SMYSL FAKTŮ

Evžen Neustupný, Praha

Neustupný, E. 1995a: The significance of facts. Journal of European Archaeology 3.1, 189-212

Katedra archeologie
FHS ZČU
e-mail: neustup@kar.zcu.cz neustupny@arup.cas.cz

V tomto článku bych chtěl rozpracovat některé metodologické principy pro zacházení se symbolickým smyslem v archeologii, neboť mnoho autorů se k problému smyslu přibližuje převážně z jeho teoretického aspektu a explicitně nediskutují otázku, jak lze symbolický smysl odhalit na základě archeologických pramenů. Zdá se mi, že metodologie se příliš často považuje za méně zajímavý a možná disponibilní přívěsek k teorii.

Metodologie a teorie ovšem od sebe nemohou být odděleny zcela; to je důvod, proč tento článek nutně pojednává i o teoretických problémech. Moje "příklady" jsou míněny jako příspěvky k archeologickému poznání dvou témat (fortifikací a zemnic); nebyly připojeny jako pouhé "ilustrace". Nesnažil jsem se však vyčerpat teoretický potenciál těchto příkladů plně.

Hned na začátku bych chtěl upozornit na jednu zvláštní, ale podle mého názoru velmi důležitou otázku. Pevně věřím, že archeologické prameny sestávají z mrtvých materiálních předmětů, které jsou na cestě z minulého sociálního světa do dnešní přírody. Dříve, než se plně do přírody vrátí, stále ještě obsahují informaci o lidské minulosti, ale získání této informace není jednoduchým popisem založeným na jejich "četbě". Je vždycky důležité rozlišovat mezi mrtvými archeologickými prameny na straně jedné a žijící minulostí a jejím teoretickým modelem na straně druhé. Stále se musíme ptát, zda naše pojmy a výroky jsou o archeologických pramenech nebo o minulosti, jak ji žili pravěcí lidé. Je to nezbytné, pokud chceme odhalit funkci, společenský význam a symbolický smysl archeologických faktů. Abych vyjasnil svůj přístup k tomuto problému, zařadil jsem v úvodní části článku některé velmi obecné úvahy.

To, co lidé vnímají svými smysly, můžeme rozdělit na svět přírodní a svět sociální. Je ještě jiný svět, který můžeme označit jako individuální, protože nemůže být vnímám a existuje jen v individuích.

Příroda může existovat nezávisle na lidech a skutečně tak existovala po tisíce milionů let. Příroda vchází do sociálního světa poze tak, že se stává součástí artefaktu, instituce nebo "textu"; jinými slovy tak, že je stavebním kamenem lidské kultury. Přírodu proto v tomto článku nebudeme diskutovat jako nezávislý pojem.

Individuální svět , jehož velká část nemá žádný přímý dopad na lidskou kulturu, je třeba odlišit od interního sociálního světa, který je vyjádřen a sociálně přijat, a je tím transformován do externího sociálního světa. Na rozdíl od individuálního vědomí je interní svět dostupný pro archeologický výzkum, neboť má doběr definované vstupy a výstupy v externím světě, jenž jiní lidé mohou vnímat svými smysly. Tímto způsobem se dvojdílný svět přírodní a sociální stává ve skutečnosti světem trojdílným: přírodním, sociálním a individuálním.

Sociální svět sestává z interního a externího světa lidí. První je tou částí individuálního světa, která má schopnost být vyjádřena a přijata jinými lidmi, zatímco druhý je tou částí přírodního světa, která je pozměněna (stvořena a/nebo adaptována) lidskými bytostmi.

Tyto dva spekty sociálního světa jsou spojovány procesem myšlení a lidské praktické aktivity , která má za výsledek fyzický výstup v přírodě, ať už je to "čistá" příroda nebo příroda transformovaná člověkem. Fyzický výstup z myšlení sestává nejen z pozměněných materiálních věcí, nýbrž může také zahrnovat signály produkované lidským hlasem, tancem apod. (jakýkoliv takový signál musí být nesen fyzickým kanálem). Sociální svět může být proto vždy vnímán. To se také týká interního světa, který primárně existuje v hlavách lidí: může být vnímán prostřednictvím svého výstupu. Tato skutečnost je zvláště významná pro archeology, kteří mohou pozorovat výstup interních světů dřívějších lidí, a na základě těchto pozorování jej mohou rekonstruovat. Taková možnost neexistuje ve vztahu k individuálnímu světu.

Sociální svět je ovšem podle mého názoru identický s kulturou. Důvodem, proč jsem použil první z uvedených výrazů, je vyloučenídefinice kultury jako extrasomatických prostředků Jestliže kultura obsahuje to, co jsem popsal jako interní sociální svět,, obsahuje definičně něco intrasomatického.

Existují tři hlavní třídy výstupů, do nichž lze rozdělit externí lidský svět. Tyto tři třídy ovšem nerepresentují logickou (tri)partici pojmu, překrývají se na několika úrovních. Artefakty jsou materiální věci zformované intencionálně tak, aby sloužily nějakému lidskému účelu, což implikuje, že mají strukturu, kterou jim vtiskli lidé: tato struktura může být velmi elementární, a její "vtištění" může jednoduše sestávat z procesu výběru, ale obvykle je mnohem komplexnější.

Instituce je pravidlo (nebo soubor pravidel), které řídí interakci individuí nebo skupin individuí. Zatímco artefakty strukturují materiální svět, instituce strukturují lidskou společnost. Pojem instituce, tak jak je užíván v tomto článku, odráží vztah mezi osobami a skupinami osob, nepředstavuje jednoduše pořádek věcí nebo lidské aktivity (ať praktické nebo jiné). Instituce se ovšem zdají být vztahy mezi věcmi, což je fakt, který se odráží v Marxově pojmu fetišismu zboží. Instituce představují více než další soubor lidských artefaktů: jsou to nemateriální entity, které uspořádávají lidskou společnost. Jako jakýkoliv druh uspořádání, i ony potřebují materiální nosič, aby se projevily v externím světě.

To, co v tomto článku nazývám textem (připouštím, že je toneobratné vyjádření), jsou vztahy mezi pojmy vyjádřené prostřednictvím symbolů a/nebo znaků. Texty, které strukturují lidské myšlenky, mají revoluční dopad na lidskou kulturu, ale přesto s ní nemohou být identifikovány. Na rozdíl od textů, v nichž vztah mezi symboly (nebo znaky) a jejich ideovým obsahem je arbitrární nebo poloarbitrární, vztahy mezi materiálními věcmi a institucemi ne nearbitrární. Tak například společenským významem (společenskou funkcí) dolu na pazourek může být dělba práce nebo jiné lidská instituce, ale důl bude sotva vyjadřovat ideu nadpřirozené bytosti. Pokud ano, důl se stává symbolem a jako takový představuje součást nějakého textu.

Pevně věřím, že zmíněné tři pojmy zasluhují pozornost archeologů bez ohledu na to, jakým termínem jsou označeny. V důsledku toho externí svět sestává ze tří podsvětů, které se vzájemně nevylučují:

(1)	(pod)svět artefaktů, které primárně ovlivňují externí svět prosřednictvím své funkce,
(2)	(pod)svět institucí, které působí hlavně tím, že sociálnímu světu dávají sociální význam, a
(3)	(pod)svět textů, které primárně ostarávají symbolický smysl externího světa.

Vždycky existovala tendence redukovat externí sociální svět pouze na jeden z těchto tří podsvětů. Lidé zaměření ekonomicky měli často sklon uvažovat výlučně o světu artefaktů, zejména o těch, které jsou spojeny s ekonomickými aspekt, nebo tento podsvět alespoň přeceňovat. Sociologicky oreientovaní lidé a právníci kladli důraz na důležitost institucí a filosofové snadno přehléhnou cokoliv, co nepatří do světa textů. Všechny tyto tendence jsou dobře známy z archeologie.

Realita artefaktů, institucí a textů neznamená, že jsou to oddělené nezávislé jevy. Obvyklá námitka, která se uvádí proti uvedené tripartici kultury jak byla nastíněna výše, zní, že ani artefakty ani instituce nemohou existovat bez bymbolického chování, a to je samozřejmě pravda. Neméně pravdicí je však také to, že symbolické chování je nemyslitelné mimo lidskou společnost a bez používání artefaktů (což je velmi jasné v případě výtvarného umění, ale i v poezii v její pravé podobě). Je nepravděpodobné, že někdo by nesouhlasil s tím, že lidské instituce by mohly vytvořeny bez symbolických textů a bez artefaktů. Nepochybná skutečnost, že individuální instituce a artefakty nelze realizovat dříve, než vzniknou v hlavách lidí, neprokazuje všemohoucnost lidského mozku a jeho symbolických výstupů. Existují komplikované zpětné vazbyx mezi všemi páry základních prvků lidské kultury.

Předchozí dělení platí ro živou kulturu tak jak ji žili nebo byli jejími svědky pravěcí nebo moderní lidé. Živá kultura je dynamický systém, který funguje v reálném čase, ačkoliv někdy od nás vzdáleném. Živou kulturu uvádí do pohybu aktivita individuálních živých lidí. Podsvěty živého světa a jejich účel jsou proto buď bezprostředně přístupné jako samozřejmost nebo k nim lze přistoupit prosřednictvím psaných dokumentů (protože lidský jazyk má schopnost vyjadřovat dynamiku).

V důsledku mnoha transformací, jimiž negramotný nebo částečně gramotný sociální svět procházel na své cestě od svého minulého živoucího stavu k archeologickým pramenům, hlavně transformaci zánikové (srov. Neustupný 1993), archeologické prameny sestávají z mrtvých věcí. Vše, co přežívá, jsou zbytky externího sociálního světa, zatímco interní svět, representující individuální "hybatele" kultury, mizí. To je něco, na co mnoho archeologů nebere ohled; analogicky ke své současné zkušenosti předpokládají, že účel věcí je zřejmý, daný, a není to předmět k ozsáhlému přemítání. Tím de fakto předpokládají, že to, co jsem popsal jako interní sociální svět, není důležité a v důsledku toho individuálními lidskými bytostmi proto není třeba se zabývat. Je významné, že v tomto spojení se objevují teorie o aktivním charakteru artefaktů, neboť aktivní role artefaktů má nahradit aktivní roli minulých lidí samotných.

V mrtvé kultuře, tj. v archeologických pramenech, je ovšem všechno representováno artefakty a/nebo ekofakty. Instituce a texty jako takové už neexistují; jsouce nedostupné přímo, existují pouze ve formě věcí a jejich vztahů. Tato "representace" by ovšem byla nemožná nebýt skutečnosti, že sociální svět má svou externí formu. Cílem mnoha archeologů je rekonstrukce ideí minulých lidí, avšak archeologové pzorují prostřednictvím svých pramenů mrtvé věci, nikoliv ideje. V této souvislosti je podstatné si uvědomit, že symbolický smysl, společenský význam a dokonce i praktická funkce jsou termíny platné v živé kultuře, a lze na ně na základě archeologických pramenů přijít pouze prosřednictvím archeologické metody završení vysvětlením (interpretací).

Hlavním problémem archeologie smyslu je to, jak rekonstruovat smysl symbolů a znaků, kterých se nelze zmocnit přímo buď pozorováním nebo praktickým stykem s lidmi, kteří je vytvořili a užívali je. Když v archeologii rekonstruujeme symbolický smysl věcí, musíme si být stále vědomi rozdílů mezi živou a mrtvou kulturou. Části 1 a 2 tohoto článku jsou téměř úplně o živé kultuře, zatímco v části 3 jsem se pokusil popsat proces přechodu od mrtvé kultury k živé.

Když lidské bytosti cokoliv tvoří, vždy mají na mysli nějaký účel nebo úmysl: chovají se intencionálně, nikoliv instinktivně. Zvířata mají možná nějakou zkušenost jako lidé, ale neznají cokoliv jako účel; z tohoto důvodu netvoří.

Lidská mysl, vedená účelem, je aktivním činitelem kultury. Artefakty nelze srovnávat s lidským mozkem co do aktivity, jsou to přírodní věci, nosiče pojmů mysli, které zůstávají mrtvé dokud nejsou humanizovány a uvedeny do pohybu mozkem.Všeobecně vzato, artefakty jsou "nástroji" lidské mysli v externím světě. Účelná aktivita v našem dnešním světě neexistuje mimo individuální lidské bytosti. Artefakty nejsou pasivní v tom smyslu, že by byly zrcadlovým odrazem něčeho jiného, neboť jejich výběr a konkrétní forma mohou stěží limitovat to, co mysl je schopna docílit. Nevidím ovšem žádný důvod, proč jejich limitujíí funkci ve vztahu k mozku bychom si měli plést s jejich aktivitou.

V důsledku předchozího se na archeologické artefakty, a na lidské výtvory všeobecně, můžeme dívat ze tří hledisek, která dohromady konstituují účel. Jedním z nich je hledisko funkce, druhé se vztahuje k jejich sociálnímu významu, zatímco třetí je jejich symbolickým smyslem. Funkci, význam a smysl si můžeme představit jako rozměry účelu.

Nyní vsvětlím, co rozumím funkcí, významem a smyslem, neboť tato tři slova jsou v každodenním jazyce téměř synonyma. Funkce je možná nejobecnější z této trojice. Když tyto termíny bereme v obecném smyslu, "sociální význam" lze také popsat jako sociální funkci, a "symbolický smysl" jako symbolickou funkce; "funkce" sama by pak byla něco jako praktická funkce.

Funkce a význam byly ovšem od sebe často oddělovány a používany jako dva protikladné pojmy vzhledem k významné roli, jakou funkce hraje ve funkcionalismu; když se toto oddělení provede, význam obvykle označuje jak to, co označuji jako společenský význam tak i symbolický smysl. Tato dvě slova (výrazy) se pak užívají záměnně.

Zatímco mnoho autorů používá termín "symbolická funkce" pro to, co já označuji jako "symbolický smysl", I.Hodder mluví o smyslu v případě "strukturovaných systémů vztahů" (Hodder 1991, 124), tj. ve smyslu, kde většina jiných autorů by použila termín "funkce". Zdá se mi, že je to proto, aby vznikl všeobsáhlý pojem "význam", kterého je zapotřebí pro pojímání kultury jako textu.

Slovům, která označují naše pojmy, nemůže být ovšem přičítán prvořadý význam, pokud nejsou v rozporu s pojmy, které označují. Věřím, že jsou tři "významné" pojmy, které jsem popsal jako (praktickou) funkci, společenský význam a symbolický smysl. Nenaléhám na zachování těchto tří slov, pokud by někdo navrhl jinou lépe přijatelnou trojici, ale trval bych na užitečnosti uvedených tří pojmů.

Uvedu nyní příklady, abych usnadnil pochopení následujjících odstavců. Za prvé vezměme kamennou sekerku. Její funkcí (praktickou funkcí) je sekání dřeva nebo možná jiných materiálů. Jejím společenským významem je "přirozená" dělba práce, neboť její používání je v mnoha tradičních společnostech omezeno na dospělé muže; její výskyt v hrobech dospělých mužů v evropském pravěku vypovídá stejně (pokud významem sekerky v hrobě je na onom světě nějaká práce, tj. není čistě symbolická). Sekerka je materiální (artefaktový) element, který je prostředkem generování přirozené dělby práce. Sekerka je proto výrazem určitých vztahů, které jsou charakteristické pro určitou společnost. Působí, že tyto vztahy vypadají tak, jakoby vyplývala ze sekerky. To nemá nic společného s otázkou, zda sekerka je také symbolem určité sociální skupiny nebo božstva; víme z pravěkých hrobů, že tomu tak bylo často, ale zdaleka ne vždy.Jestliže se ovšem sekerka objeví v hrobě nedospělé osoby, aby vyjářila ideu nadpřirozených sil zemřelého, stává se symbolem a získává symbolický smysl.

Jiným příkladem je umístění obytného areálu uvnitř celkového sídelního areálu. Lze se domnívat, že má určitou funkci (která se například odráží ve výběru suchého rovného místa poblíž dostačujícího zdroje vody), určitý sociální význam (například vytváření společenských vyzeb, které umožňují kooperaci mezi členy komunity) a určitý symbolický smysl (tj. soubor společensky přijatých ideí, které doprovázejí výběr určité lokace ze souboru možných, z hlediska funkce a společenského významu víceméně rovnocenných lokací). Kuna a Adelsbergerová (Kuna, Adelsbergerová 1994) například argumentovali, že umístění sídlišť určitých období v pravěkých Čechách sledovalo tzv. hrany (pásy nápadně svažitého terénu), což mělo symbolický význam.

Funkce (nebo praktická funkce) je praktickým rozměrem kulturních entit vytvořených člověkem, aspektem jejich účelu. Slovem "praktický" popisuji aktivitu, kterou lidé směrují k materiálním objektům okolního světa bez ohledu na to, zda charakter těchto objektů je čistě přírodní nebo artefaktový. Ekonomický život a používání faktů jako nosičů společenského významu a symbolického smyslu jsou důležité kategorie praktické aktivity. Žádná lidská aktivita, která není omezena na individuální vnitřní reflexi, má svůj praktický aspekt, což nevylučuje přítomnost jiných rozměrů. Mnoho z praktické aktivity (ale zdaleka ne všechno) může být rovněž popsáno jako ekonomický rozměr entit.

Aby lidé vytvořili společnost a ideologii, musí napřed zabezpečit svoje základní potřeby prostřednictvím toho, co lze v uvedeném smyslu nazvat praktické chování. Toto konstatování je ovšem dosti abstraktní a banální, a musí být vždycky posuzovováno v rámci konkrétní historické situace. Mnoho archeologů se doposud domnívá, že pravěcí lidé museli bojovat s přírodou o přežití, což by ovšem učinilo z praktické funkce kulturních věcí rozhodující rozměr kultury. Poslední desítiletí nás poučila, že život v pravěku byl víceméně snadný, ačkoliv nikoli vždy pohodlný, neboť lidé získávali svou obživu bez velkého úsilí (takzvaná společnost hojnosti antropologické literatury). Ačkoliv tyto myšlenky nepodkopávají význam ekonomiky, přece ejn nepodporují ekonomické vysvětlení všech aspektů lidské kultury.

Společenský význam (nebo společenskou funkci) archeologických entit můžeme pojímat jako sociální rozměr lidského světa. Archeologické entity mají společenský význam, který lze formulovat v termínech společenské organizace (vytváření institucí) komunit, jejichž členové je vytvořili a užívali, tj, v termínech vzájemných vztahů jednotlivců a jejich skupin.

Je důležité si uvědomit, že sociální význam je objektivní rozměr lidské kultury, jsou to vztahy, které objektivně existují a nikoliv jejich odraz v ideologii. Lidé například v průběhu své ekonomické aktivity vstupují do určitých vztahů, které lze označit jako dělbu práce. V eneolitu střední Evropy existovala přísně definovaná dělba práce, která přidělovala některé aktivity mužům a jiné ženám, takže artefakty spojené s takovými aktivitami získaly jasný společenský význam, ale většina těchto artefaktů se nikdy nestala symboly. V některých kulturních skupinách byly v hrobech nalezeny srpy, ale s výjimkou kultury se šňůrovou keramikou (Neustupný 1969) se srpy téměř nikdy nestaly symboly mužství. Stejně tak byl pluh velmi zřídka užíván jako symbol dělby práce (častěji tomu bylo v době bronzové). Odlišná situace nastávala u seker a sekeromlatů, které měly svůj sociální význam jako prostředky vyjadřující dělbu činností, ale současně s tím často získávaly "symbolickou funkci" tím, že označovaly dospělé muže a/nebo bojovníky (Zápototocký 1992).

Archeologická entita získává symbolický smysl v okamžiku, když se stává symbolem nebo znakem, tj. když označuje něco odlišného od toho, co je. Spodní čelisti kanců v hrobech kulovitých amfor nejsou zjevně jen potravou (v tom případě bychom očekávali i jiné části jiných zvířat), ale rovněž symbolizují něco, co není spodními čelistmi. Symbolický smysl (neboli symbolickou funkci) archeologických entit lze formulovat v termínech ideologie, kterou produkovaly komunity, v jejichž rámci byly tyto entity vytvářeny a/nebo užívány. Smysl, který je souborem ideologických ideí vztahujících se ke všem možným sférám lidské aktivity, může být také pojímán jako symbolický rozměr archeologických entit.

Jakákoliv materiální věc lidské kultury se teoreticky může stát symbolem, a občas se skutečně stává, avšak v každodenním životě existuje mnoho kulturních věcí, které nemají vůbec žádný symbolický náboj, zatímco jiné jej mají. Již jsem zmínil rozdíl mezi pluhem a sekeromlatem. Vznikla domněna, a nikoliv bezdůvodná, že svět pravěkých komunit obsahoval mnohem více symbolů než náš vlastní svět. To je nepochybně pravda, ale přesto se mi nechce věřit, ře rozdíl mezi pravěkem a moderní dobou je v tomto ohledu absolutní, neboť to by znamenalo, že pravěcí lidé se od nás lišili principiálně. Přinejmenším pro mne je to obtížné věřit. Opozice pohřebišť a sídlišť svědčí o faktu, že i ve velmi vzdálených období pravěku existovalo mnoho profánního.

Mohou tři rozměry účelu, jak jsme je právě nastínili, vysvětlit celou variabilitu lidské kultury? To je důležitá otázka, jejíž řešení může vést k překonání současných archeologických paradigmat, ať už typologického, procesuálního nabo postprocesuálního. Aniž bych nabízel řešení, zmíním některé z hlavních problémů.

Jedna z možných příčin variability, která přesahuje funkci, společenský význam a symbolický smysl je individuální variabilita způsobená osobními zálibami jednotlivých tvůrců. Tu musíme předpokládat, ale z metodologických důvodů je velmi obtížné ji specifikovat (Neustupný 1993,398). Jinou příčinou variability je vzájemná souhra jednotlivých součástí kultury jako systému (Neustupný 1972, 1116). Takzvané historické faktory se samozřejmě ani nezdají být něčím, co bychom museli připojovat.

To, co jsme popsali jako účel, vede k pojetí kultury jako paralely jazyka v linguistice; mnoho z toho, co předchází pojímá kulturu jako paralelu promluvy. V archeologii nebylo ještě vytvořeno nic, co bychom mohli srovnat s teorií promluvy v linguistice, ale snahou některých postprocesuálních archeologů byl pohyb tímto směrem.

Účel, který lidé vtiskují svým výtvorům, obecně má tři zmíněné rozměry. Existuje významný problém, zda všechny entity vytvořené člověkem vždycky mají současně funkci, společenský význam a symbolický smysl. Druhá možnost je ta, že některé entity mají například jes společenský význam a symbolický smysl ale nikoliv praktickou funkci.

Uvažujme příklad kamenných sekeromlatů. Přes skutečnost, že někteří archeologové se domnívali, že byly užívány k sekání, většina odborníků soudí, že sloužily jako (1) zbraně, (2) symboly společenského postavení (k označení válečníků nebo podobně) a (3) symboly určitých božstev (Zápotocký 1992). Jejich použití jako zbraní je jasně jejich společenským významem, neboť v této "funkci" se stávají "nástroji" pro řešení vztahů s jinými lidmi; jako symboly společenského postavení válečníků, nebo jako symboly božstev jsou to projevy jejich symbolického smyslu. Takto vzato sekeromlaty se zdají postrádat jakoukoliv praktickou funkci. Jejich nejabstraktnější praktickou funkcí je ovšem jejich užívání jako nosičů společenského významu a symbolické funkce, kterých nabývají.

Něco podobného se vztahuje na hliněné sošky používané v neolitickém kultu jihovýchodní Evropy. Bez ohledu na to, jaký mají smysl, mají velmi abstraktní funkci jak jsem ji popsal výše (tj. jako nosiče smyslu), ale primárně se zdají postrádat jakákoliv společenský význam. Jestliže existoval nějaký (sekundární) význam,, byl spojen s rituálem, v němž sošky subsituovaly něco jiného (tj. nějaký pojem, který označovaly), nikoliv se soškami jako takovými, Tato situace se jasně liší od situace sekeromlatů, které se užívaly v bitvách jako bojové zbraně, nikoliv jako symboly něčeho odlišného.

Existuje velká skupina archeologických entit, které mají dobře definované funkce, jejichž společenský význam a/nebo symbolický smysl pro minulé komunity je pochybný. Jak už jsem poznamenal, jakákoliv archeologická entita může být nadána nějakým symbolickým smyslem, tj. může být použita jako symbol. Věci, kterým je přičítán symbolický smysl, se v různých společnostech liší. Zatímco eneolitické mísy se zdají obsahovat nějaký symbolismus (srov. Neustupný 1991), nevím, jaký společenský význam nebo symbolický smysl by mohl být připsán prostým misám doby železné; jsou spousty takových artefaktů, u nichž není důvod předpokládat nějaký symbolismus, avšak připouštím, že se to obtížně prokazuje.

Účel není v archeologických pramenech pozorovatelný a musí se proto získávat interpretací (nebo vysvětlením). Protože jsem o metodologii vedoucí k vasvětlení pojednal na jiném místě (Neustupný 1993), zmíním v tomto článku jenom nejzákladnější myšlenky mého přístupu.

Moje metodologie vychází z faktu, že archeologické prameny sestávají ze statických, formálních a objektově orientovaných věcí, které postrádají pozotovatelnou funkci, společenský význam a symbolický smysl. To je důsledek mnoha transformací, které postihujíkdysi živoucí kulturu a mění ji na mrtvou, archeologickou kulturu. V důsledku toho účel struktur rozpoznatelných v archeologických pramenech nemůže být vysvětlen výlučně v jejich termínech: je nezbytné používat modely odvozené z kontextů lidské aktivity, které jsou buď přímo pozorovatelné v jejich živé podobě, nebo které jsou k dispozici v popisech nějakým srozumitelným jazykem. Takové modely je třeba aplikovat v několika fázích archeologické metody, počínaje prvním krokem analýzy (popisu) a konče vysvětlením nebo interpretací. K dosažení spolehlivější interpretace musí být metoda aplikována iterativně. Interpretace v tomto smyslu znamená překlad mrtvé věci do kategorií živé kultury, není to jednoduše překódování z jednoho "jazyka" do jiného (což je víceméně úlolem hermeneutiky).

Často se předpokládá, že rekonstrukce funkce archeologických entit je dosti snadná, zatímco jejich společenský význam je obtížné rozmotat; mnoho archeologů souhlasí, že nejobtížnější, pokud ne téměř nemožné, je zmocnit se toho, co nazývám symbolickým smyslem. Je vynikající zásluhou postprocesuálních archeologů, že přesvědčili své kolegy, včetně mne, o užitečnosti a proveditelnosti studia smyslu. Jakým empistemologickým procesem je však možno rozpoznat symbolický smysl archeologických entit? Existuje vůbec takový proces, nebo je nutno se vcítit do myslí dřívějších lidí na víceméně subjektivním základě?

Nejzjevnějším předpokladem je, že smysl symbolů lze rozpoznat na základě jejich forem, zejména pokud jsou rozšířeny v prostoru a trvají v čase. Ačkoliv lze argumentovat, že některé smboly jsou "realistické" a vyskytují se na celém světě bez ohledu na kulturu, čas a místo (symboly slunce skládající se z koleček s centrálním bodem a s paprsky vyzařujícími čtyřmi směry, symboly vulvy ats.), většina symbolů je abstraktních a jsou specifické pro společnosti omezené v prostoru a čase. Nadto formálně stejné symboly mohou mít rozdílný symbolický smysl i v příbuzných společnostech. Tak například symboly slunce vyrobené z jantaru jsou spojeny výlučně s muži v kultuře kulovitých amfor v Polsku, zatímco přesně tytéž symboly vyrobené z říčních mušlí (jiného opticky nápadného materiálu), se v Čechách a jinde vyskytují výhradně v hrobech žen kultury se šňůrovou keramikou. Tyto dva symboly, které jsou z formálního hlediska téměř identické, se zdají mít různý symbolický smysl ve dvou velmi blízkých a geneticky propojených kulturních prostředích.

Jakmile se symboly vyvinou do znaků (tj. jakmile získají formy, které se nepodobají předmětům, které označují), "zřejmé" už není nic a žádná analogie nepomáhá. Často se vyskytuje názor, že kontextuální informace může vést k vysvětlení nebo interpretaci (Hodder 1991), ale já o tom pochybuji. Podle mého názoru velmi abstraktní výchozí model musí být logicky odvozen z předchozího teoretického posouzení kontextu. Kontextuální informace může jistě pomoci v průběhu obohacení abstraktních modelů konkrétními prvky, a je důležitá pro testování vysvětlení, ale ztěží sama o sobě může naznačit nějakou interpretaci.

Toto není hra na "co je důležitější" nebo "co je také důležité": jakmile přijmeme tézi, že vysvětlení může být plně odvozeno z kontextu, automaticky přijímáme empiristické dogma, které říká, že archeologické prameny se samy mohou vysvětlit. K vysvětlení struktur už by nebylo zapotřebí nějaké teorie a platila by jednosměrná logiky vedoucí od faktů k teorii. Teorie (nebo obecněji předchozí lidské poznání) by ztratilo svůj epistemologický smysl a stalo by se epifenoménem trvdých faktů.

Když se archeologické struktury interpretují pomocí modelů, je často nutné vyzkoušet několik alternativních modelů, abychom rozhodli, které z nich neodpovídají a které odpovídají nejlépe (Neustupný 1993, 177). "Eliminační metoda", popisovaná zde na příkladě zemnic a takzvaných fortifikací, je ve skutečnosti zvažováním alternativních modelů.

Logiku této metody lze vyjádřit předpokladem, že praktická funkce a/nebo společenský smysl mohou být určeny snadněji a spolehlivěji než symblický smysl věcí. Ačkoliv to nemusí být vždy, často tomu tak je. Při uvažování funkce a/nebo společenského významu pomáhá především časová trajektorie faktů.

Eliminační metoda na zachycení symbolického smyslu probíhá na základě otázky, zda lze artefaktovou strukturu plně vysvětlit určitou praktickou funkcí a/nebo společenským smyslem. Ty aspekty struktury, které nemohou být vysvětleny funkcí a společenským významem, se nezdají být "nutné" z hlediska těchto dvou rozměrů účelu. V důsledku toho by měly být analyzovány s hlediska svého možného symbolického smyslu.

Připouštím, že někdy může být nesnadné rozhodnout, co je "nutné" ve smyslu funkce v lidské společnosti. Dosti bezpečná metoda pro rozhodnutí mnoha případů je posouzení, jak daná archeologická struktura vypadala v chronologicky a prostorově blízkých kulturách. Jsou domy typu zemnic nutné pro fungování eneolitických kultur střední Evropy? Možná nikoliv, jestliže v tomtéž regionu nejsou zemnice v neolitu a v mnoha skupinách doby bronzové. Musela se populace řivnáčské kultury v Čechách bránit na silně opevněných výšinných sídlištích, jestliže mnoho skupin lidí víceméně téhož archeologického období šťastě přežilo bez takových opevnění?

Většina dosavadních archeologických studií buď výslovně nebo mlčky předpokládalo, že výběr místa pro založení vesnice stejně tak jako její vnitřní struktura byly určeny její funkcí, tj. víceméně praktickými úvahami (vzdálenost od vody, blízkost dobré zemědělské půdy atd.). Takové praktické faktory byly nepochybně velmi důležité, ale už teoretická úvaha naznačuje, že nemusely být rozhodující v každém ohledu. Často existuje více než jedno řešení pro mnoho "praktických" problémů, a je obtížné (někdy dokonce nemožné) najít "racionální" (tj. praktické nebo funkční) důvody pro to řešení, které si vybrali pravěcí lidé (srov. případ keramiky - Neustupný 1991). Lidé ovšem vždy uměli vybrat si takové důvody v rámci své ideologie: věděli, jak svému chování dodat symbolický smysl.

Pravěké zemědělství vyžadovalo víceméně rovný terén, neboť obdělávání většinou začínalo žárovou technikou, která je nemyslitelná na svahu: první podstatnější déšť by odnesl spálenou vrstvu smíšenou se setbou. To je důvod, proč pravěcí zemědělci preferovali pro svá pole a vesnice mírné svahy nebo téměř rovný terén (vesnice se obvykle rozkládaly velmi blízko polí).

Jinou podmínkou, kterou musela splňovat každá vesnice se smíšeným zemědělstvím, byl stálý zdroj tekoucí vody, potřebný pro lidi i domácí zvířata: dočasný zdroj nedostačoval. Tam, kde byl dostatek úrodné půdy, ale žádná snadno dostupná tekoucí voda, bylo možno kopat studny, ale současné doklady pravěkých studní nejsou zatím dostačující k tomu, abychom posoudili běžnost takového řešení.

Je proto překvapující, že řada lokalit určitých období pravěku byla umístěna na vrcholcích kopců nebo dokonce hor, kde v bezprostředním sousedství nebylo místo pro pole, a nebyla tam ani tekoucí voda (ačkoliv omezené množství vody mohlo být v některých případech získáno z pramenů na svazích). Protože tato místa bývají "opevněna" příkopy a valy, a moderním lidem přichází snadno na mysl jejich "strategický význam", obecně se věří, že to byly "pevnosti". Tento názor se zdá podporovat fakt, že v některých případech byly takové pravěké "pevnosti" rozloženy v lokalitách, které později zaujímaly časně středověké fortifikace, o jejichž vojenské funkci se věří, že je nesporná. V důsledku toho byly pravěké fortifikace interpretovány jako obranná zařízení s mnoha funkcemi v oblasti, kterou jsem označil jako společenský význam. Velmi detailní rozbor hlavních problémů pravěkých fortifikací v tomto pojetí podal S.Vencl (Vencl 1984, 104-137). V následujících odstavcích předložím argumenty pro jiné řešení.

U většiny fortifikací, jak už naznačuje jejich situování na vrcholcích vyvýšených poloh, lze uvažovat o to, že nemají žádnou (praktickou) funkci. Různí autoři ovšem naznačovali, že některé ohrady a dokonce i určité příkopy byly praktické konstrukce, mimo jiné určené pro chov dobytka. To snad může být správný výklad pro některé malé palisádové příkopy, ale určitě to neplatí pro složitá zemní díla. Mimochodem pochybnosti, že některá "obranná zařízení" nemusela být vůbec fortifikacemi (srov. Zápototocký 1969), byly vyprovokovány tím, že se zdály být nedostatečné k tomu, aby bránily cokoliv; tento argument lze ovšem použít i ve prospěch jejich symbolického smyslu.

Normálně by vznikl předpoklad, že fortifikace jsou příkladem archeologických pramenů, které mají většinou (pokud ne výlučně) nějakou společenskou funkci, ale žádnou praktickou funkci nebo symbolický smysl. Podívejme se na doklady z Čech pro tento předpoklad a proti němu.

Ve střední Evropě se fortifikace objevují v neolitu (kultura s volutovou keramikou, např. Buttler a Haberey 1936, Podborský 1988, 182 apod.) a pokračují až na samý konec pravěku (Smrž 1991). Je důležité poznamenat, že fortifikace nebyly budováne ve všech fázích pravěku. V některých obdobích jako je středoeneolitická řivnáčská skupina byly ovšem "obranné struktury" tak časté, že je těžké s jistotou říci, že přinejmenším některé lokality této skupiny neměly nějakou fortifikaci (např. Ehrich a Pleslová 1968, Zápotocký a Zápotocká 1990). Z terénních výzkumů není přesně známo, jak byla opevněna sídliště chamské kultury (blízce příbuzné řivnáčské), ale všechna jsou situována na vyvýšených místech, na skaliscích apod. (J.Neustupný 1952, Bašta a Baštová 1989). V jiných obdobích (např. Šaldová 1977, Smrž 1992, Bouzek, Koutecký a Neustupný 1966) je spolehlivě dosvědčena dichotomie: existují jak opevněné tak i neopevněné lokality, například v pozdním halštatu, pozdním laténu atd. To je ovšem nejčastější případ. Další období vůbec nemají fortifikace (šňůrová, zvoncovité poháry, střední latén, řím a stěhování národů - srov. Neustupný et al. 1960, Pleiner a Rybová 1978, Podborský 1993).

V některých obdobích jsou fortifikace rozmístěny mimo hustě osídlená území, tj. v těch částech Čech, kde jim současné osídlení je řídké. To je případ všech českých oppid (Salač 1993). Některé jiné silně opevněné lokality (obvykle těžko datovatelné) jsou situovány v horách s tak drsným klimatem, že trvalé osídlení tam bylo téměř nemožné (Obří hrad u Kašperských Hor na Šumavě - Slabina, Waldhauser a Kopečný 1990). Kromě toho tam nebylo nic, co by bylo třeba bránit, a žádný nepřítel, kterého by bylo třeba odstrašovat. Další fortifikace byly budovány na vrcholcích izolovaných hor s řídkým osídlením v jejich okolí (Velký Blaník, Vladař); s ohledem na pravěkou válečnou techniku nedávají velký smysl.

Ještě méně pochopitelný je fakt, že ve většině oblastí se zdá, že fortifikace se objevují jen tam, kde je příznivá konfigurace terénu. Často tomu tak bývá na dolních tocích, kde řečiště se hluboce zařezávají do okolní planiny a tvoří ostrohy s vysokými příkrými svahy (situace ideální pro vybudování pevnosti). Horní toky s plochou geomorfologií mají stejnou historii pravěkého osídlení, ale žádné fortifikace (mimochodem se zdá, že to byl také případ gotických hradů). Byl život na horních tocích méně nebezpečný než na dolních tocích vzdálených nějakých 20-30 kilometrů?

Výklad "fortifikací" v termínech společenského významu ("společenské funkce") ztrácí v důsledku toho alespoň částečně na věrohodnosti. Většina archeologů, kteří obhajují takové vysvětlení budou pravděpodobně tvrdit, že fortifikace znamenají buď "invazi" cizích kmenů nebo mezikmenové boje uvnitř dané oblasti. Pak by bylo třeba vysvětlit, proč v řivnáčském období bylo tolik válčení (téměř všechno je opevněno), ale v období kultury se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů neprobíhaly žádné boje (nejsou vůbec žádné fortifikace), zejmény když tyto dvě kultury se považují za vetřelce odjinud. Rozdíly ve společenské struktuře byly v eneolitu a v době bronzové malé, avšak některé skupiny budovaly fortifikace (michelsberg, nálevkovité poháry, řivnáč, pozdní únětice, starší mohylová, pozdní mohylová, knovízská a štítarská skupina), zatímco jiné nikoliv (šňůrová, zvoncovité poháry, starší a klasické únětice, střední mohylová).

Tentýž argument lze vztáhnout i na předchozí a na pozdější období. Tak například pozdní fáze volutové keramiky, mladší vypíchaná, lengyel, halštat D, latén D a období od 8.století po Kr. dále budovalo "fortifikace", zatímco střední fáze volutové keramiky a vypíchané keramiky, halštat C (bylanská kultura), střední latén, řím a stěhování národů opevnění nebudovaly.

J.Neustupný (J.Neustupný 1968, 77) rozpoznal na základě empirických pozorování, že ty skupiny, které budovaly fortifikace, nedávaly svým mrtvým na onen svět zbraně a naopak (tam, kde jsou v hrobech zbraně, nejsou fortifikace); toto pozorování platí přinejmenším pro Čechy. Podrobné studium dokladů možná objeví určitou nedůslednost (zdá se například, že některé skupiny nálevkovitých pohárů budovaly opevnění a současně ukládaly menší množství sekeromlatů v hrobech), ale o všeobecné platnosti zmíněného pravidla nelze pochybovat. V důsledku toho nenachází jasnou oporu "logická" domněnka, že období s fortifikacemi znamenají časy intenzivních bojů, neboť uvedené dva druhy dokladů si vzájemně protiřečí. Nejsem nakloněn názoru, že periody, v jejichž průběhu se budovala "obranná" zařízení, představují období konsolidace, zatímco periody se zbraněmi reprezentují sociální změny a vnitřní rozpory vedoucí ke konfliktům (J.Neustupný 1968, 78). Jediným možným závěrem je podle mého názoru to, že jak fortifikace, tak i zbraně v hrobech primárně neznamenají nic (tj. jejich budování nelze vysvětlit jako důsledek jejich společenského významu, jak jsme jej definovali).

Fakty, které jsem doposud popsal, nemluví ve prospěch vysvětlení pravěkých (a možná i středověkých) fortifikací jakožto faktoru regulujícího rozvojem válečnické technologie společenské vztahy tohoto období. Jestliže "fortifikace" nebyly praktické konstrukce, a jestliže jsou vážné pochybnosti, že by sloužily vztahům mezi lidskými skupinami, zbývá jako vysvětlení jen symbolický smysl. Je ale nějaký důvod pro takovou interpretaci? Zakrátko se k tomuto problému vrátím.

V některých obdobích českého pravěku se budovaly zemnice s velkými pravoúhlými jamami, víceméně rovnými dny a téměř svislými stěnami, zatímco v jiných obdobích byly domy stavěny nad povrchem terénu s použitím kůlů, jejichž kůlové jamky lze objevit archeologickými metodami. Nadto některá období nezanechala žádné stopy domů, což naznačuje, že domy vůbec nezasahovaly pod úroveň terénu. Na základě archeologických dokladů je obvykle snadné určit, která z těchto technik byla použita. Ztěží dochází k nejistotě v případě kulturních skupin, které jsou uvedeny v Tabulce 1, ale připouštím, že budoucí výzkum může prokázat větší variabilitu. Pokud vím, nebylo žádné období, kdy by se stavělo jak nad povrchem země tak pod ním.

Tabulka 1. Technologie obytných stavebních konstrukcí (skupiny s nejasnými doklady vynechány)

Období	zemnice	kůlové jamky	žádné stopy
Novověk			x
Časný středověk	x
Řím (barbarský)	x
Latén	x
Pozdní halštat	x
Štítary	x
Knovíz		x
Tumuli (MBA)			?
Únětice		x
Bell Beaker	x
Corded Ware			x
Řivnáč	x
Baden	x
TRB		x
Michelberg			?
Lengyel		x
Stroke pottery		x
Linear pottery		x
Mesolithic	?

Co nám říká Tabulka 1? Obvyklý úsudek archeologů zní buď že zemnice nebo naopak dřevěné domové konstrukce jsou pro bydlení lepší z praktických důvodů, tj. že funkce jednoho z uvedených dvou (nebo tří) typů domů je lepší. Možnost, že lidé následné fáze tak často "zapomněli" na výhody dřívější stavební techniky lze ovšem pominout, neboť naši předchůdci určitě nebyli tak jednoduší.

Existují doklady pro klimatické změny, které by mohly lidi zahnat pod úrovneň terénu do zemnic (nebo naopak druhým směrem na povrch země)? Pro takovou domněnku neexistují důvody, zejména s ohledem na časté změny podzemní a nadzemní architektury v eneolitu a v době bronzové. Ani ti archeologové, kteří milují klimatické změny jako vysvětlení čehokoliv by se nemohli domnívat, že rychlé a hluboké klimatické fluktuace by mohly vysvětlit jev zemnice/kůlové konstrukce, neboť domy těchto protikladných typů se často nacházejí na těchže lokalitách (ovšem vybudované v různých obdobích). Dovedu si ztěží představit nějaké jiné funkční vysvětlení pro tento druh variability.

Budeme nyní diskutovat problém, zde opozice zemnice/dřevěná architektura mohla mít společenský význam (tj. společenskou funkci) v pravěké společnosti. Opozice mezi neolitickými dlouhými domy a dosti malými (středo)eneolitickými podzemními domy se obvykle vykládala společenským vývojem. U neolitických domů se předpokládalo, že reprezentují velkorodiny žijící v matriarchátu (Soudský 1966, Pleiner and Rybová 1978), zatímco podzemní obydlí měla být odrazem malých patriarchálních rodin (velmi mnoho autorů, včetně mne). Další výzkum tohoto problému ovšem odhalil, že dlouhé neolitické konstrukce rovněž sloužily každá jedné základní rodině (nebo možná malé domácnosti. srov. Moddermann 1970, Neustupný 1984) a v tomto ohledu se nelišily od jakýchkoliv pozdějších domů, které se stavěly v pravěkých Čechách. Velmi krátké a nepravidelné období fluktuace protikladů ve stavebních technikách způsobuje obtížnost nalézt jiný význam tohoto jevu.

Existuje nějaký důvod předpokládat pro uvedenou opozici symbolický smysl? Vrátím se k tomuto problému později.

Pokusím se formulovat velmi abstraktní model některých aspektů starého světa a to jednak na základě své současné teoretické zkušenosti, jednak na základě toho, co už o pravěku víme. Tento model bude pojednávat o postoji pravěkých lidí k pohybu ve vertikálním směru. Předložím jej jako další alternativu k modelům diskutovaným v předchozích odstavcích.

Určitě vzniká silé pokušení začít vyjmenovávat etnografické nebo historické analogie k tomu, jak lidé mohou reagovat na vertikální rozměr, věřím ale, že to by byl chybný přístup k problému. Uspokojující model starého světa lze vybudovat stejným způsobem jako v případě jiných archeologických modelů: metodou logické expanze nejabstraktnější pojmové kategorie studované oblasti (tzv. "klíčové kategorie", srov. Neustupný 1993:165), kterou je v tomto případě lidská artefaktová aktivita ve vertikálním rozměru. Tento metodologický přístup je v souladu jak s mými předchzími názory na budování modelů v archeologii (Neustupný 1967;1971;1986;1993) a víceméně se způsobem, jak Ian Hoder popsal "domestikaci Evropy" (Hodder 1990).

Při budování modelu, tj. při výběru výchozí kategorie a všech dalších krocích, se soustředím na to, jaký smysl mohly mít základní rozměry našeho světa pro pravěké zemědělce ve střední Evropě. Základní rozměry prostoru byly ovšem v těchto obdobích pravěku fyzicky stejné jako naše, ale vzhledem ke specifickým omezením života v pravěku nemusely být stejným způsobem vnímány.

Před tím, než začnu diskutovat artefaktovou aktivitu lidských bytostí ve svislé dimenzi, dotknu se stručně problému, jak se lidé pohybovali vertikálním směrem aniž by tvořili nějaké artefakty, tj. jak se pohybovali víceméně jako přírodní bytosti. To nutně neimplikuje chování mimo lidskou kulturu, neboť téměř všechno lidské chování je kulturně určeno a to i v případě, že nevytváří žádné artefakty.

V našem kontextu je potřebné rozlišit mezi funkčním prostorem, v jehož rámci lidská kultura funguje v průběhu každodenního života, a geografickým nebo přesněji eukleidovským prostorem, který je přísně vzato rozsáhle irrelevantní pro každodenní fungování lidské kultury. Funkční prostor, zpravidla daleko omezenější než geografický, tvoří paralelu k funkčnímu času, tj. času v němž individua prožívají svůj každodenní život a v němž artefakty konají svou funkci, a který je odlišný od astronomického času (srov. Neustupný 1986).

Není pochyb, že pravěcí lidé, když vykonávali akty každodenního života, se pohybovali v trojrozměrném funkčním prostoru. Jakýkoliv akt života všeobecně, a jakýkoliv druh práce specielně, není ve skutečnosti možný bez zvedání rukou a nohou, tj. bez trojrozměrného pohybu ve funkčním prostoru. Kromě pracovních příležitostí lidé chodili do jiných domů v téže vesnici, na svá pole, na místa, kde se pásla jejich domácí zvířata, k nejbližším stálým zdrojům vody, na místa sběru palivového dříví nebo divokých plodů atd. To všechno byl pohyb v komunitním areálu, a víceméně v jedné horizontální úrovni: každodenní život neznamenal příliš mnoho vertikálního pohybu.

Ačkoliv pravěké společenské jednotky vyšší než komunita nemohou být objeveny archeologickými metodami, lze předpokládat, že v některých případech zaujímaly území několika sousedních toků. Pohyb územím takových vyšších jednotek znamenal pohyb od jedné vesnice k další, a to opět znamenalo více nebo méně horizontální pohyb; nutnost překračovat vysoké hřebeny, oddělující vodní toky v některých typech reliefu, musela být výjimečná, jestliže pěšiny spojující sousední vesnice vedly podél vodních toků.

Nepochybně existovaly určité případy, kdy pravěcí lidé více cestovali. Opouštěli své komunitní areály

(1) k návštěvě sousedů, možná za účelem účasti na slavnostech organizovaných nad úrovní základní komunity,

(2) k účasti na náboženských obřadech mimo svoje komunitní areály, pokud se takové obřady konaly,

(3) k získání surovin jako je pazourek, křemenec nebo rohovec k výrobě řezných nástrojů, k zajištění břidlice pro sekery a tesly v době kamenné, nebo k získání kovů ke stejnému účelu v pozdějších obdobích pravěku,

Expedice zaměřené na suroviny se musely často různit od pouhých návštěv sousedních vesnic. Obsidián z východního Slovenska se nachází v jižním Polsku společně se střepy nádob bukovohorské kultury, v nichž byl obsidián velmi pravděpodobně prodáván (Kaczanowska 1971), zatímco jiné druhy matriálů cestovaly druhým směrem (Kaczanowska 1971): to znamenalo dálkový obchod vedoucí před neosídlené končiny Karpat. Podobně byl v Čechách nalezen bavorský rohovec (Vencl 1971), což opět implikuje expedice překonávající desítky kilometrů neobydlené plochy v horském prostředí. Ačkoliv nemusela být slézána žádná horstva jestliže cesta šla údolím řek, takové expedice musely přivést pravěké lidi do přímého kontaktu s horami. V Ötztalských Alpách existují doklady, že lidé vystupovali do značných výšek a bezpečně se vraceli domů (Lippert and Spindler 1991).

O pravěkém válečnictví toho víme velmi málo, je ale pravděpodobné, že to byla vysoce symbolická aktivita, a o lidech, kteří se účastnili válečných výprav, se předpokládalo, že se dostanou do nezvyklých situací.

Z předchozích paragrafů vyplývá, že pravěcí lidé žili převážně ve dvourozměrném prostoru, který byl někdy skloněn, ale přesto zůstával plochý nebo rovný. Chtěl bych argumentovat, že všechno, co se nacházelo na nějaké hoře, dostatečně vysoko nad zemským povrchem, a všechno pod povrchem, bylo ve skutečnosti něco nepraktického a nesociálního a v důsledku toho symbolického, protože to leželo mimo funkční a společenský prostor každodenní životní zkušenosti pravěkých lidí. To se nezdá být něčím, co by bylo omezeno na období pravěku, ale dá se ukázat, že pravěcí lidé si byli jasně vědomi svého vztahu k vertikálnímu rozměru.

Archeologové (a moderní lidé všeobecně) si vpodstatě neuvědomují jak neobvyklé bylo pro pravěkého člověka kopat do země a stavět něco, co sahalo nad zem více než několik stop (tj. pohybovat se mimo "funkční prostor"). Je to proto, že archeologové nejčastěji pojednávají právě o těch případech, kdy pravěcí lidé hloubili pod zemí dutiny a nad zemí budovali architekturu; neporovnávají tyto případy, které musely být dosti vzácné, s mnohem běžnějšími životními aktivitami tohoto období lidské historie, které se odehrávaly na povrchu a ve dvou rozměrech.

To všechno podporuje myšlenku, že vertikální pohyb byl něčím neobvyklým, neočekávaným, podivným a proto musel být považován za něco mimo praktický život a běžnou společenskou zkušenost. To zase implikuje, že ztotožnění této aktivity (tj. vertikálního pohybu) s nějakým druhem symbolického chování se pravěkým zemědělcům muselo zdát jako něco dosti logického. Jestliže tedy shrneme klíčovou myšlenku našeho modelu, docházíme k tomu, že pohyb vertikálním směrem měl silný symbolický náboj.

Fortifikace, ať sestávaly z příkopů, valů nebo obojího, představovaly výrazné vertikální artefakty. Příkopy otevíraly zemi a způsobovaly její diskontinuitu; představovaly symbolickou překážku, někdy také fyzickou překážku. Z hlediska jejich symbolického smyslu nebylo zvlášť důležité, zda příkop byl hluboký nebo mělký, a zda byl souvislý či nikoliv. Důležité bylo, že země byla příkopem přerušena a tak byla vytvořena čára diskontinuity.

Zatímco příkopy mohou representovat ideu diskontinuity, "vchody" (jichž je někdy tolik, že v rámci obranné teorie je jejich role nepochopitelná) representují omezenou kontinuitu. V tomto smyslu tábory se vstupy [causewayed camps] a podobné konstrukce jsou příkladem dialektiky reálného světa, které vyjadřují současně kontinuitu i diskontinuitu.

Kruhové památníky [henges] se podobají příkopům v tom, že vyznačují omezenou plochu prostřednictvím vertikální překážky tvořící kruhové linie. Je mnoho vstupů, které v řadě případů spojují památníky s nebeskými tělesy, plné symbolismu v průběhu lidské historie.

Valy přestavují jiný druh vertikálního artefaktu. Nepřerušují zemi, ale doplňují účinek diskontinuity příkopů tím, že vnitřní plochu dělají nejen nepřístupnou, nýbrž také zvenku neviditelnou (nebo alespoň částečně neviditelnou). Tento efekt může být také důvodem skutečnosti, že jsou někdy umístěny vně příkopů, což se zdá být nepochopitelné z hlediska jejich obranného vysvětlení. Účinek vybudování valu vně může být zesílen kombinací s palisádou nebo někdy samostatným palisádovým kruhem.

Fortifikace často sestávají ze souboru několika koncentrických linií. Oddělují díl terénu od okolní krajiny a někdy vytvářejí hierarchii oddělených ploch. To lze vysvětlit jako odraz společenské hierarchie v pravěké společnosti. Co bylo uvnitř takového oddělení se nemohlo snadno mísit s tím, co bylo vně, bylo to přístupné pouze prostřednictvím vchodů. Lze předpokládat, že nebylo ideologicky žádoucí dovolit nekontrolovaný styk vnějšku s vnitřkem, avšak kontakt byl zřejmě přípustný přes řadu předdefinovaných chodů, které většinou splňovaly nějakou symbolickou podmínku. Je dobře známo, nebo přinejmenším se to často předpokládá, že vchody do zemních děl [earthworks] byly orientovány na základě astronomických pozorování (např. Pleslová, Marek and Horský 1980, Podborský 1992).

Linie fortifikací často vypadají tak, jako by nebyly dokončeny. To by bylo ovšem nepochopitelné, kdyby fortifikace byly opravdu obranné, ale zřejmě by to příliš nevadilo, kdyby byly symbolické. Tyto "nadbytečné vchody", vytvořené vedle "pravidelných" naznačují, že byly nějaké "nepravidelné" důvody pro komunikaci mezi vnitřkem a vnějškem vyděleného prostoru. Můžeme stěží kdy poznat "důvod" (nebo, lépe, ideologickou výmluvu) proč diskontinuita vytvořená těmito "nadbytečnými vchody" nebyla škodlivá nebo nebezpečná, nebo proč byly možná výhodou; v případě obrany před lidským nepřítelem by vždy byly závažnou nevýhodou.

Impresivnost vertikálního artefaktu tvořeného liniemi fortifikací je často zvýšena umístěním celé lokality na kopci nebo na vrcholu příkrých svahů, které ji obklopují z několika stran. To je jiný způsob jak podtrhnout vertikalitu, někdy jdoucí do extrému, a zvláště se aplikuje na případy, kde fortifikace je umístěna v horském hřebenu nebo na vrcholku vyčnívající izolované hory.

Jinou metodou jak zvýšit symbolickou povahu mnoha fortifikací bylo jejich užití jako obřadních center. To je doloženo v případě příkopů michelsberské kultury (Bertemes 1991), "neolitických" fortifikací v Británii (Mercer 1980), v případě projevů doby bronzové jako je Blučina a Velim (Salaš 1990, Hrala, Sedláček and Vávra 1992) nebo příkop na oppidu Titelberg v Lucembursku (Metzler 1991). V celé Evropě lze najít mnoho dalších příkladů. Nejzřetelnějším projem takových obřadů jsou lidské oběti (někdy velmi početné a zjevně překračující úroveň jedné komunity). Ve fortifikacích mohly být mnohem častější, neboť jsou náznaky, že v mnoha případech, například v neolitických příkopech ve sprašových oblastech, se kostry v důsledku tafonomických procesů nezachovaly. Jakmile nastoupila doba kovová, mnoho "fortifikací" se stalo místy oblíbenými pro ukládání depotů a to jak předmětů zlatých tak i předmětů z méně drahých kovů. Tak například ve Velimi se zatím našlo 5 depotů zlatých předmětů a 3 poklady bronzových artefaktů (J.Hrala, osobní sdělení).

Některé z fortifikací nebyly zjevně vůbec obydleny, jiné vykazují doklady sídlení, a další obsahují stopy intenzivního osídlení. Tento poslední případ dokumentuje praktickou funkci, která nemusí být stejná jako funkce neopevněných lokalit (srov. Andersen 1991:486), a nutně nevylučuje symbolický smysl daného místa, v některých případech ani jeho určitý společenský význam (tj. fortifikace měly jistě druhotný společenský význam jak popíšeme dále, a mohly být použity pro omezenou obranu proti lidskému nepříteli). Ačkoliv pevně věřím, že hlavní účel pravěkých fortifikací byl symbolický, nechtěl bych úplně vylučovat ostatní dva rozměry účelu.

Argumentoval jsem pro symbolický smysl toho, co se tradičně označovalo jako fortifikace. Lze prokázat, že život a společenský řád v pravěku nevyžadoval obrovská "obranná" zařízení, která byla často nehajitelná lokálními komunitami, obvykle dosti malými. Symbolická povaha fenoménu fortifikací je podle mého názoru zřejmá. Lze ji vysvětlit symbolismem vztahujícím se k vertikálnímu rozměru.

Idea diskontinuity a omezené kontinuity, stejně jako ideje exkluzivity a hierarchie, jsou blízké principům, na nichž je založena lidská společnost. V tomto ohledu mohly být fortifikace vytvořeny proto, aby symbolizovaly lidskou společnost. Pokud je to pravda, vztah mezi označovaným a označujícím je v tomto případě arbitrární, tj. fortifikace jsou znaky používané pravěkými lidmi k tomu, aby symbolizovaly jejich společenské vztahy. To je hypotéza, kterou by bylo možno testovat empirickým pozorováním "obranných zařízení" a jejich porovnáním s odpovídajícím společenským uspořádáním. Byla by to paralela ke keramice z eneolitu a doby bronzové ve střední Evropě, která byla rovněž vysvětlena jako symbol pravěké společnosti (Neustupný 1991).

Existují některá obecná fakta svědčící o tom, že tato hypotéza má šanci, aby byla v průběhu testování přijata. Fortifikace jsou zjevně spojeny se společenským uspořádáním a často tak byly interpretovány. Již jen fakt, že zdaleka ne všechny pravěké lokality byly opevněny, mnoho napovídá. Fortifikace jasně byly vlastní jen omezenému počtu komunit. Jak ukazuje počet koster nalezených v Hambledon Hillu, Velimi, Blučině apod., opevněná místa musela být užívány jednotkami vyššími než jedna komunita, tj. jednotkami, které je pomocí archeologických pramenů obtížné identifikovat. Již pouhá skutečnost, zmíněná dříve, že tolik "fortifikací" bylo užíváno jako rituální centra, která vykazovala ve vztahu k "obvyklým" lokalitám zvláštní rysy, je v plném souladu s tímto pozorováním. Fortifikace takto plnily sociální fukci (měly sociální význam) jako symboly, nikoliv jako artefakty.

K úplnosti je třeba dodat, že další "sekundární" společenský význam fortifikací spočívá ve skutečnosti, že jejich konstrukce vyžadovala účast osob z mnoha komunit a v tomto směru posilovala společenské vztahy. Je pravděpodobné, že v mnoha zvláštních případech pravěkých fortifikací bude možno jít do detailů a získat konkrétnější vysvětlení. Nebudu se o to pokoušet při této příležitosti.

atímco fortifikace, které jsme diskutovali v předchozích odstavcích, měly ve většině případů sotva nějakou funkci nebo primární společenský význam, zemnice jasně měly jak dobře definovanou funkci, tak i určitý společenský význam. Tyto dva rozměry účelu nemohou ovšem vysvětlit celou variabilitu pravěkých domů. Je něco, co zbývá, a nemůže být vysvětleno ani funkcí ani společenským významem. Jedna část tohoto "něčeho" je opozice mezi "nad zemí" a "pod zemí".

Vzhledem ke stutečnosti, že je tak obtížné najít "racionální" vysvětlení pro zakopávání pravěkých obydlí v Čechách pod zem, je vhodné hledat možnost vysvětlení tohoto jevu prostřednictvím jeho symbolického smyslu. Idea oddělení domu od "divočiny" mimo něj (Hodder 1990) není podle mého názoru dostatečným vysvětlením, neboť je tak obecná, že je možno ji aplikovat na jakékoliv obydlí kdekoliv a kdykoliv; nemůže vysvětlit posunutí podlahy domu pod povrch země.

Nemohu najít žádné vysvětlení kromě myšlenky ochrany před silami mimofyzického světa: pohyb ve vertikálním, symbolickém rozměru mohl k tomuto účelu dostačovat. Zatímco ochranu proti silám přírody nelze určitě dlouhodobě opomíjet, je vždy možno opomenout nebezpečí přicházející například od duchů, neboť to lze snadno překonat jinými, symbolickými prostředky. Nebezpečí tohoto druhu je možno považovat za přechodné, což v našem případě otevírá cestu k druhé variantě stavební techniky.

Chtěl bych upozornit na jiný zvláštní případ stavebních zvyků v evropském neolitu, který lze vysvětlit obdobně. Jde o dlouhé mělké jámy, které na bocích doprovázejí domy kultury s volutovou keramikou a jiné neolitické domy. Takové jámy (které by v mnoha případech měly být označeny jako příkopy) byly původně hodnoceny jako obydlí (Buttler and Haberey 1936), ale v poslední době převládlo vysvětlení Soudského (Soudský 1966), že sloužily jako zdroj hlíny pro omazávání stěn neolitických domů.

To je dokonalé funkční vysvětlení a nepochybně by bylo možno je přijmout, kdyby nebylo v konfliktu s určitými fakty. Především je mnoho případů, kdy jámy jsou zapuštěny do písku nebo dokonce do štěrkopísku (např. Koutecký 1965), zatímco mazanice vyžaduje hlínu, do níž lze písek přimísit jen v omezeném množství. Zadruhé je mnoho domů, které nemají kolem sebe jámy tohoto typu a to přesto, že jsou situovány na dobré hlíně: jak byly omazávány jejich stěny? Dlouhé jámy byly evidentně pominutelné. Za třetí, jámy sotva zvýšily kvalitu bydlení v domech, tj. neznamenaly funkční zlepšení, neboť musely sbírat vodu ze střechy a tak zvlhčovat vnitřek domu. Začtvrté, podobné jámy, které doprovázejí některé megalitické hroby (Hodder 1990, 146 s bibliografií), a které jasně vyjadřují stejnou ideu jako jámy doprovázející domy, nemohou být vysvětleny jako zdroj hlíny pro omazávání stěn, jestliže hroby neměly žádné omazávané stěny. Tento případ by ovšem mohl být vysvětlen jako relikt, který ztratil svou funkci. Konečně platí, že v pozdějším pravěku neexistuje nic jako tyto jámy, ačkoliv stavební technologie byla často obdobná (tj. stěny domů byly budovány a opravovány omazáváním).

Toto všechno ukazuje, že dlouhé jámy, které doprovázejí neolitické domy, mohou být ztěží vysvětleny funkčně. Když se díváme na neolitický dům obklopený jeho jamami, získáváme často dojem malého obdélníkového tábora se vstupy [causewayed camp]. Možnost vysvětlit jámy jako symbolickou ochranu domu je zřejmá. Takové vysvětlení by odstranilo všechny obtíže, které jsme vyjmenovali v předchozím odstavci a, pokud vím, by nevytvořilo žádné nové problémy.

Když se vrátíme zpět k problému zemnic, můžeme naznačit, že idea symbolické ochrany lidských obydlí kopáním pod zem může být stará, při nejmenším neolitická.

Je potřebné znovu uvážit některá dřívější vysvětlení pravěkých stveb tak, že budeme hledat jejich symbolický smysl. Metodologie hledání smyslu se principiálně neodlišuje od případu hledání funkce a významu.

Děkuji Martinovi Kunovi a Jiřímu Neustupnému za komentář k první verzi tohoto článku. Jako obvykle jsem vždycky neuposlechl jejich rady.

Andersen,N.H. 1991. Das Trichterbecher-Grabensystem von Sarup auf Fünen (Dänemark) im Vergleich zu den gleichzeitigen Megalithgräbern und den Grabensystemen der Michelsberger Kultur. In J.Lichardus (ed.), Die Kupferzeit als historische Epoche (Symposium Saarbrücken und Otzenhausen 6.-13.11.1988. Teil 1): 483-488. Bonn: R.Habelt.

Bašta,J. and D.Baštová 1989. Neue Erkentnisse über die Chamer Kultur in Westböhmen. In Das Äneolithikum und die früheste Bronzezeit (C14 3000-2000 b.c.) in Mitteleuropa: kulturelle und chronologische Beziehungen. (Praehistorica 15). Praha 85-93.

Bertemes,F. 1991. Untersuchungen zur Funktion der Erdwerke der Michelsberger Kultur im Rahmen der Kupferzeitlichen Zivilisation. In J.Lichardus (ed.), Die Kupferzeit als historische Epoche ( Symposium Saarbrücken und Otzenhausen 6.-13.11.1988. Teil 1): 441-446. Bonn: R.Habelt.

Bouzek,J., D.Koutecký and E.Neustupný 1966. The Knovíz settlement of North-West Bohemia - Knovízské osídlení severozápadních Čech (Fontes Archaeologici Pragenses 10). Prague: National Museum.

Buttler,W. and W.Haberey 1936. Die bandkeramische Ansiedlung bei Köln-Lindenthal (Römisch-germanische Forschungen Bd.11). Berlin: W.de Gruyter&Co.

Ehrich,R.W. and E.Pleslová-Štiková 1968. Homolka: An Eneolithic Site in Bohemia. Praha: Academia.

Hodder,I. 1990. The Domestication of Europe. Structure and Contingency in Neolithic Societies. Oxford: Basil Blackwell

Hodder,I. 1991. Reading the Past. Current approaches to interpretation in archaeology. 2nd edition. Cambridge: Cambridge University Press.

Hrala,J., Z.Sedláček and M.Vávra 1992. Velim: a hilltop site of the Middle Bronze Age in Bohemia. Památky archeologické 83:288-308.

Kaczanowska,M. 1971. Krzemienne materialy kultur neolitycznych pochodzenia poludniwego z terenu Nowej Huty- Les outillages en silex des civilisations néolithiques danubiennes découverts sur le terrain de Nowa Huta. In Z badań nad krzemieniarstwem neolitycznym i eneolitycznym (Kraków-Nowa Huta 10-11 maja 1971): 10-24. Kraków: Polskie Towarzystwo Archeologiczne.

Koutecký,D. 1965. Neolitický dům z Vikletic - Habitation néolithique de Vikletice. Památky archeologické 56:584-604.

Kozłowski,J. 1971. Uwagi o znaczeniu i metodach badań nad neolitycznymi inwentarzami krzemiennymi - Remarques sur l'importance et sur les méthodes de recherche sur les outillages lithiques du néolithique. In Z badań nad krzemieniarstwem neolitycznym i eneolitycznym (Kraków-Nowa Huta 10-11 maja 1971): 139-146. Kraków: Polskie Towarzystwo Archeologiczne.

Kuna,M. and D.Adelsbergerová 1994. Prehistoric location preferences: An application of GIS to Vinořský potok project, Bohemia. In Lock G., Stancic Z. (eds.), The impact of GIS on archaeology: A European perspective. In print.

Lippert,A. und K.Spindler 1991. Die Auffindung einer frühbronzezeitlichen Gletschermumie am Hauslabjoch in den Ötztaler Alpen (Gem. Schnals). Archäologie Österreichs 2/2:11-17.

Mercer,R.J. 1980. Hambledon Hill - a Neolithic Landscape. Edinburgh: University Press

Metzler,J. 1991. Sanctuaires gaulois en territoire Trévir. In Les sanctuaires celtiques et leur rapports avec le monde méditeranéen (Archéologie d'aujourdhui, Dossier de protohistoire No 3):28-41 . Paris: Editions Errance.

Modderman,P.J.R. 1970. Linearbandkeramik aus Elsloo und Stein (Analecta Praehistorica Leidensia III). Leiden.

Neustupný,E. 1967. K počátkům patriarchátu ve střední Evropě - The beginnings of patriarchy in Central Europe (Rozpravy ČSAV 77/2). Praha: Nakladatelství ČSAV.

Neustupný,E. 1969. Economy of the Corded Ware cultures - Hospodářství kultur se šňůrovou keramikou. Archeologické rozhledy 21:43-68.

Neustupný,E. 1972. Das jüngere Äneolithikum in Mitteleuropa - Mladší eneolit ve střední Evropě. Musaica (Zborník filozofickej fakulty univerzity Komenského) 12:91-120.

Neustupný,E. 1984. Archeologická prospekce s využitím pravděpodobnostních metod - Prospecting by means of probabilistic methods. In Nové prospekční metody v archeologii (Výzkumy v Čechách, Supplementum 1984): 105-130. Praha: Archeologický ústav.

Neustupný,E. 1986. Nástin archeologické metody - An outline of the archaeological method. Archeologické rozhledy 38:525-549.

Neustupný,E. 1986. Some thoughts on absolute chronology. Acta Interdisciplinaria Archaeologica (Nitra) 4:7-10.

Neustupný,E. 1991. Zum Begriff des mitteleuropäischen Äneolithikums. In J. Lichardus (ed.): Die Kupferzeit als historische Epoche: 747-752. Bonn: R.Habelt.

Neustupný,E. 1993. Archaeological Method. Cambridge: Cambridge University Press.

Neustupný,E. 1994. Settlement area theory - Teorie sídelních areálů. Památky archeologické 85:

Neustupný,J. 1952. Výzkum eneolitických sídlišť - Exploration de stations énéolithiques en 1951. Archeologické rozhledy 2:217-222,378.

Neustupný,J. 1968. Otázky pravěkého osídlení československého území - Some problems of the settlement of Czechoslovak territory in prehistory. Sborník Národního muzea v Praze - Acta Musei Nationalis Pragae, řada A - historie XXII/2:61-119.

Neustupný,J., I.Hásek, J.Hralová, J.Břeň and R.Turek 1960. Pravěk Československa. Praha: Orbis

Pleslová-Štiková, E., F.Marek and Z.Horský 1980. A square enclosure of the Funnel Beaker Culture (3500 B.C.) at Makotřasy (Central Bohemia). Archeologické rozhledy 32:3-35.

Podborský,V. 1988. Těšetice-Kyjovice IV. Rondel osady lidu s moravskou malovanou keramikou. Brno: Universita J.E.Purkyně

Podborský,V. 1992. Poznámky ke kruhovým architekturám pravěké a raně historické Evropy - Notizen zu den Kreisarchitektur des vor- un frühgeschichtlichen Europa. Pravěk N.S. 1:90-148.

Salač,V. 1993. Production and exchange in late La Tene Bohemia. Journal of European Archaeology 1.2:73-99.

Salaš,M. 1990. To the problem of human skeletal remains from the Late Bronze Age in Cézavy near Blučina. Anthropologie (Brno) 28:221-229.

Šaldová,V. 1977. Sociálně-ekonomické podmínky vzniku a funkce hradišť z pozdní doby bronzové v západních Čechách - Die sozialökonomischen Bedingungen der Entstehung und Funktion der spätbronzezeitlichen Höhensiedlungen in Westböhmen. Památky archeologické 68:117-163.

Slabina,M., J.Waldhauser and L.Konečný 1990. Pravěké ohrazení Obří hrad na Kašperskohorsku. Vlastivědné zprávy muzea Šumavy 2:1-38. Sušice: Muzeum Šumavy.

Smrž,Z. 1991. Výšinné lokality mladší doby kamenné až ranného středověku v severozápadních Čechách - Höhenlokalitäten in der Zeitspanne von der jüngeren Steinzeit bis zum frühen Mittelalter im nordwestlichen Teil Böhmens. Archeologické rozhledy 43:63-89.

Smrž,Z. 1992. Späthallstattzeitliche Burgwälle und Höhensiedlungen in Nordwestböhmen. Památky archeologické 83:88-104.

Soudský,B. 1966. Bylany, osada nejstarších zemědělců z mladší doby kamenné - Bylany, station des premiers agriculteurs de l`age de la pierre polie. Prague: Academia.

Vencl,S. 1971. Současný stav poznání postmezolitických štípaných industrií v Československu - On the present state of knowledge of the post-mesolithic chipped industry. In Z badan nad krzemieniarstwem neolitycznym i eneolitycznym (Kraków-Nowa Huta 10-11 maja 1971): 74-99. Kraków: Polskie Towarzystwo Archeologiczne.

Vencl,S. 1984. Otázky poznání vojenství v archeologii - Problems relating to the knowledge of warfare in archaeology (Archeologické studijní materiály 14). Praha: AÚ ČSAV

Zápotocký,M. 1969. K významu Labe jako spojovací cesty a dopravní tepny - Zur Bedeutung der Elbe als Verbindungs- und Transportweg. Památky archeologické 60:277-366.

Zápotocký,M. 1992. Streitäxte des mitteleuropäischen Äneolithikums (Acta Humaniora Band 6). Weinheim: VCH

Zápotocký,M. and M.Zápotocká 1990. Kutná Hora (Dänemark) - eine befestigte Höhensiedlung der mitteläneolithischen Řivnáč-Kultur in Böhmen. Jahresschrift Halle 73:203-211.