Archeologický výzkum novověké vesnice v Čechách

Archeologický výzkum novověké vesnice v Čechách

Martin Dohnal - Pavel Vařeka

Etnologický ústav AV ČR, Praha
katedra archeologie, ZČU v Plzni
email: vareka@kar.zcu.cz

Malý zájem věnovaný archeologii novověké vesnice v Čechách odpovídá úrovni postmedievální archeologie, jejíž rozvoj je přes slibné podněty zejména v 80. letech (cf. Smetánka – Žegklitz 1990) u nás dosud v počátcích. Tři desítky archeologicky zkoumaných vesnických lokalit ze 16. – 18. století můžeme podle druhu výzkumu a charakteru zjištění rozdělit do několika kategorií. Naprosto převládají menší záchranné akce, převážně dohledy při hloubení inženýrských sítí v intravilánech, které dokumentovaly na řezech výkopů archeologické situace z novověku. Nejčastěji byly zachyceny jámy nebo další zahloubené objekty¹⁾, vrstvy či souvrství²⁾ a ojediněle též relikty staveb.³⁾ Pouze v několika případech se podařilo realizovat plošný odkryv usedlostí nebo jejich částí v jádrech žijících vesnic⁴⁾ a v Libkovicích na Mostecku se v 90. letech uskutečnil rozsáhlý předstihový výzkum vesnického sídla zanikajícího v současnosti.⁵⁾ Výjimečné jsou dosud také sondáže v interiérech zachovaných vesnických staveb.⁶⁾ Malá pozornost byla věnována zaniklým vesnicím, a to jak povrchovým průzkumům, tak odkryvům.⁷⁾ Značné možnosti archeologického výzkumu novověkého horského osídlení dokumentují ojedinělé výzkumy v Krkonoších.⁸⁾ Pouze malá část výzkumů novověkých vesnic byla dosud zpracována a dočkala se souhrnnější publikace (např. Dohnal – Vařeka 1997; Gabriel 1994; Kalferst – Sigl 1990; Nováček 1997b; Richterová 1982a).

Pro postižení velikosti některých vesnic je možné využít již od mladšího středověku nejstarší urbáře a v novověku se množství pramenů pro stanovení počtů osedlých stále rozšiřuje. Mnohem komplikovanější je však využití psaných pramenů (zvl. urbářů, pozemkových knih a katastrů) pro rekonstrukci vývoje půdorysného uspořádání vesnického jádra. Studie zaměřené na řešení sledované problematiky byly dosud realizovány spíše výjimečně (Borák 1965; Petráň 1977; 2000; Dohnal – Vařeka 1997) a jejich výsledky naznačují limity písemných pramenů pro detailní poznání změn struktury vesnic. Pouze výjimečně je možno sledovat změny v předbělohorském období a usedlosti zanikající před zavedením popisných čísel v letech 1770 – 1771 můžeme lokalizovat jen v ojedinělých případech. Řadu dílčích proměn uspořádání vesnice písemné prameny nepodchycují vůbec. Detailní informace o půdorysném uspořádání všech vesnic poskytují až mapy stabilního katastru z doby před polovinou 19. století.⁹⁾

Při výzkumu české středověké vesnice byly testovány možnosti zpětného promítnutí svědectví map stabilního katastru o velikosti a půdorysném uspořádání vesnic do pozdního, případně vrcholného středověku. Na základě komparace nejstarších urbářů a daňových rejstříků s údaji berní ruly a map stabilního katastru bylo konstatováno, že řada vesnických sídel nedoznala výrazné změny velikosti a že u vesnic s pravidelným návesním uspořádáním můžeme s jistou mírou opatrnosti hledat na mapách stabilního katastru odraz přibližné podoby vsí z předhusitského období (Smetánka – Klápště 1981, 446 – 447). K podobným výsledkům dospěla také komparace počtů osedlých uváděných knihou počtů města Loun pro skupinu vesnic na jihovýchodním okraji Českého středohoří (Raná, Mnichov, Odolice, Sinutec), které jsou dobře srovnatelné se situací evidovanou mapami stabilního katastru (Klápště 1994, 131).

Předpoklad dlouhodobé kontinuity velikosti a struktury některých vesnických sídel s normovým půdorysem od vysazení ve vrcholném - pozdním středověku do předindustriálního období potvrzují odkryvy některých lokalit. V Libkovicích na Mostecku se rámcově ve 2. polovině 13. – 14. století zformovala vesnice dvouřadého návesního typu, která se bez výrazných změn zachovala až do roku 1842, kdy byla zachycena na mapě stabilního katastru (Nováček – Vařeka 1993; 1997, 432). Archeologie dokumentuje pouze zánik usedlosti neznámého charakteru na sklonku středověku (vzhledem k nálezovému souboru nelze vyloučit vyšší sociální prostředí), která svým situováním na okraji jižní části intravilánu vystupuje z pravidelné půdorysné dispozice (Vařeka 1998). Zřejmě od 18. století dochází ke vzniku zástavby v prostoru návsi.

Výzkum předhradí libického hradiště překrytého dnešní vesnicí zachytil archeologické situace z pozdního středověku - novověku (zejména dvojici manských usedlostí) prokazující konstituování základní půdorysné osnovy jádra vsi již v mladším středověku, které přetrvalo bez větších změn až do současnosti. Středověké a novověké usedlosti jsou situovány převážně pod dnešní zástavbou kolem návsi (Justová 1980, 258 - 260; 1981, 48 - 50; 1985, 315 - 316).

Kromě dlouhodobé kontinuity dokládají písemné i archeologické prameny také celkové i dílčí změny struktury vesnických jader v průběhu novověku. Vedle částečného či úplného pustnutí vsí v časném novověku docházelo k proměnám půdorysného uspořádání zejména v důsledku obnovy vsí po devastaci za třicetileté války, ale také ve 2. polovině 18. – počátku 19. století v souvislosti s růstem počtu obyvatel a dělením usedlostí.

V Srlíně na Bechyňsku se podařilo propojit výpověď písemných pramenů s výsledky archeologického výzkumu (Dohnal – Vařeka 1997). Analýzou písemných pramenů byla doložena značná proměna uspořádání vesnice ve 2. polovině 17. století v souvislosti s obnovou vsi po třicetileté válce. V předbělohorském období tvořilo vesnici zřejmě 9 usedlostí, z nichž berní rula uvádí 2 grunty osedlé. V pozemkové knize z roku 1692 jsou zachyceny 2 grunty a 11 chalup. Pouze u 2 selských gruntů (jediné osazené statky zmiňované berní rulou; dnešní čp. 8 a 42) se podařilo rozborem písemných pramenů prokázat sídelní a prostorovou kontinuitu sahající pravděpodobně do předbělohorského období. Podle pramenů psaných byly ostatní usedlosti vysazeny nově ve 2. polovině 17. století bez prostorové kontinuity se starším osídlením. Svědectví písemných pramenů potvrzuje archeologie. Na parcele č. 782/11 (dům čp. 39) byly zjištěny 2 fáze zaniklého domu z novověku, který nerespektuje uspořádání současné usedlosti. Starší stavba zaniká zřejmě v období třicetileté války a mladší dům zanikl požárem někdy na konci 17. - počátku 18. století a nebyl již obnoven. Na jeho místě byl nejspíše v roce 1789 postaven nový dům s kontinuitou do současnosti, který nerespektoval uspořádání zaniklé stavby (tu navíc porušila cesta zachycená na mapě stabilního katastru).

Gruntovní knihy doložily, že 13 usedlostí zmiňovaných v roce 1692 bylo prostorově stabilizováno a zachovalo se do současnosti. Velikost vesnice doznala změny za raabizace v roce 1776, kdy v prostoru vrchnostenského dvora vzniklo 6 (7 ?) usedlostí. K završení stabilizace půdorysu vesnice došlo na konci 18. – počátku 19. století, kdy bylo založeno téměř 40 domů.

Zajímavý doklad proměn mikroreliéfu vesnice způsobeného akumulací štěrkopísků v novověku poskytnul záchranný archeologický výzkum v Bdeněvsi na Plzeňsku (Nováček 1997b). Písemné i archeologické prameny současně prokazují zásadní proměny vesnice v 17. – 18. století, kdy došlo ke změnám v půdorysném uspořádání, ve velikosti a v komunikačního schématu vesnice. V letech 1655 – 1788 se ztrojnásobil počet usedlostí a ve 2. polovině 18. století zřejmě došlo k plánovité úpravě jižní poloviny vsi.

V Ostrovci (okr. Rokycany) na jihozápadním okraji Křivoklátských lesů se předstihový archeologický výzkum zaměřil na prostor roubeného domu založeného mezi lety 1778 – 1783 a zaniklého v roce 1947 (Nováček 1997a). Stavba vznikla na místě staršího vrchnostenského dvora, který byl rozparcelován v důsledku raabizace. Archeologie tak přímo dokumentovala proces, který proměnil celou řadu půdorysů vesnických sídel. O změnách ve struktuře vesnice svědčí také objev reliktů tvrze pod novověkým domem, která zanikla v průběhu 15. století a nebyla již obnovena (ibid.).

Jednu ze základních oblastí studia novověké vesnice představuje problematika uspořádání usedlostí, půdorysné, funkční struktury a konstrukce obytných a hospodářských staveb. Přestože je ze 16. – 18. století oproti vrcholnému a pozdnímu středověku dochováno nesrovnatelně více historických a ikonografických pramenů a současně známe z tohoto období stále se rozšiřující soubor dochovaných vesnických staveb, nejsou naše znalosti zakládající se na těchto druzích pramenů dostatečně reprezentativní a v případě řešení mnohých otázek se pohybujeme pouze v rovině hypotetických předpokladů.

Využití postmedievální archeologie pro výzkum novověké vesnické architektury je dosud v počátcích. Ve srovnání s možnostmi dalších oborů nabízí archeologie studium diachronního aspektu vývoje zkoumané lokality, spočívající mimo jiné v analýze vzájemných stratigrafických vztahů jednotlivých fází a mikrofází uchovaných nadzemních konstrukcí a jejich zaniklých, „archeologizovaných“ částí. Archeologie tak umožňuje svými metodami sledovat vývoj usedlostí a jejich zástavby v čase dlouhého trvání, který u řady nejstarších usedlostí spojuje období vrcholného - pozdního středověku s novověkem a v řadě případů dokonce se současností. Za nezbytný považujeme již dříve zdůrazňovaný archeologický výzkum ohrožených vesnických domů v intravilánech v kombinaci s rozborem dalších pramenů (Vařeka 1992, 18). Ideální kombinace archeologického výzkumu a stavebně historického průzkumu vesnické architektury se uplatňuje dosud ojediněle (cf. výzkum rychty ve Zbečně; Ebel - Škabrada. 1994; Gabriel 1994).

Ve vesnicích s dlouhodobou kontinuitou půdorysného uspořádání dokumentuje archeologie základní prostorové vymezení usedlostí již na sklonku vrcholného - pozdního středověku, byť vnitřní uspořádání usedlostí mohlo doznat dílčí změny (Nováček – Vařeka 1997). Prostorově nejstabilnějším prvkem byl dům, jehož základní umístění v usedlosti se ve zkoumaných případech neměnilo, ale docházelo k dílčím posunům v podélné a příčné ose. V Libkovicích pocházejí základy jader soudobých domů z časného novověku (Nováček – Vařeka 1997, 432). V usedlosti čp. 13 je doložena kontinuita umístění stodoly minimálně od 17. století, zatímco v usedlosti čp. 43 dokumentujeme zánik hospodářských staveb indikovaných kůlovými jamkami za dvorní štítovou částí domu nejspíše v průběhu novověku (ibid.). V Češnovicích (okr. České Budějovice) je na sklonku 15. století nahrazen starší zaniklý dům stavbou shodné orientace (okapově ke komunikaci) a zřejmě i srovnatelné velikosti. Poslední stavební fázi tvoří klasicistní dům z roku 1818, u kterého sledujeme dílčí prostorový posun v podélné i příčné ose. Dochází také k otočení funkční struktury – na místě zaniklé komory z pozdního středověku byla situována světnice (vnitřní strukturu domu 2. fáze neznáme). Základní situování domu v rámci usedlosti zůstává však od pozdního středověku až do demolice v roce 1995 nezměněno (Militký – Vařeka 1997).

Proměnu starší štítové orientace domu v mladší okapovou dokládá torzovitě dochovaná situace ve Slivenci v Praze 6 (Vařeka 1997). Pod domem čp. 7 částečně zbořeným v roce 1996 byly zjištěny kamenné základy (podezdívky ?) starší stavby o šířce 4,7 m orientované štítově ke komunikaci. Přesnější datování však archeologické nálezy neumožňují. Mladší stavbu s okapovou orientací zachycuje mapa stabilního katastru z roku 1840, starší stavbu vymezuje post quem vrstva s vrcholně středověkou keramikou. K proměně orientace domu došlo zřejmě v průběhu novověku.

Archeologie může doložit některá zařízení situovaná v prostoru dvora, jak se to podařilo při záchranném archeologickém výzkumu v usedlosti čp. 1 v Radosticích (okr. České Budějovice; výzkum J. Militký a P. Vařeka, nepubl.). Ve dvoře před domem proťala rýha kromě novověkého souvrství také pozůstatek chlebové pece ze 17. – 18. století. Dokumentujeme tak starou tradici samostatných pecí stavěných ve dvoře v této oblasti, kterou nepodchycuje etnografický materiál.¹⁰⁾

Zcela ojedinělým příspěvkem k poznání horského osídlení jsou dva výzkumy v Krkonoších. První se zaměřil na průzkum a dílčí odkryv objektu u pramene Labe, který sloužil v 1. polovině 18. století jako seník, mezi lety 1748 – 1765 jako horská bouda a na konci 18. století opět jako seník (Lokvenc – Bartoš – Švec 1973; Bartoš 1976). Druhý výzkum poskytnul rozsáhlé informace o Staré Boudě u Špindlerova Mlýna založené před rokem 1765 a zanikající mezi lety 1893 – 1915 (Kalferst – Sigl 1990). Tyto výzkumy dostatečně reprezentují možnosti archeologie pro poznání nejmladší fáze sídelního postupu v Čechách, který dosáhnul v 18. století až na horské hřebeny i pro studium tzv. budního hospodářství na horských lučních enklávách.

Značné možnosti povrchového průzkumu s využitím geodeticko – topografického výzkumu pro poznání uspořádání usedlosti i půdorysu domu byly nejlépe doloženy v případě Německé Lhoty (k. ú. Kamenné Žehrovice, okr. Kladno) zaniklé v době třicetileté války s mimořádně kvalitně zachovanými terénními relikty staveb (Richterová 1981; 1982a). Jedinečná je u této lokality také možnost komparace archeologických dat se svědectvím písemných pramenů (urbáře, pozemkové knihy). Průzkum ozřejmil strukturu půdorysného uspořádání zánikového horizontu dvou usedlostí a odkryvem byly získány informace o podobě dalšího gruntu z doby třicetileté války.

Postmedievální archeologie přispívá především k poznání přeměny dýmné jizby ve světnici zbavenou podstatnou měrou kouře. Proměna jizby ve světnici nespočívá svým významem pouze v odlišném uspořádání domového interiéru a otopného zařízení, ale celý proces je pevně spjat s radikální reorganizací výbavy vesnického domu a kvality života v něm (srov. např. Pražák 1966, 333; Vařeka - Petráňová - Plessingerová 1988, 202). Uplatnění archeologie při sledování tohoto procesu spočívá jak v odkryvech reliktů vlastních otopných zařízení v interiérech vesnických domů a stanovení jejich vývoje, tak i v nálezech kachlů ve venkovském prostředí (např. v odpadních souvrstvích, destrukčních zánikových horizontech atd.).

Příkladem archeologického výzkumu otopného zařízení v interiéru vesnického domu je drobný odkryv ve světnici roubeného domu čp. 22 ve Zbečně (okr. Rakovník), který významně doplnil zjištění stavebně historického průzkumu (Gabriel 1994; Ebel – Škabrada 1994). V severním rohu světnice se podařilo prozkoumat pozůstatek pece oválného půdorysu s ústím orientovaným k jihu, která zanikla zřejmě někdy po roce 1600.

Nálezy kachlů dokládají existenci kamen a tím nepřímo i prosazení světnice ve vesnickém domě v Čechách již na sklonku středověku. Nálezy pocházejí ze zaniklých vesnic (např. Kokot, okr. Plzeň - sever/Rokycany – Anderle – Rožmberský 1994; Palčice, okr. Písek - Fröhlich 1986, 94 – 95; Vojkov, okr. Praha - východ - Vařeka 1989; 1992, 16) i z jader žijících vsí (Libkovice, okr. Most – např. Vařeka 1998; Všešímy, okr. Praha – východ, nepubl.).¹¹⁾ Ve zkoumaných vesnicích 16. – 17. století v Čechách představují již fragmenty kachlů běžný druh nálezů,¹²⁾ což potvrzují také četná svědectví pramenů psaných (např. Petráňová – Vařeka 1987, 280). Vedle nádobkových kachlů (Richterová 1981, 477) se na české předbělohorské vesnici setkáváme podle archeologických nálezů také s komorovými kachli s rozmanitou výzdobou (Richterová 1982b, 529; Nechvátal 1966a). Zajímavé doklady pozdně gotických a renesančních komorových kachlů poskytl výzkum v Libici nad Cidlinou (Justová 1981, 49 - 50).

Četné doklady kachlových kamen z časně novověké vesnice pocházejí také z Moravy. Z výzkumu zahloubeného objektu umístěného v areálu habánské vsi u Strachotína (okr. Břeclav) pochází nález patrně kompletního kamnového tělesa opatřeného navíc pečící troubou (Pajer 1990). Archeologický výzkum v Dolních Věstonicích (okr. Břeclav) poskytl zlomky kachlů datované do poloviny 16. století (Kundera - Měřínský 1987). Přímou výrobu pozdně gotických a renesančních kachlů ve vesnickém prostředí doložil vykopávkami H. Landsfeld v Dambořicích na Ždánicku (okr. Uherské Hradiště - Landsfeld 1950, 142 - 144) a nepřímými indiciemi byla naznačena možnost raně novověké habánské kachlové produkce v Ostrožské Nové Vsi (okr. Uherské Hradiště - Landsfeld 1950, 144). V Čechách může indikovat výrobu kachlů ve vesnickém prostředí v 1. polovině 16. století nález v zaniklé vsi Oujezdec (okr. Mělník, Dreslerová 1995).

Přeměnu jizby ve světnici je možné sledovat také na základě studia dalších archeologických nálezů. Odstranění dýmného provozu z hlavní obytné místnosti bylo u nejbohatších usedlostí provázeno opatřením okenních otvorů výplněmi se skleněnými terčíky (Vařeka - Petráňová - Plessingerová 1988, 202). Z českého prostředí jsou okenní terčíky doloženy nálezy z výše zmíněného zaniklého Oujezda (Dreslerová 1995), dále z výzkumu v Libici nad Cidlinou (Justová 1980, 260; 1981, 49 - 50; 1985, 315 - 316), z Německé Lhoty (Richterová 1981, 477), Srlína (Dohnal – Vařeka 1997) a Libkovic (Nováček - Vařeka - Klápště 1993, 50). Tyto artefakty se dosud v archeologických situacích objevovaly vždy společně s nálezy kachlů, což podporuje jejich interpretaci jakožto nepřímých dokladů existence světnice zbavené dýmu.

Také k poznání vybavení novověkého vesnického domu nábytkem může archeologie významně přispět nálezy uzavíracích mechanismů a kovových součástí nábytku.¹⁴⁾

Ukládání stavebních obětin, které je součástí pověrečných představ a zvyklostí spojených se stavbou vesnického domu (srov. Vařeka 1991; 1994), dokumentuje nález lžícového nebozezu uloženého pod podezdívkou vesnické usedlosti v Srlíně zřejmě v 17. stol. (Dohnal - Vařeka 1997, 92).

Nejběžnějším archeologickým nálezem je kuchyňská a stolní keramika, která poskytuje zprostředkované svědectví o stolování a přípravě pokrmů na vesnici. Rozbor keramiky umožňuje sledovat zásobování vesnického prostředí v rámci tržních okruhů a nabízí studium celé řady dalších otázek. Dosud byl analyzován reprezentativní vzorek keramiky (téměř 3.000 zlomků) ze zánikového horizontu domu mladší fáze v Srlíně na Bechyňsku datovaného do konce 17. – 1. poloviny (počátku ?) 18. století (Dohnal – Vařeka 1997). Naprosto převažovala režná keramika tvrdě pálená v redukčním prostředí (95 % všech nálezů), kterou doplňovala oxidačně pálená keramika s vnitřní (ojediněle oboustrannou) olovnatou glazurou. U morfologicky určitelných fragmentů zjišťujeme nejčastěji hrnky a hrnce (celkem 68 %), dále se setkáváme s širokými nízkými mísami i s tzv. pernicemi (celkem 12 %), trojnožkami (11 %), džbány (4 %) a zvonovitými poklicemi (4 %). V tomto souboru byl zjištěn v kontextu rurálního prostředí naprosto ojedinělý zlomek tzv. mezzomajoliky, jenž je v porovnání s ostatními zástupci z dosud poznané skupiny těchto keramických výrobků výjimečný také z morfologického a technologického hlediska, neboť se jedná o džbán nebo hrnec (Dohnal - Vařeka 1997, 92 – 94; Štajnochr 1998, 436, 451 - 452).

Další archeologický soubor raně novověké keramiky pocházející z vesnického prostředí analyzoval B. Nechvátal. Tento celek je datován do doby nejdříve ke konci 1. poloviny 16. století (Nechvátal 1969 I. , 87 - 95, II. , 145 - 153, III., 60 - 62). V souboru jsou tvarově zastoupeny především hrnce menší a střední velikosti s uchem, či bez ucha, džbány, pokličky miskovitého i zvonovitého tvaru a trojnožky. Poleva se vyskytuje pouze na menší části keramických fragmentů. Ve výzdobě se kromě svazku vodorovných rýh uplatňuje červené malování a plastické prstování.

Archeologický výzkum v Libici nad Cidlinou poskytl doklad užití specifické keramiky, loštických pohárů na sklonku středověku – počátku novověku v českém venkovském prostředí (Justová 1981, 49).

Archeologické výzkumy také poskytují informace o dalších komponentách vybavení novověké vesnické usedlosti. Z kategorie zemědělského nářadí zmiňme např. železné srpy z předbělohorského období z Libici nad Cidlinou (Justová 1981, 49). Nález lžícového nebozezu v Srlíně (okr. Písek, Dohnal - Vařeka 1997, 92) naznačuje možnosti studia problematiky řemeslnických nástrojů, které v minulosti tvořily nedílnou součást mobiliáře vesnických usedlostí (Petráňová – Vařeka 1987, 279, 282). Výpovědní možnosti těchto pramenů potvrzují četné železné nástroje získané odkryvy vrcholně a pozdně středověkých vsí (Krajíc 1983/1984; Belcredi 1983; 1989).

Pro poznání venkovské řemeslné činnosti nabízí archeologie, kromě nálezů nástrojů, možnost studia polotovarů, nepovedených výrobků a výrobních zařízení. Archeologie přináší zatím nejvíce pramenů pro výzkum hrnčířství a kamnářství. Amatérské výzkumy keramika H. Landsfelda doložily v několika případech raně novověkou hrnčířskou a kamnářskou produkci na moravském venkově (Landsfeld 1953). V Dambořicích (okr. Uherské Hradiště) byla nalezena hrnčířská pec, v jejímž bezprostředním okolí se nacházely pozdně gotické a renesanční kachle (Landsfeld 1950, 142 - 144). V Ostrožské Nové Vsi (okr. Uherské Hradiště), v bývalém panském dvoře, objevil tento amatérský badatel pozůstatky habánské hrnčířské dílny (Landsfeld 1950, 144, 244) a na jiných místech prozkoumal rovněž tzv. „střepniště“ moravských habánských mistrů (Lansfeld 1953). Problematiku raně novověké habánské hrnčířské výroby přiblížily v posledních letech také výzkumy ve Strachotíně (Měřínský - Pajer 1984; Pajer 1990). Z českého prostředí pochází nález základů hrnčířské usedlosti z konce 15. až průběhu 16. století ve Svéradicích (okr. Klatovy, Braun – Hus – Frýda 1989) a objev raně novověké odpadní jímky v areálu zaniklé vsi Oujezdec (okr. Mělník), která obsahovala defektní výrobky pocházející z hrnčířské výroby: fragmenty pozdně středověkých a raně novověkých keramických nádob a zlomky pozdně gotických kachlů (Dreslerová 1995). Ze širokého spektra řemesel provozovaných na novověkém venkově zmiňme ještě alespoň vápenictví, které spolu s hrnčířstvím a kamnářstvím představuje obor výrazněji registrovaný archeologickou prospekcí (Skutil 1962; Fröhlich 1984).

Z období od sklonku raného středověku – počátku vrcholného středověku, kdy zanikají převažující nekostelní vesnická pohřebiště, která byla předmětem archeologických výzkumů, až do 19. století, kdy začala být studována žijící populace, disponuje fyzická antropologie minimem reprezentativních dat pro studium vesnických komunit. Kompletní vesnické pohřebiště z vrcholného středověku a raného novověku bylo zkoumáno na vrchu Oškobrhu u obce Kolaje (okr. Nymburk, Hrdlička - Richter 1974). Analýza kosterních pozůstatků poskytla informace o zastoupených antropologických typech, dětské úmrtnosti, průměrném věku zkoumané populace a o dalších charakteristikách místní populace (Blajerová 1974).

Odkryvy novověkých pohřebišť umožňují také nahlédnout do tradičních zvyklostí a rituálů spojených s pohřbíváním. Řada kulturně antropologických zjištění pochází z výzkumu novověkého hřbitova z 2. poloviny 17. - počátku 19. století u kostela sv. Petra i v jeho interiéru na Budči (Šolle 1990, 186 - 198; Váňa 1995, 78, 92). Budečskými nálezy několika pohřbů umístěných vně hřbitovního areálu se dotýkáme problematiky sociálních norem a kodexů novověké vesnické komunity (pohřby mimo svěcenou půdu). Při výzkumu byly získány artefakty dokládající výbavu pohřebných jedinců. Jedná se zejména o křížky, dále růžence a různé medailonky, na kterých jsou zobrazeny mariánské motivy, vyobrazení sv. Václava, sv. Jana Nepomuckého apod. (ibid.). V kontextu celého pohřebiště byl bezesporu výjimečný pohřeb kněze ze 17. století, situovaný ve vnitřním prostoru rotundy. Z pohřební výbavy jmenujme pozůstatky mešního roucha, cínový kalich, medailon, pozůstatky knihy patrně liturgické funkce a další (ibid.). Z této lokality pochází mimo jiné významná kolekce devocionálií (Šolle 1990, 186 – 198).

Významnou součást studia novověké vesnice tvoří výzkum zemědělského zázemí a rekonstrukce kulturní krajiny. Archeologie se uplatňuje zejména při studiu zaniklých plužin, které se však dosud zaměřilo především na období mladšího středověku (např. Černý 1979). Z dalších reliktů sídelních aktivit v krajině se v Čechách v posledních letech rozvíjí především průzkum terénních reliktů dálkových komunikací (např. Velímský 1992; Kubů - Zavřel 1994). Metodicky zajímavý je zvláště průzkum reliktů tzv. Zlaté stezky, který poskytl také významné informace o širším sídelním kontextu této dálkové trasy. Důležité poznatky byly shromážděny o novověkých milnících na trase stezky a o fortifikacích ze třicetileté války situovaných na strategických bodech (Kubů – Zavřel 1994). Archeologické výzkumy evidují dále např. novověké úpravy vodních zdrojů v krajině (Fröhlich 1992, 148; Charvátová - Charvát 1992).

Systematické sběry realizované v rámci několika projektů krajinné archeologie 90. let v severozápadních a středních Čechách poskytly značné množství nálezů novověké keramiky (k projektům např. Beneš – Kuna – Peške – Zvelebil 1992; Kuna 1998; Kuna – Zvelebil – Foster – Dreslerová 1993; Neustupný – Venclová 1998). Data získaná analytickými metodami povrchového průzkumu umožňují aplikaci prostorových analýz, jejichž výsledky mohou indikovat celou řadu komponent novověkého osídlení a doložit také způsob využití krajiny (např. při pravidelném rozptylu může keramika indikovat plochy novověkých plužin - keramika transportovaná na pole při hnojení, koncentrace keramiky mohou svědčit o sídelních aktivitách rozmanité povahy v krajině).

Jestliže z předchozích řádek vyplývá, že archeologie novověké vesnice se teprve začíná rozvíjet, pak environmentální archeologie nebyla v této oblasti dosud téměř využita. Ze širokého spektra přírodovědných disciplín, které přispívají k rekonstrukci přírodního prostředí v minulosti, ke studiu interakce člověka a přírody a v neposlední řadě např. k poznání konzumpce a zemědělské produkce vesnických komunit, byla okrajově využita pouze osteologie a botanika.

Kvantitativně nejrozsáhlejší soubory ekofaktů z archeologických výzkumů představují zvířecí kosti, které odrážejí konzumpci masa v novověkém vesnickém prostředí (kuchyňský odpad) a současně poskytují cenné informace o chovaných zvířatech. V některých případech se podařilo nalézt celé jedince: např. ze zaniklé vesnice Borek (okr. Mělník) pocházejí 3 skelety dospělých a jednoho nedospělého jedince tura ze 16. století (Dreslerová 1995) a ve zkoumané usedlosti v Komořanech čp. 50 (okr. Vyškov) se podařilo nalézt 1 skelet dospělého exempláře skotu (Burian 1975). Zpracován a publikován byl zatím pouze menší osteologický soubor (52 kostí) z Češnovic (okr. České Budějovice), který pochází z výplně hnojiště ve dvoře usedlosti čp. 13 zaniklého před rokem 1818 (Petříčková 1997). Analýza tohoto souboru z vesnice doby národního obrození ukázala naprostou převahu kostí tura domácího, který, kromě dvouletého telete, byl porážen ve 4 – 9 letech. Dále byly zastoupeny kosti prasete, ovce nebo kozy a kura domácího. Kosti pocházely převážně z partií nesoucích kvalitnější maso, což, stejně jako četné stopy sekání a řezání, prokazuje, že se jedná o primární kuchyňský odpad. Žádná z kostí neposkytla metrické údaje, které by umožnily stanovit kohoutkovou výšku zvířat.

Právě sledování vývoje velikosti a forem skotu (a dalších domácích zvířat) v 16. – počátku 19. století považujeme za jeden z významných úkolů archeologie postmedievální vesnice neboť v tomto období dochází k postupnému šlechtění dobytka a zavádění lepších plemen (např. Lom 1967). Archeozoologie může poskytnout přesná data pro rekonstrukci vývoje středověkých krátkorohých forem skotu s malou kohoutkovou výškou¹⁴⁾ k moderním plemenům, jejichž prosazení bylo jedním z významných projevů tzv. zemědělské revoluce od konce 18. století (srov. např. Vondruška 1990).

Stejně jako v případě zvířecích kostí jsou i rozbory botanických makrozbytků zcela ojedinělé. Ve vzorku zuhelnatělých obilek nalezených ve dvou keramických nádobách (hrnci a džbánu) na podlaze stavby zaniklé požárem (zapuštěná komora ?) datované do 16. – 17. století na lokalitě Struhy (okr. Nymburk) převažoval oves (98,7 %) a příměs tvořila pšenice a žito (Nechvátal 1966a, 206). Zajímavým zjištěním, které charakterizuje tradiční zemědělství, je bohaté spektrum plevelů.

V souvislosti s výzkumy výplní studní se nabízí možnost studia vegetačních poměrů v novověké krajině; určité vodítko v této souvislosti představují výzkumy pozdně středověkých archeologických situací (např. Nováček - Hlaváček 1994).

Možnosti archeologického výzkumu novověké vesnice v Čechách v nejbližších letech vidíme v několika směrech.

a) Velké možnosti poskytují nálezové fondy z dosavadních (převážně) nezpracovaných výzkumů, včetně drobných záchranných akcí. Analýza nálezových souborů přispěje k propracování chronologie a poznání artefaktů z postmedieválního vfaktů z postmedieválního vvyhodnocení archeologických situací v žijících vesnicích, které u většiny těchto výzkumů postrádáme (zejm. vztah ke stávající zástavbě a vynesení do map stabilního katastru, příp. dalších historických mapových podkladů) může přinést poznatky pro studium vývoje struktury vesnických jader.

b) Systém archeologické památkové péče v některých regionech stále efektivněji registruje drobné terénní zásahy na venkově, které často unikaly pozornosti vzhledem k soustředění na velké stavební akce. Sledování těchto staveb archeology významně rozmnožuje pramenný fond z postmedieválního období.

c) Velký potenciál skýtá důsledné provádění předstihových, případně záchranných výzkumů při radikálních stavebních úpravách tradičních vesnických staveb. Nezřídka nepovažují odpovědné orgány za nutné požadovat archeologický výzkum (byť je realizován např. stavebně – historický průzkum), nemluvě ani o likvidaci historické zástavby vesnic bez dokumentace, která dodnes není ojedinělá.¹⁵⁾

d) Rozvoj povrchového průzkumu zaniklého novověkého osídlení a dokumentace reliktů zaniklých vesnic, plužin, rybníků, komunikací, výrobních zařízení a dalších objektů v kulturní krajině se vymyká ze současné archeologické praxe, kde je maximum kapacit zaměřeno na výzkumy lokalit ohrožených stavební činností. Relikty zaniklého osídlení dochovaného převážně v lesních komplexech jsou však v řadě případů ohroženy ve srovnatelné míře jako vesnická jádra (zejm. těžbou dřeva a novou výsatbou pomocí těžké mechanizace, která zcela mění mikroreliéf). Dnešní technické vybavení nabízí navíc velmi efektivní možnosti zaměření terénních reliktů (totální stanice, GPS) a jejich zpracování (digitalizace plánů a map, využití geografických informačních systémů). Nové informace dále očekáváme od vyhodnocení novověkých artefaktů z analytických povrchových průzkumů sběry.

e) Dosud nebyly testovány možnosti, jaké pro archeologii nabízejí vesnice zaniklé po roce 1945 v pohraničních oblastech, jejichž množství nemá z tohoto období v Evropě srovnání. Tyto lokality, které prošly různým stupněm zánikových transformací, poskytují podle našeho názoru kombinaci pramenného svědectví zaniklých i žijících středověkých a novověkých vesnic a umožňují také sledovat proces archeologizace probíhající doslova před našima očima.

f) Za klíčovou podmínku dalšího výzkumu novověké vesnice považujeme propracování chronologie keramiky, zejména studium regionálních výrobních okruhů a vytváření jejich chronologických sekvencí.

g) Za zcela nezbytný považujeme také rozvoj spolupráce s disciplínami, které se zaměřují na ostatní druhy pramenů pro komplexní poznání novověké vesnice (dějiny osídlení, hospodářské dějiny, historická geografie, demografie, historická klimatologie, etnologie, stavebně historický průzkum) a zvláštní důraz klademe na environmentální archeologii.

1) Horní Radouň (okr. Jindřichův Hradec - Břicháček 1992, 39 - 40), Hudlice (okr. Beroun - Matoušek 1984, 37), Praha 6 – Bubeneč (Richterová 1982b), Skorotice (okr. Ústí nad Labem - Zápotocký 1979), Strunkovice (okr. Prachatice - Beneš 1996a, 170; 1996b, 276), Zaječice (okr. Most - Meduna 1992, 169), Zechovice (okr. Strakonice - Michálek 1987). V Počedělicích (okr. Louny) byla získána novověká keramika při čištění studny (Nechvátal 1966b).

2) Modlibohov (okr. Liberec - nepublikovaný výzkum L. Košnara), Praha 6 – Bubeneč (Richterová 1982b; Huml 1982), Radostice (nepublikovaný výzkum J. Militkého a P. Vařeky), Svaté Pole (okr. Příbram - Korený 1997).

3) Bdeněves (okr. Plzeň - sever, Nováček 1997b), Louka (okr. Písek - Charvát 1987; Charvát - Charvátová 1991), Milovice (okr. Jičín - Vávra 1981), Slivenec - Praha 6 (Vařeka 1997), Struhy (okr. Nymburk - Nechvátal 1966a; 1969 I., 87-94, II., 145-153, III., 60-62), Zaječice (okr. Most - Meduna 1992, 169).

4) Předstihové a záchranné výzkumy odkryly části novověkých usedlostí v Češnovicích (okr. České Budějovice - Militký 1996; Militký - Vařeka 1997), v Praze 4 – Litochlebech (Huml 1975; 1977; 1982), Ostrovci (okr. Rokycany – Nováček 1997a), Srlíně (okr. Písek, Dohnal - Vařeka 1997) a Svéradicích (okr. Klatovy, Braun - Hus - Frýda 1989, 193). Novověké situace v jádru Libice nad Cidlinou (zejména 2 manské usedlosti) byly zkoumány v rámci systematického výzkumu předhradí libického hradiště (Justová 1980; 1985; 1990) a několik novověkých vesnických staveb bylo odkryto také při výzkumu hradiště Libušín (Böhm 1950, 79; Váňa - Kabát 1971, 180, 187; Váňa 1973, 86).

5) Výzkum se uskutečnil v letech 1991 – 1999 (Nováček – Vařeka 1994; 1997, dále zprávy o jednotlivých sezónách v archivu ÚAPPSZČ Most).

6) Drobný výzkum byl v souvislosti se stavebně historickým průzkumem realizován v jizbě roubené stavby ve Zbečně (okr. Beroun - Gabriel 1994). Ve Vraclavi (okr. Ústí nad Orlicí) byly při sledování stavebních úprav v interiéru domu čp. 8 zjištěny zahloubené objekty z vrcholného středověku (kůlové jamky v prostoru chléva a kuchyně, dvojice jam v prostoru síně). Zděné jádro domu datuje autor výzkumu na základě nálezů keramiky ze základové spáry do 15. století (Vokolek 1996). V domě čp. 9 ve Všešímech (okr. Praha – východ) jsou dlouhodobě archeologicky sledovány stavební práce v interiéru, které umožňují sledovat vývoj stavby od pozdního středověku do současnosti (výzkum P. Vařeky, nepubl.).

7) Borek, ZSV Oujezdec (okr. Mělník – Turková 1983; Dreslerová 1995), Kamenné Žehrovice, ZSV Německá Lhota (okr. Kladno – Richterová 1981; 1982a), Tehov – Tehovec, ZSV Vojkov (okr. Praha–východ – Vařeka 1989), Údraž, ZSV Palčice (okr. Písek – Fröhlich 1986). Středověké vesnice zaniklé v 16. – 17. stol. dokumentovaly také systematické povrchové průzkumy na Černokostelecku (Klápště 1978).

8) Výzkum zaniklé boudy u labského pramene (Lokvenc - Bartoš - Švec 1973; Bartoš 1976) a Staré Boudy (Kalferst - Sigl 1990) na k. ú. Špindlerova Mlýna (okr. Trutnov).

9) Ze staršího období se kromě josefského mapování (bez dostatečného detailu záběru pro studium sledované problematiky) setkáváme s ojedinělými mapovými podklady a ikonografickými prameny, např. plány 66 vesnic pořízených v rámci tzv. protižidovské akce z roku 1727 (Šmelhaus 1965, 354), silniční mapy z 2. pol. 17. stol. zobrazující Janov u Mostu (Vařeka 1960), ilustrace Broumovského urbáře z roku 1676 (Štěpán – Vařeka 1991, 39 – 41) ad.

10) Chlebové pece ve dvoře nebo na zahradě jsou v 19. století doloženy v Pošumaví v jihozápadních Čechách, do současnosti se nedochovaly (Frolec – Vařeka 1983, 159; Vařeka 1990, 29).

11) Ve stejném období pozorujeme radikální změnu charakteru obytné části domu také v Maďarsku (nálezy kachlů při výzkumech zaniklých vesnic Czót a Sarvaly – Irás – Melis 1991, 385 – 386; Holl – Parádi 1982, 106 - 109), zatímco v jižním Německu jsou některé nálezy kladeny již do 15. století (např. Codreanu – Bedal 1983).

12) Jedná se např. o lokality Bdeněves (Nováček 1997b, 496), Libice (Justová 1980, 260; 1981, 48 - 50; 1985, 315 – 316), Německá Lhota (Richterová 1981, 477), Ouběnice (Petráň 1977, 210), Ovenec – Bubeneč (Richterová 1982b, 529), Vesce (Hazlbauer – Špaček 1979) a Struhy (Nechvátal 1966a; 1969, I., 87-94, II., 145-153, III., 60-62).

13) Při stavebních pracích ve světnici domu čp. 98 v Horním Újezdě - místní část Víska (okr. Blansko) byl nalezen pozdně gotický zámek z 1. poloviny 16. století, sloužící k uzavírání truhly (informace K. Severin).

14) Velikost středověkého skotu u nás dosahovala kohoutkové výšky 101 – 122 cm (např. Novotný 1969, 51).

15) Např. v roce 1995 byla v souvislosti s výstavbou čerpací stanice zbořena část architektonicky hodnotné čtyřstranné klasicistní usedlosti v Češnovicích (okr. České Budějovice) z roku 1818 (obytná stavba a severní hospodářské křídlo) bez jakéhokoliv zaměření a detailní dokumentace. Záchranný archeologický výzkum v areálu devastovaného statku (Militký 1996) byl zahájen až na základě upozornění spolupracovníka Jihočeského muzea, který na staveništi zachránil cennou kolekci archeologických nálezů.

Bartoš, M. 1976: Nález kachlů z poloviny 18. století na Labské louce v Krkonoších, Český lid 63, 231 - 235.

Belcredi, L. 1983: Zemědělské a řemeslnické nástroje na zaniklých středověkých osadách, Archaeologia historica 8, 411 - 422.

- 1989: Terminologie, třídění a kód středověkých kovových předmětů, Archaeologia historica 14, 437 - 472.

Beneš, J. 1996a: Archeologický a archeobotanický výzkum pozdně středověkého vodního díla z Prachatic, Zlatá stezka 3, 158-181.

- 1996b: Výzkumy archeologického pracoviště prachatického muzea v roce 1996, Zlatá stezka 3, 273-285.

Blajerová, M. 1974: Antropologická charakteristika kosterných pozůstatků ze středověkého pohřebiště na Oškobrhu, Památky archeologické 65, 185 - 217.

Böhm, J. 1950: Výzkum libušínského hradiště, Archeologické rozhledy 2, 79 - 87.

Borák, F. 1965: Vývoj půdorysu Bánova a jeho plužiny, Slovácko 7, 111 – 120.

Břicháček, P.1992: Horní Radouň, okr. Jindřichův Hradec, Výzkumy v Čechách 1988/9, 39 - 40.

Burian, V. 1975: Obilní jáma v Komořanech (okr. Vyškov), Přehled výzkumů 1974, 75 - 78.

Codreanu, S. - Bedal, K. 1983: Ausgrabungen für das Fränkische Freilandmuseum in einem mittelalterlichen Bauernhaus von Höfstetten, Landkreis Ansbach, Mittelfranken, Das Archäologisches Jahr in Bayern 1982, 153 ‑ 156.

Dohnal, M. - Vařeka, P. 1997: Výzkum novověké vesnické usedlosti v Srlíně (okr. Písek) - svědectví archeologických a písemných pramenů, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 10, 84 - 106.

Dreslerová, D. 1995: Borek, okr. Mělník. Archiv nálezových zpráv, Archeologický ústav AVČR, Praha, čj. 544/95.

Ebel, M. - Škabrada, J. 1994: Stavebně historický průzkum domu čp. 22 ve Zbečně (tzv. Hamousův statek), Průzkumy památek 1, 5 - 20.

Fröhlich, J. 1984: Vápenictví na Strakonicku a Písecku, In: Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami, Brno: Technické muzeum, 78 - 88.

- 1986: Povrchový průzkum zaniklé středověké osady Palčice, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 3, 91 - 103.

Gabriel, F. 1994: Středověká pec ve Zbečně čp. 22, Průzkumy památek 1, 21 - 22.

Huml, V. 1975: Praha 4, Chodov, Litochlebské náměstí, Výzkumy v Čechách 1973, 130 - 131.

- 1977: Praha 4 - Chodov, Litochlebské náměstí, Pražský sborník historický 10, 222 - 223.

- 1982: K archeologickému výzkumu agrárního zázemí Prahy (Litochleby, Horní Počernice a Ovenec-Bubeneč), Archaeologia historica 7, 211 - 224.

Charvát, P. 1978: Louka, okr. Písek. Archiv nálezových zpráv Archeologický ústav AVČR, Praha, čj. 2903/87.

Irás – Melis, K. 1991: Spätmittelaterliche Dörfer, In: Budapest im Mittelater. Braunschweig, 144 – 152.

Justová, J. 1980: Archeologický výzkum na libickém předhradí v letech 1974 - 1979. Předběžná zpráva, Archeologické rozhledy 32, 241 - 264, 351 - 357.

- 1981: Výzkum libického předhradí, In: Turek, R. - Hásková, J. - Justová, J.: LIVBVZ METROPOLIS. Tam kde řeka Cidlina tratí své jméno, Libice nad Cidlinou.

- 1985: Archeologický výzkum na předhradí slovanského hradiště v Libici nad Cidlinou a v jeho zázemí v letech 1980-1984. Předběžná zpráva, Archeologické rozhledy 37, 308 - 318, 357 - 360.

Kalferst, J.- Sigl, J. 1990: Archeologický výzkum "Staré boudy" na k. ú. Špindlerův mlýn v Krkonoších, Zpravodaj Krajského muzea východních Čech 17, 78-89.

Klápště, J. 1978: Středověké osídlení Černokostelecka, Památky archeologické 69, 423 – 475.

Korený, R. 1997: Nálezy vrcholně středověké až novověké keramiky ve Svatém Poli u Dobříše. Předběžná zpráva, Středočeský vlastivědný sborník historický, řada společenskovědní 15, 215.

Krajíc, R. 1983/1984: Současný stav poznání hmotné kultury středověké vesnice na Táborsku, Husitský Tábor 6 - 7, 47 - 82.

Kuna, M. 1998: Keramika, povrchový sběr a kontinuita pravěké krajiny, Archeologické rozhledy 50, 192 – 223.

Kundera, L. - Měřínský, Z. 1987: Nález keramiky z poloviny 16. století v Dolních Věstonicích (okr. Břeclav), Časopis Moravského muzea, vědy společenské 72, 155 - 161.

- 1953: Výroba habánské keramiky ve světle vykopávek, Český lid 40, 205 - 212.

Lom, F. 1967: Snahy o zušlechťování skotu od 17. století v Čechách, Vědecké práce Československého zemědělského muzea 7, 127 – 140.

Michálek, J. 1987: Zechovice, o. Volyně, okr. Strakonice, Výzkumy v Čechách 1984 - 1985, 234.

Militký, J. 1996: Záchranný archeologický výzkum v Češnovicích v r. 1995, Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech 33, 81 - 85.

Militký, J. - Vařeka, P. 1997: Češnovice: Archeologický výzkum středověké a novověké vesnice na Českobudějovicku I. Pozdně středověký dům v usedlosti čp. 13, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 10, 58 - 79.

Nechvátal, B. 1966a: Záchranná akce ve Struhách u Nymburka, Archeologické rozhledy 18, 203 - 207.

- 1969: Studie o hrnčířství a keramice 16. století v Čechách I.-III. Archeologický ústav. Praha. Rkp. nepubl. kandidátské disertace.

Neustupný, E. - Venclová, N. 1998: The Loděnice region in prehistoric times, In: E. Neustupný (ed.), Space in Prehistoric Bohemia, 84 – 105, Praha.

Nováček, K. 1997a: Nálezová zpráva o záchranném archeologickém výzkumu v Ostrovci (okr. Rokycany). Archiv nálezových zpráv Západočeského muzea, Plzeň.

Nováček, K. 1997b: Příklad interpretace historického vývoje mikroreliéfu: Bdeněves u Plzně, Archeologické rozhledy 49, 495-503.

Nováček, K. - Hlaváček, R. 1994: Středověké osídlení u Mýšlovic. K. ú. Těchařovice, okr. Příbram, Archeologické rozhledy 46, 81 - 96.

Nováček, K. - Vařeka, P. 1993: Libkovice, okr. Most - záchranný archeologický výzkum (předběžná zpráva), Památky archeologické, Supplementum 2, 223 - 224.

- 1997: Archeologický výzkum žijících vesnic středověkého původu v Čechách, Archeologie ve středních Čechách 1, 429 - 444.

Novotný, A. 1969: Domácí skot v Čechách v 9. – počátku 15. století, Vědecké práce Československého zemědělského muzea 9, 43 - 54.

Pajer, J. 1990: A hoard find of pottery from the area of the Habaner ( Anabaptist) court at Strachotín, Studies in postmediaeval archaeology 1, 169 - 202.

Petráň, J. 1977: Ouběnice – středověká ves na Podblanicku, Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 18, 205 – 251.

Petráňová, L. - Vařeka, J. 1987: Vybavení venkovské zemědělské usedlosti v době předbělohorské na pozadí poddanských inventářů, Archaeologia historica 12, 277 - 286.

Petříčková, J. 1997: Osteologické nálezy z Češnovic, okr. České Budějovice, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 10, 80 - 83.

Pražák, V. 1966: Vývojové epochy a stupně topenišť v českém a slovenském lidovém obydlí, Český lid 53, 321 - 348.

Richterová, J. 1981: Německá Lhota, k. o. Kamenné Žehrovice, okr. Kladno. Historie a výzkum, Archaeologia historica 6, 475 - 479.

- 1982a: Geodeticko - topografický průzkum na lokalitě Německá Lhota, okr. Kladno, Archaeologia historica 7, 247 - 252.

- 1982b: Výzkum středověké osady Ovenec v Praze 6 - Bubenči, Archeologické rozhledy 34, 523 - 533, 589.

Skutil, J. 1962: Středověká pec ve Vratíkově, okr. Blansko, Přehled výzkumů 1961, 102 - 103.

Smetánka, Z - Klápště, J. 1981: Geodeticko - topografický průzkum zaniklých středověkých vsí na Černokostelecku, Památky archeologické 72, 416 - 458.

Šmelhaus, V. 1965: Ikonografie krajiny a života lidu, Český lid 52, 352 - 359.

Šolle, M. 1990: Rotunda svatého Petra a Pavla na Budči, Památky archeologické 81, 140 - 207.

Štajnochr, V. 1998: Nové a starší nálezy střepu mezzomajolik, In: V. Štajnochr - J. Fröhlich - R. Krajíc - J. Militký: II. Katalog střepových nálezů mezzomajolik, Archeologie ve středních Čechách 2, 433 – 468.

Turková, D. 1983: Borek, okr. Mělník. Archiv nálezových zpráv, Archeologický ústav AVČR, Praha, čj. 1945/83.

Váňa, Z. 1973: Přemyslovský Libušín. Historie a pověst ve světle archeologického výzkumu. Praha.

- 1995: Přemyslovská Budeč. Archeologický výzkum hradiště v letech 1972 - 1986. Praha.

Váňa, Z. – Kabát, J. 1971: Libušín. Výsledky výzkumu časně středověkého hradiště v letech 1949-52, 1956 a 1966, Památky archeologické 62, 179 - 313.

Vařeka, J. 1960: Lidové stavby v Janově na Mostecku ve světle archivních pramenů, Český lid 47, 173 – 178.

- 1990: Vesnická sídla, lidové stavby a bydlení, In: Západočeská vlastivěda. Národopis, 19 – 57, Plzeň.

Vařeka, P. 1989: Tehov - Tehovec, okr. Praha – východ, Výzkumy v Čechách 1986 - 1987, 198.

- 1991: Stavební obětiny z české a moravské středověké vesnice v archeologických pramenech, Český lid 78, 117 - 119.

- 1992: Studium vesnického domu 16. - 17. století a postmedievální archeologie, In: Škabrada, J. (ed.), Vesnický dům v 16. a 17. Století. Praha, 15 - 20.

- 1994: Význam obřadů a zvyklostí spojených se stavbou vesnického domu pro poznání archaických představ o krajině a prostoru. In: Beneš, J. - Brůna, V. (ed.): Archeologie a krajinná ekologie, Most, 126 – 138.

- 1997: Železářský výrobní areál ze 12. století ve Slivenci, Archaelogica Pragensia 13, 121 – 129.

- 1998: Zpráva o předstihovém záchranném archeologickém výzkumu v Libkovicích v roce 1998. Archiv ÚAPPSZČ, Most, archiv občanského sdružení Archaia. Praha.

Velímský, T. 1992: Studium středověkých cest a problematika vývoje osídlení levobřežní části oblasti labských pískovců, Archaeologia historica 17, 349 - 364.

Vokolek, V. 1996: Středověké nálezy z Vraclavi, Zpravodaj muzea v Hradci Králové 22, 71 – 77.

Vondruška, V. 1990: Počátky zemědělské revoluce, In: J. Petráň (ed.), Počátky českého národního obrození. Společnost a kultura v 70. – 90. letech 18. století, Praha, 20 – 32.

Zápotocký, M. 1979: Katalog středověké keramiky v severočeském Polabí, Výzkumy v Čechách 1978, Supplementum. Praha.