UVĚDOMOVÁNÍ MINULOSTI

Uvědomování minulosti

Evžen Neustupný

(Archeologické rozhledy 49, 1997, 217-230).

Uvědomování minulosti je jednou součástí celkového sebeuvědomování člověka. Je překonáváním jinosti vnějšího světa její přeměnou na jinost vědomě (kognitivně) strukturovanou. Řešení témat jako je sebeuvědomování není v současné archeologii dobře připraveno, protože de facto vyžaduje změnu paradigmatu. Současná paradigmata, ať procesuální nebo postprocesuální, nevytvářejí pro nové řešení vhodný prostor ani teoreticky ani metodologicky. Pokusím se zde proto stručně nastínit některé jednoduché myšlenky, které se snad mohou stát východiskem pro postup za uvedené hranice.

Pro pochopení našich problémů jsou klíčové dva vzájemně protikladné výchozí pojmy: archeologická událost a archeologická struktura. Zcela zřejmě jde o tutéž pojmovou dvojici, která se v jazykovědě reprodukuje jako protiklad mezi promluvou (mluvou, případně jejím psaným ekvivalentem - textem) na jedné straně a jazykovou strukturou na straně druhé. Procesuální archeologie se v podstatě soustředila na hledání zákonitostí, pravidel, struktur, a kategorie události se jí nijak nedotkla. Postprocesuální archeologie se v mnoha ohledech velmi přiblížila studiu událostí, ale k nějaké (třeba abstraktní) teorii událostí se nedostala, protože zůstala v zajetí kognitivity chápané jako determinant skutečnosti.

Rozlišení mezi událostí a strukturou (uspořádaností, pravidelností, zákonitostí) společenských faktů se týká úrovně pojmů, tj. nastupuje v okamžiku, kdy se člověk mentálně zmocňuje této oblasti. Struktury (ale ovšem i jejich protiklad - události) jsou tudíž abstrakce, které jsou plodem a vlastností našeho ducha; struktury a události existují odděleně jenom ve světě pojmů, nikoliv tedy jako reálné entity. U entit reálného světa, v našem případě u faktů sociálního světa, zůstávají jejich strukturní a nestrukturní stránky nerozděleny. Jejich oddělení v procesu lidského poznání je ovšem tak produktivní, že se ho současná věda ztěží může vzdát. Mentální charakter struktury a událostí se tedy dotýká jen jejich "původu", odvození ze světa teoretických systémů, nikoliv jejich obsahu.

Události nejsou pouze událostmi politických dějin související s vůlí vládnoucích jednotlivců, jak kdysi byly v historii chápány. Tzv. událostní pojetí dějin, které zná pouze události tohoto druhu, bylo ovšem v rámci historiografie právem kritizováno (srov. např. Topolski 1983). Ve formě známé z historie nebylo v archeologii nikdy vlivné, protože archeologické prameny takové pojetí téměř vylučují, pokud jsou události chápány jako důsledek vůle vládců. Ve své archeologické interpretaci však událostní logika vytvořila tzv. typologické paradigma s jeho migracemi a difuzí. Událostní pojetí dějin v tomto slova smyslu je neuspokojující nejen proto, že redukuje události na jejich jeden zvláštní případ (převážně na události politické nebo jejich ekvivalenty - např. pravěké migrace), nýbrž také proto, že přeceňuje vliv jednotlivců (a vůbec jednotlivostí) na dějiny.

Pochopení termínů struktura a událost je velmi významné, protože - zejména u struktury - se jedná o pojem, chápaný velmi různě. Proto se v následujících odstavcích pokusím vymezit termíny struktura a událost tak, jak budou používány v dalších částech textu.

Strukturou lidského faktu (součásti lidského světa) nazveme takovou síť jeho elementů, bez níž by fakt byl faktem jiného druhu; struktury tedy odlišují druhy lidských faktů navzájem. Odtud vyplývá, že řada různých faktů má tutéž strukturu. Pojem struktury umožňuje vytvářet nejen třídy faktů, nýbrž i třídy takových tříd a uspořádávat tak skutečnost.

Struktury existují pouze prostřednictvím jednotlivých událostí, neexistují samy o sobě. Na druhé straně nejsou takové události, které by neměly určitou strukturu; kdyby ji totiž neměly, nemohli bychom takovou událost označit jinak než osobním jménem, tj. neměla by jméno druhové a v důsledku toho bychom se jich nemohli pojmově zmocnit. Jinak řečeno, události jsou 'subjekty struktur' (k subjektům archeologických struktur srov. Neustupný 1993, 77, 80). V předchozích větách mám ovšem na mysli struktury objektivní, které existují bez ohledu na to, zda si je lidé uvědomují. Kromě toho ovšem existují i struktury uvědomované, kognitivní. Později bych chtěl argumentovat, že uvědomování minulosti je právě přiřazování jednotlivých událostí jejich kognitivním strukturám.

Jsou struktury synchronní, kterými se např. zabýval strukturalismus v jazykovědě, a struktury diachronní. Vlastní oblastí, kde se projevuje synchronní struktura faktu, je jeho aplikace k nějakému účelu. Mluvíme zde o synchronii, ačkoliv je zřejmé, že jde o abstrakci: ve vnějším světě nemůže existovat nic, co by nepodléhalo změně a pohybu: i synchronní struktury se proto realizují v čase. Jde však zřejmě o jiný čas než ten, v němž se odehrávají události (viz dále).

Pro struktury diachronní se hodí označení "procesy", ačkoliv proces se vždy takto nechápe (srov. např. Hodder 1991, 161). Strukturalismus o diachronii věděl, ale ze strukturálního hlediska ji nestudoval; zdá se, že ho příliš nezajímala. Příkladem procesu je vývoj v němž se realizuje pokrok, směrování lidské existence. Patří sem samotný vznik člověka, realizace příčin proměn sociálního světa apod. Oddělení procesů od příběhů, které jsou řetězcem událostí, je ovšem často problematické. Je možné, že jazykověda proces nestudovala právě proto, že bylo obtížné rozhodnout, co vlastně v jazyce představuje směrované změny, které jsou "pokrokem" (srov. Skalička 1960). Změny v jazyce, které popisovala historická filologie, byly totiž zjevně na úrovni událostí, nikoliv struktur.

Mluvím zde o strukturách živých jevů, které jsem kdysi označil jako kategorie (Neustupný 1993, 157). Tyto živé struktury tedy implikují jak určitou materiální strukturu (srovnatelnou se strukturou archeologickou), tak i určitý účel (tj. praktickou funkci, společenský význam, symbolický smysl). Jedná se o relativní protiklad k archeologickým strukturám, které samy o sobě účel neobsahují.

Jako událost označíme každou změnu vnějšího světa, která vede ke změnám okolností lidské existence. Všimněme si, že zatímco struktura je něco uvnitř určitého elementu sociálního světa, je událost spojena se vztahy takových elementů navenek, do okolí (ať už je spojena s jinými elementy sociálního světa nebo s elementy přírody). Kromě toho je podle předchozí definice událost vždy nějak vázána na člověka: vylučuji tudíž takové přírodní události, které na člověka nemají vliv. Vnější svět v tomto pojetí obsahuje podsvět artefaktový, společenský i symbolický; sestává nejen z artefaktových předmětů, institucí a "textů", nýbrž i z ekofaktů a z takových přírodních předmětů, které mohou člověka ovlivnit (k těmto pojmům srov. Neustupný 1995). Okolnostmi (podmínkami) lidské existence rozumím okolnosti ekonomické, sociální, ideologické, biologické, geologické, klimatické aj. (všeobecně vzato přírodní). To všechno vede k obrovské rozrůzněnosti pojmu události.

Existují i události diachronické, například lidské činnosti, které mají určité trvání a pro které se snad hodí název akce; v průběhu akcí je jim vlastní určitá časová a prostorová trajektorie. Příkladem je život jednotlivce, válečné tažení, pohřební obřady. Akce byly doposud v archeologii velmi málo studovány, zřejmě proto, že trajektorie předpokládají znalost času (času událostí) a jsou proto obtížně zachytitelné. Každá akce je ovšem charakterizována svým počátkem a koncem (vznikem a zánikem) a tyto krajní body (nebo alespoň jeden z nich - např. smrt člověka) jsou často archeologicky identifikovatelné nebo alespoň je možno je spojit s určitou archaeologickou událostí (např. s pohřbem). Rozdíl mezi statickou událostí a dynamickou akcí je relativní, je to otázka pohledu. Každá "událost" má nějaké trvání a rozlohu v prostoru a z tohoto hlediska je akcí; každá akce může být representována jedním okamžikem a jedním bodem její trajektorie.

Aktivním elementem společenského světa je člověk nebo skupina lidí, kteří produkují události prostřednictvím svého chování (nejasnosti mohou vzniknout tím, že i realizace účelu, tedy strukturální záležitost, bývá někdy označována jako chování systému).

Pokud přijmeme vymezení, že událostí je každá změna vnějšího světa, která vede ke změnám okolností lidské existence, pak v živé kultuře je událostí rovněž vytvoření každého artefaktu a většina lidských zásahů do přírody (ekofaktových). Událostí je ovšem materiální forma artefaktu, nikoliv jeho formální struktura. Materiální formu lze analyticky vyjádřit deskripcí artefaktu. Na úrovni strukturálního účelu má artefakt jakožto událost pouze užití. Jak už jsem uvedl, akce (diachronní události) mají svoji trajektorii, která sice není přímo pozorovatelná, ale zanechává stavy, z nichž lze na trajektorii usoudit. Již odtud je zřejmé, že události lze charakterizovat určitou sérií pojmů, které je odlišují od pojmů platných pro struktury a procesy. Některé tyto vztahy lze (zatím nesystematicky) vyjádřit následujícím schematem, který ve svém druhém sloupci obsahuje ekvivalenty na úrovni struktur:

úroveň události	úroveň struktury
vytvoření a zánik artefaktu	aplikace artefaktu
materiální forma	formální struktura
užití	účel
chování	fungování
deskripce	konkrétní struktura
deskriptivní systém	ortogonální faktory
trajektorie	"vývoj"
akce	proces
deskriptory	strukturující prvky
polygony	areály
subjekty struktur	struktury

Jestliže vytvoření nebo užití živého artefaktu je událostí, pak svědkem události je i mrtvý, archeologický artefakt. Tato téze je východiskem k poznání událostí na základě archeologických pramenů.

Základní vlastností události je její individuálnost. Fakt nelze realizovat jinak než s individuálními rysy, protože jeho tvůrcem je jednotlivec nebo skupina jednotlivců, kteří nikdy nejsou plně determinováni, takže tvoří různě; kromě toho mohou mít určité motivy k tomu, aby událost měla právě určité vlastnosti. Individualita dvou faktů téhož druhu vytvářených v různých okamžicích je zaručena materiálním algoritmem tvorby: lidé nejsou schopni opakovaně vytvořit dva zcela totožné artefakty (Neustupný 1993). To produkuje různost. Na druhé straně se individua snaží vytvořit fakt tak, aby byl společensky akceptován, tj. snaží se mu dát společensky uznanou formu (strukturu) a to vede k určité stabilitě forem. Událost je tudíž nositelem variability a individuality, individuální motivovanosti, zatímco struktura je nositelem stability a společenskosti faktu. Prostřednictvím události do společenského světa proniká změna, která jej konec konců mění strukturálně.

Individuálnost (individualitu) lze prostřednictvím archeologických pramenů zachytit pouze na úrovni událostí. Individualita události se projevuje jejím časovým určením (přiřazením časové souřadnice), jejím určením místním (v geografickém prostoru) a jejím určením formálním (materiální formou). Formální určení události může být v praxi nejasné u periodických událostí, ačkoliv teoreticky je i v tomto případě možno očekávat určitou individualitu, tj. alespoň částečnou odlišnost. Zatímco synchronní událost má jen jednu časovou souřadnici a jen jedno prostorové určení (třebas nebodové), diachronní událost (akce) má nejméně dvě časové souřadnice (vznik a zánik) a jejím prostorovým určením je její trajektorie.

Z individuálnosti událostí vyplývá možnost oddělit konkrétní událost od jiných událostí, tj. vyplývá odtud možnost její identifikace. Teoreticky je to možné vždy (pokud známe časové, prostorové a formální určení události); v archeologické praxi to může být nesnadné. Je to možné proto, že jakkoliv událost sama je dynamickým aktem (změna vnějšího světa), je relativně ukončená, statická v okamžiku, kdy už se udála (to lze říci i o akcích). Pro archeologickou událost platí, že po vytvoření nějakého artefaktu a jeho průchodu transformacemi zůstává výsledek události (archeologický fakt) po dobu studia relativně neměný.

Čas se nezřídka vydává za základní parametr archeologických jevů, za měřítko minulosti. Přitom se směšují dvě odlišné věci:

1. čas v minulých živých společenstvích byl opravdu jedním ze základních parametrů, ale tento čas zmizel v zánikové transformaci, není to tudíž čas archeologických pramenů,

2. v mrtvém sociálním světě, tj. v archeologických pramenech, je čas nepozorovatelný, můžeme na něj maximálně usuzovat z formálních a prostorových vlastností archeologických pramenů (tyto druhy vlastností jsou v moderní době pozorovatelné, cf. Spaulding 1960).

Čas je tudíž typickým příkladem něčeho, co je do archeologických pramenů vkládáno zvenčí, protože minulý čas pozorovat nelze. Následující odstavce o čase mají proto převážně charakter teoretických modelů a metodologických zásad, které mají archeologii pomoci ve správném uchopení problematiky času.

Čas v přírodě i ve společnosti souvisí se změnou, je abstrakcí změny. Čas v sociálním světě je vytvářen změnou tohoto sociálního světa, jeho událostmi a akcemi. Objektivní čas ve společnosti je její změna, pohyb, které ovšem v pravěku nemohly být chápány jako kontinuální: v elementárním případě to byla směna dvou následných událostí. Čas ve vědomí pravěké společnosti, tj. subjektivní (kognitivní) čas, byl abstraktní pojem, který byl určen opozicí nejméně dvou událostních stavů: přítomnosti a minulosti. Nebyl to ovšem pojem abstraktního, prázdného času, času bez událostí.

Sociální svět je sice produkován a reprodukován jednotlivými lidmi prostřednictvím událostí, to ovšem neznamená, že pojem času by byl závislý na individuálním vědomí (jinak řečeno, že by byl výsledkem individuálního uvědomování). Každý pojem, i pojem času, je sociálním produktem, přinejmenším proto, že

(1) každý pojem je získán deduktivně z jiných pojmů; tyto pojmy vznikají sice ve vědomí jednotlivce, ale na základě předaného společenského vědomí)

(2) pokud pojem vzniká nově, musí být sociálně akceptován, jinak by zůstal jen součástí světa individuálního, nikoliv interního sociálního světa (k rozdílu těchto světů srov. Neustupný 1995). Abstraktní pojmy nejsou proto nikdy prostým produktem individuální mentální aktivity.

Dokud společnost existuje jako živá instituce, nedá se její čas zastavit; teprve tam, kde společnost a její kultura umírá, mizí její čas jako pozorovatelný parametr. To se stává všem minulým společnostem, které studuje archeologie: jsou mrtvé a to i v případě, že nevymřely. V průběhu zánikové transformace tak z formujících se archeologických pramenů zmizel pozorovatelný čas proto, že přestal existovat pohyb, změny minulých společenství. Další (pozdější) pohyb (změna) archeologických pramenů, pokud k nim dochází, je pohybem (změnou) pozdějšího nebo i současného moderního světa. Jestliže prehistorie chce rekonstruovat minulý pohyb, může tak učinit jenom proto, že zanechal stopy změn ve formě a prostorovém rozmístění faktů minulosti; minulý čas je v archeologických pramenech přímo nezachytitelný. Poněkud odlišná je situace v historii psaných zpráv, protože lidská řeč má schopnost určitým způsobem zachytit dynamiku a registrovat tak čas; tím se psané prameny principiálně odlišují od archeologických.

Jestliže čas se odvozuje abstrakcí z pohybu jednotlivých částí současného světa, pak nemá smyslu uvažovat o tom, kterému času dát přednost. Něco jiného než čas je ovšem měření času. To se v minulosti vždy uskutečňovalo prostřednictvím výrazných, dobře definovatelných periodických jevů společných pro větší společenství lidí. Takové jevy nacházeli lidé v přírodě (zejména v pohybu nebeských těles), ale nikoliv výlučně. Tak např. je jistě signifikantní, že události nejstarší historie se určovaly vesměs podle životního cyklu lidí (panovníků), tj. nikoliv podle měřítka odvozeného z přírody (astronomického času).

V běžné představě je čas něco, co nezačíná ani nekončí. Ve skutečnosti je v předmoderním období čas obvykle spojen s periodickými jevy, které mají svůj počátek a konec, případně počátek cyklu a konec cyklu. Periodické jevy jsou dvojího druhu (srov. tzv. "vývoj" fluktuující a "arbitrární": Neustupný 1958). Mnoho z nich má několik period (přesněji více než jednu); jsou to pravé periodické jevy, jejichž příkladem je pohyb nebeských těles nebo změny profilu nádob od ostrých tvarů k splývavým a zpět. Některé velmi příbuzné jevy však mají jen jednu periodu; označil bych je jako nepravé periodické jevy, které mají počátek, trvání a konec (příkladem je rozpad radioaktivního prvku v nějakém objektu nebo změny některých ornamentů na keramice).

Společenské jevy podléhají tudíž rozsáhlé periodicitě: mají svůj počátek, trvání a konec. V životě tradiční společnosti periodické jevy (zejména v ročním cyklu) převládají. Mnoho z nich se podobá pravým periodickým jevům (život jednotlivců apod.). Periodické jevy se jasně prosazují i u artefaktů: svědčí o tom jejich vznik, užívání, zánik (v zánikové transformaci) následované dalšími transformacemi, které nakonec mohou vést až k úplnému návratu substance artefaktu do přírody (zejména u organických materiálů). Tento "cyklus" probíhá u většiny drobných artefaktů s periodou, která je kratší než lidský život, ale u staveb s periodou srovnatelnou nebo delší než lidský život. Takové instituce jako je archeologická kultura pak mají obvykle periodu několika staletí.

Vznik jakýchkoliv společenských faktů, tedy i periodických, je událostí v tom slova smyslu, který jsem objasnil už dříve. Často se soudí, že právě tato periodicita, "neustálé opakování", činí z takových událostí pouhé epizody, které mají pro dějiny jen malý význam. Pouhé opakování události ještě nevytváří nějakou strukturu: i opakující se události zůstávají událostmi. K tomu, abychom konstatovali opakování, není třeba více než zjistit totožnost nebo podobnost, a to je možné v rámci událostní archeologie. Domnívám se, že periodicitu archeologické události bychom neměli přeceňovat.

Pramenem periodicity prehistorických událostí bývá někdy periodicita přírodního původu (např. roční cyklus v zemědělství). Stále častěji se však jedná o periody vytvořené lidskou činností, jak je tomu u všech artefaktů a pochopitelně i u jiných lidských výtvorů. Periodicita zde určitým způsobem souvisí s charakterem tzv. materiálního algoritmu, kterým se produkují artefakty.

V přírodě existuje i neperiodický pohyb fyzikálních těles, ten ale nemůže měřit čas, sám měřítko času vyžaduje. Neperiodickým procesem je i vývoj vesmíru přes živé organismy směrem k člověku a odtud dále do budoucnosti, kterou zatím nedovedeme blíže charakterizovat (Neustupný 1995, 9). Se vznikem lidské společnosti se vývoj vesmíru (jeho neperiodický pohyb) oddělil od přírody a pokračuje pouze v sociálním světě; je zřejmé, že ve své příští kvalitě přeroste ještě dále mimo přírodu.

Fyzikální pohyb a proto i fyzikální čas je pochopitelný pouze jako pohyb a čas kontinuální, kde diference mezi dvěma nejbližšími stavy je nekonečně malá. Popisuje se proto pomocí diferenciálních rovnic. Oproti tomu čas, určený jednotlivými událostmi má diskrétní charakter, a to i tehdy, když v něm dochází k rozsáhlému časovému "překrývání" událostí. K jeho popisu proto postačují diferenční nástroje. Tím nechci říci, že fyzikální pojetí času, aplikované jako metodologický prostředek na společenské prostředí, by nemohlo být produktivní.

Události vytvářejí množiny, které jsou v matematickém slova smyslu částečně uspořádány v čase a určitým způsobem uspořádány (shloučeny) v prostoru. O částečném uspořádání v čase mluvím jednak proto, že následnost některých událostí je obtížné zjistit (příliš mnoho událostí se děje v době, kterou lidé považují za okamžik), u jiných událostí ani jejich současníci nepovažují dobu jejich vzniku za závažný údaj. Přesto lze všeobecně říci, že novodobé události vytvářejí množiny "hustě" uspořádané v čase, zatímco pravěké události vytvářely "řídce" uspořádané množiny, a to už před všemi transformacemi, kterými vznikají archeologické prameny.

Chtěl bych zdůraznit, že uspořádání v čase se týká událostí, nikoliv struktur. Struktury implicitně neoznačují ani "kalendářní" čas ani "geografický" prostor; v tomto smyslu jsou nadčasové, kalendářní čas a geografický prostor se do nich dostávají teprve prostřednictvím příslušných událostí. To je důvodem, proč událostně orientovaní archeologové (ať už v kterémkoliv slova smyslu) nemají rádi nebo dokonce nechápou snahu svých "strukturálně" orientovaných kolegů o nalezení struktury historických jevů překračující chronologii.

Subjekty struktur, jak jsem již uvedl, jsou ovšem události a jsou proto uspořádány v čase událostí. Odtud vyplývá zdání, že struktury takové, jako jsou například archeologické kultury nebo typy nádob, měří čas.

Předchozí odstavce platí o uspořádání "živých událostí". V případě archeologických pramenů je uspořádávání v čase komplikovanějším úkolem, protože při extinkci pravěkého času v příslušné zánikové transformaci nelze říci, co je mladší a co starší. Takovou znalost však často můžeme odvodit z formální a prostorové analýzy; existuje k tomu řada tradičních i matematických algoritmů, např. tzv. seriační analýza (Salač 1993). Úloha uspořádání se pak rozpadá do dvou kroků: v prvním kroku uspořádáme soubor událostí ve formálním nebo eukleidovském prostoru (stratigrafie apod.; zjistíme tak časovou strukturu souboru událostí), v druhém kroku zjistíme vlastní předpokládané uspořádání v čase. Tento postup tedy vyžaduje hledání struktur.

Událost se někdy v každodenním jazyce chápe jako něco momentálního co nemá trvání. Takové pojetí události je nepochybně příliš úzké, ale přesto je zřejmé, že událost lze s určitou tolerancí znázornit jako bod na časové ose, tj. přiřadit jí určitý okamžik (mimochodem, i "oka mžik" něco trvá). Jestliže událost chápeme jako akci (srov. výše), lze ji charakterizovat nejméně dvěma body na časové ose. Pokud časová osa má nějaký počátek (okamžik kalendářní nuly), lze také určit datum události jako nějaké číslo nebo interval čísel. Počáteční bod osy, který umožňuje měření času, bývá arbitrérně ztotožněn s nějakou minulou událostí, jednotky bývají v moderní době odvozeny z astronomických period (roky apod.).

Časová osa, chápaná jako množina reálných čísel, není nikdy diskrétními událostmi a akcemi naplněna souvisle. Teoreticky je nepravděpodobné, že dvě různé události by byly situovány do téhož bodu časové osy, ale v praxi, která nutně pracuje s určitou časovou rozlišovací schopností, je to časté. Dochází také k tomu, že se dvě události (nebo více událostí) navzájem překrývají. To evidentně souvisí nejen s vymezením konkrétních událostí, nýbrž i s tím, že v praxi je časová osa určena krokem časové stupnice, není to množina reálných čísel. Hustota a druh událostí nepochybně charakterizují každou konkrétní společnost, ale pokud je mi známo, empirické výzkumy v tomto směru dosud chybí.

V archeologii se kalendářní čas událostí měří různými radiometrickými metodami, dendrochronologicky, pomocí psaných zpráv apod. Je zajímavé, že všechny tyto metody lze použít, aniž bychom se uchylovali ke strukturálnímu studiu. Naopak uspořádat množinu událostí na základě jejich formálních vlastností nelze bez předchozího zjištění struktury (strukturujících elementů).

Na tomto místě jen poznamenávám, že prostorovému rozložení událostí odpovídá geografický prostor, jehož objekty jsou polygony (k podrobnější diskusi geografického prostoru srov. Neustupný 1996). Není to nutně vektorový geografický prostor s počátkem, souřadnicemi a metrikou, zdá se, že tzv. relační nebo obecný geografický prostor jsou pro zařazení událostí stejně vyhovující. Geografickému prostoru je cizí pojem účelu, zato se v něm dobře odrážejí holé události.

Struktury vždy zachycují nějaký pořádek neboli uspořádání v jednom nebo v mnoha rozměrech vyjadřujících různé aspekty skutečnosti: jen část tohoto uspořádání bývá v čase. Není to však čas kalendářní, čas událostí, nýbrž pouze čas tohoto konkrétního uspořádání. Proto se často toto uspořádání ani nevnímá jako čas, naopak se mluví o struktuře synchronních jevů.

Jak už jsem konstatoval, struktury jsou vlastní třídám faktů a nemá proto smysl zařazovat je v kalendářním čase jinak než intervalem výskytu jejich subjektů. Třídy jsou ovšem neuzavřené vzhledem k novým událostem, které jsou jejich subjekty, takže je vždy možné, že do nich ještě přibude nějaký nový subjekt, který změní jejich časové zařazení. Živým strukturám však odpovídá určitý účel (praktická funkce, společenský význam a symbolický smysl) a účel je kategorie, která je úzce propojená s časem: funkce, význam a smysl mají vždy nějaké trvání v čase, není to však čas událostí.

Ačkoliv účel probíhá v čase, je evidentně irrelevantní, do kterého okamžiku kalendářního času položíme jeho počátek a kam jeho konec: důležité je jen trvání intervalu. Kde je umístěna kalendářní nula a jakými jednotkami čas měříme, je zcela nedůležité. Sekání sekerkou, což je realizace jejího účelu (funkce), nutně probíhá po určitou dobu. Ideologické (symbolické) působení pravěkého opevnění počíná s jeho vybudováním a končí s jeho zánikem. Velmi často je čas struktury dán dvěma událostmi, jako v předchozím případě; kdy (v kterém kalendářním roce) bylo opevnění vybudováno, je otázka událostního aspektu, zatímco působení jeho smyslu je otázkou strukturální. Doba (čas), v níž se realizuje účel struktur, je zřejmě něco zcela odlišného od doby (času), kdy se udála nějaká událost.

Také prostor struktur je účelově určen. Jeho určitost není vytvářena nějakými souřadnicemi, nýbrž množinou účelově určených míst, tzv. areály. Každá živá společnost si vytváří takové areály, které nemusí být vzájemně disjunktní. V archeologii jsou výsledkem prostorové syntézy a jejich účel se zjišťuje interpretací. Na určité úrovni jsem takové areály popsal v souvislosti s teorií sídelních areálů, je ale třeba další konkretizace i zobecnění (Neustupný 1986, 1994).

Čas struktur z předchozích odstavců zřejmě nevytváří jinou minulost než minulost gramatického minulého času. Trvání technologického procesu, fungování nějakého nástroje, smysl nějakého obřadu nebo jakákoliv instituce trvají v čase a mohou být v určitém slova smyslu minulostí, ale sotva kdo je takto bude brát. Nemá smysl určovat jejich dobu datem v kalendářním čase: tento čas je spíše určen k zaznamenávání jednotlivých událostí, i když nikoliv každá společnost každou událost takto určuje. Jestliže tedy mluvíme o vědomí minulosti, nemáme zřejmě na mysli minulost určenou časem struktur. To však není jediný problém.

Často se předpokládá, že minulost existovala vždy a lidé si ji uvědomovali při každém novém východu slunce, který z předchozího dne vytvářel včerejšek. V tomto pojetí je minulostí doba, kterou nelze vrátit. Takové tvrzení se na první pohled zdá být oprávněné, nebere však ohled na to, že minulost v sobě zahrnuje dva pojmy: objektivní minulost, čas, který v dějinách Země předcházel nějakému konkrétnímu období, a subjektivní, uvědomovanou minulost, čas, který si jako minulé období, odlišné od současnosti, lidé uvědomovali. Pro subjektivní minulost je důležitá opozice mezi minulostí a současností; její uchopení není tudíž jen chronometrická záležitost. Odlišnost (jinost) minulosti nelze rozpoznat na čistě událostním základě: k myšlence o časové jinosti lze dospět jen tehdy, jestliže pochopíme, že minulá událost (minulé události) representuje nějakou strukturu odlišnou od struktury současnosti. Událost, která se strukturálně neliší ode dneška, je přítomnou událostí, třebaže o ní lze hovořit v minulém čase; taková událost sama o sobě nevytváří žádné vědomí minulosti. Minulost, kterou si uvědomujeme, je měřitelná v čase událostí. Nadto uvědomovaná, subjektivní minulost předpokládá schopnost vymezit nějak protiklad mezi dneškem a včerejškem. I to ovšem znamená, že k uvědomění minulosti nemůže dojít bez uvědomění struktur minulých společenství.

Zdá se, že objektivní minulost, jak jsem ji vymezil v předchozích odstavcích, opravdu existovala vždy. Lze se však oprávněně domnívat, že všichni lidé minulosti, tedy například i lidé pravěcí, si uvědomovali minulost v druhém slova smyslu, tj. jako něco odlišného od současnosti? Uvědomovali si lidé takovou minulost stejně "intenzivně" ve všech historických obdobích? Jestliže nikoliv, s čím souvisí jednotlivé fáze jejího pojímání? Může archeologie přinést informace k poznání toho, co jsem právě označil jako subjektivní minulost? V tomto příspěvku nezodpovím explicitně takové otázky, ale domnívám se, že předchozí i následující odstavce k odpovědi vedou.

Vědomí minulosti vytváří rozdíl mezi minulostí objektivní a minulostí subjektivní. Zatím jsem mluvil převážně o objektivním čase (ať už to byl čas událostí nebo čas struktur), v následujících odstavcích se budu zabývat převážně časem uvědomovaným, subjektivním. Předchozí výklad byl nutný nejen jako téma samo o sobě, nýbrž také proto, že pojednání o vědomí minulosti evidentně předpokládá restituci událostí (protože události v uplynulých paradigmatech nikdo vážně nestudoval) a jejich vymezení oproti strukturám.

Vědomí minulosti sice souvisí s rozpoznáním chronologie, s měřením času, které odlišení minulosti od současnosti dovoluje, ale samo o sobě je nevytváří. Někdy se předpokládá, že vědomí minulosti vzniká v důsledku objevení nebo vynálezu paměťových prostředků jako je písmo. Myslím, že je to víceméně obrácení problému. Paměťové prostředky jsou využity k doložení minulosti tam, kde tato minulost v hlavách pravěkých lidí už existovala (vznikla z jiných důvodů, z vědomí strukturální jinosti). Studium paměťových prostředků, které vyjmenuji v dalších odstavcích, má tedy především metodologický význam: dovoluje usoudit, kdy vznikly jednotlivé formy vědomí o minulosti, jak si lidé postupně uvědomovali jinost v čase. Paměťové prostředky jsou tedy významným svědectvím o uvědomění minulosti, nejsou však jeho příčinou. Příčinou uvědomění času byly konkrétní společenské procesy, projevující se sérií událostí, v nichž lidé byli schopni rozpoznávat vzájemně různé dynamické struktury, třebas jen formální nebo velmi abstraktní. Tvrzení, že určité chápání času vytvořilo určité vědomí minulosti, se zdá být z těchto důvodů pochybné.

Vědomí minulosti se evidentně vytváří v souvislosti s tzv. paměťovými prostředky nezávislými na momentálním stavu individuálních vědomí. Jde nejen o zavedení dějepisectví, nýbrž i o další faktory: o rozpoznanou existenci materiálního světa, který je zjevně odlišný od současného, ale také o výskyt jakýchkoliv veřejných nápisů, které mají postavení podobné materiální paměti.

Prvním paměťovým médiem je materiální paměť komunit, tj. existence lidských artefaktů, které evidentně vytvořily bytosti odlišné od známých jedinců, ať jsou jejich jména skutečně známá či je dodává mýtus. Tato paměť tedy souvisí s vytvářením artefaktů, jejichž životnost je zpravidla delší než individuální lidský život. Životnost v této souvislosti musíme chápat nejen jako fyzickou existenci artefaktu, nýbrž i jako jeho uvědomované hodnocení jakožto něčeho minulého (třebas s dopadem do současnosti).

Do této kategorie patří např. mohylníky eneolitu a doby bronzové (Mizoguchi 1993), ale je nepochybné, že materiální paměť se týkala i jiných objektů. Je pravděpodobné, že materiální paměť uvědomující si minulost jako něco odlišného od současnosti začíná v eneolitu.

Bude však třeba posoudit i některé starší doklady a zjistit, zda eneolitická materiální paměť nemá předchůdce. Tak např. neolitické dlouhé domy zřejmě zanechávaly dobře rozpoznatelné povrchové zbytky po mnoho staletí, takže následné neolitické osídlení se jim mohlo vyhýbat; svědčí o tom malý počet vzájemných průseků mladších a starších domů na jedné lokalitě a takové jevy jako je např. respektování podstatně starších neolitických domů v Miskovicích pohřebištěm s vypíchanou keramikou (jedno z možných vysvětlení nálezové situace - M. Zápotocká, osobní sdělení). Na druhé straně u častých návratů téže paleolitické komunity na totéž místo nejde pravděpodobně o materiální paměť, protože k takovým návratům zřejmě docházelo v době pokryté individuální pamětí jednotlivců.

V dějinách lidstva existovalo poměrně dlouhé období, kdy písmo nesloužilo k zaznamenání minulosti, nýbrž výlučně k potřebám své doby; spadají sem např. dějiny starověkého Egypta. Protože některé záznamy byly k dispozici i pozdějším generacím (které je částečně uměly číst), mohly sloužit i k uvědomování minulosti. Toto období je charakterizováno veřejně (nebo široce) přístupnými nápisy, které lze považovat za druhý významný paměťový prostředek.

Teprve třetím pamětovým médiem jsou písemné záznamy o minulých událostech. Historiografie již dávno pochopila, že dějepisectví, které začíná ve starém Řecku, je něco jiného než egyptské nápisy. Zde je minulost plně uvědomována, práce dějepisců jsou o minulosti a jen jejím prostřednictvím také pro tehdejší současnost; vytvářejí potencionálně situaci, ve které minulost přestává být polem chaotických událostí. Písemné záznamy, na rozdíl od materiální paměti (a do značné míry i od nápisů), zpravidla umožnují určitou chronologii zaznamenaných událostí.

Jako zvláštní paměťové médium vědomě neuvádím individuální paměť a ústní podání, kterým se realizuje folklór. Jakkoliv tyto prostředky existují pravděpodobně v každé společnosti, nejsou na této společnosti a jejích individuích nezávislé, protože se odehrávají vždy jen v nějakém individuálním vědomí, nebo v bezprostřední interakci dvou či více vědomí, nikoliv mimo ně. Prostředky materiální paměti, nápisy a historické zprávy jsou oproti tomu takové části lidského vědomí, které se hmotně oddělily od vědomí konkrétních lidských individuí.

Pravěký folklór není de facto nezávislým paměťovým prostředkem, je to už zachycení určité formy vědomí minulosti, protože kromě odlišení událostí obsahuje i jejich strukturální odlišnost (jinost). Je jisté, a potvrzuje to už letmý pohled na etnografický folklór, že takové vědomí o minulosti vždy representovalo určité společenské struktury ve velmi konkrétní formě úzce navazující na události. Pokud bychom zde chtěli vést strukturální analogie (používat etnografické případy jako teoretické modely pro pravěké případy), museli bychom nejdříve etnografický folklór z tohoto hlediska analyzovat, protože etnografický pohled je zpravidla jiný, hluboce ovlivněný synchronistickou logikou a maximálně ještě difusionistickou historií.

Individuální paměť, sdílená v nějaké komunitě, v pravěku sahá - vzhledem ke krátké střední délce života - v průměru méně než dvě desítiletí zpět a zahrnuje tudíž nahodilou změť událostí (epizod), v nichž není možno rozpoznat vnitřní logiku (strukturu). Tato situace je násobena skutečností, že v době života jedné generace nejsou směrované společenské jevy zaznamenatelné, protože jejich stavy se v tomto období mění velmi pomalu. V moderní době, zhruba od 19. století, ale zejména v naší současnosti, se však střední délka života prodloužila na mnoho desítiletí, takže "historické vědomí" se může vytvářet na základě individuální životní zkušenosti registrující směrované historické jevy, které se nyní vyskytují s mnohem vyšší frekvencí. Lidé mají proto možnost "vnímat dějiny" a rozpoznávat jejich strukturu během svého individuálního života.

V souvislosti s uvedenými paměťovými prostředky lze ve vědomí o minulosti rozpoznat určité fáze, které jsou spíše pojmy antropologickými než historickými:

Vědomí magické. Neexistuje jiná než individuální paměť, minulost je jen včerejší současností. V důsledku toho mizí jasný rozdíl mezi minulostí a současností, a proto ani budoucnost vlastně nemá samostatnou jasně vymezenou existenci. Existuje čas struktur, ale sama existence uvědomovaných událostí je pochybná. Lze předpokládat, že magické vědomí bylo charakteristické pro mladší paleolit a možná i pro neolit.

Vědomí mytologické. Vedle paměti individuální se objevuje paměť materiální, tj. lidé si uvědomují artefakty (nebo jejich zbytky), jejichž vytvoření je událostí, kterou nikdo z žijících osob nepamatuje. V důsledku toho nejsou v ničí individuální paměti a jsou vnímány jako jinost. Jde o poznání prosté skutečnosti, že existovala nějaká minulost, která sestávala z jiných událostí než současnost. Interpretací tohoto poznání se vytváří svět předků a bohů, svět předchozích generací, v období pozdního pravěku zachycený v eposech, ale většinou postrádající jasněji formulované chronologické představy. Není ovšem náhoda, že právě od eneolitu máme doklady měření času, které byly potřebné k astronomickým pozorováním. Toto vědomí o minulosti začíná v eneolitu (lze zkoumat jeho přítomnost v neolitu) a táhne se až do konce pravěku. Mytologické vědomí dokonce pravěk přesahuje jakožto vědomí toho sektoru lidských společností, který není zasažen historiografií.

Závislost mytologického vědomí na materiální paměti je pro archeologii velmi významná, neboť dává archeologii šanci přispět k identifikaci tohoto vědomí na základě jejích vlastních pramenů. Jestliže odmítneme neodůvodněnou tézi, že paměťové prostředky vytvořily vědomí minulosti, a budeme je pojímat jako svědectví o uvědomování minulosti, pak neschopnost prokázat pro nějaké období existenci určitých paměťových prostředků může znamenat neexistenci odpovídající formy vědomí minulosti. Není vyloučeno, že na základě studia archeologických pramenů se podaří vyčlenit určité podfáze materiální paměti a nahlédnout tak hlouběji do vědomí minulosti. Rozhodně rozbor paměťových prostředků poskytuje možnost uchopit vědomí minulých lidí mnohem bezpečněji než jiné symbolické systémy.

Vědomí nápisové. K paměti individuální a materiální přistupuje paměť písemných záznamů na stěnách chrámů, stélách apod. Cílem těchto nápisů není zachytit minulost, nýbrž svou současnost; protože však zůstávají dlouhodobě přístupné, stávají se zdrojem vědomí o minulosti. Hrají tedy velmi podobnou roli jako materiální předměty, které jsou součástí materiální paměti. Na základě tohoto vědomí vzniká poměrně dobrá představa o minulých událostech, ale chronologie měřená astronomickým časem má často mytický charakter. Typicky je to vědomí starověkých společností se znalostí písma ale před vznikem vlastního dějepisectví.

Vědomí historiografické. Přistupuje paměť písemných záznamů, které jsou přímo určeny k zachycení minulosti (vzniká dějepisectví). V rámci historiografie se z epizod stávají historické události, ale tyto události nemají směr. Vytváří se událostní historie všímající si především politických událostí ovládaných jednotlivci. Je to vědomí omezené na vedoucí sektor společnosti, v jehož rámci plní ideologickou funkci. Sociální teorie jakožto poznání strukturovanosti sociálního světa nehraje ve vytváření tohoto vědomí žádnou roli. Toto vědomí začíná se vznikem historiografie zpravidla kladeném do Řecka doby železné a trvá až do doby nedávné.

Vědomí směru dějin. Na základě podstatného růstu střední délky života (prodloužení individuální paměti) a zvýšení frekvence směrovaných historických jevů za spolupůsobení společenských teorií vzniká vědomí o směrovanosti dějin. Často jde o rozpoznání dílčích směrů; konečný cíl, k němuž lidské dějiny směřují, je pro většinu lidí v nedohlednu. Toto vědomí je spíše záležitostí posledních desítiletí než staletí.

Vědomí minulosti je významnou součástí obecnějšího vědomí jinosti, neboť uznání existence minulosti je vlastně uznáním toho, že v jiné době existovalo něco jiného. Jinost má i svůj prostorový aspekt: v jiných prostorech existovalo něco jiného, a také tato prostorová jinost byla evidentně v různých společnostech chápána různě.

Na jiném místě jsem upozornil, jaký význam pro vznik a neustálé znovuvytváření lidské společnosti měla specializace a na ni logicky navazující směna (Neustupný 1995c). Lidská společnost se ovšem prostřednictvím ekonomické i neekonomické směny jen pomalu rozšiřovala, protože specializační síť nejdříve objímala jen vlastní komunitu a v menší míře několik komunit sousedních; nedosahovala příliš daleko. Zatímco specializace vytvářela pojem identity nebo podobnosti, chybění specializace vytvářelo pojem jinosti. V tomto smyslu je jinost negací specializace, ale nikoliv negací absolutní. Už to, že si lidé tuto jinost uvědomovali, svědčí o tom, že pro ně měla nějaký smysl; teprve za oblastí jinosti leží oblast neznáma.

Uvědomění si jinosti v čase znamenalo vznik vědomí minulosti, uvědomění si jinosti v prostoru vytvářelo vědomí světa jakožto protikladu k (vlastní) komunitě. Tak jako neexistovaly racionální specializační vztahy s oblastí minulosti, tak ani neexistovaly skutečné specializační vztahy k oblasti vnějšího světa. Zahrnutí těchto realit jinosti do vlastního vědomí ovšem nepřipouštělo, aby oblasti jinosti zůstaly vůbec nepokryty specializačními (nebo snad lépe socializačními) vztahy. Jejich pokrytí bylo ovšem možné jen symbolicky. V oblasti časové jinosti tak vznikl svět předků, kteří měli alespoň částečně vlastnosti odlišné od současníků a byli proto určitým způsobem specializováni. V oblasti prostorové jinosti vznikl svět jiných lidí a jiných komunit, které měly jiné teritorium a jiné vlastnosti. Pojem jinosti mohl jít tak daleko, že tyto jiné komunity byly někdy dokonce považovány za jiné bytosti (jiný druh živočichů, srov. Shnirelman 1994).

Kontakt se sférami jinosti byl tudíž řešen na symbolické úrovni. Časová jinost se překonávala rituály, které směřovaly k minulému světu předků a dalších bytostí, božstev, které s jejich životem byly spojeny, případně se osamostatnily. Prostorová jinost se překonávala tím, co moderní lidé nazývají válkou: rituálním válečnictvím, které bylo částečně symbolickým obřadem, částečně skutečným zabíjením. Není překvapující, že tyto dva světy symbolické jinosti se často propojovaly: nejen že válka souvisela s kultem předků, nýbrž i rituální styk se světem předků a božstev vyžadoval zabíjení (často zabíjení válečných zajatců).

Bude třeba prozkoumat, jak mohla být jinost sociálního světa vnímána pravěkými lidmi, kteří přicházeli do kontaktu s jinými společenstvími v jiném prostoru, a kteří si v ideologické oblasti vytvářeli jiné (nadpřirozené) bytosti. Předpokládá se, že v nejstarší fázi byla jinost chápána paušálně jako nebezpečí, v souvislosti se specializací však lidé stále více přicházeli do kontaktu s jiným prostředím, které bylo na první pohled odlišné od vlastního sociálního okolí. Lze se domnívat, že významné fáze vědomí jinosti budou určitým způsobem korelovat s proměnami historického vědomí jak ho pro pravěk poznáváme studiem prostředků materiální paměti.

Studium uvědomované jinosti, ať časové nebo prostorové, proto úzce souvisí se socializací člověka a stává se prvořadým prostředkem studia lidského vědomí. Archeologie se tudíž nemusí utíkat k fantazii a předstírat hermeneutický výklad archeologických pramenů jakožto textů připravených k četbě. Při poznávání jinosti jde evidentně o studium, které je celkem dobře proveditelné na základě archeologických pramenů, ovšem při dodržování archeologické metody (Neustupný 1993) obohacené o studium událostí ve smyslu tohoto příspěvku.

Hodder, I.1991: Reading the Past. Current approaches to interpretation in archaeology. 2nd edition. Cambridge: Cambridge University Press.

Mizoguchi, K. 1993: Time in the reproduction of mortuary practices. World Archaeology 25-2, 223-235.

Neustupný, E. 1958: Evolution in archaeology. In: Epitymbion Roman Haken, 4-8. Praga.

Neustupný, E. 1986: Sídelní areály pravěkých zemědělců - Settlement areas of prehistoric farmers. Památky archeologické 77, 226-234.

Neustupný, E. 1994: Settlement area theory in Bohemian archaeology. Památky archeologické - Supplementum 1, 248-258.

Neustupný, E. 1995a: Úvaha o specializaci v pravěku - Thoughts on specialisation in prehistory. Archeologické rozhledy XLVII-4, 641-650.

Neustupný, E. 1995c: The significance of facts. Journal of European Archaeology 3.1, 189-212.

Neustupný, E. 1996: Polygons in archaeology. Památky archaeologické 87, 112-136.

Salač, V. 1993: Seriation of Iron Age settlement sites in NW Bohemia - system of databases, CAAFprogram. in: Computing the Past, CAA 92. Aarhus: University Press 343-348.

Shnirelman, V. 1994: Voyna i mir v ranney istorii chelovechestva. Moskva: Institut etnologii i antropologii.

Skalička, V. 1960: Vývoj jazyka. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

Spaulding, A.C. 1960: The dimensions of archaeology. In: J.E.Dole and R.L.Carneiro (eds.), Essays in the Science of Culture: In Honor of Leslie A.White, 437-456.