Vytváření pojmů v archeologii

Problém, jak vznikají archeologické pojmy, se v archeologii nediskutuje často. Význam nového nálezu se obvykle považuje za jasný na základě předchozích nálezů a pojmy, kterých se má použít v průběhu jeho popisu a dalšího pojednávání, se zdají být zřejmé. Pokud tomu tak není, pomůže jednoduchá analogie s nějakým moderním objektem. Podle mého názoru zde probíhá skrytá analogie s jazykem, u něhož se předpokládá, že "význam" nového slova je vždy znám, neboť v živém jazyce jsou slova a pojmy neoddělitelné. To ovšem není velmi dobrý základ pro hlubší pochopení archeologického problému.

Existují dva (obvykle implicitní) přístupy ke vztahu mezi pojmy a materiálními objekty v archeologii. Oba spočívají na myšlence, že pojmy jsou odvozeny z materiálních objektů: buď jsou jejich "odrazem" nebo jejich "čtením". Kdyby tomu tak skutečně bylo, bylo by legitimní tvrdit, že všechny poznatky o minulosti lze najít výhradně v archeologických pramenech; to je ale tvrzení, o kterém se domnívám, že je více než pochybné (Neustupný 1993).

Nehledě na skutečnost, že odraz je nyní všeobecně odmítán pro svoji pasivitu, která nedovoluje lidskému agentu aktivní účast, je to stále ještě implicitní předpoklad v mnoha případech diskutovaných tradičními archeology. Jakmile ovšem materiální kultura a archeologické prameny, o nichž se věří, že tvoří její část, se připodobní textu, který mají archeologové přečíst (Hodder  1991), situace se změní, neboť pojmy včetně svého významu jsou již v takových "textech" obsaženy. Lze je z nich extrahovat jednoduchým procesem čtení nehledě na to, kdo text čte. Jediný odlišný názor, který jsem v literatuře našel, vyjádřili   M.Shanks a C.Tilley (1987, 1989), kteří tvrdí, že archeologické prameny vytvářejí archeologové. V takovém případě, který z mnoha důvodů považuji za nehajitelný, by pojmy plně formovali archeologové.

V následujících řádcích budu tento problém diskutovat z hlediska své vlastní zkušenosti s vytvářením archeologických pojmů.  

Existují dvě základní otázky archeologické metody:

(1)      jak přejít od archeologických pramenů, které sestávají z hmotných předmětů součastnosti, k pojmům a

(2)      jak překonat mrtvost archeologických pramenů tak, aby se lidská minulost vysvětlila v termínech živé kultury.

První z těchto problémů se řeší prostředky archeologické metody, které obvykle označuji jako analýzu a  syntézu struktur, zatímco druhým problémem se zabývá interpretace (vysvětlení) prostřednictvím modelování (srov. Neustupný 1993, 73).

L.Binford vidí tyto dva problémy jako součásti své teorie středního dosahu a věří, že je lze řešit rozvinutím myšlenek a teorií o procesech formujících  archeologické prameny. Pouze přesným porozuměním takovým procesům lze podle jeho názoru spolehlivě přisoudit význam faktům minulosti, které se objevují v naší současnosti. Vedle teorie středního dosahu je ovšem nutno také použít obecnou teorii (Binford 1977, 1983).

    Není pochyb, že tento problém není plně specifický pro archeologii. Problém, jak vzniká svět pojmů a jak se vztahuje k materiálním předmětům, je ovšem společenskými vědami mimo archeologii zřídka vnímán jako urgentní. Je to možná z důvodu, že mezi společenskými vědami je to doposud hlavně archeologie, jejímiž stavebními kameny nejsou pojmy, nýbrž hmotné předměty. Mezi přírodním vědami je ovšem tento problém tak běžný, že se mu zřídka dostává pozornosti jednotlivých disciplin.

[Obsah]

Jak jsem právě poznamenal, archeologie je výjimkou mezi společenskými vědami v tom, že prostředky, jejichž prostřednictvím odvozuje svoje poznání, jsou materiální objekty. V tomto směru je archeologie mnohem blíže přírodním vědám než svým tradičním sousedům a spojencům jako je historie, dějiny umění, sociologie, ekonomie apod., které všechny začínají svůj výzkum od pojmů, které jsou buď pevně spojeny s lingvistickými znaky nebo jinými druhy symbolů (čísly, obrazy, ikonami). Obrátím se tedy k přírodním vědám pro inspiraci.

Nejzákladnější princip budování pojmů v přírodních vědách je jednoduchý: Příroda nezná pojmy, jsou to naše pojmy, které do přírody vkládáme. Taková víra vedla mnoho odborníků k názoru, že pojmy v přírodních vědách jsou nutně zcela subjektivní, což je předpoklad, který se zdá být posilován faktem, že některé z  nich, například klasifikační termíny používané pro popis živých bytostí zoology a botaniky, se čas od času mění a někdy se dokonce stávají předmětem arbitrárního rozhodování. Je ovšem nutno připustit, že jakmile pojmy přírodních věd jsou definovány prostřednictvím kvantitativních vztahů, zdají se být méně arbitrární, ale i tak je mnoho podřízeno mentální manipulaci. Pouze v případě některých experimentálních disciplin se stupeň subjektivity považuje za omezený.

Výsledkem této situace je tendence budovat pojmový rámec alespoň některých přírodních věd jako deduktivní systémy vycházející z nedefinovaného slovníku velmi jednoduchých ("zřejmých") termínů a podobně získaných tvrzení (axiomů). Tato metoda postupuje dále odvozováním nových termínů a nových tvrzení pravidly moderní logiky (např. Tarski 1965 a mnoho jiných autorů). Velmi málo disciplin kromě čisté matematiky se pokusilo aplikovat tuto metodologii a ještě méně jich bylo úspěšných, ale i ty, které úspěšné byly, nedosáhly míry objektivity vyšší než byla ta, obsažená v základních pojmech zavedených na počátku. Další cenou takových pojmových rámců je jejich abstraktní a formální povaha, která činí obtížnou jejich aplikaci mimo úzkých limitů.

Existuje problém, zda pojmový rámec všech odvětví lidského poznání může být striktně založen na takovéto deduktivní metodologii. Když se disktuje tato filozofická otázka, účastníci diskuse často přehlédnou zřejmou tendenci mnoha disciplin konvergovat k takové metodologii aniž by dosáhly úroveň její striktní aplikace. Tak například některé novější archeologické projekty použily vysoce omezený slovník (často ve formě předem zvolených databází), který redukoval archeologické entity a kvality na minimum a navrhl odvození dalších pojmů matematickými metodami, což opět předpokládá množinu dobře definových axiomů a teorémů. V takových případech, jichž je mnoho, deduktivní program není dokončen, ale dociluje se podstatně přesnějšího systému pojmů.

Obtíže, které vyvstávají při snaze o plnou formalizaci vědeckých disciplin by neměly zastřít základní princip, totiž že pojmová základna moderní vědy se odvozuje deduktivně, tj. z jiných pojmů, které tvoří jednoduché teoretické systémy, a nikoliv z empirické evidence. Často vyslovovaný názor, že pojmový rámec moderní vědy se získává manipulací pozorováními, která vyplývají z jednoduchého smyslového vnímání, je jasně obtížně hajitelný.

Tato fakta vyvolávají problém, zda lidská mysl vždy buduje svoje pojmy víceméně deduktivně na základě dřívějšího pojmového materiálu, nebo zda někdy postupuje od pozorování materiálního světa, jak se obvykle věří. Pokud by tyto otázky byly zodpovězeny pozitivně, existovaly by dvě různé cesty jak získat pojmy, což by bylo velmi nepravděpodobné.

[Obsah]

V následujících odstavcích použiji pojmu entropie. Různé stavy přírodních jevů se nevyskytují se stejnou pravděpodobností a v delší časové perspektivě mají tendenci zaujmout svůj nejpravděpodobnější stav, své ekvilibrium (srov. Clarke 1968). Tak například povrch Země má tendenci být plochý v důsledku geologických procesů (ploché povrchy jsou pravděpodobnější než příkré svahy), živé bytosti (u nichž je velmi nepravděpodobné, že vzniknou náhodou) mají tendenci se rozložit na anorganické sloučeniny (které mají větší pravděpodobnost) atd. O přírodních  objektech, které jsou pravděpodobnější, se říká, že mají větší entropii (současně s tím obsahují méně informace), zatímco objekty nepravděpodobné (vysoce organizované, vysoce strukturované) mají nízkou entropii a vysokou míru informace. Entropie a její opak, informace, se dají měřit. Příroda vytváří některé procesy, jako například zemětřesení a všechny druhy života, které snižují entropii. Člověk je ovšem tím činitelem, který působí na povrchu Země nejdramatičtější snižování entropie.

Archeologické prameny sestávají z materiálních objektů, jejichž entropie je mnohem větší než entropie většiny živých společenských věcí (srov. Neustupný 1993, 47). Je tomu tak proto, že součásti archeologických pramenů jsou už na cestě z minulého sociálního světa zpět do přírody. Když jsou odděleny od aktivních prvků lidského světa, od lidských bytostí, jejich entropie vzrůstá jak formálními tak i prostorovými transformacemi.

Úloha vytváření pojmů v termínech sociálního světa pro tyto polopřírodní objekty by byla subjektivní hrou hranou vědci, kdyby v minulosti neexistovaly objektivní entity spojené objektivními strukturálními pravidly. Není tedy zapotřebí vynalézat na zcela subjektivním základě pořádek přiřazovaný prvkům "mrtvého" sociálního světa: objektivní entity a strukturální pravidla skutečně existují a jsou dostupná lidské mysli (Neustupný 1986, 1993).

Omezení entropie vytváří objektivní základ naší schopnosti vytvářet pojmy o přírodě včetně dřívějších artefaktů, které mají tendenci se stát přírodou v procesu své desintegrace. Představme si svět, rozdělený na různé entity, jehož všechny prvky mají stejnou pravděpodobnost výskytu. Entropie takového světa by byla maximální a neexistovala by žádná struktura. Jakmile je ovšem entropie nějakým způsobem omezena, struktura se objevuje.

Člověk je jedním z největších omezovatelů entropie ve světě, neboť tvoří svůj sociální svět tím, že produkuje vztahy a materiální předměty, které jsou v rámci přírody vrcholně nepravděpodobné. V důsledku toho lidský svět obsahuje materiální informaci, ale tato informace není lidské mysli bezprostředně přístupná. K tomu, abychom se jí mentálně zmocnili, je nutno ji převést na nemateriální informaci pojmového světa.

[Obsah]

 Proces, jímž lidské bytosti pozorují a mentálně se zmocňují vnějšího světa, byl zřídka studován archeology. Domnívám se, že lidé, když vnímají vnější svět, "rozpoznávají" jednotlivé části materiálního světa tím, že je přiřazují k pojmům a pojmovým sítím, které už mají ve své mysli. To se zdá být dosti rychlý proces spočívající v souboru pokusů; aktivita je v tomto procesu pochopitelně zcela na straně lidské mysli.

Takový pohled na to, jak lidé zacházejí s vnějším světem, předpokládá, že lidé už mají ve své mysli určitou minimální zásobu pojmů a soubor "teorémů" (teorii nebo model), a že jsou schopni používat plně vyvinutou logiku. Ale jak tomu bylo v počáteční fázi? Jak vznikly první pojmy a první "axiomy"? Co bylo dříve: byla to to lidská mentální schopnost, nebo to byla lidská schopnost přesně pozorovat a "experimentovat"? Nebudu se zde pokoušet o odpověď na tyto dotazy. Jenom poznamenám, že poněkud připomínají otázku co bylo dříve: byla to slepice nebo vejce?

Porovnání korespondencí mezi materiálním světem a pojmy lidské mysli se zdají probíhat na úrovni obrazů, které vyplývají z vizuálního (a možná i jiného) vnímání materiálních objektů. Takové obrazy jsou porovnávány s pseudoobrazy, které jsou produkovány rozvíjením pojmového materiálu logickými prostředky, tj. vznikají na základě pojmů, které jsem dříve označil jsko kategorie (Neustupný 1993, 157). Tyto kategorie mají svoji externí formu, která sestává z jejich materiální struktury; současně s tím je také charakterizuje účel věcí (v případě artefaktů). V důsledku toho je možné vytvořit mentální pseudoobrazy, které lze srovnávat s obrazy vnímanými lidskými smysly. Jakmile se korespondence mezi materiálními objekty a jejich kontexty (tj. jejich vztahy) na straně jedné a konkretizovanými pojmy (pseudoobrazy a strukturami za nimi) na druhé straně zdá být dostatečně úzká, lidská mysl začíná experimentovat.

smyslové vnímání, které které vytváří obrazy, mentální práce vytvářející pseudoobrazy, a lidská praktická akticita, která slouží jako zpětná vazba mezi nimi. V případě archeologie nemůže ovšem existovat žádná skutečná zpětná vazba, neboť vnímanou realitou, která je mrtvá, nelze manipulovat prostřednictvím lidského zasahování. Realizace zpětné vazby je proto záležitostí teoretického cvičení s pomocí modelů.

V procesu srovnávání je zřejmě rozhodující tvar (materiální forma), místo (prostorový kontext) a chování objektů (jejich reakce na zasahování). Toto je ovšem stejná zkušenost s vnějším světem, jako mají i zvířata, ale to, co má člověk nad zvířata, je zásoba pojmů a jejich vzájemných vztahů, tj. něco, co zvířata nemají a jejich obrazy proto nikdy nemohou vytvářet něco podobného lidské mysli. Člověk hledá korespondence mezi svými obrazy (ať jsou to pouhá pozorování nebo pozorování reakcí přírody na jeho zasahování) na straně jedné a svými mentálními konstrukty (pseoudoobrazy) na straně druhé.

Poselství předchozích odstavců pro archeologii je zřejmé. Pojmy relevantní pro minulost se volně nevznášejí v pramenech, odkud jsou archeology vybírány; místo toho konstituují teorie nebo modely. Archeologové pracují s hmotnými objekty, které "rozpoznávají" tak, že je srovnávají s "kategoriemi živé kultury", tj. s pojmy, z nichž sestávají jejich modely lidské minulosti. Jsou to tyto pojmy, které odlišují archeologii od přírodních věd, nikoliv logická procedura.

[Obsah]

V důsledku toho jsou dva paralelní soubory entit - pojmy a materiální objekty (jimž odpovídá dvojice teoretické modely a empirické jevy), které běží vedle sebe a vzájemně se ovlivňují od doby, kdy se asi před 40 tisíciletími objevily plně vyvinuté lidské bytosti. Archeologické pojmy proto nejsou odvozeny z empirických jevů, ale z teorie (modelů): pojmy jsou mentální struktury od počátku lidstva.

Z důvodu své flexibility nejsou pojmy, mentální modely nebo teorie nezbytně omezeny na opakování dřívějšího teoretického poznání: vždy je možné odvodit nové pojmy ze starého pojmového materiálu a pravidel, které jím operují. Lidé, když se snaží uchopit jevy vnějšího světa pomocí mentálních konstruktů, mohou vytvářet nové konstrukty podle principů, které jsou v podstatě shodné s těmi, jimiž se budují deduktivní systémy. "Srovnávání" pojmů s materiálními objekty (přírodními jevy), tj. hledání korespondencí, hraje v tomto postupu důležitou roli. V důsledku toho proces mentálního přisvojení sociálního světa a přírody lidmi není pasivní, a určitě to není ani "odraz" ani "čtení".

Předkládaný paralelizmus mentálních modelů a objektivních struktur (které jsou obsaženy v materiálních objektech), a jejich paralelní život neznamenají, že tyto dvě stránky reality jsou zcela nezávislé a jejich "shoda" je záležitostí nadlidských (nepřesně nazývaných nadpřirozených) sil. Určitým způsobem (historicky) předcházejí objektivní struktury přírody chronologicky čemukoliv mentálnímu a v tomto smyslu jsou primární. Jakmile se ovšem plně vyvinuté lidské bytosti začnou pohybovat po Zemi, svět je obohacen o další formu reality: lidský svět obsahující lidské vědomí. Jednou z funkcí lidského vědomí je proces zmocnění se přírody (nejdříve mentální).

Je důležité poznamenat, že proces, jímž se mentální sféra lidských bytostí zmocňuje přírody, nemůže být vysvětlen jako odraz, tj. jako vytvoření epifenomenu přírody, v němž lidská mysl hraje roli pouhého zrcadla. Vztah mentálního a přirozeného je srovnání, které zahrnuje aktivní hledání korespondencí spíše než odrazů. Lidská mysl není zrcadlo, je to rozhodující komponent lidského světa. Lidské bytosti, využívající svoje vědomí, jsou aktivními elementy, které v procesu "srovnání"  směrují svoji aktivitu tak, aby získaly žádoucí korespondenci. Jejich snaha spojit dva zásadně odlišné druhy struktur (mentální struktury a materiální struktury) není tak zoufalá, jak by se to mohla na první pohled zdát, pokud mohou vykonávat nějaký materiální vliv na objekty, které se snaží konceptualizovat, nebo pokud mohou používat modely způsobem typickým pro archeologii. V takovém případě dostávají více nebo méně bezprostřední signál o tom, zda jejich mysl se pohybuje správným směrem.

Již jsem poznamenal, že mentální struktury (pojmy) a struktury reálného světa (objekty) jsou spojeny lidskou předmětně orientovanou aktivitou, ať je to vytváření lidského světa nebo vědecké experimentování (což je víceméně totéž). Bez takové aktivity směrované k objektu by nebyly žádné pojmy. To je důvod, proč archeologie, jejíž mrtvých pramenů nelze smysluplně dosáhnout takovou aktivitou, je nemyslitelná bez modelů odvozených z materiálu mimo disciplinu, tj. z oblasti živé lidské kultury.

[Obsah]

Protože příroda nemá žádné pojmy, pojmy přírodních věd (a pochopitelně pojmy, vyplývající z lidské praktické aktivity v předvědeckém období) jasně pocházejí z lidské sféry. Situace je průhledná ve světě artefaktů, který je rozsáhle konceptualizován: tvůrci artefaktů mají své vlastní pojmy před tím, než je zhmotní. Je určitě legitimní požadovat na archeologii, aby rekonstruovala takové "původní" pojmy pravěkých lidí, tj. "jejich" pojmy. Tyto problémy jsou spojeny s tzv. dvojí hermeneutikou archeologických pramenů (srov. Hodder 1993).

To ovšem může být někdy nesnadný úkol, zejména pokud definiční vlastnosti pojmů jsou arbitrárně voleny a nekorelují s jinými vlastnostmi. Takové případy se na štěstí nezdají být typické, neboť lidská činnost má tendenci k vytváření polytetických struktur, tj. k charakterizování pojmů prostřednictvím několika vzájemně korelovaných vlastností.

Někteří archeologové se domnívají, že pozornosti jsou hodny pouze původní pojmy, tak jak byly myšleny lidmi minulosti (tj. "jejich" pojmy). Archeologie ovšem zcela zřejmě vytváří celou řadu pojmů, u nichž je téměř jisto, že neměly žádný protějšek v hlavách dřívějších lidí; představují naše vlastní, tj. archeologické pojmy a pro většinu archeologů by bylo obtížné je opustit. Chronologické typy tradiční typologie jsou dobrými příklady této kategorie.

Chronologický typ ke své definici potřebuje opozici celé řady předchozích a následujících typů, bez nichž by nebylo možno uzavřít na jeho chronologický význam. Toto je ovšem něco, co muselo zůstat mimo vědomí dřívějších lidí: paměť nemohla sahat v čase příliš daleko zpět, a v žádném případě nemohla sahat dopředu. Avšak znalost toho, co předchází a co následuje, je právě informace, kterou mají archeologové, kteří na tomto základě budují svoje chronologické pojmy. Pravěcí lidé ovšem nemohli mít jakýkoliv pojem ekvivalentní prakticky žádnému chronologickému typu.

Opozice, které byly pozorovatelné v jednotlivých okamžicích pravěku, byly spojeny s účelem věcí (s praktickou funkcí, společensklým významem a symbolickým smyslem artefaktů. Lidé této doby museli vědět, že tato či ona třída osobních ozdob symbolizovala ženy nad 50 let věku, což je obtížné poznat archeologickými metodami. V tomto smyslu je rozdíl mezi "jejich" pojmy a "našimi" pojmy významný.

Archeologové mají ovšem tendenci používat tytéž výrazy (například typ) jak pro "jejich" tak i pro "naše" pojmy, tedy něco, co vytváří zřetelně absurdní problém, která z těchto kategorií je "správná". Navrhl jsem používat v této souvislosti dva různé termíny: slovo typ může být užíváno pro naše (archeologické) pojmy, které nemusely být známy dřívějším lidem, zatímco třída může označovat "jejich" pojmy, tj. pojmy původní, staré.

 Z předchozích odstavců je zřejmé, že otázka, zda máme rekonstruovat dřívější pojmy nebo vytvářet vlastní, je pseudoproblém: oba druhy pojmů jsou pro archeologii potřebné. Rozdíl mezi nimi je způsoben tím, zda se na minulost díváme očima živé nebo mrtvé kultury. Zmatek v pojmech je akcentovám skutečností, že obojí druh lze principiálně získat týmiž metodologickými postupy, ať matematickými nebo tradičními. Je záležitostí interpretace rozpoznat, která ze získaných struktur   může být spojena se starými a která s našimi "moderními" (nebo postmoderními) pojmy.

[Obsah]

Někteří archeologové připustí takové pojmy,které pravěcí lidé sami užívali, ale váhají přijmout pojmy, které jsou zřejmě odvozeny z našich modeních teorií a pravděpodobně byl dávným lidem neznámy. Nekritické přijímání pojmů, které dávní lidé sami používali, se rovná víře, že tito lidé měli vyšší schopnosti než moderní lidstvo.

Vědí lidé přesně, co jsou, mají pravdivý obraz o svých vztazích v sociálním světě? Pokud by tyto otázky byly zodpovězeny kladně, společenské vědy byly zbytečné, neboť přesný popis toho, co si lidé myslí sami o sobě by zcela postačoval. Většina vědců by ovšem nepřijala takové řešení. Je jasné, že je zajímavé i důležité vědět, co jednotlivci věří sami o sobě a o svém sociálním prostředí, ale to nemusí být co se snažíme odhalit. Za lidským vědomím existují hlubší objektivní struktury, které často nejsou známy těm, které řídí. V tomto bodě bych chtěl objasnit, že termínem "nevědomý" rozumím něco, co momentálně není ve vědomí nějaké osoby; nevěřím, že nějaká velká změna v sociálním světě by mohla být určena něčím, co nikdy nevchází do vědomí.

Tím nechci říci, že nevědomé struktury jsou jediné, které zde působí. Naopak, mnoho z našeho vědomého chování se zakládá na relativně zdravém vědění o našem světě, neboť jinak bychom nemohli jednat patřičně. Pokud nechceme přijmout úplný relativismus, měli bychom připustit, že vědomí jednotlivce (nebo vědomí skupiny) neodpovídá přesně jeho nebo jejímu skutečnému postavení.

[Obsah]

První část tohoto článku má přímý dopad na archeologckou analýzu, kterou rozumím rozpoznání a rozklad archeologických kontextů. Analýza znamená generování pojmových struktur, které odpovídají objektivním strukturám pramenů. Toto rozpoznání a rozklad by byly nemožné, kdyby analýze nepředcházely teoretické modely. Deskripce, jakožto forma analýzy, není jednoduše smyslové vnímání. Není možný žádný "objektivní" přístup k našim nálezům: deskripce je založena na tom, co už víme nebo co při nejmenším o svých pramenech předpokládáme.

Prvním krokem analýzy je rozpoznání určité části současné reality jakožto komponenty archeologických pramenů. To nelze realizovat bez pojmového modelu založeného na předchozích archeologických teoriích. V průběhu následného archeologického terénního výzkumu jsou archeologické prameny rozloženy (analyzovány) fyzicky. Existuje jiná fáze analýzy, prováděná v laboratoři (nebo lépe v pracovně), která následuje později, někdy o mnoho později.

Svou koncepci archeologické metody jsem založil na několika základních poučkách, z nichž jedna říká, že archeologické prameny sestávají z přírodních objektů, které jsou mrtvými věcmi bez pozorovatelného účelu (bez praktické funkce, společenského významu a bez symbolického smyslu), který objekty charakterizuje, dokud ještě vytvářejí živou kulturu dávných lidí (Neustupný 1993). Doufám, že teď je snazší pochopit moje stanovisko, když přijmeme, že různé formy účelu nelze jednoduše odrazit, číst nebo nebo rozpoznat jakoukoliv metodologií, neboť artefakty, které mají být nadány funkcí, významem a/nebo smyslem, jsou mrtvé věci. Pouze archeologové, kteří lpějí na předpokladu, že archeologické prameny sestávají z věcí s pozorovatelným účelem (a, v důsledku toho patří k živé kultuře) mohou doufat, že přijdou na svoje teoretické pojmy výlučně na základě svých nálezů. Dávno jsem trval na tom, že model, vystavěný z teoretických pojmů, musí být přítomen hned od začátku archeologické metody (Neustupný 1971).

Tomuto stanovisku se zdá protiřečit fakt, že archeologové často používají velmi formální kategorie, když přistupují ke svým nálezům, kategorie, které se nezdají obsahovat jakékoliv předchozí teoretické poznání. Jejich termíny se zdají blížit obvyklému popisu "obrazů" studovaných v zrcadle, v němž "objektivní" archeologické prameny našly odraz prostřednictvím jednoduchého vnímání. Podle tohoto názoru zrcadlo, které společně s obrazy odráží "kontexty", rovněž odráží základní informaci o jejich významu, tj.poskytuje jejich interpretaci. Jinak řečeno, často se předpokládá, že popis začíná neutrálními, formálními  objekty a proměnnými tak jak je pozorují archeologové, a teprve později, když se vezne ohled na "kontexty", nastává pohyb směrem k "interpretovaným" deskriptorům.

Moje téze je, že opak je pravdou: deskripce začíná předběžným modelem, který obsahuje předběžně interpretované strukturující entity a kvality, a pak pracuje směrem k "neutrálním" objektům a proměnným, které dovolují formalizovaný přístup. Analýza začíná diskusí pojmů a jen postupně transformuje pojmy tak, aby optimalizovala jejich formu (formalizací) a dosáhla nejlepší možné korespondence s fakty objektivního světa.

Započít analýzu s "interpretovanými" termíny a pak přejít k formalizované deskripci představuje jedno z hlavních pravidel mé metodologie, neboť logicky vede k nutnosti syntetizování archeologických struktur a jejich interpretování.Taková nutnost vyplývá z faktu, že archeologické struktury jsou formálními strukturami, které nenabývají žádnou funkci, význam a/nebo význam před krokem interpretace.

Mnoho mých kolegů to vidí jinak. Ochotně přijímají myšlenku, že teorie, model nebo alespoň hypotéza musí předcházet deskripci, ale to, co následuje, je podle jejich názoru přímá cesta vedoucí k interpretaci, která nevyžaduje více než než určitou hermeneutickou dovednost, tj. určité čtení pramenů. Funkce, význam a smysl se plně vynořují už během deskripce pramenů (bez ohledu na to, zda se tam dostávají z předchozí teorie nebo zda jsou "odraženy" nebo "přečteny" z pramenů) a krok formalizace se neobjevuje vůbec. To může být důvodem, proč tzv. postprocesuální archeologové odvrhli matematické metody, které spočívají na formalizaci.

Podle názorů, které jsme právě charakterizovali, je nějaká struktura v průběhu všeobjímající analýzy stále přítomna, a to je struktura vložená prostřednictvím toho, co jsem označil jako předběžná interpretace, nevyhnutelná na počátku jakékoliv analýzy. V takové situaci se stává jakékoliv generování struktur nadbytečné a, protože neexistuje formalizace, "význam" je vždy přítomen. To archeology zprošťuje nutnosti interpretace pojímané jako logicky nevyhnutelný krok archeologické metody. Mizí jakýkoliv důvod pro iterativnost metody, neboť všechno se stává jednokrokovou procedurou (obvykle nazývanou "analýza"). Pokud se během interpretace používá nějaká znalost pramenící mimo archeologickou teorii, používá se jen k tomu, aby archeologům připomněla určité otevřené možnosti, a v žádném případě není do archeologie vnášeno nějaké poznání z jiných odvětví lidského vědomí. I když se uznává nutnost nějaké předcházející teorie, která vystupuje na samém začátku analýzy, metoda popsaná v tomto odstavci zůstává v podstatě empirická, neboť se věří, že všechno [poznání] se ve skutečnosti odvozuje z tvrdých faktů.

[Obsah]

  Pojmy, které archeologové používají, jsou odvozeny z jiných pojmů, nevznikají žádnou formou zrcadlení nebo čtení archeologických pramenů.

Binford,  L.R. 1977.  General introduction.  In: L.R.Binford (ed.),  For  Theory  Building  in  Archaeology, pp.1-10. New York: Academic press. 

Binford,  L.R.  1982.  Comment.  Current anthropology (=Some Thoughts on the Middle  to Upper Palaeolithic Transition,in: L.R.Binford,  Working  at  Archaeology.  NY: Academic Press, 423-433 (1983)) 23-2:177-181. 

Binford, L.R.  1983. Middle-range Research  and the Role  of Actualistic   Studies.   In:   L.R.   Binford,   Working  at Archaeology,   pp.411-422.   New    York:   Academic   Press (=L.R.Binford,  Bones:  Ancient  Man  and  Modern Myths. New York: Academic Press, 1981). 

Clarke, D. 1968. Analytical Archaeology. London: Methuen. 

Hodder,I.  1991.  Reading  the  Past.  Current approaches to interpretation  in  archaeology.   2nd  edition.  Cambridge: Cambridge University Press.

Hodder, I. 1993.  Post-processual archaeology. Archeologické rozhledy 45:367-374. 

Neustupný,   E.   1971.   Whither   archaeology?.  Antiquity 45:34-39. 

Neustupný, E. 1986. Nástin archeologické metody - An outline of   the  archaeological   method.  Archeologické   rozhledy 38:525-549. 

Neustupný, E. 1993. Archaeological Method. Cambridge: CUP. 

Shanks, M. and C.Tilley 1987. Social Theory and Archaeology. Cambridge: Polity Press. 

Shanks,M. and. Archaeology  into the 1990s. Norvegian Archaeological Review 22:1-12.  

Tarski,  A.   1965.  Introduction  to   Logic  and  to   the Methodology   of  Deductive   Sciences.  New   York:  Oxford University Press.