Únětické sekeromlaty se sedlovitým žlábkme v Čechách

Únětické sekeromlaty se sedlovitým žlábkem v Čechách.
Kamenné symboly v době bronzu?

Jan Turek - Vladimír Daněček

Tento článek nahrazuje příspěvek J. Turka na symposiu v Kravsku: Symbolika pohřebního ritu zvoncovitých pohárů.

V období kultury únětické se v Čechách a na Moravě objevují tak zvané sekeromlaty se sedlovitým žlábkem. Jsou vyrobeny převážně z jednoho typu horniny a v hmotné kultuře starší doby bronzové představují relikt kamenných nástrojů a zbraní eneolitických. Tento příspěvek si neklade za cíl úplný soupis nálezů těchto kamenných nástrojů v Čechách a jádrem sledovaného souboru jsou především exempláře z nalezišť v Praze a okolí.

Příslušnost tohoto typu artefaktů do období kultury únětické byla rozpoznána již A. Stockým (Stocký 1928, 12, Tab. XIX). Jen ve dvou případech pochází nález sekeromlatu z jasně definovaného nálezového celku. Jde o nález z kostrového hrobu č. XXIII z Polep (Dvořák 1926/1927) a ze sídlištní jámy z Ďáblic (Neustupný 1936-38, 122-125, obr. 1:4). Většina ze zde prezentovaných nálezů jsou zlomky pocházející převážně z povrchových nálezů na polykulturních výšinných sídlištích v Praze a okolí. Vzhledem k poměrně značnému množství těchto artefaktů uložených v různých muzejních sbírkách jak v Čechách tak i na Moravě lze jen litovat že jen tak malý podíl nálezů pochází z jednoznačně definovaných celků. Ani jeden ze známých kontextů navíc nenapomáhá jednoznačné interpretaci funkce těchto předmětů. Sekeromlaty bývaly nejčastěji interpretovány jako palice na roztloukání měděné rudy (Neustupný 1936-38. Interpretace zřejmě ztotožňuje sekeromlaty s masivními mlaty s oběžným žlábkem. Tyto mlaty, většinou vyráběné z valounů, byly skutečně používány k těžké práci patrně související s roztloukáním hornin a jsou známé z více pravěkých období. Žádné pracovní stopy na sekeromlatech se sedlovitým žlábkem však nenasvědčují podobně hrubé a nesporně abrazivní funkci. Dalším z argumentů proti této interpretaci je fakt, že zpracování měděné rudy probíhalo většinou přímo v místě ložiska což nesouhlasí s akumulací nálezů takovýchto „specializovaných“ nástrojů převážně ve středních Čechách a nikoliv v blízkosti známých ložisek měděné rudy. Jiná interpretace spíše uvažuje o jejich dřevorubeckém využití (Pleiner – Rybová 1978, 364). V obou případech je však třeba připomenout velkou metrickou variabilitu těchto nástrojů. Tak třeba ve vzorku námi analyzovaném se délka jednotlivých exempláře pohybuje od 7,4 do 26,2 cm. Proto zvažujeme-li praktické využití sekeromlatů jako nástrojů je zřejmě možné uvažovat o více různých funkcích v závislosti na rozměrech jednotlivých artefaktů, které si i přes své různé uplatnění uchovávaly podobnou formu.

Povrch sekeromlatů byl ve většině případů zdrsněn jemným otloukáním – pemrlováním (termín užívaný např. ve stavebnictví pro záměrné zdrsnění plochy kamene). Zpravidla jen ostří a partie žlábku, které byly zakryty úvazem k topůrku, zůstaly hladké. Horní část sekeromlatu je vždy zbroušena do plochy, v některých publikacích je tato plocha mylně považována za spodní část artefaktu, na kterou mělo navazovat topůrko (Neustupný 1936-38, 122-123, ), v Pravěkých dějinách Čech je však ďáblický sekeromlat již zobrazen správně (Pleiner – Rybová 1978, 340 – Fig. 90:20). Ostří směrem dolů mírně obloukovitě ustupuje. Týl sekeromlatů bývá oblý, někdy mírně zahrocený, často připomínající společně s tvarováním sedla falus.

Velmi významnou charakteristikou sekeromlatů se žlábkem je volba kamenné suroviny. V našem souboru byly téměř všechny předměty vyrobeny z porfyritu. Jde o efusivní paleovulkanickou horninu, jejíž metamorfóza často ztěžuje petrografickou diagnózu. Porfyrit může lokálně nabývat různých barev od černé a šedé, přes zelenavou až po načervenalou a vyznačuje se světlejšími či tmavšími vyrostlicemi. U nás se porfyrity vyskytují především v křivoklátsko-rokycanském či kozohorském pásmu. První jmenovaná oblast je tvořena pruhem staropaleozoických efusivních prvohorních hornin,které vystupují při západním okraji Barrandienu ve směru severovýchod-jihozápad mezi Křivoklátem a Lhotou u Zbiroha, v délce 28 km a šířce 4-6km. Petrografická povaha efusiv je poměrně velmi málo známa. Pásmo je tvořeno porfyrickými, značně metamorfovanými horninami, většinou velmi jemnozrnnými a felsitickými. Severozápadní část pásma je budována převážně porfyrity, jihovýchodní pak křemennými porfyry. Ve starší době bronzové tak, po období závěru eneolitu vyznačujícího se heterogenní volbou surovin, nastává opět doba určité fixace na jeden typ suroviny. Specificky volená surovina se navíc pojí s konkrétní typ artefaktu.

Nálezy sekeromlatů se sedlovitým žlábkem se zřejmě váží spíše k pozdějším fázím únětické kultury. Pro období protoúnětické nejsou tyto nástroje zatím doloženy, v hrobech tohoto období byly v Čechách dokumentovány jen 3 kamenné sekery a přibližně stejný počet seker pazourkových (Matoušek 1982). Také nálezy dalších typů kamenných sekeromlatů v únětických hrobech jsou poměrně vzácné. Lze zmínit vrtané sekeromlaty z hrobu LVIII v Březně u Loun (Pleiner – Rybová 1978, 370-371, obr. 103:1) nebo z mohyly v Litoradicích (Hájek 1954,176, 133, Obr. 9:10), či případně sekeromlat z Dobřichovic (Neustupný 1943, 147, Abb. 9:2a, b). Některé z těchto nálezů však mohou být druhotně užívané starší sekeromlaty, tak jako tomu bylo v případě neolitického sekeromlatu v jednom ze staroúnětických hrobů v Praze - Jinonicích (J. Kovářík, nepublikovaný výzkum z roku 1984).

Brandýsko – malý sekeromlat vyrobený z černého jemnozrnného porfyritu (obr. 3:4), uložen ve sbírkách OM v Brandýse nad Labem.

Horoměřice (okr. Praha-západ) úplně zachovaný sekeromlat, světle šedý porfyrit, uložení: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, př. č.149/71, inv. č. 23098, zde nezobrazen.

Holubice (okr. Kladno) úplně zachovaný sekeromlat, světle šedý porfyrit, uložení: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, inv. č. 23059, zde nezobrazen.

Praha-Bohnice – Zámka, zlomek břitu se sedlem ze šedého porfyritu (obr.5:2) a dva zlomky porfyritových polotovarů sekeromlatů se sedlovitým žlábkem (obr. 5:3 a 4), uloženo v Muzeu hl. m. Prahy.

Praha – Šárka – sedm zlomků sekeromlatů, všechny vyrobeny z různých druhů porfyritu (obr. 4:1-6 a 5:1), uloženo v Muzeu hl. m. Prahy.

Praha-Vinoř – Kamenný stůl, dva zlomky sekeromlatů z šedého (obr. 3:3) a hnědočerveného (obr. 3:2) porfyritu. Z této lokality pochází jěště jeden únětický sekeromlat vrtaný vyrobený rovněž z porfyritu (Turek – Daněček – Kostka 1998)

Praha – bližší naleziště neznámé. Masívní sekeromlat s převážně pemrlovaným tělem a leštěným ostřím a žlábkem (obr. 2). Na vrchní ploché straně se snad dokonce jeví oleštěný proužek snad jako pozůstatek respektive otisk jakéhosi klínku, který mohl být zatočen do úvazu sekery k topůrku.

Zápy (okr. Praha-východ) – sekeromlat z tmavě hnědého porfyritu (obr. 3:1), nález je uložen ve sbírkách OM v Brandýse nad Labem (př.č. 471/81).

Chceme-li se pokusit interpretovat význam kamenných sekeromlatů v kultuře únětické je třeba tak učinit v kontextu hmotné kultury tohoto období. V době plně rozvinuté kultury únětické byly již kamenné sekery, jako hlavní dřevoobráběcí nástroj plně nahrazeny sekerami bronzovými. Bronzové sekery, které známe zpravidla z depotů se neobjevují v pohřebních nálezech a určitou prestižní roli v pohřební výbavě tak hrají bronzové dýky, případně výjimečně kamenné či bronzové sekeromlaty (Pleiner – Rybová 1978, 370-371, obr. 103:1, 2). Je možné, že zde diskutované kamenné sekeromlaty byly jakýmsi reliktem starších eneolitických symbolů moci, nebo že sloužily k nějakým ritualizovaným či přímo rituálním úkonům a jako určitý projev konservatismu přežívaly i v době širokého uplatnění bronzu. Podobně tomu bylo třeba v případě pazourkových nožů, které byly tradičně používány na rituální porážku a porcování zvířat v egyptských zádušních chrámech ještě v období Nové říše, ba i v době římské (Ikram 1995, 69-70).

Svůj symbolický význam mohla v případě únětických sekeromlatů hrát také ortodoxní volba specifického typu kamenné suroviny, ale i záměrné zdrsnění jejich povrchu, což mohlo mít význam jako opak hladkého povrchu bronzových odlitků. Významným aspektem pro hodnocení symboliky sekeromlatů se žlábkem může být již zmíněný falický tvar. Toto může snad mít nějakou souvislost se symbolismem mužských patriarchálních principů tak, jak jsou předpokládány pro předchozí období závěru eneolitu (Neustupny 1967). Doklad falické symboliky známe například z hrobu kultury zvoncovitých pohárů ze Stehelčevsi (Hájek 1961). Falické konotace jsou předpokládány také pro další pravěké kamenné nástroje (Patton 1993). Mužský či falický symbolismus kamenných seker je zřejmě reprezentován také v neolitických armorických galeriových hrobkách v Bretani, kde ženské figurky bývají nalézány ve vchodových partiích a motivy seker v hlavní pohřební komoře. M. Patton rovněž popisuje symbolické uložení sekery v hrobce „Grand Tumulus“ v Mané-er-Hroëk v Bretani. Dva kulovité závěsky a velká kamenná sekera s hrotitým týlem pronikajícím do hlazeného kamenného kroužku. Předměty byly zřejmě záměrně sestaveny tak, aby personifikovaly mužské a ženské genitálie v symbolickém spojení pohlavního aktu (Patton 1993, 31, plate 2.2.). Podobná symbolika může být spatřována v rytině na stěně další bretaňské chodbovité hrobky v Gavrinis zobrazující sekeru upevněnou do objímky v topůrku (Patton 1993, 31, figure 2.6.).

Sekeromlaty se sedlovitým žlábkem v české a moravské únětické kultuře mohou být snad považovány za pozůstatky eneolitického symbolismu, které přežily až do plně rozvinuté doby bronzové právě díky určité rituální a společenské tradici.

The Únětice saddle groove battle axes in Bohemia. Stone symbols in the age of bronze.

Several stone saddle groove battle axes were recorded in Bohemia and Moravia. These stone artefacts are usually unstratified isolated finds. Their connection to the early Bronze Age Únětice Culture was established according to finds from a burial context at Polepy (grave XXIII, Dvořák 1926/1927) and from a settlement pit excavated in Prague-Ďáblice (Neustupný, J. 1937). Their surface is usually purposely coarsend and only these parts that were originally covered with the hafting bondage remained polished. The butt of the battle-axes is usually rounded or slightly pointed resembling a phallus in its shape. These battle-axes appear in the fully developed Únětice Culture, when the bronze axes and other bronze made woodworking tools were commonly used. The puzzle is the use of these stone battle-axes in the time of bronze tools. Some interpretations suggest them to be pounders for crouching the copper ore (Neustupný, J. 1936-38, Pleiner – Rybová 1978, 340 – Fig. 90:20, 364). This explanation does not seem to be supported by the varying dimensions of these artefacts (lenght 7-26 cm) and any traces of wear that could possibly suggest their use for this kind of work has not been recorded. Also the crushing and processing of ore is usually taking place right on the spot, where it was extracted. These battle-axes are however distributed all over the Únětice settled area and they do not seem to concentrate around the known outcrops of the copper ore. The vast majority of saddle groove battle-axes were made of Proterozoic porhyrite, this igneous rock has its natural appearance in the Křivoklát-Rokycany area. The preference for this type of material is very strong. In the classical phase of the Únětice Culture bronze became the common material for production of tools. After almost two thousand years of knowledge of copper metallurgy In Central Europe, stone was fully substituted by metal. This change seems to have been rapid and happened during some transition period, which was probably the Proto- and Early Únětice Culture. Unfortunately tools and weapons appear only rarely in the burial context of the Early Únětice Culture (Matoušek 1982) and as the evidence of settlement finds is scarce it is very difficult to document this process of transition. Within the Proto-Únětice cemeteries in Bohemia only 3 axes were recorded, two exotica flint axes imported from Northern Europe and one polished one. The bronze axes became common in the classical period of the Únětice Culture, however the majority of them are known from hoards. In the classical Únětice graves axes of both materials are generally rare. This means that axes were not used as funerary goods, they however appear in hoards as votive offerings. In the case of stone battle-axes the interpretation of their meaning is limited by the lack of information on the context of their deposition. I presume their use was mainly symbolic, a kind of relic of the old symbols of power as they were used in the Corded Ware Culture. Most of the woodworking was maintained by the new bronze tools so what practical function might these stone battle-axes have had? It may well be possible, that they were used for ritual purposes of some kind, such was the case of flint knives used in Egypt throughout the New Kingdom up to the Roman period for ritual butchering (for further discussion see Ikram 1995,69-70). This interpretation should be considered in the context of other characteristics of these battle-axes, such as the deliberate choice of the same raw material for most of them, great variability in their sizes, their pecked-roughened surface which seems to be in opposition to smooth metal and last but not least their distinctive phallic shape. This may suggest a certain continuity of the symbolism of male patriarch principles, as is presumed for the preceding Late Eneolithic period (Neustupný 1967). The evidence of stone phallic symbols is known from the Bell Beaker grave from Stehelčeves in Central Bohemia (Hájek 1961). The phallic connotation of some prehistoric stone axes has also been considered (Patton 1993). Male or phallic symbolism of axes seems to be represented in some Neolithic Armorican gallery graves, where female figurines are found in the antechamber and an axe motive in the main burial chamber. M. Patton also describes a symbolic deposition found in a chamber of the Grand Tumulus of Mané-er-Hroëk in Brittany. Two spherical pendants and a large axe with pointed butt-end are penetrating a polished stone ring. These artefacts are probably supposed to act as a personification of male and female genitals arranged into the position of a symbolic intercourse (Patton 1993, 31, Plate 2.2.). A similar symbolic expression may be seen in the carving of a “hafted axe” found in the passage grave of Gavrinis (Patton 1993, 31, figure 2.6.).

It is possible that the battle axes with the saddle groove of the Únětice Culture are a kind of stone relic of Eneolithic symbolism that survived into the period of the fully developed Bronze Age thanks to some kind of ritual or social tradition.

Dvořák, F. 1926/1927: Pohřebiště Únětické kultury v Polepech u Kolína – Das Gräbrfeld der Aunjetitzer Kultur von Polep bei Kolín, Památky archeologické 35, 22-44.

Edmonds, M. 1995: Stone tools and Society. Working Stone in Neolithic and Bronze Age Britain, Batsford, London.

Hájek, L. 1954: Jižní Čechy ve starší době bronzové, La Bohême méridionale à l’âge du bronze ancien, Památky archeologické 45,115-192.

Hájek, L. 1961: Kostrový hrob kultury zvoncovitých pohárů ze Stehelčevsi - Ein Skelettgrab der Glockenbecherkultur aus Stehelčeves, Památky archeologické 62, 138-148.

Ikram, S. 1995: Choice cuts. Meat production in Ancient Egypt. Orientalia Lovaniensia Analecta 69, Leuven.

Matoušek, V. 1982: Pohřební ritus rané únětické kultury v Čechách – Der Grabritus der frühen Aunjetitzer Kultur in Böhmen. Praehistorica X – Varia Archaeologica 3, Praha, 33-52

Neustupný, E. 1967: K počátkům patriarchátu ve střední Evropě – The beginnings of patriarchy in Central Europe, Praha.

Neustupný, J. 1936-38: Únětická závaží a sekeromlaty se žlábkem, Aunjetitzer Tongevichte und Rillenäxte. Památky archeologické 41, 122-125.

Neustupný, J. 1943: Schnurkeramische Vorläufer der Aunjetitzer Hammeräxte aus Stein, Wiener Prähistorische Zeitschrift 30.

Patton, M. 1993: Statements in stone. Monuments and society in Neolithic Brittany. Routledge, London and New York.

Turek, J. 1997: Nález misky typu „Lublaňských blat“ z Prahy Šárky. Úvahy o významu eneolitických opevněných výšinných sídlišt. The bowl of the „Laibacher Moor“ type from Prague - Šárka. Thoughts on the social significance of Eneolithic fortifications. Archaeologica Pragensia 13, 29-37.

Turek, J. – Daněček, V. – Kostka, M. 1998: Kamenný stůl - polykulturní pravěké sídliště v Praze Vinoři. The non-destructive survey of the prehistoric site „Kamenný stůl” at Prague - Vinoř. Archaeologica Pragensia 14.