorie?

Domníváme se, že řešení je ve vytvoření modelu obecného, který má několik stupňů obecnosti. Nejobecnější je teorie lidské společnosti vůbec, nazývaná zpravidla historickým materialismem. Zvláštní je teorie pravěké společnosti, jejíž základy rovněž položili K. Marx a B. Engels. Ještě menší míru obec­nosti mají teorie dílčích úseků pravěku, např. teorie patriarchátu, které dosud většinou nejsou vypracová­ny. Obecný model není ovšem našemu poznání dán nějak bezprostředně, nýbrž je vypracován na základě zobecnění poznatků různých konkrétních věd, zejmé­na ekonomie, historie (včetně prehistorie) a etno­grafie.

Používat při intepretaci archeologickych pramenů obecný model znamená snažit se najít v archeologických pramenech ty vztahy, které odpovídají jednotli­vým pojmům obecné teorie a jejich strukturám. Úplné shody nemůže být ovšem nikdy dosaženo: Obecná teorie zůstane bohatší o některé prvky, které nenacházejí snadno materiální odraz, a naopak systém archeologických pramenů zůstane bohatší svou konkrétností. Právě tato konkrétnost se může stát vý­chodiskem pro obohacení obecné teorie.

Jak etnografický, tak i historický model jsou jed­nostranné, neboť zabírají každý jen jednu stránku minulosti; obecný model je v tomto směru překonává. Přednost obecného modelu je však hlavně v tom, že je v určitém smyslu abstraktní a přenechává proto konkrétnost archeologickým pramenům. Je tedy méně schematizující než konkrétní modely historické nebo etnografické. (O konkrétní použití obecného modelu jsme se pokusili v práci "K počátkům patriarchátu ve Střední Evropě", která vychází v Rozpravách ČSAV; proto zde neuvádíme příklady).

V předchozím jsme viděli, že přechod od "čisté" archeologie k prehistorii je zcela nutně spojen s uži­tím modelu, který by dal formálnímu archeologic­kému systému historický význam. Prehistorie bez mo­delu je utopií.

Je samozřejmé, že model vnucuje své předloze ně­které své vlastnosti. Především je to kruh otázek, kte­ré jsou vůbec řešeny, a jejich relativní důležitost. Po­znamenali jsme např., že historický model běžně po­užívaný ve středoevropské prehistorii víceméně igno­roval otázky vývoje ekonomiky a orientoval prehisto­rii téměř výhradně na sledování jednotlivých etnik.

V podstatě tomu bylo stejně u modelu morganov­ského, neboť Morganův názor na poměr ekonomiky a forem rodiny byl nedůsledný; v podstatě považoval tyto jevy za paralelní; zkoumání pravěké společnosti bylo proto možné i bez zkoumání výrobních sil a vý­robních vztahů. Naopak, obecný model, o kterém jsme se zmínili, bude jistě přikládat ekonomii značný význam, který jí přísluší. Každý model favorizuje určitá řešení, nebo dokonce připouští jen některá řešení a jiná vylučuje. Viděli jsme např., že archeolog, který plně přijme etnografický model antievolucionistické vídeňské školy, sotva připadne na myšlenku progre­sivního vývoje. Přívrženec morganovského modelu, který v podstatě nezná difuzi, spíše asi bude vysvětlo­vat všechno evolucionisticky.

Pravdivost našeho poznání tedy do značné míry zá­visí na pravdivosti použitého modelu. Významnou součástí pravdivosti je také úplnost poznání. Obojí může poskytnout model, který jsme označili jako obecný, a který kromě toho dává ještě plnou možnost pro uplatnění konkrétnosti archeologických pramenů.

[1] Předem ovšem musíme zdůraznit, že modelování má v archeologii i prehistorii mnohem více a snad i důležitějších aplikací; nejsou však tolik obecné jako použití, o kterém se zmíníme.