Evžen Neustupný
In: Kuna, M. (ed.): Archeologie pravěkých Čech 1 - Pravěký svět a jeho poznání. Praha: Archeologický ústav AV ČR, 11-22.
1 Archeologické prameny....................................................................................................... 1
1.2 Vytváření složených artefaktů a artefaktových pramenů v geografickém prostoru............ 3
5.4 Role artefaktů v lidském světě..................................................................................... 16
Archeologie je obor, který pojednává o určitém segmetu lidského světa založeném na artefaktech. Specielně se archeologie zabývá lidským světem minulosti na základě archeologických pramenů; jejími základními problémy je rozpoznání struktury minulého lidského světa a vylíčení jeho událostí.
Archeologickým pramenem jsou všechny předměty a soubory předmětů, které nesou nějakou nepsanou informaci o minulém lidském světě. Tato definice má svoje úskalí, ale dovede zahrnout mezi archeologické prameny všechny předměty, které archeologie skutečně studuje. Odděluje od nich prameny historické (psané) a rovněž z nich vyřazuje ty předměty, které svědčí o současném světě.
Na druhé straně zahrnuje objekty z oblasti výtvarného umění, což není nelogické, protože v historii obě discipliny často splývaly. Dějiny výtvarného umění jsou ovšem dnes samostatnou disciplinou, jakkoliv by se s vlastní archeologií měly vzájemně ovlivňovat. Komplikovaný je také vztah archeologie k některým oblastem historie, založené na psaných zprávách (zejména k dějinám artefaktové kultury, tzv. kultury materiální) a také k mnoha oborům etnologie.
Žádná dosavadní definice archeologických pramenů se nedokáže vyhnout všem problémům v hraničních oblastech. Zcela nevhodné jsou empirické definice jako je spojování archeologických pramenů s jejich polohou v zemi a s jejich získáváním pomocí destruktivních archeologických výzkumů (vykopávek). Z teoretického hlediska je nevyhovující zejména ztotožňování archeologických pramenů s tzv. materiální kulturou. Archeologické prameny jsou totiž téměř vždy nositeli symbolického smyslu, který odkazuje k nějaké „duchovnosti“ a s materiálností nemá nic společného.
Archeologické prameny lze třídit podle různých hledisek,která vesměs mají svoje oprávnění. Očividné je dělení podle manipulovatelnosti na prameny movité a nemovité. Toto dělení má velký význam při archeologickém terénním výzkumu, při uchovávání pramenů ve sbírkách a při ochraně archeologických památek.
Velmi záhy bylo použito dělení podle materiálu, z něhož jsou vyrobeny artefaktové prameny. V časně novověkých sbírkách kuriozit byly “starožitnosti” rozděleny právě takto. Na tomto základě s použitím racionalistické filozofie a s odvolávkou na římského básníka Tita Lucretia Cara vznikl ve 30.létech 19.století tzv. systém tří dob (doba kamenná, bronzová, železná), jehož principem bylo právě třídění artefaktů na základě materiálu; navíc byla tomuto třídění připsána chronologická úloha. Dělení artefaktů podle materiálu neztrácí význam ani v moderní archeologii (například při publikaci velkých lokalit). Podobný charakter má v nové době třídění neartefaktových pramenů podle jejich místa v systému přírodních entit (botanické zbytky, kosti, horniny a minerály apod.).
Podobně až do počátků archeologie sahá třídění artefaktů podle jejich předpokládaného účelu. Hlavními kategoriemi jsou u movitých pramenů nástroje, zbraně, keramika, ozdoby, kuchyňský a výrobní odpad; u pramenů nemovitých pohřební stavby (včetně např. hrobových jam), kultovní architektura (např. rondely nebo kostely), tzv. fortifikace (zejména příkopy a valy, ale také středověké hrady) a různé složené artefakty (vesnice, města, výrobní areály). Podobný charakter má třídění neartefaktových pramenů podle jejich role v přírodě (pyl, plody, dřevo, zvířecí a lidské kosti, a j.).
Po polovině 20. století vzniklo dělení pramenů podle účelné lidské aktivity, která je vytvořila. Základními kategoriemi jsou zde prameny artefaktové, ekofaktové a přírodní. Hlavním novem je pojem ekofaktu, který úzce souvisí s teoretickými potřebami tzv. nové nebo procesuální archeologie.
Základním pojmem, z něhož se odvíjí archeologie jako věda, je artefakt. Artefakt lze vymezit jako předmět, který člověk intencionálně zformoval, aby mu sloužil k nějakému účelu. Artefakt může být jednoduchý, kombinovaný nebo složený. Jednoduchý artefakt (například pěstní klín, nádoba) má určité části, které jsou vesměs vytvořeny ze stejného materiálu a nemají každá samostatnou existenci (zvláštní účel). Kombinovaný artefakt (například sekera s topůrkem, srp, vůz) je složen ze součástí, které jsou často z různých materiálů a umožňují téměř neomezený růst a formální komplikovanost; ačkoliv součásti nemají samostatnou existenci (účel), jsou zpravidla výměnné. Složený artefakt (například oděv, hrobová výbava, pohřebiště, vesnice, město) sestává z dílů, z nichž každý je schopen nezávislé existence a plní svůj vlastní konkrétní účel, přesto však tyto díly vytvářejí vnitřně strukturovaný artefakt vyššího řádu, který má svůj účel jako celek.
Kombinované a složené artefakty dovolují vytvářet artefaktové entity lidského světa, které mají téměř neomezené rozměry a jsou formálně neomezeně rozrůzněné; mají (teoreticky) neomezenou životnost, protože součásti nebo díly, jejichž životnost uplynula, lze postupně vyměnit. Kombinované i složené artefakty jsou systémy, tj. jsou to soubory prvků, které jsou nějak strukturovány (mezi jejich součástmi existují vztahy). Složeným artefaktem nejsou tedy náhodné agregáty jednoduchých nebo kombinovaných artefaktů.
Vymezení artefaktových pramenů je podobné jako u živých artefaktů s tím, že velmi často máme místo celých artefaktů k dispozici jen jejich fragmenty, součásti a díly. V některých významných případech je sporná intencionalita (zejména ve starším a středním paleolitu, ale také u mnoha artefaktů pozdějších – například u některých valů, teras apod.).
Artefaktové prameny, které vytvářejí kategorii nálezů, zkoumá jednak archeologie formální, jednak prostorová. V moderní době přitom využívá počítačových metod (zvláště multivariatních metod a geografických informačních systémů). Mezi základní východiska moderní archeologie patří téze, že přímo pozorovatelné jsou v archeologických pramenech právě jen vlastnosti formální a prostorové, vlastnosti závislé na čase přímo pozorovat nelze. Čas se v archeologických pramenech uchovává jen nepřímo, například v poloze nálezů ve vrstvách nad sebou (stratigrafie, pozoruje se prostor) nebo v relaci mezi stabilním uhlíkem a uhlíkem radioaktivním (radiokarbonová metoda, pozoruje se forma). Vymizení pozorovatelného času je důsledkem zánikové transformace.
Formálními vlastnostmi (atributy) artefaktových pramenů je například tvar, barva, velikost (včetně velikosti proměnných, měřených speciálními přístroji nebo aparaturami jako je například množstí radiokarbonu), početnost součástí nebo dílů apod. Formálních vlastností artefaktů a ekofaktů je neomezené množství a archeologové z nich vždy vybírají jen určitý konečný počet. O prostorových vlastnostech artefaktových pramenů pojednávají následující odstavce.
Jednotliví lidé jakožto entity živého lidského světa a jednoduché a kombinované artefakty zaujímají určitý prostor, prakticky vždy souvislý, v němž jsou jejich části a součásti určitým způsobem strukturovány. Mohou mít vztah k přírodním vlastnostem geografického prostoru (přírodního prostředí).
Prostorový aspekt je tedy u archeologických pramenů přítomen vždy, ale u jednoduchých a kombinovaných artefaktů jen pomáhá vytvořit jejich formální strukturu, jejímiž prvky jsou vlastnosti, atributy. Artefaktové prameny složené se vyznačují tím, že mají svůj vnitřní prostor, který spoluvytváří jejich prostorovou strukturu, jejímiž prvky jsou jejich díly. Studium složených artefaktových pramenů je oborem archeologie, který se obvykle označuje jako prostorová archeologie; v případě živého světa je její významnou částí teorie komunitních areálů a v případě archeologických pramenů teorie sídelních areálů.
Lidskou komunitu vytváří skupina lidí, kteří většinu svých aktivit soustřeďují na jedno vymezené místo v prostoru. Takovému místu říkáme areál komunity. Komunitní areál bývá dostatečně rozsáhlý, aby v něm jednotlivé jeho prvky (které nazýváme komplexy nebo areály aktivit) byly rozděleny nenáhodně neboli byly strukturovány. Komunitní areál a jeho podareály je možno dobře uchopit prostřednictvím archeologických pramenů. V tradiční archeologii se velmi nepřesně označoval jako naleziště, nyní pro něj na úrovni archeologických pramenů používáme název sídelní areál.
Prostorová archeologie, která je pohledem na archeologické prameny z hlediska jejich uspořádání v prostoru, diskutuje artefaktové prameny, které se označují jako nálezové celky (komplexy), komponenty (tj. komponenty sídelních areálů), sídelní areály a nadkomunitní areály v krajině.
|
živá kultura |
mrtvá kultura (archeologické prameny) |
|
nadkomunitní areál |
nadkomunitní komponenta |
|
komunitní areál |
sídelní areál |
|
areál aktivity |
komponenta (sídelního areálu) |
|
komplex |
nálezový celek |
Nejjednodušším složeným artefaktem v prostoru komunitních areálů je komplex (jeho odrazem v pramenech je tzv. nálezový celek). Je to množina prostorově uspořádaných jednoduchých nebo kombinovaných artefaktů a ekofaktů, které byly intencionálně shromážděny, aby plnily nějaký účel. Příkladem je hrob, obydlí, depot, dílna, těžební jáma apod. Všimněme si, že prvkem složeného artefaktu mohou být i ekofakty (například struska v kovářské dílně); dále je důležité, že prvky musí být shromážděny intencionálně a musí plnit nějaký účel. To vylučuje náhodné aglomerace artefaktů, které například vznikají intruzemi.
Komplexy archeologických pramenů (nálezové celky) vytváří množiny nálezů, u kterých můžeme předpokládat intencionální uložení a společný účel (například obsah hrobu). Sebepečlivější terénní pozorování tedy nemůže zaručit, že střep v hrobě je intruzí nebo intencionálním přídavkem: je to otázka interpretace.
Vyšším stupněm složených artefaktů je areál aktivit. Jde o prostorově uspořádanou množinu komplexů a jiných artefaktů a ekofaktů, které byly intencionálně shromážděny, aby plnily nějaký účel (v tomto případě aby sloužily nějaké komunitní aktivitě). Příkladem je areál obytný, pohřební, kultovní, skladovací, výrobní (výrobní areály vytváří celá řada výrobních aktivit jak nezemědělských tak i zemědělských: pole, pastviny aj.) atd. Každý areál odráží jen jeden aspekt lidské kultury, ale některé areály mohou být na tomtéž místě – například areál obytný a kovolitecký. Na úrovni archeologických pramenů vystupují areály aktivit jako komponenty.
Komponenty odrážejí jednotlivé areály aktivit v rámci někdejších (živých) komunitních areálů. Skládají se z řady komplexů (nálezových celků) a dalších nálezů, které vytvořila jedna komunita v omezené době za účelem jedné aktivity. Příkladem jsou komponenty pohřební, rezidenční (obytné), skladovací, výrobní (pole, pastviště, doly, dílny apod.). Každá aktivita v živém světě může vytvořit specifickou komponentu, která může být prostorově totožná s jinou, může se s ní částečně překrývat nebo vylučovat. V tom je přednost této terminologie oproti takovým pojmům jako je sídliště nebo naleziště, které nedostatečně odrážejí odlišné aktivity. K vyčlenění komponenty je opět zapotřebí určité interpretace, i když v praxi to nebývá zvláštním problémem.
Komunitní areál je prostorově uspořádaným souborem areálů aktivit, které provádí jedna komunita v určité omezené době (aktivita obytná, pohřební, různé aktivity výrobní atd.). Komunitní areál tudíž representuje poměrně kompletní kulturu daného období.
Sídelní areál je strukturovaný soubor komponent téže komunity. Jestliže pomineme nadomunitní komponenty (viz dále), reprezentuje celou kulturu nějaké někdejší komunity, ovšem na úrovni archeologických pramenů. Jeho strukturování zpravidla poznáváme na základě studia jednotlivých komponent a jejich prostorových vztahů.
Komunita je nejvyšší společenská jednotka, která je na základě archeologických pramenů dobře uchopitelná. Vyší jednotky než je komunita (například etnografické či historické kmeny) nebyly nikdy v archeologických pramenech bezpečně identifikovány. Existují ovšem artefaktové prameny, které reprezentují nadkomunitní společenské vztahy. Jsou to tzv. nadkomunitní areály, jejichž příkladem jsou neolitické rondely, většina opevněných míst, některé výrobní areály (zejména určené k těžbě surovin) apod. Takové areály, které často vypadají jako komunitní areály aktivit, charakterizuje to, že slouží více komunitám nebo vytvářejí protiklad mezi komunitami. Strukturují proto celou krajinu.
Nadkomunitní areál se zpravidla na úrovni archeologických pramenů jeví jako jedna z komponent nějakého sídelního areálu, i když to může být komponenta relativně izolovaná. Můžeme ji nazvat komponentou nadkomunitní.
Při vytváření artefaktů a při existenci společnosti všeobecně lidé neintencionálně působí na svoje artefakty a na okolní přírodu a mění některé jejich vlastnosti (vytvářejí se tím ekofaktové vlastnosti). Proces vytváření ekofaktů je nevyhnutelným důsledkem lidské činnosti. I tělo samotného člověka je ekofaktem a platí zde totéž, co všeobecně: jakkoliv zůstává přírodním předmětem, je vedlejším produktem vytváření artefaktů.
U rozpoznání ekofaktů je často zapotřebí přítomnosti specialisty na přírodní vědy. Ekofakty jsou jednak entity, jaké se v přírodě nevyskytují nezávisle na člověku, ale nejsou produktem jeho intence (tělo člověka samého, těla domácích zvířat, kulturní plodiny, v podstatě i bronz a železo jako materiál), jednak jsou to ekofaktové vlastnosti, tj. přírodní vlastnosti artefaktů i přírodních předmětů, které nejsou v přírodě ničím neočekávaným, ale v daném případě jsou produktem neintencionálního působení člověka (chemické složení, termoluminiscenční vlastnost, obsah radiokarbonu apod.). Ekofakty svědčí především o minulých technologiích (výrobní odpad), o chronologii a přírodním prostředí; to je důvod, proč se studium ekofaktů široce rozvinulo v období procesuálního paradigmatu. Ačkoliv některé jednoduché vlastnosti ekofaktů dokáže zpracovávat poučený archeolog, rozvoj jejich studia nutně souvisí s prací specialistů na přírodní vědy a techniku.
Prameny přírodní jsou dvojího druhu. Jednak jsou to prvky přírodního prostředí, na které člověk nijak nepůsobil, které však ovlivňovaly jeho. Příkladem je podnebí, seismická činnost, (makro)geomorfologie apod. Přechod k ekofaktům tvoří mikroklima, hydrologie (člověk ovlivňuje menší a střední vodní toky), mikrogeomorfologie (eroze) apod. Druhou skupinu přírodních pramenů tvoří přírodní fakty, které člověka ani neovlivnily ani jím nebyly ovlivněny, ale obsahují nějakou informaci o lidském světě. Patří sem typicky geologické vrstvy s datující faunou nebo florou, pokud leží pod nebo nad vrstvou archeologickou.
Lidé minulosti se pohybovali v živém světě, který měl svou přirozenou dynamiku, probíhající v reálném čase. V tomto čase také vytvářeli svoje artefakty (se všemi důsledky, které to mělo) a působili ekofaktové změny ve svém přírodním okolí. To, co nám z minulosti přežívá a vytváří prameny archeologického poznání, však již svoji dynamiku ztratilo: jsou to mrtvé předměty současného světa, dramaticky redukované a navíc zpravidla dezintegrované na fragmenty, součásti a díly. Nelze je pozorovat v jejich původním pohybu, kauzálních a jiných souvislostech, protože jsou nenávratně odděleny od svého dynamického činitele, člověka minulosti. Společně se svým životem ztrácejí archeologické artefakty vše, co je od času neoddělitelné, jako je jejich účel, motivace jejich vytvoření apod. Tento charakter archeologických pramenů je hlavním zdrojem specifičnosti archeologie, vytváří její metodologii a hluboce ovlivňuje i její teorii.
Stále méně archeologů hájí dnes předpoklad, že archeologické prameny jsou jednoduchým odrazem někdejší živé skutečnosti, která je jen ochuzena o předměty z organických materiálů. V souvislosti s tím se uznává, že vysvětlení účelu artefaktů není “čtením” pramenů, nýbrž vyžaduje použití vědecké metody.
Archeologická disciplina, která se zabývá přeměnou živého lidského světa na archeologické prameny, se nazývá teorie transformace. Snaha nahradit teorii transformace přírodovědnou tafonomií byla neúspěšná, protože tafonomie si v podstatě nevšímá některých významných transformačních procesů (zejména tzv. transformací kvantitativních), a jako přírodovědná disciplina nezná účel a problematiku rozčlenění artefaktů na součásti a díly. Na dílčí problémy ekofaktů (např. rozpad lidské kostry) je však tafonomie aplikovatelná.
Základem přechodu z živého sociálního světa k archeologickým pramenům je transformace zániková, při níž artefakty a ekofakty definitivně opouštějí živý lidský svět (tento proces se někdy nazývá archeologizace). K zániku dochází typicky odložením, poškozením nebo rozbitím artefaktu a jeho pohozením nebo zapomenutím, uložením na nepřístupné místo, opuštěním, odumřením ekofaktu, zanecháním odpadu apod.
V průběhu zánikové transformace se archeologické fakty často přemisťují (transformace polohová) a vytváří se předpoklady pro jejich formální změny (často desintegraci) nebo mizení (transformace destruktivní). K obojímu (transformacím polohovým i destruktivním) dochází i v tzv. postdepoziční fázi, kdy archeologické prameny jsou již obvykle součástí nějakého sedimentu. Patří sem například postižení pramenů erozí, rozplavením, orbou, rozšlapáním, přemístěním “kulturních” vrstev, působením povětrnosti, narušením půdními kyselinami a bakteriálním rozkladem.
V transformacích hrají významnou roli tzv. odpadové areály, tj. prostory, kam lidé už od paleolitu soustřeďovali alespoň některé zaniklé fakty. Teorie odpadových areálů se teprve rozvíjí. Sleduje rozmístění odpadových areálů ve vztahu k areálům jiným (například obytným), jejich vymezení a specializaci, zda byly zakládány v podzemních objektech nebo na povrchu, a jakým transformacím dále podléhaly.
Při přechodu do fáze archeologických pramenů se dramatickým způsobem mění jejich kvantita. Nejen, že artefaktů a ekofaktů ubývá, nýbrž dochází také k podstatným změnám v kvantitativních poměrech mezi artefakty. Zatím byly vyčleněny čtyři kvantitativní transformace: redukční, kumulační, fragmentarizační a rozčleňující.
Redukční transformace se zakládá především na skutečnosti, že materiál archeologických faktů a prostředí, v němž jsou po zánikové transformaci uloženy, působí zmenšování jejich počtu nebo množství. Redukce není u všech faktů a ve všech prostředích stejná. Některé fakty, zejména ty, jejichž materiálem jsou organické hmoty, mají v našem prostředí prakticky stoprocentní redukci. Není tomu tak ale vždycky: organické materiály se dobře zachovávají v rašelině a vlhku všeobecně (zejména “nákolní” stavby ve Švýcarsku a jižním Německu, oběti v rašeliništích jižní Skandinávie, u nás především artefakty ve studnách), ale také v suchu (Egypt, pouště všeobecně), v ledu (mamuti na Sibiři, ötztalský muž v Alpách), v soli (pravěcí horníci a jejich artefakty v salzburské oblasti) atd. Tzv. fakty s absolutní četností mají naopak redukci téměř nulovou, tj. jejich množství téměř neubývá (to neznamená, že se nerozpadávají na fragmenty a že je všechny nalezneme). Patří sem kamenné nástroje, zlaté ozdoby, železná struska, zlomky sapropelitu, dostatečně hluboké podzemní objekty atd. Většina archeologických faktů má však míru redukce mezi nulou a stem procent a tuto míru je velmi obtížné určit; vesměs je však velmi vysoká. Tak například u pravěké keramiky a kostí domácích zvířat se míra redukce (zničení) odhaduje na více než 95% původního množství v živé kultuře.
Kumulativní transformaci vyvolává skutečnost, že různé artefakty (a některé ekofakty) mají různou střední délku života (neboli životnost). V živé kultuře může mít v jednom okamžiku jeden muž vždy jeden pohár a jeden sekeromlat. Jestliže ale jeden sekeromlat má životnost 10 let a pohár 1 rok (jsou to fiktivní čísla, skutečné životnosti nejsou známy), pak za 20 let se v archeologických pramenech v průměru nahromadí 2 sekeromlaty a 20 pohárů. V pramenech je poměr 1:10, zatímco v někdejším životě byl poměr mezi sekeromlaty a poháry 1:1. Jestliže průměrná životnost jednoho neolitického domu je 10 let, pak se za 600 let akumuluje na lokalitě 180 půdorysů domů v případě, že v neolitické vesnici průměrně žily 3 rodiny (tedy velmi malá komunita).Nejde jen o nepoměr v absolutních počtech artefaktů, kumulace deformuje i relativní počty (procenta). Podobný efekt vyvolává také zvětšování nebo zmenšování počtu artefaktů (jejich meziroční přírůstek).
Fragmentarizace archeologických faktů je založena na faktu jejich rozpadu na zlomky (fragmenty). To postihuje většinu artefaktů (typicky keramiku) a některé ekofakty (např. kostry). Keramické střepy (fragmenty) zastupují v archeologických pramenech jednotlivé nádoby (celky). Nelze určit, na kolik fragmentů se nádoba rozpadne a to působí značné obtíže při zjišťování kvantitativních poměrů nepříklad mezi jednotlivými typy nádob. Existují metody, jak tuto obtíž alespoň částečně obejít, například počítání minimálního počtu jedinců.
Rozčleňování faktů na součásti a díly je důsledkem mladopaleolitického vynálezu vytváření kombinovaných a složených artefaktů a dalšího rozvíjení kombinace. Transformace rozčleňováním dílů spočívá na faktu, že artefakt sestává z dílů, které mají svoji relativně nezávislou existenci (na rozdíl od fragmentů) a mohou být postupně doplňovány, ubírány nebo nahrazovány, aniž by se změnil celek. U sekery lze vyměňovat topůrka, u domu vstupní dveře, k usedlosti; lze přistavět sýpku nebo vyhloubit novou (nebo další) zásobní jámu, vesnici lze rozšířit o dva obytné domy pro dvě nové rodiny nebo ji lze naopak zredukovat na dům jediný apod. Tyto procesy nejsou ani fragemntarizací, ani kumulací (nejde tady o problém životnosti). Lze si ale představit, že zejména u takových složených artefaktů jako jsou pravěké vesnice, je jejich rozčlenění na díly (kolísající v jednotlivých časových úsecích) podstatným problémem pramenných kvantit (například posuzování velikosti vesnice v určitém okamžiku).
Kvantitativní transformace působí na kvantitu archeologických pramenů v různých kombinacích, ale u většiny pramenných faktů vedou k jejich dramatické redukci. Ukazují na to například studium tzv. intruzí, které v poslední době naznačují, že celá obytná komponenta může být na lokalitě representována jedním nebo několika málo střepy, které se navíc naleznou v objektech jiných kultur. Archeologové se teprve učí oceňovat rozsah redukce své pramenné základny a zkreslení kvantitativních poměrů mezi prameny. Teprve takové poznání může vést k restituci skutečných kvant v minulém živém světě.
Archeologické prameny představují empirická data, která jsou oproti někdejší živé skutečnosti drasticky pozměněna jak kvalitativně, tak kvantitativně. Zániková tansformace připravila archeologické prameny o pozorovatelný čas, takže nelze jednoduše rozpoznat jejich účel a další kategorie. Archeologové se na základě archeologických pramenů snaží svým poznáním restituovat minulost. K tomu musí použít poměrně náročnou metodu, která dovolí provést na pramenech „inverzní transformaci“, jaká směřuje k poznání minulého živého světa. Archeologická metoda spočívá v analýze pramenů, v rozpoznání pravidelností, které prameny obsahují (syntéza archeologických struktur) a dále v interpretaci prostřednictvím modelů, odvozených z živého světa.
V širším slova smyslu patří k archeologické metodě i teorie transformací a archeologických pramenů, ale vlastní jádro metody tvoří analýza, syntéza struktur a interpretace.
Analýza archeologických pramenů je jejich rozklad na části. Tento rozklad, jehož předmětem jsou archeologické kontexty, může být buď skutečný (fyzický) nebo myšlenkový. Fyzická analýza archeologických kontextů probíhá při terénním výzkumu nebo později prostřednictvím laboratorních metod (fyzikálních, chemických, botanických apod.). Tímto druhem analýzy se zabývají zvláštní obory archeologie nebo přírodovědy či techniky. Myšlenková analýza probíhá prostřednictvím deskripce (popis), jejímž produktem je tzv. deskriptivní systém. Výsledky archeologického terénního výzkumu se principielně dají vyjádřit stejnými prostředky jako deskripce.
Ačkoliv dříve panoval názor o potřebnosti popisovat archeologické kontexty zcela „objektivně“, dnes se všeobecně uznává, že archeolog má (a musí mít) nějaký předběžný teoretický model svého kontextu už v okamžiku, když ho analyzuje. Tento model mu slouží k výběru archeologických objektů a jejich vlastností v průběhu terénního výzkumu a také k určení deskriptorů při popisu. Velkou roli zde hraje určitá rutina v rámci vládnoucího paradigmatu, která právě vyvolává dojem nezávislosti na předchozím poznání (například výběr deskriptorů se zdá být „samozřejmý“).
Analýza archeologických kontextů v terénu je buď destruktivní nebo nedestruktivní. Současná archeologie dává jednoznačně přednost nedestruktivním metodám (letecká fotografie, geofyzikální průzkum atd.), které jsou opakovatelné, protože archeologické kontexty zůstávají nenarušeny. Výzkum odkryvem je oproti tomu metodou destruktivní, kterou lze aplikovat jen jednorázově (nelze ji opakovat), protože výzkum kontext ničí. Přes to, že výzkum odkryvem je někdy nutný, vždy zde dochází k nenapravitelným ztrátám, neboť množství archeologických kontextů je konečné a vyčerpatelné. Žádný destruktivní výzkum kromě toho není možno provést „úplným“ způsobem, protože při fyzické analýze kontextů nelze dokumentovat celou jejich nekonečnou variabilitu a archeologové se proto omezují jen na omezený výběr pozorování, který závisí na jejich paradigmatu, osobních schopnostech a celé řadě dalších okolností.
Také většina laboratorních analýz poškozuje artefakty a ekofakty a jejich účelnost je nutno vždy uvážit; takové analýzy by se neměly provádět zbytečně a „do zásoby“.
Na rozdíl od destruktivního terénního výzkumu je deskripce analýzou, která je principiálně opakovatelná, protože svoje objekty nepoškozuje (výjimkou mohou být mimořádně křehké předměty). Popis lze uskutečňovat na základě pozorování pouhýma očima, za pomoci jednoduchých nástrojů (lupa, mikroskop, měřidlo), s použitím komplikovaných aparatur (při analýze v laboratoři) nebo pomocí přístrojů na snímání dat; některé údaje lze získat výpočtem z jiných.
Ještě v polovině dvacátého století se deskripce prováděla nesystematickým způsobem. V mnoha případech archeologové u každého objektu (například nádoby) popisovali to, co se jim zdálo být významné, ale u každého objektu něco jiného (někde tvar dna, jinde techniku výzdoby atd.). To vedlo ke vzájemně nekompatibilním popisům, jaké při zpracování na počítači nelze použít.
Základním pojmem současné deskripce je deskriptivní systém, který sestává z množiny objektů, množiny deskriptorů a z množiny hodnot, kterých nabývají deskriptory pro jednotlivé objekty. Následující tabulka podává příklad velmi jednoduchého deskriptivního systému:
|
|
deskriptory |
|||
|
tvar hrdla |
výška |
.............. |
||
|
objekty |
nádoba 1 |
nálevkovitý |
18 |
|
|
nádoba 2 |
kónický |
15 |
|
|
|
nádoba 3 |
nálevkovitý |
24 |
|
|
|
nádoba 4 |
válcovitý |
30 |
|
|
|
.............. |
|
|
|
|
Je zřejmé, že deskriptor tvar hrdla nabývá hodnot nálevkovitý, válcovitý a kónický, deskriptor výška má hodnoty číselné, které odpovídají výšce nádoby v centimetrech. V současné archeologii se deskriptivní systémy zobrazují v tzv. relačních databázích, které umožňují i hloubkové členění deskripce. V současném databázovém softwaru lze do polí databáze ukládat nejen čísla, nýbrž i libovolné texty a obrázky.
Některé deskriptory jsou kvantitativní (např. výška nádoby, radiokarbonové datum), některé jsou nominální; ty jsou v archeologii zvášť běžné. Příkladem nominálního deskriptoru je barva: žlutá, modrá, hnědá... nebo tvar dna nádoby: zakulacené, rovné, odsazené atd. Nominální deskriptory mají hodnoty odlišné od čísel, na čísla jsou jednoduchým způsobem nepřevoditelné; jsou popisovány zpravidla nějakými kódy nebo slovy přirozeného jazyka.
V šedesátých létech 20. století se vytvářely tzv. numerické kódy pro nejrůznější deskripce. Deskriptory byly vesměs vyjádřeny číslicemi nebo jednoduchými alfanumerickými sekvencemi (řetězci), které jen označovaly nominální proměnné. Bylo to způsobeno nedokonalostí tehdejších počítačů, které jiné kódy nedovedly zpracovávat. Dnes je taková deskripce překonána, databázový software akceptuje téměř cokoliv. Numerické kódy jsou dokonce nevýhodné, protože mají nízkou redundanci a zvyšují proto pravděpodobnost chybného zápisu do databáze.
Deskriptivní systémy artefaktů a ekofaktů bývají dnes rozsáhle propojeny a vytvářejí informační systémy, které jsou podstatně komplikovanějšími objekty než jednoduché databáze. Databázový informační systém sestává z objektů a jejich formálních deskriptorů, případně z evidenčních identifikátorů. Databáze, kde každý objekt je navíc popsán souřadnicemi v nějakém souřadnicovém systému, jsou základem tzv. geografických informačních systémů (GIS). Takové databáze lze převést do grafické formy (mapy). Jestliže několik geografických informačních systémů tvoří časovou sekvenci, jde o historický informační systém.
Analýza rozloží kontexty na objekty a deskriptory; přihlíží se přitom k předběžnému modelu, který by měl vést k výběru strukturujících elementů. Kromě toho deskriptivní systém silně početně redukuje potencionální deskriptory. To způsobuje, že analýza vytváří jiný obraz kontextu než je jeho názorný, „vnímaný obraz“, protože v analýze je kontext rozložen a redukován. Už tyto skutečnosti nutí archeologa, aby svoje kontexty zase složil (syntetizoval) a zobecnil, protože analýza zdaleka není završeným poznáním.
Výsledkem syntézy ovšem nebudou konkrétní objekty kontextu, nýbrž abstraktní objekty, které mají odpovídat pravidelnostem (zákonitostem). Takové pravidelnosti objektivně obsažené v kontextu se nazývají struktury. Jednoduchými příklady struktur jsou (tradiční) typy artefaktů, archeologické kultury, výbavy mužských hrobů v nějaké kultuře, kovotepecké náčiní, výzdobné vzory na keramice, uspořádání odpadového areálu, vztah nadkomunitního areálu k okolním sídelním areálům apod.
V tradiční archeologii se struktury vyhledávaly porovnáváním jednotlivých deskripcí. Pravidelnosti se objevovaly zpravidla na základě toho, že určité deskriptory se v deskriptivním systému vyskytovaly výrazně častěji než jiné. Tak například u eneolitických džbánků archeologové častou kombinaci {nálevkovité hrdlo, klenuté podhrdlí, páskové ucho z prostředku hrdla na výduť, nezdobený povrch} ztotožnili s keramickým typem (strukturou) „baalberský džbánek“, pohřebiště s hroby rozdělenými do několika výrazných prostorových skupin bylo označeno jako struktura „skupinové pohřebiště“ apod. Už tradiční archeologie definovala na tomto základě úspěšně celou řadu archeologických struktur. Celý systém struktur jako jsou středoevropské archeologické kultury období pravěku byl vytvořen takovou metodou.
Principielně lze struktury charakterizovat jedním výrazným znakem (tj. monoteticky: například „spona s očky“ doby římské), ale častěji každou strukturu vytváří celá skupina znaků (viz příklad baalberského džbánku). Ve skutečnosti ale všechny vyjmenované znaky nemusí být bezpodmínečně přítomny, aby konkrétní džbánek byl označen za baalberský – například hrdlo může být jen prohnuto nebo ucho může nasazovat uprostřed podhrdlí. Definice struktury, v níž všechny definiční znaky nejsou nutné, se jmenuje polytetická. Tradiční archeologie měla s takovými definicemi problémy, takže často preferovala definice monotetické. U monotetických definic byl každý typ definován jen malým počtem znaků a přesto bylo obvykle subjektů každého typu velmi málo (například šňůrové poháry), pokud se na subjektivním základě neakceptovaly výjimky z definice.
Moderní metody syntézy struktur využívají matematické algoritmy, které za pomoci počítačů operují na deskriptivních systémech. Zejména se používají různé metody shlukovací, pro chronologické studie automatická seriace; v případě čistě kvantitativních dat lze aplikovat velmi efektivní metody z okruhu tzv. vektorové syntézy, jako je např. faktorová anylýza nebo analýza hlavních komponent. Omezení na kvantitativní data není nutné u shlukovacích algoritmů, ale zde se ztrácí velké množství informace. Velká část matematických algoritmů dává výsledky, které jsou přímo polytetickými definicemi struktur. Zejména je to případ faktorů, které vytváří vektorová syntéza.
Pokud struktury hledáme v kontextech, které jsou odvozeny ze složených artefaktů obsažených v nějakém geografickém informačním systému, můžeme výsledky vektorové syntéza (nebo případně jiné metody) zobrazovat softwarem geografických informačních systémů. Dospějeme tak často k situaci, že formální struktury (například určité druhy výbavy šňůrových hrobů) tvoří současně na pohřebišti prostorovou strukturu (například prostorově omezenou skupinu hrobů).
Podle tradičního pohledu na interpretaci prameny mluví samy za sebe. Jednotlivé nálezy, někdy jen povrchně analyzované a nijak nestrukturované, se přímo spojovaly s nějakou etnografickou nebo historickou analogií nebo nějakým paradigmaticky podmíněným předpokladem. Ve 20.století to byl často předpoklad, že každá změna artefaktu je buď důsledkem migrace nebo důsledkem vlivů z bližšího nebo vzdálenějšího sousedství. Podobný postoj zaujímá postprocesualizmus podle něhož lze archeologické prameny číst jako texty.
Současný pohled vychází z téze, že archeologické prameny neobsahují pozorovatelný čas, ten je třeba doplnit na základě modelů, odvozených z nearcheologických dat, u nichž je čas přímo pozorovatelný. Význam etnohistorických dat a pozorování současnosti je v tom, že umožňují budování takových modelů. Teoretické modely odvozené z dat s pozorovatelným časem nejsou ovšem ještě poznáním minulosti. To je obsaženo především v archeologických strukturách odvozených z archeologických dat. Protože tyto struktury jsou formální, nevýznamné a němé, je k jejich interpretaci nutno použít zmíněné teoretické modely.
Využití modelových teorií pro získání interpretace spočívá v procesu, který do archeologie zavedla tzv. procesuální archeologie v 60.létech. Z modelu se nejdříve odvodí takové strukturální důsledky (pravidelnosti, zákonitosti), které jsou principiálně pozorovatelné v archeologických pramenech. Pak se soubor těchto důsledků srovnává s archeologickými strukturami odvozenými z analyzovanéno archeologického kontextu (“testuje se”). Při shodě struktur modelu a kontextu můžeme některé vlastnosti modelu přenést na archeologický kontext. Proti jednomu archeologickému kontextu můžeme testovat několik různých modelů, z nichž správný může být buď jeden nebo i více modelů současně (nikoliv však modely protikladné).
Příkladem je skupina šňůrových hrobů, která se jako modul opakuje ve více případech na několika pohřebištích. Můžeme uzavřít, že se jedná o archeologickou strukturu, pro níž hledáme teoretický model. Na základě obecných pravidel, známých z etnografie a demografie se domníváme, že by mohlo jít o pozůstatek pohřbívání jedné rodiny po určitou dobu (jednoduchý model). Odtud odvodíme určité archeologicky pozorovatelné důsledky: přibližně stejný počet zemřelých žen a mužů, přiměřený počet dětí, věková struktura blížící se “pravěké”, asi 10 hrobů osob nad 3 roky věku za jedno století, nepřetržité pohřbívání. Archeologická struktura (“modul” na pohřebišti) má tyto vlastnosti: obsahuje přibližně 10 hrobů na jedno století, jsou v ní rovnoměrně zastoupeny hroby mužské a ženské, počet dětských hrobů je přiměřený a věková struktura je obvyklá.Nejsou doklady pro delší časové přervy v pohřbívání. Shoda modelu a archeologické struktury je velmi dobrá a můžeme tudíž skupiny na šňůrových pohřebištích vysvětlit (interpretovat) jako pozůstatky eneolitických rodin. Je představitelné, že někdo najde alternativní model, jehož archeologické důsledky budou lépe odpovídat archeologickým strukturám odvozeným z anylýzy šňůrových pohřebišť.
Artefakt (jednoduchý, kombinovaný, složený) tedy nejen společnost vytváří, nýbrž je také jejím produktem: je pravidelností (strukturou), kterou lidé vtiskují svému světu. Prostřednictvím artefaktů lidé uspořádávají svět a činí tak stále intenzivněji.
Tyto skutečnosti jsou jedním východiskem archeologie, která artefaktové struktury sleduje. Kromě toho, že artefakty jsou výslednicí pravidelnosti v lidském světě (v této funkci jsou hromadným jevem), je ovšem každý artefakt také individuem, neopakovatelnou jednotlivinou, která vznikla, plnila svoje účely a zanikla. Vznik každého artefaktu, a stejně tak jeho zánik a další body v jeho „životě“, jsou proto událostmi v lidském světě, na jejichž základě může archeologie podchytit individualitu artefaktů i jejich tvůrců. To je historický aspekt archeologie.
Archeologická teorie je obecně součástí teorie lidského světa. Lidský svět je souborný název pro tu část Země, kterou člověk prostřednictvím svých artefaktů vytvořil nebo pozměnil. Lidský svět se proto sestává:
· z artefaktů a ekofaktů
· z člověka a lidských společenství, která člověk produkuje
· z „textů“ tj. z produktů založených na symbolech a znakových systémech (převážně jazycích).
Archeologie pojednává o mrtvém lidském světě, tj. takovém, který není bezprostředně spojen s živými (současnými) lidskými agenty.
Základním pojmem lidského světa je artefakt, který je neodděliteně spojen s člověkem respektive s lidskými společenstvími: jednotlivec jej nemůže vytvářet izolovaně od jiných lidí. Proces jeho tvoření vždy navazuje na formy a technologie, které tu už byly dříve ve formě vzorů a výrobních postupů; předpokládá generaci učitelů a učedníků. Vytváření artefaktů vyžaduje určitou kontinuitu. Aby ji lidé udrželi, musí spolu vstupovat do kontaktu, který často znamená komplikované vazby. Tvorba artefaktů není možná mimo lidskou společnost, ale platí i naopak, že lidská společnost nemůže existovat mimo proces tvorby artefaktů. Tato tvorba je totiž nejsilnějším poutem, které váže lidi dohromady. Do lidské tvůrčí tradice se dostávají jen ty artefakty, jejichž formy jsou společensky akceptovány, protože jsou účelné (nikoliv nutně prakticky) a expresivní (vyjadřují společensky uznanou obvyklost).
Kromě toho každý člověk netvoří totéž: nevytváří artefakty jen sám pro sebe, nýbrž často i pro jiné lidi (dělba činností). Málokdo užívá jen ty artefakty, které sám vytvořil. Zde se předpokládají nějaké rozdělovací případně směnné mechanizmy. Na základě tvůrčí tradice, dělby činností a rozdělovacích procesů vznikají vazby mezi jednotlivci, vzniká lidská společnost. Zhotovováním artefaktů a jejich užíváním člověk vytváří lidskou společnost. Člověk a artefakty jsou proto nerozlučitelnou dvojicí: neexistuje člověk bez artefaktů a naopak. Nemá smysl určovat, zda důležitější v této dvojici je člověk nebo artefakt. Téze, že archeologie hledá “za artefakty” člověka, který je jejím cílem, je tudíž problematická.
Artefakt je nutno odlišovat od nástroje, který je jen jedním specielním druhem artefaktů; úlohu nástroje přeceňuje jednoduchý materialismus.
Kdyby artefakty a společnost nebyly vzájemně propletené a nerozlučitelné, nebyla by pravděpodobně společnost na základě archeologických pramenů vůbec rozluštitelná, neboť kromě svých artefaktů a ekofaktů sama po sobě nezanechává žádné věcné stopy.
Člověk (lidé) jakožto element lidského světa není přírodní bytost, která má žít v souladu s přírodou. Člověk tím, že je nerozlučně spojen s artefakty, texty a s produkcí ekofaktů, vytváří ve světě nové jsoucno. Předlidská příroda je jen kulisa na scéně, na níž člověk se svými artefakty a texty realizuje zcela novou hru.
Artefakty, které člověk vytváří a které archeologie studuje (spolu s ostatními prameny), vykazují zjevnou variabilitu. Tuto variabilitu se archeologové snaží vysvětlit pomocí různých teorií. Taková vysvětlení jsou většinou podmíněna vládnoucím paradigmatem.
Nejběžnější je teorie, že variabilita archeologických pramenů je způsobena změnami v čase, protože lidé nejsou schopni nebo nechtějí udržovat formy artefaktů stále stejné. Toto vysvětlení vede k chronologickému třídění artefaktů. Hledají se příčiny změn: buď se za ně považuje automatický (typologický) vývoj, nebo “vlivy” z bližšího či vzdálenějšího okolí, případně přizpůsobování ke změnám přírodního či kulturního prostředí. Většinou se ale příčiny změn artefaktů v čase rozsáhleji neobjasňují, jednoduše se konstatují.
Jedno z nejjedodušších vysvětlení variability lidských produktů je vývojem artefaktů. Předpokládá, že artefakty se vyvíjejí ke stále dokonalejším formám, které jsou účelnější a vhodnější k plnění svého účelu, zejména praktické funkce. Zde dochází rovněž k periodizaci, ale chronologie v tomto případě není cílem, je spíše demonstrací teorie všeobecné evoluce.
Jiná teorie vysvětluje variabilitu archeologických nálezů převážně faktorem historickým. Patří sem především vysvětlení variability migracemi (přichází nové etnikum, které přináší jiné formy artefaktů) a kontaktem mezi různými etniky (přebírání formálních elementů jiných etnik a míšení takových elementů). Podobná je teorie difuze, podle níž lidé přebírají kulturní elementy často ze vzdáleného prostředí. V novější době se většinou mluví o kulturních vlivech, například o životodárných vlivech z jihovýchodu v neolitu nebo o hlubokých vlivech antického světa na evropské barbary. Při difuzi může jít o významné civilizační vymoženosti (např. znalost metalurgie), ale také o formy nádob, formy bronzových výrobků apod.
Někteří archeologové dávají přednost vysvětlení variability lidského světa adaptací k přírodním podmínám (řidčeji i ke kulturnímu okolí). V tomto pojetí dává různé prostředí vznik různým formám kultury. Odlišná praktická funkce artefaktů, případně její změny, vede k jejich odlišným formám. Obvykle se předpokládá, že lidé jednají racionálně ve směru maximalizace užitku artefaktů.
Variabilitu artefaktů lze vysvětlovat také tím, že různé složky lidské společnosti formují symbolické artefakty tak, aby jim sloužily při jejich kontaktu, případně v mocenském boji s jinými složkami společnosti (uvádí se, že takto může být užívána keramika, části domu apod.).
Nelze opomenout teorii zastávanou často laiky, že totiž variabilita artefaktů odráží individualitu jejich tvůrců (jednotlivců), kteří tvoří podle své svobodné vůle.
Významnou úlohu v archeologické teorii má posouzení účelu artefaktů. Účel je kategorie, která není na základě archeologických pramenů přímo pozorovatelná, protože předpokládá čas (probíhá v čase). Účel musí být proto restituován prostřednictvím archeologických modelů.
Účel artefaktů je jednak instrumentální (artefakty slouží jako prostředky nebo „nástroje“ k dosažení nějakého účelu), jednak expresivní (vyjadřují něco). Instrumentálním účelem je praktická funkce, společenský význam a symbolický smysl.
Praktická funkce artefaktu je jeho schopnost sloužit k nějaké praktické činnosti. Funkcí sekery je sekání, praktickou funkcí domu je ochrana před nepřízní povětrnosti, praktickou funkcí ohrazení může být snaha nevpustit divoká zvířata dovnitř nějakého prostoru a domácí zvířata ven. V souladu s filozofií racionalizmu se dříve předpokládalo, že účel artefaktů je převážně nebo výlučně praktický.
Artefakty však mají také společenský význam, tj. schopnost působit jako prostředek vytváření vztahů mezi lidmi. Sekera a přeslen mohou zprostředkovávat dělbu činností mezi oběma pohlavími, zbraně a opevnění mohou sloužit projevům nepřátelství mezi lidskými skupinami a vyjadřovat tak mezilidské vztahy.
Kromě toho artefakty slouží ke komunikaci mezi lidmi, protože mají svůj symbolický nebo znakový aspekt. Komunikací je třeba rozumět sdělování myšlenek mezi jednotlivci, nikoliv vytváření vztahů mezi skupinami lidí; je proto třeba dobře odlišovat symbolický smysl od společenského významu. Meč nebo kopí může symbolizovat významného bojovníka, oděvem se „na první pohled“ odlišují muži a ženy, symbolizmus rituální sféry je očividný (zde se komunikuje s nadpřirozenem). Komunikace prostřednictvím artefaktů (jejich symbolického smyslu) je velmi častým a opomíjeným druhem komunikace. Její význam pro archeologii plně vyzvedlo až tzv. postprocesuální paradigma.
Velmi často mají artefakty praktickou funkci, společenský význam a symbolický smysl současně. Příkladem je paleolitický vrhač oštěpů, jehož funkce je při lovu, význam v odlišení skupiny, která loví oštěpy (pravděpodobně muži) a jeho často nádherná výzdoba svědčí o hluboké symbolice. Další příklady udává následující tabulka:
|
artefakt |
praktická funkce |
společenský význam |
symbolický smysl |
|
sekera |
formování dřeva |
dělba práce |
symbol určitého božstva |
|
dům |
ochrana před špatným počasím |
domov rodiny |
symbol rodiny |
|
oděv |
ochrana jednotlivce |
diferenciace podle pohlaví (případně jiná) |
komunikace postavení ve společnosti |
|
hrob |
odstranění mrtvoly z živého kontextu |
spojení příbuzných hrobem předka |
komunikace se světem mrtvých |
Účel artefaktů nemůže vysvětlit celou jejich variabilitu. Jejich symbolický smysl umožňuje například komunikaci, která vždy předpokládá dvě strany, které spolu komunikují. Avšak lidská kultura má také arbitrární vlastnosti, které komunikaci neslouží a jsou územně a časově specifické. V mnoha případech mají artefakty určitou formu, která není instrumentální, tj. nevyplývá z jejich účelu, nýbrž prostě vyjadřuje něco obvyklého, vlastního, případného, vhodného, žádoucího. Obvyklostí se vyjadřuje sounáležitost s minulostí i s prostorově blízkými komunitami („jinými“, ale nikoliv cizími). Exprese obvyklosti je tudíž základem soudržnosti a souvislosti lidské společnosti na určitém území.
Obvyklost při vytváření artefaktů vyplývá z toho, že z mnoha cest realizace lidského účelu musí být v každém konkrétním případě vybrána právě jedna. Lidé tvoří své artefakty v určité tradici, která obsahuje pouze malý výsek možností, jak artefakty formovat. Tato tradice je vázána nejen tím, co určitý soubor komunit produkuje, nýbrž i tím, co akceptuje. Stává se tudíž normou.
Vyjadřování (exprese) obvyklosti je základem formální kontinuity lidské kultury v určitém období na určitém území, tedy toho, co se v archeologii zpravidla označuje jako archeologická kultura. Pojem archeologické kultury, který se plně rozvinul ve středoevropské archeologii 20.století, je jednou z nejvýznamnějších archeologických struktur; teorií exprese získává svoje vysvětlení.
Archeologická kultura je tou částí lidského světa, v němž žije jednotlivá komunita, stejně tak je ale vlastní i jiným komunitám, nejobvykleji těm, které žijí v bezprostředním okolí. Komunity, které spojuje jedna archeologická kultura, mají nejčastěji arbitrární symbolické systémy, které jsou buď stejné nebo se rozsáhle překrývají. Je pravděpodobné, že archeologická kultura sdílela také takový významný znakový systém, jakým je přirozený jazyk (případně skupina příbuzných jazyků). Není to ale bezpodmínečně nutné.
Formy exprese se mění v čase. Předmětem exprese se stává nejen tradice, nýbrž i směrované a široce akceptované (žádoucí) změny tradice jako je móda. Problémy exprese jsou zatím v archeologii málo prozkoumány.
Adaptace
První (ale nikoliv nutně nejdůležitější) rolí artefaktů je to, že jsou prostředky adaptace. Adaptací budeme rozumět přizpůsobení vnějšího přírodního světa k lidskému užitku, tedy nikoliv přizpůsobení člověka k vnějšímu světu a jeho změnám. Adaptace v tomto smyslu má hodně společného s praktickou činností, která se nazývá ekonomikou, respektive s tou částí ekonomiky, která se někdy označuje jako "výroba" (zemědělství, výroba nástrojů, textilu, keramiky, stavba příbytků atd.). Právě v případě adaptací se často artefakty zjednodušeně redukují na nástroje; preference nástrojů jakožto hybatelů dějin vyplývá z předpokladu, obvykle skrytého a nevyjádřeného, ale přesto považovaného za samozřejmost, že lidé trpí nouzí a proto "pokrok ve výrobních silách" zvyšuje naději na jejich přežití, pokud vůbec není jeho podmínkou. Artefakty, které nejsou nástroje, pochopitelně pravděpodobnost přežití nezvyšují a nebývají proto považovány za důležité.
Produkce lidského světa je ovšem tvořením, které je lidským cílem. V materialistickém pojetí je lidský svět (lidská kultura) pouze prostředkem, který umožňuje přežití (adaptační úspěch); v tomto pojetí je cílem lidské existence něco jiného než tvoření.
Následující tabulka ukazuje následnost jednotlivých stupňů v adaptaci přírody a jejich korelaci se základní periodizací pravěku.
|
nejstarší paleolit |
Výroba nástrojů izolací a přizpůsobením |
|
starší paleolit |
Výroba nástrojů formováním Oheň |
|
mladší paleolit |
Vznik kombinovaných a složených nástrojů, umění a rituálních objektů |
|
neolit |
Vznik zemědělství Vznik domů a osad |
|
eneolit |
Vznik krajiny (dlouhodobé osady, přílohy) Zavedení oradla |
|
doba bronzová |
Výroba kovů, zvláště mědi a bronzu |
|
doba železná |
Vznik metalurgie železa |
Pro pravěk je charakteristické, že většina adaptací probíhá v komunitách, ale některé zasahují do mimokomunitních areálů (charakteristicky těžba surovin).
Specializace
Druhým základem lidské společnosti je specializace při vytváření artefaktů, která je projevem určité diskontinuity; generuje vztahy mezi jednotlivci v rámci komunity, ale i vztahy mezi komunitami. Vztahy v komunitě vytvářejí rodinu a komunitu samu; vztahy za hranicemi komunity jsou pramenem společenských institucí v krajině. Specializace vede k nutnosti rozdělování artefaktů a k jejich směně, což je proces poměrně dobře sledovatelný na základě archeologických pramenů.
Základní společenské vztahy v období pravěku jsou:
Komunikace
Obvyklá je komunikace prostřednictvím přirozeného jazyka; často se podceňuje komunikace prostřednictvím artefaktů. Pochopitelné je to prostřednictvím oděvu, účesu, tetování, ale sdělovat myšlenky je možné téměř kterýmkoliv artefaktem, protože artefakty mají obvykle symbolický smysl, který se může stát nositelem zprávy.
Ke komunikaci prostřednictvím artefaktu je třeba kromě původce zprávy i jeho recipienta. Ten může být jen potencionální, ale musí být osobou schopnou zprávu přijmout. Na druhé straně není nutné, aby recipient zprávě dobře rozuměl. Obsah zprávy bude jen zřídka pro archeology rozluštitelný.
Zvláštním případem je komunikace s nadpřirozenými silami a bytostmi, která se realizuje v rituálech. Zde má archeologie široké pole činnosti, protože rituály jsou často archeologicky dobře dokumentovatelné. Pochopitelně je obtížné dešifrovat sdělení, které je v rituální komunikaci obsaženo.
Paradigmata jsou soubory problémů a jejich vzorových řešení, které charakterizují nějakou vědeckou komunitu v určité době. Paradigmata se získávají v průběhu profesionálního formování a jsou často neuvědomovaná. Po určité době se paradigma mění, protože není schopno odpovědět na nové otázky. Ke změně dochází obvykle náhle na základě ostré kritiky. Nové paradigma se snaží maximálně oponovat starému.
Romantické paradigma zaujímá větší část 19.století a není doposud dobře popsáno. Jeho důležitou součástí je hledání původu národů, které v nové době sídlely na nějakém území (ve střední Evropě Slovanů, Germánů, Keltů). Toto paradigma věří, že archeologické prameny jednoduše prodlužují minulost, která je známa na základě nejstarších psaných zpráv. Strukturou „nepsané“ minulosti se nezabývá.
Evolucionistické paradigma je silně ovlivněno Darwinovými teoriemi. Věří, že artefakty se vyvíjejí obdobně jako živé organismy. Z vyvíjejících se artefaktů vytváří diachronické struktury obvykle zvané periody. Jinými problémy než vyčleňováním period se toto paradigma nezabývalo. Švédský archeolog Oskar Montelius vyčlenil v „neolitu“ čtyři periody a v době bronzové šest period. Toto paradigma vzniklo v poslední třetině 19.století a bylo velmi aktivní ještě v prvních desítiletích 20.století; u amatérských archeologů u nás přežívalo až do 30.let 20.století. Některá z jeho chronologických schémat se používají dodnes.
Zatímco evolucionisté konstruovali diachronické struktury, kulturní historici první poloviny 20.století neměli o nějaké pravidelnosti v pramenech zájem. V kossinnovské variantě sledovali především historii etnik na základě archeologických pramenů. Zajímaly je migrace a míšení etnik jako historické události. Zatímco Gustav Kossinna sledoval pohyb artefaktů nesených etnickými skupinami, difuzionisté, v pozdním období reprezentovaní Gordonem Childem, sledovali difuzi: pohyb artefaktů prostorem bez detailní definice agenta. V české literatuře byl difuzionismus representovám především teorií vlivů (tzv. „vlivologií“). Předpokládalo se například, že v neolitu všechen „pokrok“ přinášely životodárné vlivy z jihovýchodu, odkud také v eneolitu přišla difuzní vlna zprostředkující měděnou industrii. Kulturně historičtí archeologové hojně využívali pojmu archeologické kultury (o které se dokonce někteří domnívali, že reprezentuje etnický, jazykový celek), ale jinak je pravidelnosti v archeologických pramenech příliš nezajímaly. Rovněž se nezabývali ekofakty, ekonomikou a společenskými systémy (pokud nevěřili, že jsou etnicky specifické).
Procesualisté (kteří si původně říkali „noví archeologové“) se na lidskou kulturu dívali jako na extrasomatický adaptivní systém. Kultura měla sloužit především k adaptaci k přírodnímu prostředí, ale zájem byl také o společenské systémy. Byla to jednostranná orientace na studium archeologických struktur v protikladu se zájmem kulturních historiků o události. Procesualisty nezajímaly migrace a difuze, nezabývali se symbolickými systémy. Procesualizmus jako první zavedl do archeologie metodologii empirických věd (testování hypotéz nebo modelů apod.) a také upozornil na problém transformací. Jeho hlavním reprezentantem v USA byl Lewis Binford, který svoje hlavní díla sepsal v šedesátých a sedmdesátých létech 20.století.
Paradigma postprocesuální vzniklo v 80.létech 20.století jako britská reakce na procesualismus. Jeho hlavním representantem byl Ian Hodder. Postprocesualisté popřeli „scientistní“ zájmy procesualistů a zabývali se téměř výlučně symbolickými systémy a vědomou kognitivní činností lidí. V praxi popřeli úlohu ekonomiky a v souvislosti s tím se nezajímali o přínos věd studujících ekofakty. V metodologii zastávali optimistické stanovisko, že archeologické prameny jsou vlastně svého druhu texty, které stačí jen přečíst a vyložit hermeneutickou metodou.