Úvaha o specializaci v pravěku

Úvaha o specializaci v pravěku

Evžen Neustupný

(Archeologické rozhledy 47, 641-650).

Sociální svět živých lidí je vytvářen artefakty, texty a institucemi (k těmto pojmům srov. Neustupný 1995a), neboli (živou) lidskou kulturou. V tzv. mrtvé kultuře, tj. ve světě archeologických pramenů, je tomu odlišně: v důsledku transformací zde zbývají jen archeologické fakty (artefakty a ekofakty), o nichž ovšem víme, že v původní živé kultuře plnily nějaký účel: praktickou funkci, symbolický smysl a společenský význam (cf. Neustupný 1986; 1993). Pokud chceme oživit minulost na základě archeologických pramenů, potřebujeme k tomu proto vedle archeologických faktů i dobrý model někdejší živé skutečnosti, který je zdrojem poznání účelu těchto faktů. Cílem následující úvahy je právě formulace určitého modelu na dostatečně obecné úrovni. Ten ovšem pojednává téměř výlučně o situaci v živé kultuře.

Z uvedené trojice aspektů účelu se zdá být nejméně zřejmý společenský význam archeologických artefaktů, který se často směšuje s jejich symbolickým smyslem. Zatímco symbolický smysl artefaktů zachycuje jejich vztah k minulým ideologickým systémům, jejich společenský význam representuje objektivní vztahy mezi lidmi, a nemá proto sám o sobě symbolický charakter. V živé kultuře souvisí společenský význam nejhlouběji se specializací a směnou, pokud ovšem tyto pojmy vezmeme v dostatečné obecnosti. Hlavní tézí této úvahy je právě to, že specializace a směna vytvářejí lidskou společnost, protože jsou základním, nejabstraktnějším významem (živých) lidských artefaktů, textů a institucí.

Vlastnímu výkladu předešlu stručný přehled tradičního pojetí specializace. Činím tak zejména proto, aby se stala zřejmou určitá myšlenková kontinuita a současně dosti podstatná odlišnost od úvah, které budou v dalších částech článku následovat. Domnívám se totiž, že jsou zde podmínky pro reformulaci problému. Jak vyplyne z dalšího výkladu, nemyslím si, že dřívější pojetí je nutno zcela destruovat, aby se vytvořil prostor pro nové.

V následujících odstavcích načrtnu určitý přehled dosavadního, víceméně tradičního pojetí specializace. Jde v podstatě o názory založené na klasické politické ekonomii, zejména na pracech Karla Marxe (srov. Neustupný 1967). Už z toho vyplývá, že specializace se zde chápe téměř výlučně jako dělba práce v rámci výrobního procesu.

Nejjednodušším teoretickým řešením ekonomických vztahů v lidské společnosti by byl nepochybně stav, kdy každý člověk by vyráběl totéž. Nechci zde diskutovat otázku, zda tomu tak v dějinách lidstva vůbec někdy bylo. V období dějin, která prehistorie a historie už dostatečně prozkoumaly, však podle tradičního pojetí problému existuje řada příčin, pro které všichni lidé nedělají stejnou práci. Jsou to:

(a) Různé formy člověka, jeho biologická rozrůzněnost (zejména "protiklad" muži-ženy, rozdílnost věkových skupin)

(b) Prostorově nerovnoměrný výskyt zdrojů výrobní činnosti (materiály, energie, půda, voda, podnebí, pracovní síly apod.)

(c) Jako třetí příčina se zpravidla udává příliš velká komplikovanost výrobního procesu, potřeba specielních znalostí, které nejsou všeobecným majetkem.

První dvě příčiny se zdají být na první pohled přírodní, avšak kromě velmi vzdáleného stadia vzniku člověka jsou i ony produktem lidské kultury: i "přirozená" dělba práce je nemyslitelná bez existence kultury. Některé čistě společenské vztahy jako je eneolitická dělba práce uvnitř komunity (Neustupný 1967), založená na vývoji směrem k soukromému vlastnictví, a specializace směřující k omezenému využívání přírodních zdrojů (opět vývoj směrem k soukromému vlastnictví těchto zdrojů), mají jen formu "přirozených" specializací, ale jejich příčiny jsou společenské. Ve třetím případě je společenská podmíněnost zcela zjevná.

Základem specializace je vždy nějaká výlučnost. Jde buď o výlučnost přirozenou nebo regionální nebo konečně o výlučnost znalostní. Tyto typy výlučnosti se objevují postupně (neexistují v celém pravěku), ale jakmile jednou vzniknou, udržují se dále až do současnosti.

Výrobní specializace podle pohlaví a věku (tzv. přirozená dělba práce) spočívá na tom, že lidé jsou "přirozeně" rozděleni do pohlavních a věkových skupin. Je to typicky specializace uvnitř jednotlivých rodinných společenství. Tato specializace má svoje podfáze:

Protože specializace podle pohlaví a věku probíhá uvnitř jednotlivých rodin a komunit, jednotlivé komunity se projevy takové specializace navzájem neodlišují. Dochází k tomu také proto, že specializace je vlastní jednotlivcům a s jejich smrtí mizí.

Výrobní specializace založená na nerovnoměrném výskytu přírodních zdrojů spočívá na vlastnostech přírodního prostředí: výlučnost je proto vlastností skupin komunit, výjimečně jednotlivých komunit. Je to typicky specializace mezi komunitami v širším vztahovém poli; poprvé vytváří systémové společenské vztahy, které zjevně přesahují hranice komunity. Jakmile se přírodní zdroje stávají soukromým vlastnictvím (k tomu pravidelně dochází po konci pravěku), pak se i tato specializace stává specializací mezi jednotlivci.

Rozmanitost přírodních zdrojů byla přítomna vždy a vedla k příležitostné nebo dokonce pravidelné směně už v paleolitu, ale ovšem i daleko později (např. dálkový obchod kamennými surovinami, švartna v době železné). Zvláštního významu nabývá tato rozmanitost v okamžiku, kdy jde o zdroje suroviny řídce rozložené, ale svým významem nepominutelné, které nelze bez značných komplikací nahradit jinými (např. suroviny pro výrobu bronzu a železa).

Přírodní zdroj je zřídka bodový, zpravidla je to celá krajina nebo její rozsáhlejší úsek (příkladem jsou zdroje švartny, rýžoviště zlata nebo cínu, výskyty rud, kamenných surovin). Právě proto je tato specializace vlastní celým skupinám komunit a vytváří protiklad takových komunit proti všem ostatním. I v případě bodového zdroje jej mohou postupně využívat různé okolní komunity, takže specializace se bude jevit jako regionální (využívání tušimických dolů na křemenec?).

Zdroje některých surovin byly k dispozici velkému počtu komunit, nikoliv však všem; zdá se, že toto byl případ železa po větší doby železné. Na tomto základě se mohly vytvořit regiony s rozsáhlou specializací na výrobu a zpracování železa, dále regiony, kde železo bylo získáváno jen v malé míře nebo jen občas; konečně mohly existovat i regiony, kde se železo nezískávalo vůbec.

Výrobní specializace podle speciálních znalostí spočívá na naučených znalostech: výlučnost je vlastností rodin a jednotlivců. Typicky je to tedy specializace mezi rodinami a jednotlivci. Vzniká tam, kde je vyššího stupně specializace zapotřebí, ale jen u omezeného počtu osob. Souhrn všech speciálních výrobních znalostí a dovedností je tak rozsáhlý, že průměrný jednotlivec je už nemůže na stejné úrovni zvládnout všechny; to víceméně nutí k tomu, aby se jednotlivci specializovali jen na některé výrobní činnosti. V případech osvětlených jazykovými prostředky se velmi často setkáváme s utajováním výrobních znalostí a dovedností uvnitř určitých rodin; to ukazuje, že tato specializace není důsledkem nějakých mimořádných schopností osob, které ji provádějí.

V počátcích těchto specializovaných činností prokazatelně nejde o řešení praktických potřeb (metalurgie) a ani později nejde o nezbytné praktické potřeby (např. sklo, šperkařství). Lidi tudíž ke specializaci tohoto typu nehnala žádná "železná nutnost". Praktický význam má tato specializace teprve v případě pozdějších fází výroby bronzu a železa, nikoliv od počátku těchto výrob.

Specializace jednoduše znamená, že všichni lidé pravidelně nedělají totéž. Zjevně nezáleží na tom, co kdo aktuálně dělá, nýbrž na tom, co dělá obvykle, pravidelně, co mu náleží dělat; tím chci naznačit, že jde o strukturovanost činností. Výrobní specializace je pojem, kterému v ekonomii odpovídá termín 'dělba práce'. Při této příležitosti chci upozornit, že kromě dělby práce existuje obecnější 'dělba činností' (Neustupný 1967); činnost, vzata takto všeobecně, ovšem může být odlišná od práce, ačkoliv práci v sobě zahrnuje. Proto pochopitelně existuje i specializace lidí, kterou nelze označit jako výrobní (např. specializace některých osob na styk s bohy).

Názor, že v rámci specializace je to dělba práce, která má určující význam pro každou společnost, je důsledkem představ minulého století, podle nichž lidé svou prací tvrdě bojují o holé přežití (ať už je to boj s přírodou nebo s jinými lidmi). Práce ve smyslu praktické výrobní činnosti byla v rámci takových názorů zcela logicky determinující společenskou činností. Dnes se stalo zřejmým, že život v pravěku, jakkoliv byl v mnohém tvrdý, nebyl bojem o přežití, nýbrž daleko spíše vytvářením společenského světa ve všech jeho komponentách. V souvislosti s tím se důraz kladený dříve na dělbu práce přesouvá na specializaci ve velmi širokém slova smyslu.

V určitém stadiu vývoje přírody došlo u vyšších opic k vývoji mimořádného významu: k oddělení určitých orgánů - artefaktů - od zvířecích těl. Vznik lidských artefaktů byl událostí, která ve svých důsledcích znamenala změnu historie Země a potencionálně změnu celého Vesmíru.

Oproti tělesným orgánům zvířat mají lidské artefakty následující výhody:

Vznikající člověk získal pomocí artefaktů obrovskou výhodu ve srovnání s celou ostatní přírodou: v určitém slova smyslu zrušil omezení, daná živé přírodě a vytvořil tak na Zemi něco, co přírodu překonalo. Proto se stal "pánem tvorstva", dovedl se rozšířit po celé Zemi a pokrýt téměř celý její povrch svými výtvory; na nepřízeň přírody se naučil reagovat změnou svých artefaktů a stával se tak stále více nezávislým na jejích proměnách.

Výroba a užití artefaktů jsou ovšem činností, která je vysloveně společenská, pro jednotlivce nemá význam, pokud ji nesdílí s jinými jednotlivci. Jde zejména o vlastnosti artefaktů jako je jejich přenos na jiné osoby, který zaručuje jejich potencionální šíření prostorem a časem a jejich svobodné množení. Jednotlivec nemůže nikdy využít kumulativních výhod, které vyplývají z tvorby artefaktů, a které jim právě dodávají jejich význam jakožto faktoru obrovského zrychlování dějin. Současně se vznikem artefaktů vzniká tudíž i nutnost vytvoření mechanismu, jehož úkolem je právě zabezpečení podmínek produkce a reprodukce artefaktů a následně i textů a institucí; takovým mechanismem je právě lidská společnost. Ta je v tomto smyslu bezprostředním předpokladem i důsledkem artefaktů.

Sdílení i přenos artefaktů mezi osobami i mezi skupinami osob už v nejstarším období znamená, že všechny osoby neměly k těmto artefaktům stejný vztah, jinak by jejich sdílení nebo přenos neměly smysl. Musíme zde tedy předpokládat určitou specializaci a následující směnu (přenos), i když její formy se nám dnes jeví jako velmi abstraktní a je nepochybné, že v nejstarších obdobích vytvářely velmi slabé společenské vazby. Kdyby ovšem k takové specializaci nedocházelo, artefakty by se vlastně příliš nelišily od tělesných orgánů zvířat. Byla to právě tato specializace, která vytvářela lidskou společnost, protože strukturovala množinu jedinců, mezi nimiž dříve existovaly jen přírodní vazby.

Lidskou společnost tudíž vytvořilo sdílení lidské kultury representované artefakty; byl to nový, specificky lidský vztah, něco, čím se člověk vymezil proti přírodě. Lidská společnost tudíž není ani pokračováním zvířecích smeček, ani nutnou reakcí na nepřátelskost přírody, nýbrž logickým důsledkem produkce artefaktů. Jakkoliv po formální stránce se může zdát, že lidská společnost je stejným jevem jako je sdružování některých zvířecích druhů, je to zjevně produkt lidský a nikoliv přírodní.

Kromě některých základních funkcí souvisejících s péčí o potomstvo je pro mne proto nepředstavitelné, že by přírodní faktory byly skutečnou příčinou specializace v období "opravdového člověka", tj. od počátku mladšího paleolitu (srov. Neustupný 1995b, 16), ale ani v předcházejícím období vzniku člověka. Specializace je nejen nejvýznamnějším, nýbrž i nejdynamičtějším aspektem společenských vztahů v lidské společnosti; kdyby byla určena přírodou, pak bychom stěží chápali, proč se specializace mění, jestliže ke změnám v přírodě dochází velmi pomalu nebo vůbec ne. Tak například pohlavní a věkové skupiny jsou dnes stejné jako před dvěma miliony let, ale tzv. přirozená dělba činností je dnes zcela odlišná od paleolitické. Zdá se být evidentní, že specializace souvisí spíše se sociálním světem, který vznikající člověk tvoří nejprve v podobě artefaktů, a později "plný" člověk i v podobě institucí a "textů".

Nelze říci, že by zastánci tradičního pojetí specializace neviděli jinou než přírodní podmíněnost specializace. Jde spíše o pojetí skutečných příčin a "primárního hybatele", tj. mechanismu, který specializaci uvádí do pohybu. V tradičním pojetí jsou příčinou pravěkých specializací přírodní odlišnosti jednotlivců a komunit a primárním hybatelem je rozvoj "výrobních sil" (v jejich rámci pak zejména postupné vynalézání stále dokonalejších nástrojů), které působí buď na specifické přírodní faktory nebo skrze ně. Společnost je následný jev, epifenomén, který je jen odrazem přírodních faktorů a výrobních sil.

V protikladu k tomu zdůrazňuji společenský rozměr lidské skutečnosti, který integruje tvorbu a užití artefaktů s jejich společenským prostředím. Příčinou specializace je potřeba vytvořit síť vztahů potřebných pro reprodukci artefaktů a primárním hybatelem jsou problémy, které si lidé sami svou kulturní činností vytvářejí (srov. Neustupný 1995b, 25); nové artefakty a technologie jakož i nové formy specializace nutné k jejich realizaci jsou teprve důsledkem řešení takových problémů. Specializace je v této souvislosti mechanismem, který potencionálně generuje společnost tím, že rozděluje úlohy při vytváření artefaktů, institucí a "textů" a při jejich použití. Specializace tak lidským způsobem strukturuje lidské kolektivy. Reálně se ovšem společnost vytváří ("realizuje") až při směně toho, co je výsledkem specializace.

Když společně s produkcí a každou další reprodukcí artefaktů vznikne společenská potřeba specializace, vzniká i problém, jak za účelem specializace společnost rozdělit. Je pochopitelné, že lidé k tomuto účelu použijí nejprve to dělení, které už existuje, je očividné a snadno aplikovatelné: "přírodní" rozdělení do pohlavních a věkových skupin. V důsledku toho měly nejstarší specializace formu pohlavně-věkové dělby práce. Použití takového schematu proto, že bylo po ruce, je velmi odlišné od příčiny, která se takovým schematem pojmenovává - touto příčinou byla potřeba vytvořit a stále znovu obnovovat společnost jakožto instituci umožňující tvorbu artefaktů a symbolů. Jakmile takové rozdělení vzniklo, vytvořilo klasifikaci společnosti do určitých tříd, jejichž specificita se už stala objektivním společenským faktem. Takové třídy pak začaly žít svůj vlastní život jakožto svébytné instituce. Pro tyto instituce bylo vždy významné to, co ve své době znamenaly, nikoliv jak vznikly.

Také vlastnosti přírodního prostředí komunit jsou takovým základem dělení společnosti, který nevyjadřuje podstatu společenských vztahů. Touto podstatou je vytvoření gradientu mezi komunitami, který vzhledem k určité komoditě nemá stejnou hodnotu. Proto probíhá směna i v oblastech, které jsou od přírodního výskytu surovin výrobku velmi vzdálené, protože dvě různé komunity mají stěží tento gradient totožný.

Z hlediska svého vzniku vypadají pravěké specializace často jako dílo náhody, nesouvisejí de facto příliš hluboce s praktickými aspekty té sociální skutečnosti, kterou strukturují. To odpovídá jednak slabým společenským vazbám v nejstarších společnostech, jednak malé významnosti výsledků tehdejších specializací. Především ale je zde fakt, že primárním úkolem specializace je vytvořit, případně reprodukovat společnost, nikoliv sloužit praktickým účelům.

Zdá se například, že v nejstarších lidských komunitách byl výsledek lovu větších zvířat (prováděný obvykle v živých společnostech muži) z hlediska své výnosnosti zhruba ekvivalentní sběru a lovu menších zvířat (prováděných obvykle ženami); předpokládá se lov kolektivní, v němž asi pohlavní a věkové skupiny (děti, dospělí) hrály srovnatelnou roli. Některé kamenné suroviny byly ve střední Evropě tak běžně k dispozici, že nemusely být předmětem obchodu. Měď po velmi dlouhou dobu nehrála v eneolitu takovou roli, aby specializace spojená s jejím získáváním mohla mít společenský význam, kdyby šlo pouze o její praktickou funkci (Kuna 1989). Ale i v pozdějších obdobích shledáváme specializace, které nemohly způsobit žádnou revoluci v důsledku své tehdejší funkce. Patří sem například všechny šperkařské obory doby železné: bez šperků bylo přece velmi snadné se obejít a neolit i eneolit se bez nich většinou obešly.

Jakmile sociální svět dosáhl určitého stupně diferenciace, stalo se neefektivním, symbolicky a společensky neúnosným, aby se všichni lidé snažili produkovat totéž. Efektivností ve smyslu předchozí věty rozumím především míru užitných vlastností vyráběných artefaktů i výroby samé, která nemůže být u každého výrobce stejná. Už proto, že specializovaný výrobce se soustřeďuje převážně na omezený okruh výrobků, produkuje efektivněji artefakty, které efektivněji slouží svému účelu; je tomu tak i tehdy, jestliže se nepřihlíží k vrozené šikovnosti různých lidí, t.j. výrobci se ke specializaci vybírají podle jiných kritérií než podle "přirozených" vloh. Zpravidla se soudí, že efektivnost produkce artefaktů je hlavní příčinou, proč vznikají výrobní specializace. Vzhledem ke skutečnostem uvedeným v předchozích odstavcích (malá praktická významnost celé řady pravěkých specializací) se to však zdá být velmi pochybné: efektivnost specializace především posilovala strukturování společnosti.

Symbolickou únosnost (nosnost) je možno pojímat jako míru produkce a užívání symbolů akceptovaných společností. Ty ovšem vytvářejí "texty", které mají smysl; jsou někomu určeny a jsou tudíž prostředkem symbolické komunikace. Toto svoje poslání by nemohly plnit, pokud by všichni lidé produkovali tytéž texty. Specializace vytváří pro konkrétní "texty" jednak autory (odesilatele, specialisty v oboru vytváření a používání symbolů), jednak příjemce; symbolická únosnost je mírou toho, jak jsou vytvářené texty akceptovány (nebo obráceně mírou toho, jak jsou texty vytvářeny, protože se pociťuje jejich potřebnost).

Společenskou únosností rozumím to, že artefakty (včetně svého symbolického náboje) mají kromě své praktické funkce a symbolického smyslu i společenský význam: jsou materiálním nositelem vztahů v lidské společnosti, jejím významem. Je zřejmé, že lidskou společnost zde chápu jako objektivní instituce a instituty, vyjadřující vztahy mezi lidmi, a nikoliv jako jejich symbolické vyjádření. Skupina jednotlivců, kde všichni si všechno obstarávají sami, kde všichni produkují stejné artefakty a ideje, je sice teoreticky možná a funkčně může být i výhodná, ale není to společnost. Společnost nepředstavuje prostý souhrn jednotlivců, nýbrž jejich strukturovanou množinu materiálně spojenou artefakty a nemateriálně propojenou symboly; je to právě vztah specializace při tvorbě a rozdělování artefaktů v nejširším slova smyslu a ovšem při komunikaci prostřednictvím symbolů, který takovou strukturu primárně vytváří. Specializace je proto nejvýznamnějším socializačním faktorem.

Propojení lidí prostřednictvím artefaktů (jejich aspektu praktického i symbolického), textů a institucí tedy vytváří společnost. Společnost, aby se mohla reprodukovat, potřebuje artefakty jako svůj materiální nosič. Jakmile jednou artefakty vznikly (a později získaly svůj symbolický smysl), nebylo možno se bez jednoho či druhého obejít: společnosti i artefaktů by bylo třeba se vzdát zároveň, nelze rezignovat jen na jedno. Regres tohoto typu není ovšem v reálném světě možný: lidé, jakmile se z přírody vydělili, se nikdy nevracejí mezi zvířata.

Specializace souvisí s pojmem zbytnosti a nezbytnosti. Uvažuje se, že některá spotřeba je zbytná - vzniká jako potřeba předmětů a služeb, které nemají základní význam pro fungování dané společnosti. V rámci těchto názorů se předpokládá, že taková potřeba, i když k jejímu uspokojování obvykle dochází na základě směny, je nahraditelná ze zdrojů v komunitě. Jiná potřeba se považuje za nezbytnou - jde o potřebu předmětů a služeb, které se staly pro fungování dané společnosti nenahraditelné. Při úvahách tohoto typu musíme brát zřetel na to, že potřeby jsou praktické, společenské a ideologické: i potřeba ideologická může být nezbytná. Je snad možno určit praktickou potřebnost, ale je obtížné určit potřebnost všeobecně. Potřebnost je relativním pojmem.

Existuje nejen tendence lidí rozšířit specializaci a tím zpevnit společnost, nýbrž i opačná tendence zajistit si nezbytné potřeby vlastními prostředky. Je tomu tak proto, že v případě specializace se vytváří závislost na směně specializované práce, pokud tato uspokojuje nezbytné potřeby. To vede k závislosti na jiných lidech nebo i na celých řetězcích jiných lidí (často i neznámých - směna bronzu), protože zakolísání těchto článků může mít za následek nemožnost nezbytnou potřebu uspokojit.

Lidská činnost, která je rozdělena specializací, se opět musí integrovat do celkové společenské činnosti, neboť lidé nepotřebují (ve smyslu nezbytné i zbytné potřeby) jen to, co sami vytvářejí, nýbrž i to, co vytvářejí jiní. Sdílení a přenos artefaktů a jejich produktů je představitelný buď v jednom směru (pak se obvykle nazývá spolupráce), nebo v obou směrech zároveň (recipročně); pak se nazývá směna. Směna je proto v určitém slova smyslu dokonalejší formou přenosu artefaktů, jejich produktů a služeb poskytovaných prostřednictvím artefaktů.

Směna se ovšem nevyčerpává aspektem praktické potřebnosti; kdekoliv probíhá směna zbytných produktů, je primárním zdrojem specializace socializační aspekt směny. Jinak řečeno, lidé potřebují specializaci a směnu, aby udrželi prostředí potřebné pro vytváření materiálních artefaktů a pro komunikaci prostřednictvím symbolů. V průběhu směny činností a jejích produktů, které jsou nutným důsledkem specializace, se tak realisuje vytváření a znovuvytváření lidské společnosti.

Lidé mají podobné potřeby; pokud se specializují, vyrábějí pro potřeby druhých, nikoliv však kvůli nim, nýbrž proto, aby uspokojili svoje vlastní potřeby (zajištění svých společenských vazeb), případně svoje socializační povinnosti (např. povinnosti vůči dětem, starým osobám). Směna tudíž není nějakým vnějším aktem, který by byl konec konců vyvolán přírodními odlišnostmi lidí, růzností jejich přírodního prostředí nebo různou historií jejich rodin, nýbrž dynamickým procesem každodenního vytváření lidské společnosti. Lidská společnost je něco, co je produkováno specializací a směnou; tyto procesy je tudíž možno chápat jako význam společnosti.

Nepřímé uspokojování vlastních praktických potřeb (včetně potřeb vlastní rodiny) prostřednictvím specializace a následné směny nelze ovšem chápat jako moderní tržní hospodářství. Dokud specializace nemá velký rozsah (ke kritickému rozsahu došlo ve střední Evropě až v průběhu středověku), lidé nespoléhali na to, že budou moci za svoje produkty nebo služby získat svou základní výživu. Jsou závažné důvody předpokládat, že zejména ve starším pravěku v podstatě nedocházelo ke směně nepotravinových výrobků za potraviny, maximálně se mohl jeden druh potravin směnit za jiný. Lze sice předpokládat, že k omezené směně nepotravin za potraviny došlo už v pravěku, zatím však kromě nezdůvodněných názorů neexistuje testovatelná hypotéza, kdy se tak poprvé v nezanedbatelném měřítku stávalo. To je pochopitelné, jestliže uvážíme, že všechny potraviny patří do skupiny předmětů, které se v archeologických nálezech obtížně zachovávají.

Skutečnost, že směna se velmi dlouho omezovala na produkty, které bychom nejspíše označili jako zbytné, znovu naznačuje, že specializace nevznikla primérně kvůli uspokojení důležitých životních potřeb; nebyl to prostředek boje s přírodou. Nelze se proto domnívat, že specializace a směna měly vždy a ve všech konkrétních podobách ekonomickou funkci v dnešním slova smyslu (ačkoliv nepochybně už v pravěku takovou funkci měly). Značná část směny šla nepochybně na vrub uspokojení prestiže a jiných neekonomických hodnot posilujících společnost. O skutečné motivaci směny v nejrůznějších konkrétních situacích (a tím současně o motivaci specializace) existuje zatím jen málo netriviálních představ.

Z pravěku jsou známy četné doklady vzájemných vztahů komunit a jednotlivců, ekonomických, společenských i symbolických; šlo o vztahy v amorfním vztahovém poli nebo bylo toto pole strukturováno, tj. existovaly nějaké jednotky nebo jádra, ať uvědomované nebo neuvědomované? To souvisí nejen s otázkou místních komunit, kmenů apod., ale i jiných jednotek nebo kondenzačních jader, které mohly působit v ekonomické, společenské nebo v symbolické sféře, přičemž vznikající instituce se v různých sférách nemusely nutně krýt.

Tyto otázky evidentně souvisejí s tématem specializace. Jestliže totiž specializace generuje lidskou společnost, nutně to znamená, že má určující vliv i na podobu institucí, v nichž se tato společnost strukturuje. Jsou to totiž právě tyto instituce, které se stávají nositeli specializace. Tradičně se uvažuje o jednotkách jako je rodina, občina, rod, kmen apod., které se buď vzájemně vylučují nebo jsou hierarchicky uspořádány. Jakmile však připustíme existenci institucí, které se překrývají aniž by jedna byla beze zbytku obsažena v druhé, bude skutečná variabilita lidských institucí mnohem větší. K tomu je ovšem třeba se zbavit představy, že instituce je určitou organizační jednotkou s vědomým členstvím. Zjednodušené schéma jako rodina - komunita - kmen, založené na ztotožnění pojmu instituce a organizace, může sotva mnohostrannost pravěké skutečnosti vyčerpat. Společenské instituty se často mylně ztotžňují s institucemi jakožto právními kategoriemi, které mají určitou dohodnutou nebo jinak vytvořenou organizaci (formulovaná pravidla) a funkci. Ve skutečnosti v každé společnosti existují skupiny osob, které jsou spojeny objektivně 'jen' určitou specializací aniž by se vytvářela nějaká zvláštní organizace s nějakými pravidly. Příkladem je skupina dětí, bojovníků, starých žen apod. Takové skupiny často dělají každá něco jiného, i když jenom v nějaké úzké oblasti své činnosti, a takovou specializací generují skutečnou, mnohotvárnou strukturu společnosti. Tyto skupiny (instituce, instituty) jsou objektivními, konkrétními a relativně trvalými vztahy mezi lidmi a proto jsou často podchytitelné na základě archeologických pramenů: na rozdíl od dosti abstraktních institucí s 'právním' základem.

V této souvislosti bych chtěl upozornit na to, že nové (neočekávané) instituce v evropském pravěku neobjevíme induktivním způsobem pozorováním stále nových archeologických faktů. Je zapotřebí teoretického posouzení možností a potřeb pravěkých lidí, a zde úvahy o specializaci mohou hrát velmi významnou roli. Ukazují na to např. práce N. Venclové o "industriálních zónách" doby laténské v Čechách (Venclová 1995a; 1995b).

Uvedu alespoň jeden další příklad archeologicky charakterizovaný lokalitami typu Velim, které representují opevněná místa s bohatou "rituální" aktivitou, a dále pravěkými "opevněními" všeobecně. Pokud všechna tato místa jakožto hotový artefakt neměla společenský význam ani praktickou funkci, nýbrž převážně symbolický smysl, jak jsem se pokusil doložit jinde (Neustupný 1995a), pak už jejich početní poměr k současným "otevřeným" osadám dává tušit, že nemohlo jít o atributy jednotlivých komunit. "Opevnění" je ve vztahu ke komunitám příliš málo; šlo nejspíše o místa obřadů, společných několika nebo mnoha komunitám.

Taková seskupení komunit musela tudíž existovat (i když nemusela vytvářet organizační jednotku), a je otázkou, zda je můžeme identifikovat s nějakými institucemi, které jsou již známy nebo předpokládány. Podle mého názoru pro to nejsou žádné indicie. Vzhledem k jejich excentrické poloze se lze snad domnívat, že komunity, které společně užívaly jedno "opevněné" místo, tvořily určitou společenskou instituci, pro kterou nemáme z historie ani z etnografie žádné vhodné označení.

Chtěl bych poznamenat, že v předchozích odstavcích opravdu předpokládám, že pravěk nebyl pojmově stejný jako pozdější historická období, a pravěká Evropa nebyla stejná jako jiné oblasti Země. Kdysi jsem to naznačil ve vztahu k tzv. eneolitické dělbě práce a "patriarchální" společnosti, která se také v té podobě nerozvinula jinde než v pravěké střední Evropě v eneolitu a době bronzové (Neustupný 1967). Podobně nyní o 'prehistorii' uvažuje i M. Kuna (1995). Jde o to, připustit tento způsob myšlení v daleko širším měřítku. Pravěk prostě nevysvětlíme, pokud budeme trvat na stále stejných společenských kategoriích notoricky známých z psaných textů. Pravěké komunity nežily v amorfním nestrukturovaném prostředí, nýbrž byly strukturovány a samy se strukturovaly způsoby, které prehistorie prostřednictvím archeologické metody musí teprve definovat.

Poděkování. Za pročtení textu a připomínky jsem zavázán Nataše Venclové a Martinu Kunovi.

Kuna, M. 1989: Soziale und ökonomische Faktoren der Entwicklung der frühen Kupfermetallurgie in Südost- und Mitteleuropa. XIV. Internationales Symposium. Praehistorica XV:33-38. Praha: UK.

Kuna, M. 1995: Pre-historic prehistory. In: Kuna M.- N. Venclová (eds.), Whither Archaeology?. 43-51. Praha.

Neustupný, E. 1967: K počátkům patriarchátu ve střední Evropě - The beginnings of patriarchy in Central Europe (Rozpravy ČSAV 77/2). Praha: Academia.

Neustupný, E. 1986: Nástin archeologické metody - An outline of the archaeological method. Archeologické rozhledy 38:525-549.

Neustupný, E. 1995a: The significance of facts. Journal of European Archaeology 3.1:

Venclová N. 1995a: Settlement area, production area and industrial zone. In: M. Kuna - N. Venclová (eds.), Whither Archaeology?, 161-169. Praha.

Venclová, N. 1995b: Specializovaná výroba: teorie a modely, Archeologické rozhledy 47, 541-564.