2.VIDITELNOST ŠŇŮROVÝCH SÍDLIŠŤ  (PŘÍSPĚVEK K PROBLÉMU KULTURNÍCH NOREM)

3.ŠŇŮROVÉ OSADY (PŘÍSPĚVEK K SYMBOLICKÝM SYSTÉMŮM V PRAVĚKU)

Model pohybu ve vertikálním směru

Sídlení v kulturách se šňůrovou keramikou

Literatura

Zemědělská teorie

Pokusil jsem se proto otázku způsobu hospodaření kultur se šňůrovou keramikou ve střední a severní Evropě řešit na základě dokladů nezávislých na nomádských teoriích (Neustupný 1969; technickou stránku argumentace zde neopakuji). Mám dojem, že toto řešení, zastávané ojediněle i dřívějšími autory (např. M.Malmerem 1962), nyní převažuje. Skutečnost, že zde svoje argumenty rekapituluji a snažím se dodat další, je způsobena snahou podložit zemědělskou teorii ještě solidněji. Jak uvidíme, protiklad mezi šňůrovými "zemědělci bez sídlišť" a "obyčejnými pravěkými zemědělci" nás přivede k zajímavým závěrům.

Pro kultury se šňůrovou keramikou existují bezpečné doklady pro použití pluhu, tedy pro vyspělou formu zemědělství. Dále jsou v mnoha šňůrových hrobech srpové čepelky s charakteristickým oblýskáním; k dokladům uvedeným v mém článku z r. 1969 přibylo nyní mnoho dalších, například celá série z Vikletic (Vencl 1970). Velká část dospělých mužů kultury se šňůrovou keramikou dostávala do hrobu ploché sekery funkčně (a někdy i typologicky) shodné s těmi, jaké se nacházejí v kontextu jiných eneolitických kultur nepochybně zemědělských. Šňůrové hroby ve tvaru "domů mrtvých" prokazují vyspělou architekturu. Na šňůrové keramice se běžně vyskytují otisky obilných zrn (různých druhů), a tam, kde jsou známa sídliště, je zvířecími kostmi doložen i chov domácích zvířat. Je opravdu obtížné si představit, že zemědělství kultur se šňůrovou keramikou by mohlo být doloženo empirickým materiálem ještě lépe.

[Obsah]

Kontinuita symbolických systémů

Dnes bych položil značný důraz ještě na kontinuitu symbolických systémů procházejících od počátku středoevropského eneolitu přes kulturu se šňůrovou keramikou dále do doby bronzové. Je sice pravda, že tato kontinuita nutně neznamená kontinuitu v ekonomice, přece však představuje silný argument: lze předpokládat, že něco tak významného jako je nahrazení zemědělského obyvatelstva nomádskými pastevci a pak opět nahrazení těchto pastevců zemědělským obyvatelstvem by se v symbolických systémech mělo nějak projevit, tj. mělo by kontinuitu nějakým způsobem ovlivnit.

Výraznou kontinuitu můžeme pozorovat především v pohřebním ritu. Jak jsem postupně prokázal (E. a J.Neustupný 1960, 141 aj.), šňůrové hroby byly kryty mohylami i v těch končinách střední Evropy, kde se náspy nezachovaly. Jde nejen o samotnou ideu mohylového náspu, nýbrž i o pravidelné přidávání šňůrových pohřbů do starších eneolitických mohyl (např. Vikletice hrob 12/1963: Buchvaldek a Koutecký 1970) a přidávání "šňůrových" mohyl k jádrům mohylníků založených staršími eneolitickými kulturami (Vikletice, skupina uprostřed pohřebiště kolem hrobu 12/1963). Nositelé kultury se šňůrovou keramikou znali dokonce rituální smysl dlouhých eneolitických mohyl, které sami nebudovali: tak např. v Březně u Loun (Pleinerová 1980) přidali hroby č. LXXXI a XCVIII, které odpovídají šňůrovému ritu a jeden z nich je radiokarbonovým datem zařazen do období kultury se šňůrovou keramikou, do mnohem starší dlouhé mohyly michelsberské kultury (takto lze mohylu kulturně zařadit pomocí radiokarbonového data z hrobu LXXIII, na základě nádoby z hrobu XLV a dalších úvah, které uvádí I.Pleinerová). O kontinuitě pochopitelně svědčí i zapouštění mladších hrobů do šňůrových mohyl; jde o hroby kultury zvoncovitých pohárů (např. Čachovice: Neustupný a Smrž 1989) a kultury únětické (např. Vikletice hrob 118/1963 a četné další bez zachované keramiky: Buchvaldek a Koutecký 1970). Šňůrová pohřebiště se tak stávala jádrem rozsáhlých pohřebních okrsků, používaných až do počátku doby železné (Vikletice: Koutecký 1968, obr. 33, Poláky: Koutecký a Smrž 1991, Stradonice u Loun: Beneš a Koutecký 1970, Břešťany: Buchvaldek a Velímský 1987, obr. 3). Lidé kultury se šňůrovou keramikou brali mohyly dřívějších skupin za svoje a naopak jejich mohyly byly takto brány pozdějšími komunitami včetně těch, které bezprostředně následovaly.

Kontinuita je i v oblasti ukládání mrtvých, jejich orientace podle světových stran, rozlišení pohlaví apod. Na takové strukturální podobnosti ukázal před časem V.Matoušek (1987) na příkladu kultury se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů. Bez ohledu na problém synchronizace těchto dvou kultur, jde o velmi významné pozorování markantních strukturálních souvislostí, které bylo neprávem přehlédnuto; jestliže posoudíme jejich chronologické a teritoriální rozšíření, je obtížné předpokládat, že se jedná o náhodu.

Je pravda, že mnoho prvků rituální kontinuity, které jsem uvedl, jsou v Evropě hojně rozšířeny, ale (kromě východní Evropy části doby bronzové a doby železné) se vždy jedná o jevy vlastní zemědělským skupinám. Důležitá je kontinuita v užších regionech jako jsou Čechy a zejména kontinuita v rámci těchže sídelních areálů.

Synonymem pro kulturu se šňůrovou keramikou je u mnoha místních skupin název "kultura bojových sekeromlatů". Dnes je zřejmé (srov. Zápotocký 1992), že

(1) tzv. bojové sekeromlaty měly spíše symbolický smysl a

(2) jde převážně o středoevropský kulturní jev vlastní všem hlavním eneolitickým skupinám (snad kromě zvoncovitých pohárů).

Sekeromlaty tedy v symbolické sféře svědčí opět o souvislosti šňůrových skupin se středoevropským zemědělským eneolitem. To bych chtěl zvlášť zdůraznit, neboť v minulosti byly šňůrové sekeromlaty spojovány s "válečnickým" charakterem kultur se šňůrovou keramikou, který měl souviset s jejich pastevectvím mobilního typu.

Jiným příkladem kontinuity symbolických systémů je eneoliticko-bronzový keramický komplex (předběžně viz Neustupný 1991a a 1995b). Keramický komplex je významná archeologická struktura, která sestává z určitých, stále se opakujících druhů nádob. Eneoliticko-bronzový komplex ve střední Evropě např. skládají následující druhy nádob:

-- velké zásobnicové nádoby s rozevřeným hrdlem

-- velké zásobnicové nádoby s úzkým hrdlem, někdy s uchy (tzv.amfory)

-- hrnce malých a středních rozměrů, často s tělem vejčitého tvaru

-- menší nebo středně velké amforky nejčastěji se dvěma uchy

-- džbánky s uchem

-- pohárovité nádoby, často s nálevkovitým nebo válcovitým hrdlem

-- koflíkovité nádoby, zpravidla menších rozměrů, často s uchy

-- mísovité nádoby.

Ačkoliv kvantitativní poměry mezi těmito druhy keramiky nejsou možná stálé, přece jen jejich soubor jako celek je pozoruhodný svou stabilností v čase (po dobu asi 3 tisíciletí) a v omezeném geografickém prostoru (v podstatě ve střední Evropě s výběžky do jižní Skandinávie). Tytéž standardizované tvary keramiky se opakují v mnoha následných obdobích; jsou mezi nimi typologické rozdíly, které je umožňují chronologicky zařadit, ale druhy nádob zůstávají stejné.

Archeologové si zatím existenci této pozoruhodné keramické tradice nijak zvášť neuvědomovali. Všeobecně převládá názor, že takový keramický komplex je něco zcela "přirozeného", že jeho existence byla vyvolána rozdílnou praktickou funkcí jednotlivých druhů nádob. Keramika se přece i v pravěku užívala především k přípravě potravy, k jejímu přechovávání a obecně k přechovávání věcí. Podle této funkcionalistické teorie různé praktické potřeby pravěkých lidí zplodily různé tvary keramiky a keramický komplex je v tomto pojetí jednoduchým součtem keramických druhů. V této úvaze se směšuje vysvětlení jednotlivých keramických druhů s vysvětlením keramického komplexu jako celku: tvarové rozrůznění keramických komplexů je v důsledku toho vykládáno jako rozrůznění praktických potřeb.

Tato teorie však dostává vážnou trhlinu, jakmile začneme zkoumat, jak v té době vypadala keramika (keramické komplexy) v jiných částech Evropy. S překvapením totiž zjistíme, že v západní i východní Evropě se lidé, žijící současně s naším eneolitem a dobou bronzovou, spokojili s mnohem prostším keramickým komplexem, jehož hlavními druhy jsou hrnec a mísa. Tady lze ovšem do určité míry argumentovat rozdílnou kulturní tradicí apod. Podívejme se však na náš vlastní neolit, tedy na období, které eneolitické keramické tradici předcházelo. Ani zde nenacházíme žádné bohatství keramických druhů, keramický komplex sestává převážně z hrnců a mis. Teprve koncem neolitu se v lengyelských skupinách setkáváme s větší tvarovou proměnlivostí, která je však doprovázena velmi malým stupněm standardizace. I v době železné, snad s výjimkou jejího samotného začátku, se prosazují velmi jednoduché tvary, převážně jen hrnce a mísy, kromě toho s různou frekvencí i tvary lahvovité a vázovité.

Můžeme opravdu předpokládat, že se praktické potřeby lidí v neolitu tak diametrálně odlišovaly od praktických potřeb lidí v eneolitu a v době bronzové, jak naznačují keramické komplexy? A lze se domnívat, že stejný rozdíl v potřebách lidí existoval i oproti době železné? Je přestavitelné, že pravěcí obyvatelé východní a západní Evropy potřebovali úplně jiné soubory nádob než obyvatelé Evropy střední?

Domnívám se, že na všechny položené otázky lze odpovědět negativně. Nejsou závažné důvody předpokládat, že by v rámci pravěké Evropy mohly existovat tak obrovsky rozdílné praktické potřeby v oblasti hliněných nádob. V období pravěku, o kterém mluvíme, byli totiž obyvatelé valné části Evropy zemědělci, kteří všichni pěstovali tytéž základní plodiny (pšenici, ječmen, luštěniny, později žito a proso) a chovali tatáž domácí zvířata (krávy, prasata, kozy a ovce, později koně a drůbež). I když systémy obdělávání půdy se v průběhu doby měnily a velikost lidských společenství nebyla vždy a všude stejná, ve výživě pravěkých lidí nemohlo být velkých rozdílů. O tom svědčí i skutečnost, že na počátku psaných dějin nacházíme všude stejné základní pokrmy: chléb, kaši, polévku, vařené a pečené maso a pivo.

Zmíněné základní pokrmy, snad s výjimkou piva (pro něž máme výrazné indikace teprve od eneolitu), musely být známy od neolitu téměř vždy a všude; jejich příprava a uchovávání potřebných surovin (především zrní) musely vyvolávat stejné praktické potřeby v oblasti druhů nádob. Přesto je keramický komplex eneolitu a doby bronzové ve střední Evropě tak odlišný od všeho ostatního, i když svou strukturou není na světě ojedinělý. Už neustálé opakování tohoto jevu v mnoha následných časových horizontech ukazuje, že nejde o náhodu.

Vyslovil jsem názor, že struktuře, kterou zde označuji jako eneoliticko-bronzový keramický komplex musíme přisoudit nějaký symbolický smysl (Neustupný 1995b). Na tomto místě nechci takovou interpretaci podrobněji zdůvodňovat; konec konců hlavním argumentem je v rámci tohoto článku zjištění kontinuity tohoto keramického komplexu. Je zřejmé, že existuje nepochybná kontinuita od eneolitu do doby bronzové; keramika kultury se šňůrovou keramikou sem naprosto dokonale zapadá.

V této souvislosti chci jenom poznamenat, že eneoliticko-bronzový komplex není vlastní jen mladší fázi kultury se šňůrovou keramikou (Buchvaldkově III. skupině: viz Buchvaldek 1967), jak by se mohlo zdát z paušálního zařazování specifické "lokální" keramiky do tzv. III. skupiny. Toto zdání je produktem představ o tzv. celoevropském horizontu jako jediném representantu starší šňůrové keramiky; tyto představy souvisejí s teoriemi o expanzi a pastevectví kultur se šňůrovou keramikou úžeji než s nálezy. Je možno prokázat, že specifická lokální keramika se vyskytuje už vlastně od počátku vývoje šňůrové keramiky (Neustupný 1965a). Pokud by ovšem chtěl někdo tvrdit, že česká kultura se šňůrovou keramikou přijala ve svém mladším období zemědělský způsob života (proto i "zemědělskou" výživu a následně "zemědělskou" keramiku), musí také objasnit, proč nezačala budovat sídliště obdobná těm, která známe u jiných zemědělských kultur.

Ať už je keramický komplex, jehož projevem je i šňůrová keramika, důsledkem praktických potřeb (což je velmi nepravděpodobné) nebo má nějaký symbolický smysl, jedno je jisté: je to nepochybný produkt středoevropského zemědělského prostředí. Nelze si představit, že tentýž keramický komplex by měl tutéž praktickou funkci nebo tentýž symbolický smysl jednou v komunitách zemědělských a pak (nebo předtím) v komunitách nomádských.

Zatímco keramický komplex jako struktura obsažená v nálezech neměl podle mého názoru žádnou praktickou funkci, s jednotlivými druhy nádob je to odlišné. Nechci zde do detailů rozebírat toto téma, ale jistě si zaslouží pozornosti, že v hrobech kultur se šňůrovou keramikou hrají významnou, možná nejvýznamnější roli nádoby, které může označit jako picí soubory. Zvláštní picí soubory mají hroby dospělých mužů (zpravidla amfora a pohár), jiné soubory jsou v hrobech dospělých žen (amfory, malé amforky a koflíky), jiné v hrobech dětí. S tímto okruhem picích souborů souvisejí také poháry s uchem a džbánky, možná i jiné druhy nádob. Je velmi pravděpodobné, že picí soubory jsou výrazem symbolického pití nějakého alkoholického nápoje v průběhu určitých slavností (Dietler 1990, 1995). Je zde jednak kontinuita s obdobnými nádobami v jiných zemědělských kulturách našeho pravěku, jednak o pozoruhodnou skutečnost, že se pravděpodobně jedná o pití piva (Vencl 1994b, 317), tedy typicky zemědělského nápoje.

V této souvislosti bych chtěl ukázat, jak úzce jsou propleteny jednotlivé složky tradičních představ o kultuře se šňůrovou keramikou. Pokud přijmeme pasteveckou teorii, musíme přijmout i migrační teorii, protože lid se šňůrovou keramikou musí mít nějaké zemědělské zázemí "domácí" populace, od níž by, mimo jiné, získával obilí k vaření piva. Rozsáhlejší konzumaci piva si totiž nelze představit v podmínkách nomádského pěstování menšího množství obilí v místě zimních zimovišť. Musí se tedy předpokládat současnot s nějakým jiným "domácím" etnikem, což už dnes ovšem archeologické prameny vylučují (Neustupný 1996c). Ostatně předpoklad existence takového etnika souběžně s kulturou se šňůrovou keramikou je problematické řešení i z hlediska pastevecké teorie: tito lidé by museli někde žít a dále by nad snesitelnou mez zvyšovali hustotu osídlení, kterou naopak pastevecké teorie potřebují snížit.

[Obsah]

Poznámka k prostorové struktuře sídelních areálů kultury se šňůrovou keramikou

První obytnou komponentu (nepřesnou terminologií "sídliště") kultury se šňůrovou keramikou v Čechách jsem identifikoval v Čachovicích u Kadaně (Neustupný a Smrž 1989). Základem pro její rozpoznání mi byl typický tlustostěnný střep z hrncovité nádoby s vlnovitou lištou pod přesekávaným okrajem (hrob 36). Takový druh nádoby se mezi hrobovou keramikou nikdy nevyskytuje, ale je častý v sídlištním materiálu mimo území Čech (přehled o takových sídlištích podal S.Vencl 1994a, 6). Zdůrazňuji, že do obytné komponenty nebyl zařazen jen tento střep, ale i další keramika nalezená v jiných čachovických hrobech a nesouvisející s hrobovými přídavky; vyčlenění obytné komponenty ("sídliště") v Čachovicích tedy nelze ztotožňovat s nálezem jednoho izolovaného střepu.

V tomtéž roce upozornil N.Bantelmann (1989) na starý nález zlomku hrnce podobného čachovickému z Kobyl okr. Liberec. Zde ovšem nešlo o celou komponentu, nýbrž o izolované střepy. Pak se pytel se šňůrovými "sídlišti" poroztrhl (Vencl 1994a, Turek 1995).

Určitá část dokladů pro šňůrová sídliště (ale nikoliv vše) pochází ze šňůrových hrobů. Pokud jde o sídlištní keramiku typu střepu z čachovického hrobu 36, je situace víceméně jasná. Zlomky ostatních druhů nádob sice mohou rovněž pocházet z obytných komponent, ale některé z nich mohou být zbytky starších zničených hrobů téže kultury. Zapouštění mladších šňůrových hrobů do starších mohyl téže kultury bylo běžné a velmi často přitom docházelo ke zničení keramiky ze staršího hrobu (Smrž a Neustupný 1979, 400). Na to je třeba upozornit: ojedinělé střepy v hrobových jamách nelze šmahem vydávat za zbytky sídlišť. Na druhé straně lze očekávat, že množství ojedinělých keramických intruzí, které nepatří k hrobové výbavě daného (nebo nějakého staršího) hrobu, v budoucnosti prudce naroste, jakmile si jich archeologové začnou systematicky všímat.

Prostorová korelace mezi obytnými a pohřebními komponentami kultury se šňůrovou keramikou může být významným indikátorem polohy šňůrových osad, ale může být také prostým důsledkem skutečnosti, že zlomky keramiky ležící na povrchu terénu se poměrně rychle rozpadnou, pokud se brzy nedostanou do nějakého zahloubeného objektu. Lze argumentovat, že v době založení mladšího šňůrového pohřebiště byly zřejmě ještě keramické zlomky ze starší šňůrové osady v povrchové vrstvě přítomny, ale později již nikoliv. Argument může proto znít, že to je důvod přítomnosti sídlištní šňůrové keramiky ve šňůrových hrobech, a současně důvod její absence v pozdějších podpovrchových objektech.

Pro první řešení, tj. pro významnou prostorovou korelaci obytných a pohřebních komponent kultury se šňůrovou keramikou by ovšem svědčily i jiné skutečnosti. Je totiž nápadné, že šňůrová pohřebiště často prostorově korelují se středoeneolitickými osadami, respektive s ojedinělými středoeneolitickými (zejména asi řivnáčskými) chatami. V době své terénní činnosti v expozituře v Mostě jsem se s takovou situací setkal v Tušimicích (Neustupný 1965a) a v Kamenné Vodě (nepublikovaný výzkum autorův: Neustupný 1965c), kde výplň šňůrového hrobu obsahovala štípanou industrii zřejmě související s přilehlou řivnáčskou zemnicí. Již dříve byla řivnáčská (?) jáma nalezena v superpozici se šňůrovým hrobem v Dobříčanech (Streit 1939, 118) a středoeneolitická keramika všeobecně v hrobě v Obrnicích (Mašek 1960). Do téže kategorie patří i nález keramiky kulovitých amfor ve šňůrovém hrobě v Hrdlovce u Bíliny (Beneš-Dobeš 1992) a blízkost šňůrového pohřebiště v Konobržích k sídelnímu objektu kultury kulovitých amfor (Dobeš 1995). Naopak v Bezděkově u Žatce (Neustupný 1962, Koutecký 1980, 104) nejsvrchnější záplavová vrstva nad řivnáčskou zemnicí obsahovala dva drobné střípky kultury se šňůrovou keramikou, nepochybně zbytek nějaké obytné komponenty. Úzký prostorový vztah byl zjištěn v Blšanech u Loun mezi středoeneolitickým sídlištním objektem (Neustupný 1965a), hrobem kultury kulovitých amfor (Hrala - Šimůnek 1964) a šňůrovým hrobem (Hnízdová - Šimůnek 1955). Jako intruze v knovízských jamách v Radonicích okr. Louny byl nalezen střep kulovitých amfor, střep šňůrové keramiky a šňůrová sekerka. Ze starších nálezů z Radonic pochází řivnáčská keramika (ansa cornuta), šňůrový džbánek a šňůrový sekeromlat (Bouzek, Koutecký a Neustupný 1966, 45). Na tomtéž místě byla tedy velmi pravděpodobně středoeneolitická a šňůrová obytná komponenta a možná i šňůrová pohřební komponenta. V malé pískovně u Veliké Vsi u Podbořan byly středoeneolitické keramické nálezy (Koutecký 1980, 103) a současně šňůrové pohřebiště (Smrž - Neustupný 1979, Koutecký 1994, 34). Konečně i středoeneolitické (badenské) nálezy v rašelině Komořanského jezera u Dřínova byly doprovázeny šňůrovou sekerou (Neustupný 1985).

Takové souvislosti se mohou zdát nezajímavé tomu, kdo neví, že předcházející výčet je téměř úplným seznamem středoeneolitických nálezů v dané oblasti v poválečném období (tedy v období, z něhož pocházejí spolehlivá terénní pozorování). Prostorová korelace, která nepochybně svědčí o stejném nebo velmi podobném způsobu hospodaření, je neočekávaně silná. Zdá se, že obytné komponenty středoeneolitické a šňůrové spolu s pohřební šňůrovou komponentou tvoří určitý prostorově provázaný komplex. Není plně jasné, zda toto tvrzení lze vztáhnout na tzv. výšinná sídliště středního eneolitu, případně na objekty kultury kulovitých amfor. Jde o důležité zjištění, které by dovolilo usoudit na polohu části (jak velké ?) šňůrových osad. Při této příležitosti ponechávám stranou velmi zajímavou úzkou prostorovou korelaci mezi středním eneolitem a kulturou se šňůrovou keramikou, kterou jsem kdysi použil k chronologickým úvahám (Neustupný 1965a, 418). Myslím, že uvedené vertikální i horizontální stratigrafie mezi středním eneolitem a šňůrovou keramikou definitivně uzavírají možnost synchronizace těchto dvou kulturních období, která patřila k oblíbeným tézím migracionistických hypotéz.

Uvedené korelace vrhají také nové světlo na empiricky zjištěný fakt, že kultura se šňůrovou keramikou je nápadně často první kulturou na dané lokalitě (Rulf 1983). Jde zřejmě o důsledek malého posun pohřebních areálů do poloh relativně netypických pro obytné komponenty předcházejících kultur; zdá se ovšem, že k tomuto posunu došlo už u části obytných komponent středního eneolitu. Musíme mít na paměti, že J.Turek v případě pražské kotliny zjistil pro kulturu se šňůrovou keramikou a kulturu zvoncovitých pohárů výraznou vazbu na úrodné sprašové substráty, blízkost vodního zdroje a vazbu na závětrné, východně orientované svahy. Konstatoval proto, že preferencí těchto poloh, výhodných z hlediska zemědělského způsobu života, se závěr eneolitu výrazně neliší od ostatních období pravěku, o jejichž zemědělské orientaci nikdo nepochybuje (Turek 1996).

Nemáme zatím shromážděn empirický materiál pro posouzení otázky využití těchto poloh v pozdějších obdobích pravěku. Zdá se však, že sloužily převážně jako kumulativní pohřební areály konce eneolitu, doby bronzové a počínající doby železné (srov. Neustupný 1996a, 316). Naše nejistoty v této oblasti svědčí spíše o dosavadním malém zájmu o takové problémy než o posunu do sušších území s vyšším podílem méně úrodných půd (Vencl 1994a, 6). Jde přece o posuny obytných a pohřebních komponent na malé vzdálenosti, nikoliv o empiricky dokumentované posuny celých sídelních areálů.

[Obsah]

2. VIDITELNOST ŠŇŮROVÝCH SÍDLIŠŤ

(PŘÍSPĚVEK K PROBLÉMU KULTURNÍCH NOREM)

Zastánci nomádské pastevecké teorie měli při vysvětlování chybění sídlišť v kultuře se šňůrovou keramikou snadnou práci: argumentovali, že nomádští pastevci jsou stále v pohybu za svými stády, nepotřebují proto "trvalé" osady a nebudují tudíž ani žádné podzemní objekty, které by se po opuštění přechodné osady mohly zaplnit kulturními pozůstatky z okolí. Venclova studie o úloze vozů v sídlištní struktuře kultury se šňůrovou keramikou, mimo jiné pozoruhodná svým bohatým využitím etnografických analogií (Vencl 1994a), je velmi konkrétním námětem k řešení daného problému v rámci pastevecké (nomádské) teorie, teorií o expanzi kultur se šňůrovou keramikou a teorií o významu klimatických faktorů pro změny pravěké kultury.

Argumenty tohoto typu jsou ve své podstatě funkcionalistické (není to peiorativní nálepka, i funkcionální vysvětlení může být správné): počítají s tím, že sídlení bylo určeno převážně (nebo výlučně) svými praktickými aspekty, protože lidé se chovají "racionálně". Tento typ vysvětlení pochopitelně není logicky vázán jen na pasteveckou teorii, ale historicky ji vždy doprovázel.

Situace se podstatně mění, jestliže přijmeme názor, že kultury se šňůrovou keramikou ve střední Evropě byly zemědělské. V souvislosti se zemědělskou teorií totiž vyvstává otázka, jak vysvětlit skutečnost, že jejich osady jsou prostřednictvím archeologických pramenů tak špatně "viditelné" (termín S.Vencla 1994a), jestliže u jiných zemědělských skupin je "viditelnost" řádově lepší. Proč někteří zemědělci po sobě zanechávali podzemní objekty, v nichž se mohly zachovat transformované odpadové areály s charakteristickými archeologickými kontexty, zatímco jiní pravěcí zemědělci, jak se zdá, podzemní objekty vůbec nehloubili?

Zde nevystačíme s funkcionalistickými a racionalistickými teoriemi. Myslím, že situaci dobře vystihl J.Turek slovy: "Nemožnost evidovat archeologické relikty tak významné lidské aktivity jako je sídlení musí mít své reálné příčiny, ty však nemusí být interpretovány jen jako reflexe určité výjimečné ekonomické orientace. Stejně dobře může být vysvětlení hledáno v oblasti ideí, nebo mohly být důvody, proč nezahlubovat sídlištní objekty, zcela irracionální" (Turek 1995, 99). Zde bych podotkl jen to, že irracionální ideje jsou také ideje. Někteří naši archeologové již dříve zahájili výzkum tímto směrem (např. Oliva 1982, Kuna 1986, 1989, Kuna a Adelsbergerová 1994, Neustupný 1991, 1994, 1995b aj.) a v tomto článku v něm chci pokračovat.

Musíme předpokládat, že pravěcí zemědělci měli vždy k dispozici pouze jedno řešení svých problémů (závislé například na tzv. přírodních podmínkách), nebo můžeme naopak vyslovit předpoklad, že pro tentýž problém pravěcí lidé měli různá řešení tak, jako je často mají jejich moderní potomci? Jde o delikátní otázku, která se zpravidla řeší z hlediska pravěkých individuí.

Extrémní vysvětlení tohoto problémového předpokladu jsou dvojího typu. Příkladem jednoho z nich je environmentalistický determinismus, podle nějž se lidé jen více či méně dokonale přizpůsobují vnějším podmínkám (k tomuto řešení inklinuje procesualismus). Druhý názor je liberalistický: říká, že lidé mají svobodnou vůli a mohou si vybrat; obvykle se rozumí, že vybrat si může každý jedinec. Lidé jsou aktivní v tom smyslu, že vědomě, kognitivně, vytvářejí svůj svět (to je zhruba téze postprocesualismu). Domnívám se ovšem, že takto vyhraněné formulace jsou vhodné spíše pro ideologické souboje než pro vědecká vysvětlení.

Chtěl bych argumentovat, že obě zmíněná vysvětlení nejsou nutně v nesmiřitelném protikladu. Doba zasetí obilovin je opravdu přírodně determinována a závisí na zeměpisné poloze a některých dalších přirozených okolnostech; role svobodné vůle je tu zanedbatelná. Řešení podléhá určité "technické normě". Obecněji řečeno, některé systémy vnějšího světa determinují výsledek lidského chování (i když aktivita není na jejich straně): pokud jsou ve dvou komunitách tyto systémy shodné, bude shodný i výsledek (doba zasetí). Různé komunity mají možnost různých řešení jen potud, pokud nemají stejné podmínky. Zde pochopitelně ponechávám stranou symbolickou formu, kterou setba mohla mít, a která ovšem podléhá jiným normám než "technickým".

Odlišná je situace v podsvětě ideologických "textů" (k tomuto termínu srov. Neustupný 1995b), závislých na symbolických systémech. Zda nějaká komunita pohřbívá své mrtvé ve skrčené nebo v natažené poloze, není nijak "objektivně" nebo "racionálně" určeno - nezávisí to ani na způsobu hospodaření ani na společenských institucích. Tato nezávislost nepochybně souvisí s arbitrárností symbolů; arbirtární je i norma, která jedno z řešení v určité komunitě předepisuje. Zde zase ponechávám stranou skutečnost, že pohřeb má kromě symbolického aspektu i aspekt společenský (vyrovnání s koncem individuálního života příslušníka téže komunity) a dokonce i praktický (většinou spočívající v nemožnosti ponechat mrtvé tělo na místě úmrtí).

Každé rozhodnutí je pochopitelně individuální v tom smyslu, že musí projít hlavou nějakého individua nebo skupiny individuí. To ovšem neznamená, že výsledek by byl svobodným rozhodnutím individua ve smyslu jeho nezávislosti na sociálním světě a jeho normách. Svobodná vůle je vlastností jednotlivce a na úrovni jednotlivce (individuálního světa) vždy existuje, ale její role v sociálním světě není prostou kopií situace v individuálním světě. Sociální svět je svět jednotlivcem i jinými lidmi akceptovaný (Neustupný 1995b); protože je uznaný, má charakter normy (artikulované či neartikulované). Každý jednotlivec vstupuje do sociálního světa vytvořeného předchozími generacemi, které jej předávají následným generacím. Jednotlivec se tak dostává do světa hotových technických, sociálních a symbolických norem a nezbývá mu než tyto normy akceptovat. Nemusí být při tom pasivní, ale je jisté, že vědomě nekonstituuje velkou část norem toho sociálního světa, ve kterém žije.

Je důležité si uvědomit, že všechny sociální a kulturní normy nemusely být výslovně formulovány (artikulovány); mnoho z nich bylo obsaženo v pravěkém folklóru (srov. Neustupný 1995a, 1996a), ale nikoliv nutně všechny. Právě vzhledem ke své relativní nezávislosti na individuích normy representují v sociálním světě kontinuitu a nejsou proto předmětem neomezené svobodné vůle v přítomnosti. Normy jsou mechanizmem, který zajišťuje pohyb sociálního světa od minulosti do současnosti, a odtud vyplývá jejich orientace směrem k minulosti. Stupeň svobody je tudíž v sociálním světě omezen normou: jen v jejím rámci je člověk při svém kulturním chování plně svoboden. Pokud jednotlivec normu poruší nebo jde za její rámec, stává se romantickým hrdinou, revolucionářem, který může uspět jen tak, že svoji vůli prosadí za novou normu.

Akceptování v případě praktického podsvěta znamená obeznámenost s ním; chování lidí probíhá v souladu s technickými normami, které mívají často deterministický charakter. V případě ideových "textů" akceptovanost znamená existenci nějaké symbolické normy (podřízenost normě), neboť jenom taková norma, třebas neartikulovaná, může o přijetí nebo odmítnutí rozhodnout. V praxi ale bývají technické, společenské a symbolické normy propleteny v normu jedinou, a oddělení jednotlivých aspektů je teprve výsledkem našeho teoretického posouzení. To je nepochybně základ skutečnosti, proč někteří badatelé vždy viděli buď pouze normy praktické ("racionální") nebo naopak jen normy symbolické.

V této práci se nebudu podrobněji věnovat normám společenským, které normují vztahy individuí a společenských skupin, a které se považují za předchůdce právních norem, plně artikulovaných a často i zapsaných. Jsem přesvědčen, že i tyto normy je archeologie schopna poznávat, a posuzovat tak i v této oblasti míru lidské svobody. Vzhledem k tématu tohoto článku se však soustředím na normy symbolické ("kulturní" v užším slova smyslu).

Existence nějaké symbolické normy je de facto uznáním potencionální variability, protože kdyby taková variabilita neexistovala, normy by nebylo zapotřebí. Tím spíše, jestliže existuje i jiná norma, která řeší tutéž nebo podobnou situaci jinak. Opozice dvou norem není ovšem pro existenci variability nezbytná: stačí, aby existovala norma jediná a vedle ní možnost jednat jinak, mimo tuto normu. V tomto slova smyslu je existence symbolických norem vyjádřením svobody. Každá skutečná norma obsahuje prostor pro svobodné rozhodnutí individua. Často je ovšem delikátní otázkou posoudit, zda volba je "plně svobodná" nebo zda je určena nějakými podnormami. Jaká je tedy míra svobody v ideovém ("textovém") podsvětě sociálního světa?

Přijetím nějaké normy se jednotlivec identifikuje s komunitou, které je tato norma vlastní. Jednotlivec se nechová jinak (ačkoliv by to bylo možné), ale tak, jak to přikazuje norma jeho komunity. Provádí tudíž určitou volbu a projevuje tak svoji svobodnou vůli: volí odlišně od moderního člověka, ovlivněného romantickou tradicí (která má svoje určité kořeny). Zpravidla zde dochází k opozici normy vůči ne-normě, nikoliv k opozici dvou různých norem. Norma předpokládá možnost výběru, ale zpravidla nikoliv na individuálním, nýbrž na skupinovém, institucionálním základě (výběr normy, tj. její akceptování, provádí instituce, nikoliv jenotlivec, který se s institucí solidarizuje). Problémem je, jak se lidé dokáží zařazovat do různých institucí, aby využili různých norem ke zvýšení stupně své svobody. Jen okrajově poznamenávám, že norma dává jednotlivci také pocit jistoty a bezpečí: vede totiž k chování, které je ověřené, výsledek je předem známý.

Chování v souladu s normami není tudíž jen omezením svobodné vůle lidí, jak je většinou chápáno, nýbrž je současně projevem svobodné vůle: tam, kde výsledek lidského chování je nějak jednoznačně determinován mimospolečenskými faktory, nemá norma smysl (proto např. technické normy nejsou normami v plném slova smyslu, pokud k nim není žádná alternativa). Jestliže v pravěku existují různá řešení téhož problému, jde ovšem obvykle o jeho paralelní řešení různými komunitami, zpravidla v různých místech a/nebo v různých časových obdobích (zde dochází k opozici norma versus ne-norma).

Normy nejsou něčím, co musíme pro pravěk jen předpokládat, protože existence norem je přístupná archeologickému poznání: normy se projevují jako pravidelnosti, struktury lidské kultury. Pro pochopení norem a pro jejich studium prostřednictvím archeologických struktur je dobré si uvědomit tzv. dvojí hermeneutiku symbolických systémů (Hodder 1993). Existují pojmy, které byly vlastní samotným pravěkým lidem ("jejich" pojmy) a takové, které vytvářejí moderní archeologové ("naše" pojmy). Normy jsou jen ty struktury, které odpovídají "jejich" pojmům, nikoliv "našim" pojmům. Zdaleka nikoliv všechny archeologické struktury jsou takové. Především odpadají všechny struktury typu T (srov. Neustupný 1996b), kde strukturovanost je důsledkem tranformačních procesů. Ze struktur typu B (které jsou důsledkem chování pravěkých lidí) jich "jejich" pojmům odpovídá jen část. Na základě pouhé syntézy struktur nelze ovšem určit, které z nich to jsou: to lze rozpoznat až v průběhu jejich interpretace, vysvětlení.

Struktury typu B, které se v průběhu interpretace ukáží být "jejich" (tj. pravěkými) strukturami, lze mít za kognitivní struktury, tj. takové, které byly generovány vědomými normami, které ale nemusely být plně artikulovány. Patří sem například typy výzdoby, uložení mrtvých v hrobech, umístění obytného areálu v krajině apod., ovšem nikoliv v každém případě (i takovéto struktury mohou být "naše", tj. archeologické). Jen jako komplementární vysvětlení udávám, že "naše", klasifikační struktury jsou například chronologické typy, chronologické fáze a jakékoliv jiné klasifikace, které tvoří opozice, jaké pravěcí lidé nemohli znát (chronologické rozdíly, místní rozdíly na velké vzdálenosti apod.). Je myslím zbytečné zdůrazňovat, jak velký význam pro archeologii mají klasifikační struktury; o významu struktur kognitivních asi nikdo nepochybuje. Ačkoliv jde o velmi významné téma, není mi známo, že by se odlišením obou těchto tříd archeologických struktur někdo zabýval.

Je možné rozpoznání kognitivních norem? Pokud ano, v procesu jejich rozpoznávání (které jsem nazval syntézou struktur, viz Neustupný 1986, 1993 aj.) poznáváme symbolické myšlení pravěkých lidí a můžeme odtud posléze usoudit na stupeň jejich svobody. Metodologií interpretace kognitivních struktur jsem se zabýval zvlášť (Neustupný 1995b), ale nemyslím, že toto téma, jedno z nejaktuálnějších v soudobé archeologii, je vyčerpáno. Je ale možné i polopoznání: konstatování skutečnosti, že takové normy existovaly (a že to byly normy symbolické), a určení jejich formální podoby (tj. jejich archeologické struktury).

Při interpretaci kognitivních struktur, které jsou archeologickou stránkou symbolických norem, je nutno používat, stejně jako při každé jiné interpretaci, teoretické modely. První krok k rozpoznání smyslu nějakého artefaktu je určení skutečnosti, že struktura artefaktu má vůbec nějaký symbolický smysl, třebaže tento smysl zůstává zatím formální, neinterpretovanou strukturou, abstraktní normou. Takové poznání je principiálně možné tzv. eliminační metodou (Neustupný 1995b, 198). Spočívá v pokusu o oddělení toho, co je určeno praktickou funkcí a společenským významem; to co pak zbyde, je s jistou pravděpodobností určeno symbolickým smyslem. Velmi často zde pomůže sledování časové a prostorové trajektorie jevu. Zdá se, že tato fáze interpretace je poměrně méně obtížná.

Druhá fáze je specifikace smyslu. Domnívám se, že zde nejčastěji bude archeologie zůstávat na velmi abstraktní úrovni; zdá se mi, že mnoho interpretací symbolických systémů, které byly doposud podány, je velmi subjektivních. Vyššího stupně konkrétnosti bude zřejmě možno dosáhnout jen s mnohem větším úsilím, než jaké jsou zatím archeologové zvyklí vyvinout.

[Obsah]

3. ŠŇŮROVÉ OSADY

(PŘÍSPĚVEK K SYMBOLICKÝM SYSTÉMŮM V PRAVĚKU)

Model pohybu ve vertikálním směru

Nyní poněkud odbočím a odvodím jeden teoretický model. Vyjdu z toho, že každodenní pohyb pravěkých zemědělců se odehrával v rovině, tj. ve dvou dimenzích. Při tomto pohybu lidé nepřekračovali přímý dosah lidského těla ve vertikálním směru, tj. ve třetí dimenzi reálného (fyzikálního) prostoru. I sídelní areály se rozkládaly víceméně v rovině, ačkoliv tato rovina mohla být nakloněná; jakýkoliv pohyb v rámci sídelního areálu nevyžadoval tedy podstatnější pohyb ve vertikálním rozměru. Při návštěvě sousedních komunit bylo vždy možno využít cest, které vedly podél vodních toků a tudíž opět víceméně v rovině. Šlo o pohyb v tzv. obyčejném geografickém prostoru (common space, srov. Neustupný 1996b).

V životě téměř všech pravěkých lidí v neolitu a později byly dvě události, při nichž byla rovina každodenního života překročena ve vertikále: byla to stavba domu a hloubení hrobu, případně vršení náhrobku. Že první z těchto událostí byl v pravěku přikládán symbolický smysl, prokázal dostatečně Ian Hodder (1990); na věci nic nemění, že s celou řadou jeho speciálních argumentů osobně nesouhlasím. Druhý případ je natolik zřejmý, že není nutné se odvolávat na literaturu: hroby a náhrobky jsou určeny pravěkým "náboženstvím", které je druhem symbolického "textu".

Uzavřel jsem proto, že všechno, co se rozkládalo vysoko nad povrchem nebo naopak bylo pod povrchem země, považovali pravěcí lidé za něco nepraktického, nespolečenského (ve smyslu jejich vlastní komunity) a v důsledku toho symbolického. V praktickém světě postačovaly dva rozměry (rovina); pohyb vertikálním směrem měl silný symbolický náboj. Tuto tézi jsem podepřel diskusí několika příkladů (Neustupný 1995b).

První z nich pojednával o pravěkých "opevněních", při jejichž budování mnohonásobně docházelo k pohybu ve vertikálním (třetím) rozměru. Opevnění jsou jednak často umístěna na výrazných kopcích nebo horách, jednak porušují horizontalitu pásy svých valů a zejména svými příkopy, více či méně hlubokými. Argumentoval jsem, že hlavním účelem pravěkých "fortifikací" nemohla být obrana před lidským nepřítelem (tj. že nemohly mít především společenský význam): tyto fortifikace jsou často umístěny na okraji sídelní oblasti, kde v podstatě nebylo co hájit, jsou příliš rozsáhlé, než aby je malé pravěké komunity mohly hájit, linie opevnění byly často "nedokončené", příkopy někdy tak mělké, že jejich fortifikační efekt je pochybný, byly často přerušované, což opět snižovalo jejich obrannou účinnost atd. atd. Často v souvislosti s takovými "fortifikacemi" nacházíme stopy rituálních aktivit (poházené lidské kostry, jiné rituální objekty, velmi četné ukládání depotů apod.). Uzavřel jsem proto, že tzv. pravěká opevnění měla především symbolický smysl.

Jako jiný příklad jsem uvedl zahloubené domy (zemnice), repektive jejich protiklad k nadzemním domům kůlové konstrukce. Zdá se mi nesmyslné tvrdit, že jedna z těchto stavebních technologií byla funkčně lepší než druhá, jestliže se v eneolitu a v době bronzové střídají nejpozději po několika staletích. Rovněž úvahy o klimatických vlivech jsou neprokazatelné. Nelze také předpokládat nějaký společenský význam tohoto jevu (např. protiklad matriarchát x patriarchát). Opět si myslím, že symbolický smysl (např. ochrana před škodícími silami) je zde nejpravděpodobnějším vysvětlením.

Zatím jsem jenom zmínil případ neolitických domů, obklopených ze 2-3 stran dlouhými jamami (Neustupný 1995b, 208). Původně byly tyto jámy považovány za obytné. Později převážil názor B.Soudského, že šlo o tzv. hliníky, tj. jámy, odkud se brala hlína na stavbu a opravu stěn domů. Je to perfektní "funkcionalistické" vysvětlení, které bychom jistě mohli přijmout, kdyby nebylo v rozporu s některými fakty. Především byly tyto jámy někdy hloubeny i do písku nebo dokonce do štěrkopísku, ačkoliv takový materiál se ke stavbě stěn nepoužíval. Dále je dosti domů, jejichž stěny jsou doprovázeny jamami jen malými nebo vůbec žádnými, ačkoliv tyto domy jsou situovány na spraši nebo jiné vhodné hlíně: z čeho byly budovány a opravovány jejich stěny? Dlouhé jámy tedy zřejmě nebyly nutné, jak to ostatně dokazují i četné domy pozdějších období pravěku stavěné stejnou technologií, ale bez dlouhých jam. Podobné jámy ve tvaru příkopů, zpravidla dosti mohutných, doprovázejí některé megalitické hroby v západní Evropě, které jsou konec konců nepochybnými "kopiemi" středoevropských neolitických domů. Tyto hroby ovšem neměly žádné stěny. Kromě toho dlouhé jámy v těsné blízkosti stěn domů musely být v neolitických osadách nepraktickou a nepříjemnou překážkou, protože se v nich hromadila voda, která pak nutně vzlínala dovnitř domů. Myslím, že tyto skutečnosti nám nedovolují přijmout funkcionalistické vysvětlení.

Jestliže si uvědomíme, že dlouhé jámy jsou vlastně široké přerušované příkopy, je nasnadě myšlenka, že neolitické domy s dlouhými jamami jsou malá "opevnění", místa obklopená symbolickými příkopy na ochranu před nějakými škodícími silami. Zdá se mi, že pojmová analogie s některými "fortifikacemi" je zde velmi blízká.

Takové vysvětlení je dále podporováno silným symbolickým, nepraktickým nábojem neolitických domů. Tak např. tyto domy sestávaly ze 3 konstrukčně odlišných částí (Moddermann 1970, 1986), které nemohly všechny mít praktickou funkci: jeden dům, až několik desítek metrů dlouhý, přitom patřil jedné rodině (Neustupný 1984), která v neolitu sestávala v průměru z méně než 4 osob (Neustupný 1983): že taková rodina měla tak velký dům je něco nevysvětlitelného z funkcionalistických pozic. Dům měl zřejmě v neolitické společnosti významný symbolický smysl, jestliže přes své rozměry a komplikovanou konstrukci byl pravděpodobně po méně než 10 létech (srov. Neustupný 1984) přemisťován do jiného obytného areálu. Zdá se, že místu, kde jednou domy už stály, se další neolitické obytné areály po staletí pečlivě vyhýbaly: domy na neolitických sídlištích se jen zřídka protínají, ačkoliv často pocházejí z časově velmi vzdálených období. Nesmíme také zapomenout, že nejstarší megalitické hroby (např. michelsberské dlouhé mohyly v Březně u Loun) byly nepochybně funerárními kopiemi neolitických domů; k takovému kopírování by jistě nedošlo, kdyby neolitické domy byly čistě utilitárními konstrukcemi. Myslím, že všechny tyto skutečnosti naznačují, že neolitické domy měly kromě praktické funkce (ochrana před nepřízní počasí) a společenského významu (shromaždiště rodiny) i hluboký symbolický smysl, který se v některých případech projevoval i "opevňováním" jejich obvodu dlouhými jamami.

Taková ochrana neolitického domu nebyla zřejmě striktní normou, kterou by bylo třeba aplikovat bez výjimky vždy. Lze si představit, že existovaly další normy, které určovaly okolnosti, za nichž se ochrana dlouhými jamami aplikovala nebo naopak neaplikovala. Jinak řečeno, existovala určitá míra svobody; lze se však domnívat, že svobodné chování bylo věcí volné úvahy individua? Osobně si myslím, že svoboda spočívala v tom, že stavitel dlouhého domu mohl aplikovat jinou normu, která k hloubení dlouhých jam kolem domu nevedla. Principielně snad můžeme i takovou "jinou normu" archeologickými metodami odhalit. Pokud se nám to podaří, budeme stále hlouběji chápat svobodu neolitických lidí a pronikat do jejich myšlenkového světa. Těmito úvahami bych chtěl vyjádřit svoji optimistickou víru v poznávací moc archeologie sahající mnohem dál, než si moje generace dovedla představit v době svého nástupu do disciplíny; současně s tím chci upozornit i na obtíže a existenci určitých mezí.

[Obsah]

Sídlení v kulturách se šňůrovou keramikou

Špatná "viditelnost" obytných komponent kultury se šňůrovou keramikou sahá za rámec očekávané variace tohoto parametru v pravěkých kulturách. Vyžaduje si nepochybně zvláštního vysvětlení. V následujících odstavcích se pokusím jedno takové vysvětlení předložit. Předtím bych chtěl ale ještě upozornit, že určitá extrémnost případu šňůrových "sídlišť" vytváří velmi příhodné předpoklady pro pohled do pravěké živé skutečnosti; regulérní poměry poskytují zřejmě takovou možnost v omezenějším měřítku.

Již ve své práci o hospodářství kultur se šňůrovou keramikou (Neustupný 1969, 46) jsem vyslovil domněnku, že šňůrová "sídliště" chybějí proto, že tato kultura nehloubila podzemní objekty a kulturní vrstva se v nich proto nemohla zachovat. Upozornil jsem na skutečnost, že kdyby například knovízská kultura ukládala své zásoby jinak než než v hruškovitých jamách, znali bychom ji prakticky výhradně z hrobů, a někdo by ji pak mohl prohlásit za nomádskou. Hloubení či nehloubení podzemních objektů jsem považoval za arbitrární kulturní rys. Odtud byl jen krok k vysvětlení situace v kultuře se šňůrovou keramikou, které nastiňuji v tomto textu, ale toto vysvětlení jsem tehdy, v roce 1969, výslovně nepodal.

Je asi zřejmé, kam ve svých úvahách směřuji. Jsou vážné důvody k předpokladu, že narušování kontinuity země hloubením pod její povrch bylo v celém středoevropském pravěku spojeno ve větší či menší míře se symbolickým chováním. Chtěl bych proto vyslovit hypotézu, že neexistence zahloubených terénních objektů v kulturách se šňůrovou keramikou byla důsledkem negativního symbolického chování. Kopání pod zem, spojené v kultuře se šňůrovou keramikou se symbolicky velmi vyvinutým pohřbíváním mrtvých, bylo asi pro jiné účely zcela (?) nepřijatelné. Zdá se, že komunity, které vytvářely kulturu se šňůrovou keramikou, nepřipouštěly hloubení profánních podzemních dutin. Jednalo se zřejmě o striktní normu, která nedovolovala odlišné chování. Podzemní zásobní jámy, které se běžně nacházejí na většině pravěkých sídlišť, jsou nepochybně velmi praktické, ale v žádné zemědělské společnosti nejsou jediným a nepominutelným řešením praktických problémů. Většina neolitických kultur takové jámy buď neznala vůbec nebo je používala jen výjimečně a pravděpodobně jinak než v pozdějších obdobích. Jiné druhy zahloubení než jsou zemnice a zásobní jámy se v celém pravěku vyskytují jen sporadicky a lze se tudíž bez nich prokazatelně obejít.

V této souvislosti bych chtěl upozornit, že i zapouštění kůlů při stavbě domů představuje zásah do země, který spočívá ve vyhloubení jámy pro kůl. Je charakteristické, že v kultuře se šňůrovou keramikou zřejmě ani takové kůlové jámy (a tudíž ani domy kůlové konstrukce) nebyly používány. Jinak bychom očekávali torza kůlových staveb v prostoru šňůrových pohřebišť, kde - jak jsem naznačil - se pravděpodobně rozkládaly alespoň některé obytné komponenty.

Dům může být velmi dobře vybudován bez jakéhokoliv zásahu do okolního terénu, především dům srubového typu, nikoliv nezbytně budovaný z velkých trámů. Takový dům, na rozdíl od domu kůlové konstrukce, nelze ovšem postavit na svahu aniž by došlo k terénním úpravám. Lze tedy očekávat, že ke stavbě byla vybírána víceméně rovná místa. Zde se však už dostáváme do oblasti racionalistických úvah.

Na tomto místě jen stučně uvádím, že i v případě kultur se šňůrovou keramikou se můžeme dočkat překvapení, která dále osvětlí jejich symbolické systémy. Mám na mysli případ Bacína, nejvyššího vrchu Českého krasu, kde ve skalní puklině byla nalezena "sídlištní" nádoba kultury se šňůrovou keramikou stejného typu, z něhož pochází zlomek ze zásypu hrobu 36 v Čachovicích. Symbolický kontext tohoto nálezu vyplývá nejen z jeho nezvyklého umístění na kopci v přirozeném otvoru do země (skalní puklině), nýbrž i z vysvětlení výmluvnějších nálezů z počátku doby železné (Matoušek a Turek, v tisku). Je pozoruhodné, že ke zjevně symbolickým účelům zde bylo použito nádoby, kterou by někdo mohl označit jako typické profánní zboží, které se nikdy nevyskytuje v hrobech. Ani tyto nádoby tedy nemusely být čistě profánní; jejich chybění v hrobech může být důsledkem jejich zatím nejasného symbolického smyslu.

Chtěl bych upozornit, že se stále jedná o model, hypotézu. Má hypotéza je ovšem významně podporována existencí symbolických aktivit v případě jiných, dostatečně blízkých kulturních prostředí (neolitické dlouhé domy, zemnice versus kůlové konstrukce, koneckonců i pravěká "opevnění"). Hodderovy výzkumy dotýkající se pravěkých domů všeobecně (Hodder 1990), představují - s již vyslovenou reservou - další podporu. Domnívám se, že doklady pro symbolický smysl sídlištní architektury nelze jednoduše ignorovat, stejně jako nelze ignorovat obecnější tézi o velkém významu pravěkých symbolických systémů.

Srovnání tohoto modelu s archeologickými strukturami (neboli testování archeologických důsledků hypotézy archeologickými prameny, pokud použijeme klasickou procesuální formulaci této úlohy) nebylo dosud provedeno, a při současné empirické základně a abstraktním modelu je ani nemůžeme v brzké době očekávat. Striktně vzato, nyní by bylo třeba z předloženého modelu logicky vyvodit určité důsledky testovatelné archeologickými metodami. Problém je zřejmě v tom, že předložené téze jsou natolik obecné, že je obtížné z nich vyvodit empiricky testovatelné důsledky. Na druhé straně si lze velmi dobře představit, jak by bylo možno mou hypotézu falzifikovat: stačí k tomu nepochybně alespoň dvě šňůrová sídliště s výraznými zahloubenými objekty. Přes neuspokojivou možnost testování mé hypotézy si myslím, že takový teoretický model, jakkoliv abstraktní, musí být formulován. Ve většině období pravěku je to právě chybění modelů, které brzdí pokrok našeho poznání; brzdí mimo jiné i rozvoj empirické základny poznání.

Pokud ovšem přijmeme hypotézu o existenci přísné symbolické normy, zamezující prakticky jakoukoliv práci pod zemí (s výjimkou kopání hrobů), dostává se celá kultura se šňůrovou keramikou do nového světla. Objevuje se nám jako symbolické společenství komunit "fundametalistického" charakteru. Myslím, že detailnější pohled na pohřební ritus této kultury tuto její charakteristiku podporuje. Současně zde vzniká mimořádně vhodné prostředí pro pochopení některých jevů, které doposud odolávaly "racionálním" úvahám: například posouzení vzniku této kultury ve střední a severní Evropě a její pozdější přeměna do kultury zvoncovitých pohárů, která, mimochodem, má v mnoha směrech podobný charakter jako kultura se šňůrovou keramikou. To se vztahuje i na doposud nevysvětlené fyzické charakteristiky populace kultury zvoncovitých pohárů, které podle mého názoru mohou být důsledkem nějakých fundamentalistických sociálních norem. Tato témata si však vyžadují zvláštního pojednání.

Na různých místech tohoto článku jsem uvedl řešení založená na symbolických aspektech archeologických pramenů. Někteří archeologové se domnívají, že zájem o symbolické systémy je módní vlnou, která zase opadne. Nepochybně zde negativně zapůsobila stanoviska některých postprocesuálních archeologů, kteří se pokusili celou archeologii redukovat na studium symbolických systémů a zavést do ní nerozumnou míru relativismu. Nedomnívám se, že takové absolutizace by nás měly od poznávání symbolické sféry odradit. Symbolický smysl archeologických struktur je velmi výraznou vlastností archeologických pramenů. Byl v minulosti hrubě podceněn, když byl redukován na vágní pojem "náboženství". Vzhledem k tomu, jak je v sociálním světě symbolismus propleten s praktickým životem a společenskými institucemi (nemluvě o ideové sféře), je nepravděpodobné, že bychom mohli v archeologii čehokoliv podstatného dosáhnout, aniž bychom se vážně a všestranně zabývali symbolickými systémy. Z logiky pravěkých lidí můžeme lecos pochopit i bez symbolů, ale poznat bez nich duchovní život není možné. Pokud si myslíme, že takový cíl je reálné si vytyčovat, nesmíme se studia symbolů vzdávat.

Chtěl bych upozornit, že zdůraznění symbolického smyslu archeologických struktur není ještě samo o sobě postprocesualismem, jak se někteří kolegové domnívají. Postprocesualismus má sice nepopiratelnou zásluhu na určitém výbuchu zájmu o symboliku, ale jeho hlavní tézí je kognitivní konstituování kultury (rozumí se celé kultury) a hlavní metodologickou zásadou je "četba" archeologických pramenů jako textů. O tom mám vážné pochybnosti.

Ve světle studia symbolických systémů se náš pravěk (a v podstatě kterákoliv jeho perioda) ukazuje nejen jako určité kontinuum, nýbrž současně i jako něco specifického, co možná nemá přesné obdoby jinde a také ne později. Eneolit a doba bronzová jsou prostě specificky evropské (a do značné míry středoevropské) fenomény; nejsou srovnatelné s časným středověkem, a jejich srovnávání s dobou železnou je v některých bodech také problematické. Ještě horší je to při srovnávání s mimoevropským prostředím. Musíme si zvyknout na to, že detailní bádání o našem pravěku odhalí struktury a události, které nemají obdoby v jiných periodách a jiných oblastech, a vůbec už ne v líčení těchto period a oblastí tradiční archeologií. Musíme mít také odvahu rozloučit se s funkcionalistickým a racionalistickým pojetím pravěku a dokázat při tom dát přiměřenou důležitost jak praktické funkci tak i rozumovým argumentům.

Poděkování. Tato práce byla podpořena grantem č. 404/95/0523 Grantové agentury České republiky.

1) Práci připisuji S.Venclovi k životnímu jubileu.

Literatura

Beneš A. a D. Koutecký 1970: Bylanská pohřebiště a další nálezy ve Stradonicích a Přezeticích - Gräberfelder der Bylaner Kultur und weitere Funde von Stradonice und Přezetice. Archeologické rozhledy 22, 513-40, 629-31.

Bouzek, J., D. Koutecký and E. Neustupný 1966: The Knovíz settlement of North-West Bohemia - Knovízské osídlení severozápadních Čech (Fontes Archaeologici Pragenses 10). Prague.

Buchvaldek, M. and D. Koutecký 1970: Vikletice, ein schnurkeramisches Gräberfeld. Praha. Buchvaldek, M. a T.Velímský 1987: Katalog šňůrové keramiky v Čechách II. Povodí Lomského potoka. Praehistorica XIII, 63-121.

Čech, P. 1995: Sídliště KŠK a únětické hroby z Jenišova Újezda. In: Blažek, J. a P.Meduna (eds.), Archeologické výzkumy v severozápadních Čechách 1983-1992. Most.

Černý, V. 1996: Cranial variation of Eneolithic and Bronze Age People in Bohemia, Anthropologie (Brno) XXXIV, 9-18.

Dobeš, M. 1995: Sídlištní objekt kultury kulovitých amfor z Kopist, okr. Most. Archeologické výzkumy v severozápadních Čechách v letech 1983-1992, 111-122.

Hnízdová, I. a J. Šimůnek 1955: Hrob se šňůrovou keramikou v Blšanech u Loun - Sépulture a céramique cordée a Blšany pres de Louny. Archeologické rozhledy 5, 577-82,714.

Hodder, I. 1993: Post-processual archaeology. Archeologické rozhledy 45, 367-374. Hrala, J. a J. Šimůnek 1964: Dvojhrob s kulovitými amforami z Blšan - Ein Doppelgrab mit Kugelamphoren aus Blšany. Archeologické rozhledy 16, 165-9,193-4.

Koutecký, D. 1968: Velké hroby, jejich konstrukce, pohřební ritus a sociální struktura obyvatelstva bylanské kultury - Grossgräber, ihre Konstruktion, Grabritus und soziale Struktur der Bevölkerung der Bylaner Kultur. Památky archeologické 59, 400-487.

Koutecký, D. (ed.) 1980: Archeologické výzkumy v Čechách v letech 1953-1972 - Archäologische Ausgrabungen in Nordwestböhmen in den Jahren 1953-1972. Archeologické studijní materiály 13-1. Koutecký, D. 1994: Halštatské osídlení v severozápadních Čechách. Nálezy z doby bronzové, halštatské a laténské na Podbořansku IV - Die hallstattzeitliche Besiedlung in Nordwestböhmen IV. Archeologické rozhledy 46, 25-48.

Koutecký, D. a J. Muška 1979: Šňůrové hroby z okolí Mostu - Schnurkeramische Gräber aus der Umgebung von Most. Archeologické rozhledy XXXI, 3-23.

Koutecký, D. a Z. Smrž 1991: Pohřebiště kultury bylanské v Polákách okr. Chomutov, I.díl - Bylaner Gräberfelder in Poláky Kr. Chomutov, I. Teil. Památky archeologické 82, 166-230.

Kuna, M. and D. Adelsbergerová 1994: Prehistoric location preferences: An application of GIS to Vinořský potok project, Bohemia. in: Lock G., Stancic Z. (eds.), The impact of GIS on archaeology: A European perspective.

Malmer, M. 1962: Jungneolithische Studien. Lund: CWK Gleerups Förlag. Matoušek, V. 1987: Příspěvek ke studiu pohřebního ritu v pozdním eneolitu v Čechách - A contribution to the study of the late aeneolithic burial rite in Bohemia. Archeologické rozhledy XXXIX, 199-208.

Matoušek, V. - J.Turek, v tisku: Nález nádoby sídlištního typu šňůrové keramiky z vrchu Bacín, k.ú. Vinařice, okr. Beroun - The find of Corded Ware settlement pottery at Bacín. Archeologické rozhledy, v tisku.

Mašek, N. 1960: K otázce řivnáčské kultury - Zur Frage der Řiváč-Kultur. In: Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica 3 (Filipův sborník). Praha: Universita Karlova, 69-78. Modderman, P.J.R. 1970: Linienbandkeramik aus Elsloo und Stein (Analecta Praehistorica Leidensia III). Leiden.

Modderman, P.J.R. 1986: On the typology of the houseplans and their European setting. In: Pavlů, Rulf and Zápotocká, Theses on the neolithic site of Bylany. Památky archeologické 77, 383-394. Neustupný, E. 1962: Zbytky zemnice z pozdní doby kamenné v Bezděkově. Kulturní život Žatecka 9. Neustupný, E. 1965a: Hrob z Tušimic a některé problémy kultur se šňůrovou keramikou - The grave of Tušimice and some problems of the Corded Ware Cultures. Památky archeologické 56, 392-456. Neustupný, E. 1965b: Pastevectví v našem pravěku. Dějiny a současnost 7, 7-10.

Neustupný, E. 1965c: Kamenná Voda. Bulletin záchranného oddělení (BZO) 3, 14.

Neustupný, E. 1967: K počátkům patriarchátu ve střední Evropě - The beginnings of patriarchy in Central Europe (Rozpravy ČSAV 77/2). Praha: Academia.

Neustupný, E. 1969: Economy of the Corded Ware cultures - Hospodářství kultur se šňůrovou keramikou. Archeologické rozhledy 21, 43-68.

Neustupný, E. 1983: Demografie pravěkých pohřebišť - The demography of prehistoric cemeteries. Praha: Archeologický ústav.

Neustupný, E. 1984: Archeologická prospekce s využitím pravděpodobnostních metod - Prospecting by means of probabilistic methods. In: Nové prospekční metody v archeologii (Výzkumy v Čechách, Supplementum 1984). Praha, 105-130.

Neustupný, E. 1985: K holocénu Komořanského jezera - On the Holocene period in the Komořany Lake area. Památky archeologické 76, 9-70.

Neustupný, E. 1995a: Pravěk. Praha: Fortuna. Neustupný, E. 1995b: The significance of facts. Journal of European Archaeology 3.1, 189-212.

Neustupný, E. 1996a: Teze o pravěku a učebnice o pravěku - Theses on prehistory and a text-book on prehistory. Archeologické rozhledy 48, 311-322.

Neustupný, E. a J. Neustupný 1960: Nástin pravěkých dějin Československa. Sborník Národního Muzea v Praze, A-Historie 14, 95-221.

Neustupný, E. a Z. Dvořák 1983: Výživa pravěkých zemědělců: model - Nutrition of prehistoric farmers: a model. Památky archeologické 74, 224-257.

Neustupný, E. a Z. Smrž 1989: Čachovice - pohřebiště kultury se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů - Čachovice - a Corded Ware and Bell Beaker cemetery. Památky archeologické 80, 282-383.

Oliva, M. 1982: Variabilita peleolitických industrií a lidské chování - pokus o dialektický přístup ke vztahu vývoje nástrojů a společnosti - La variabilité des industiries paléolithiques et le comportement humain ("human behavior"). Archeologické rozhledy XXXIV, 622-646.

Pleinerová, I. 1980: Kultovní objekty z pozdní doby kamenné v Březně u Loun - Cultic Features of the Late Neolithic Period Excavated at Březno, NW Bohemia. Památky archeologické 71, 10-60.

Píč, J.L. 1899: Čechy v době předhistorické sv.1 (Starožitnosti země České díl I). Praha.

Rulf, J. 1983: Přírodní prostředí a kultury českého neolitu a eneolitu - Naturmilieu und Kulturen des böhmischen Neolithikums und Äneolithikums. Památky archeologické 74, 35-95.

Smrž Z. a E. Neustupný 1979: Tři hroby se šňůrovou keramikou ze severozápadních Čech - Three Corded Ware graves from northwestern Bohemia. Archeologické rozhledy 31, 397-403.

Turek, J. 1995: Sídlištní nálezy kultury se šňůrovou keramikou v Čechách. Otázka charakteru hospodářství v závěru eneolitu - The first evidence of Bohemian Corded Ware settlements and the question of their economy. Archeologické rozhledy 47, 91-101.

Turek, J. 1996: Osídlení Pražské kotliny v závěru eneolitu. Nástin problematiky období zvoncovitých pohárů - The Prague region in the Late Eneolithic period. Archaeologica Pragensia 12, 5-58.

Vencl, S. 1994a: K problému sídlišť kultur s keramikou šňůrovou - Some comments on the problem of Corded-Ware culture settlements sites. Archeologické rozhledy XLVI, 3-24.