Nové směry v archeologii

Nové směry v archeologii

Evžen Neustupný

(Dějiny a současnost 11, 38-42).

Svého minulého vývojového vrcholu dosáhla archeologie v poslední čtvrtině devatenáctého století zavedením pojmů typologického vývoje, nálezového celku, archeologické kultury a stratigrafie. Ačkoli tyto pojmy byly i dále hlouběji propracovávány, až do nedávné doby nedošlo v archeologii ke kvalitativnímu zvratu: materiál (prameny) se sice rozmnožil nevídanou měrou, avšak metodologicky zůstala archeologie stále na úrovni charakterizované vědou minulého století.

V současné době se klasické archeologické metody dostávají do určité krize. Vyjadřuje to nejlépe skutečnost, že přes obrovské množství nálezů nedokáží stále ještě zodpovědět řadu otázek archeologických i prehistorických. Tak např, zůstává nerozřešen problém vzniku mnoha archeologických kultur (ve střední Evropě např. kultury nálevkovitých pohárů, se šňůrovou keramikou, únětické, lužické, nejstarší kultury slovanské atd.), problémy způsobu života pravěkých lidí (např. otázka pastevectví některých kultur eneolitu a doby bronzové), problémy etnogenetické atd. atd. O jejich řešení se archeologové pokoušejí klasickými metodami již po dlouhá desítiletí, avšak doposud marně. Tento neúspěch lze přičíst spíše na vrub nedokonalých metod a nedostatečnosti pramenů, než vysvětlovat ho neschopností několika generací archeologů.

Na změnu metodologické základny naléhá v současné době řada objektivních okolností. Především, jak jsme již uvedli, je zde množství nových nálezů, které jsou pro svoji početnost a rozmanitost klasickými metodami nezvládnutelné. Dále působí významné otázky, které archeologii kladou prehistorie a historie. Konečně nemůže zůstat bez ohlasu ani vývoj obecné metodologie věd, logiky a matematiky: také on stimuluje metodologický pohyb uvnitř archeologie.

Výsledkem v posledních létech, zejména od poloviny tohoto století, je zvýšený zájem o metodologii a metodiku archeologie, spojený s vypracováváním nových postupů a dospívající ke kladení zcela nových základních problémů. Kritika staré klasické metodologie nevede ovšem přitom k její destrukci, nýbrž k jejímu obohacení a vstřebání do nových metodologických kategorií. To je třeba zvlášť připomenout, neboť zejména u nás jsme byli v uplynulých létech vícekrát svědky nihilistické kritiky staré metodologie, např. paušálního povýšeneckého či demagogického odsuzování typologie.

Nové metodologické směry se nejčastěji označují jako použití přírodovědeckých metod a aplikace matematiky a logiky. Takové pojetí je značně nepřesné: archeologie nepoužívá žádné přírodovědecké metody, nýbrž jejich výsledky. Přírodovědecké metody musí zůstat součástí přírodních věd a nemohou být zaváděny do společenské vědy jako je archeologie. Podobně nejde o aplikaci matematických či logických metod, nýbrž spíše o vyjádření určitých kvantitativních a strukturálních vztahů v archeologickém materiálu prostředky moderní matematiky a logiky; tyto dvě vědy jsou v archeologii obsaženy stejně jako i v jiných disciplínách a není nutno (a ani to není možno) je tam vnášet zvenčí. Těchto problémů si ještě všimneme dále.

Archeologie a poznání

Dosavadní archeologie příliš neuvažovala o svých logických základech. Zdálo se to být zcela zbytečné, vždyť tolik věcí bylo dosud tak "evidentních", "samozřejmých". Tato evidence a samozřejmost ovšem odrážely jen metodologickou neujasněnost: používal se "zdravý rozum", případně některé jednoduché metody převzaté z jiných věd, které na tom nebyly o mnoho lépe než archeologie sama.

Potřeba hlubšího logického pohledu na základy archeologické metodologie začala vyvstávat tehdy, když do archeologie začínal být zaváděn pravděpodobnostní přístup vyjádřený zejména použitím matematické statistiky. Obzvláště však poté, co byly učiněny i v archeologii první pokusy o využití strojů na zpracování informací: předpoklady jejich použití jsou totiž v nesmiřitelném rozporu s nejasnými a logicky neurčitými pojmy, se kterými dosud archeologie pracovala.

A tak se archeologové museli začít zamýšlet nad tím, jak vlastně poznávají předmět svého poznání. Tím vznikla rozsáhlá a úplně nová problematika, jíž se zde můžeme ovšem dotknout pouze příklady.

Již při pouhém popisu archeologických nálezů se ukazuje nejasnost staré metodologie. Doposud se totiž nálezy zpravidla zpracovávaly tak, že se zařazovaly do určitých typů; ty se však vytvářely intuitivním postupem, jehož podstata nebyla zpravidla ani archeologům jasná. Je známo, že např. slavný severský archeolog Nils Aberg považoval tento postup za čistě subjektivní a přirovnával ho spíše k umění než ke vědě.

Nový názor, který se teprve začíná formovat, je asi následující. Každý předmět je charakterizován nekonečnou množinou svých geometrických, fyzikálních a jiných vlastností (např. tvarem, hmotou, z níž je vyroben, rozměry, vahou atd.). Při popisu většího množství nálezů se ukazuje, že množiny těchto vlastností, charakterizující jednotlivé nálezy, se buď jednou nebo větším počtem svých vlastností navzájem překrývají (pronikají). Na základě těchto společných vlastností právě archeologové určují své typy. Využívají přitom toho, že pravděpodobnost společného výskytu určité omezené množiny vlastností na určité skupině nálezů je značně větší než pravděpodobnost náhodně vybrané množiny vlastností na téže skupině nálezů. Jinak řečeno, určité vlastnosti se pravidelně opakují, a tvoří tak "typ".

Při této "definici" typu vyvstává řada otázek zásadní povahy. Počet vlastností předmětů je teoreticky nekonečně velký. Jak máme z tohoto nekonečného množství vlastností vybrat právě ty, které charakterizují typ? Proč máme před všemi ostatními vlastnostmi dávat přednost jedněm vlastnostem a ignorovat jiné? Proč např. máme brát při vypracování určitých keramických typů v neolitu a eneolitu ohled na tvar dna nádoby, když v jiných obdobích pravěku k němu vůbec nepřihlížíme? Zde přece nelze nic vysvětlit pragmatickým konstatováním, že sledování určitých vlastností dává výsledky, zatímco sledování jiných vlastností nikam nevede. A nelze tento problém vyřešit ani tak, že bychom výběr sledovaných vlastností prohlásili za čistě subjektivní akt podléhající jen svobodné vůli archeologa nebo náhodě. Za této situace se v jiné a mnohem obtížnější rovině reprodukuje stará známá otázka - zda totiž archeolog své typy "objevuje", tj. zda existují nezávisle na něm, či zda objektivně existují pouze jednotlivé předměty a archeolog z těchto předmětů typy "vytváří".

Řešení těchto otázek je velmi důležité pro tzv. objektivizaci archeologie, po níž někteří archeologové stále volají a kterou se domnívají prosazovat svými pracemi (případně jejíž nedostatek kritizují v pracích svých vědeckých odpůrců). Lze se obejít bez subjektivního faktoru již ve stadiu popisu a vytváření typů? Lze zachytit pravěkou skutečnost "plně objektivně", tj. bez ohledu na dosud platné představy a názory jednotlivých archeologů? Jak potom máme přistoupit k výběru vlastností sledovaných archeologickým popisem? Takových vět s otazníky by bylo možno nakupit velké množství; přitom se vesměs jedná o otázky, které klasická archeologie vůbec neznala. Ještě větší množství otázek podobného charakteru i otázek mnohem komplikovanějších se vynoří, jakmile přistoupíme k vyšším úrovním archeologie, než je pouhý popis a vytváření typů.

Tak např. je zde problém, jak vlastně poznáváme chronologické rozdíly mezi jednotlivými archeologickými nálezy nebo jejich skupinami. Jsou dva předměty, které se liší svými vlastnostmi, chronologicky různé, tj. pocházejí z různých období? To jistě nikoli - různost předmětů je určována především růzností jejich funkcí, které pro člověka plní. Avšak co když jejich funkce je stejná? Co potom znamenají jejich odlišné typologické vlastnosti? Jsou předměty různé proto, že byly vyrobeny na různých místech nebo proto, že byly vyrobeny v různé době? Nebo je snad vyrobili příslušníci dvou různých společností, které se mezi sebou nestýkaly, a jejichž výrobní tradice se tudíž lišily? Nebo konečně je vůbec stavění těchto otázek nesprávné, neboť i v rámci jedné společnosti v jedné době mohly tutéž funkci plnit dva zcela různé předměty? Existují nějaké objektivní postupy (např. takové, které bychom mohli naprogramovat ve stroji na zpracování informací), které by mohly rozhodnout, co daný rozdíl mezi dvěma funkčně totožnými předměty znamená - zda je to rozdíl místní, chronologický, etnický či prostě náhodný?

Abychom mohli tyto otázky řešit, musel by nám být ovšem napřed jasný pojem funkce nějakého předmětu. Co to znamená, že určitý předmět plnil určitou funkci? Jak tuto jeho funkci poznáváme? Jsme vůbec schopni tuto minulou, dnes mrtvou funkci poznat? Jestliže ano, pak do jaké míry? Je naše poznání v tomto směru nějak omezeno?

Předvedli jsme zde malý výběr ze základních metodologických otázek, které ve své naprosté většině zůstávají dosud nezodpovězeny; některé z nich dokonce ještě vůbec nebyly řešeny. Přesto však představují právě ten nejpokrokovější a svými výsledky nejslibnější trend světové archeologie. Zejména ve vztahu ke strojovému zpracování informací začínají být nyní řešeny v celém světě.

Archeologie a matematika

Klasická metodologie archeologická se téměř výhradně zabývala kvalitativními charakteristikami archeologických nálezů. Pokud zaznamenávala jejich vlastnosti kvantitativní – např. rozměry předmětů - zpravidla z nich nedovedla nic vysoudit. Určité jednoduché statistické metody byly ovšem používány již velmi záhy, svou matematickou náplní však vždy zůstaly na tak nízkém stupni, že víceméně jen ilustrovaly v názorné formě to, co jinak v méně názorné formě vyplývalo z obvyklého popisu.

Kvalitativní charakter zkoumání charakterizuje počátky všech věd, jejich nižší vývojový stupeň. Je vyvolán zejména malou obeznámeností s prameny, resp. malým počtem pramenů, které věda zkoumá. Jakmile však prameny narostou do určité míry, stane se jejich kvantitativní zkoumání zcela nezbytné.

Tak například dokud známe ze dvou sousedních typologických fází jen po jednom nálezovém celku, třeba keramiky, je dosti pravděpodobné, že pouhým kvalitativním srovnáváním zjistíme chronologický rozdíl. V jednom nálezovém celku budou přítomny určité typy, v druhém typy jiné a v obou bude jisté procento typů společných. Jestliže však z každé typologické fáze získáme, řekněme, 30 nálezových celků, obraz se pravděpodobně dosti změní: většina typů bude asi přítomna v obou fázích; v jedné ovšem budou převládat ty typy, které v druhé budou vzácné a naopak. Zde už musíme použíti podrobného kvantitativního zkoumání výskytu typů, abychom dospěli k maximálně podrobné klasifikaci. Je třeba zavést statistiku a teorii pravděpodobnosti. Každou keramickou fázi pak chápeme jako množinu typů a ke každému prvku množiny (tj, ke každému typu) přísluší určitá pravděpodobnost výskytu.

Například: výzdobu nádob v jedné keramické fázi charakterizují - ve velmi jednoduchém případě - typy výzdoby A, B a C. K těmto typům výzdoby mohou patřit např. tyto pravděpodobnosti:

V následující keramické fázi se může navíc vyskytovat typ výzdoby D a pravděpodobnosti mohou být např. tyto:

Tyto pravděpodobnosti se zjišťují empiricky, třebas z rozdělení četností jednotlivých typů výzdoby v nálezových celcích s velkým množstvím zdobených kusů keramiky. Je ovšem zřejmé, že samy tyto pravděpodobnosti zjišťujeme jen s určitou pravděpodobností neboli chybou, která se pak projevuje zejména u nálezových celků s menším množstvím zdobené keramiky.

Uvedený příklad je pouze jedním z mnoha, které umožňují archeologii buď zpřesnit a znázornit její dosud víceméně intuitivní závěry, nebo dokonce proniknout tam, kam pouhý přehled a názornost nikdy proniknout nemohou - tj. především do oblastí velkých čísel, pravděpodobnostních procesů a složitých strukturních závislostí.

Pro dosavadní archeologii bylo charakteristické, že svoje typy definovala zpravidla jednou nebo několika málo vlastnostmi. K tomuto přístupu byli archeologové tlačeni omezenou kapacitou lidského mozku: člověk prostě nedokáže systematicky sledovat třeba jen 20 různých vlastností u souboru několika tisíc předmětů, neboť si jednotlivé kombinace těchto vlastností jednoduše nezapamatuje. Využití matematických strojů umožňuje ovšem již dnes sledovat současně velké množství znaků na rozsáhlých souborech, a provádět tak multidimenzionální analýzu, jaká je klasickými metodami prakticky neuskutečnitelná. Opět je ovšem třeba využít řady matematických disciplín.

Teorie pravděpodobnosti a statistika nejsou jedinými matematickými prostředky, jimiž lze vyjádřit kvantitativní a strukturální vztahy v archeologickém materiálu. Z mnoha jiných, které již použity byly, jmenujme alespoň kombinatoriku, teorii grafů a teorii informací. Principiálně mohou být v archeologii využita všechna matematická odvětví; některá jsou však dosud rozvinuta jen ve svých elementárních formách, a dávají proto v archeologii jen velmi abstraktní výsledky (např. uvedená teorie grafů).

Vzhledem k tomu, že matematické metody popisují vnitřní kvantitativní stránku archeologických pramenů a nikoliv jejich vnější nearcheologické vlastnosti, musí je na archeologický materiál aplikovat sami archeologové. Ti mohou sice vyhledávat pomoc matematiků při řešení obtížnějších úloh, avšak vlastní tíha práce musí spočívat na nich. Použít úspěšně matematické metody při studiu archeologických památek mohou zase jen archeologové. Tato nutnost brzdí postup práce v tomto směru na celém světě, neboť ani starší, ani střední archeologická generace nemá zpravidla dostačující matematické vzdělání.

Použití matematických metod má i další nepříjemnou stránku. Je totiž zpravidla při něm nutné uskutečnit důkladný multidimenzionální popis tak velkého množství materiálu, jaké klasický archeolog nikdy neprováděl. Je zapotřebí středních archeologických kádrů a nekvalifikovaných sil v měřítku, na jaké dosavadní archeologická pracoviště zdaleka nejsou vybavena.

Archeologie a přírodní vědy

Archeologické prameny představují určité přírodní předměty, třebas pozměněné lidskou činností. Jako k přírodním předmětům se k nim také archeolog v první řadě staví a tak je zkoumá.

Jako přírodní předměty mají archeologické prameny neomezené množství vlastností; klasická archeologie však z tohoto celkového množství vybírala pouze některé elementární vlastnosti, většinou takové, které bylo možno zkoumat makroskopickým ohledáním bez užití speciálních přístrojů nebo speciálních přírodovědeckých znalostí. Tak např. všeobecně byla zkoumána vnější forma (tvar) předmětů, zejména forma obrysová a forma výzdoby. Všeobecně se aplikovalo také posuzování základní hmoty (materiálu), z níž byly předměty vyrobeny (keramika, kámen, bronz, železo). Jen ojediněle byl zkoumán např. rozdíl mezi bronzem a mědí chemickou analýzou. Popisy zaznamenávaly takové názorné vlastnosti pravěkých předmětů, jako je jejich lesk či barva.

Tato klasická metodologie dovolovala zkoumat prameny jen do určité míry a charakterizovat je jen velmi nedokonalým, abstraktním způsobem. Zaznamenáno mohlo být jen to, co se markantně projevovalo na povrchu předmětů a bylo přístupno nekvalifikovanému makroskopickému ohledání.

První průlom do této metodologie začal poměrně záhy - již v druhé čtvrtině tohoto století. Tehdy si archeologové v praxi začali ve větším měřítku uvědomovat, že výzkumy jim přinášejí velké množství důležitých pramenů o životě pravěkých lidí, které však oni sami zpracovat nemohou, neboť tyto předměty vyžadují kvalifikované speciální posouzení. Jednalo se o tzv. nearteficiální prameny – tj. ty části přírody, na které člověk svou činností pouze působil, které však úmyslně neformoval. Do této skupiny patří např. zvířecí kosti z pravěkých sídlíšť, zbytky obilnin, uhlíky z ohnišť atd. Patří sem také kostry samotných pravěkých lidí (o ty se vědci začali zajímat nejdříve).

Tyto nearteficiální prameny začaly být předávány příslušným přírodovědcům, kteří archeologům mohli sdělit jejich vlastnosti. Tím se již velmi podstatně rozšířil okruh vlastností, kterými mohli archeologové své prameny charakterizovat.

Po polovině tohoto století, v období nového rozmachu a zmasovění určitých technických oborů, byl zahájen druhý průlom do klasické archeologické metodologie. Různými přírodovědeckými metodami (zejména chemickými, fyzikálními a jadernými) se začaly zkoumat všechny druhy archeologických pramenů - arteficiálních i nearteficiálních. Tak se začalo objevovat, že archeologické prameny mají i další velmi významné vlastnosti, které jsou však bez užití speciální metodologie nezachytitelné. Bylo například zjištěno, že všechny archeologické předměty z vypálené hlíny mají v sobě fixováno pravěké zemské magnetické pole. To je zjištění velmi významné, neboť charakteristiky tohoto pole se v pravěku měnily s časem, a lze jich proto využít pro datování. Dále se např. zjistilo, že uhlík z pravěkých ohnišť obsahuje úměrně svému stáří radioaktivní izotop C 14, jehož změřením lze tedy určit i stáří ohniště, z něhož uhlík pochází. Nebo např. vyšlo najevo, že hlína použitá k výrobě pravěké keramiky obsahuje určité stopové prvky v množství, které je charakteristické pro určité zeměpisné oblasti. Zjištěním těchto stopových prvků lze přibližně určit, kde byla nádoba vyrobena a zda je případně importem v místě svého nálezu.

Příkladů tohoto druhu lze dnes již uvést desítky. Je důležité si uvědomit, že z hlediska archeologie se nejedná o nic jiného, než o zjišťování dalších vlastností pravěkých památek. Archeolog tím, že dá svůj pramen vyšetřit příslušnému přírodovědci, rozšiřuje jen své vlastní smysly přírodovědcovými speciálními znalostmi a přístroji. Neni pochyby, že jsme teprve na počátku tohoto "rozšiřování smyslů". Poměrně nedaleká budoucnost odkryje jistě další velmi významné vlastnosti fyzikální, chemické a jiné, které charakterizují pravěké archeologické prameny, a tím zcela zvrátí dosavadní ráz archeologie jako vědy. Na této metamorfóze archeologie se ve světě usilovně pracuje. Její plné prosazení bude ovšem možné teprve tehdy, až toto "rozšíření archeologických smyslů" bude uplatněno masově: a to je zatím zřídka proveditelné, neboť většina postupů je stále ještě zdlouhavá a někdy i poměrně drahá.

Archeologie a technologie

Již jsme uvedli, že archeolog přistupuje nejdříve ke svým pramenům jako k přírodním předmětům. Takový přístup by ho ovšem sám o sobě nemohl uspokojit. Vždyt jeho prameny nejsou jen přírodní předměty: jsou to i předměty "lidské", které sloužily nějakému účelu a byly výsledkem nějakého technologického postupu, třebas velmi jednoduchého. I z tohoto hlediska je tedy třeba je zkoumat.

Klasická archeologie se spoléhala téměř výlučně na formální ohledání svých pramenů, tj. na takové zkoumání, které se především obracelo k tvarovým a jiným frapantním povrchovým a povrchním vlastnostem předmětů. Pokud se zajímala o funkci předmětů, způsob jejich výroby a podobně, pak téměř vždy jen proto, aby mohla doplnit své formálně typologické úvahy. Všeobecně panoval názor, že pravěkou technologii není nutno nijak zvlášt' zkoumat, neboť je evidentní.

Bližší zkoumání v několika málo minulých desítiletích však prokázalo, že tento názor byl naivní. I pravěká výroba měla svou poměrně složitou technologii, jejíž pochopení je nezbytné už na úrovni popisu nálezů. Bez určitých technologických znalostí o výrobě pravěké keramiky je např. obtížno vybrat správná kritéria, podle nichž budeme tuto keramiku posuzovat.

Výzkum pravěkých technologií se dnes ubírá třemi hlavními cestami. Jednak jsou zkoumány všechny reálné možnosti, které lze při výrobě určitého předmětu uplatnit. Za druhé jsou konány pokusy s použitím různých technologických postupů a výsledky jsou srovnávány s archeologickými předměty. Za třetí se s největší možnou pečlivostí studují stopy, které pravěká funkce předmětů zanechala na předmětech samých.

První cesta vede ke zkoumání jednoduchých technologických postupů dosud používaných, ke zkoumání postupů užívaných v předindustriální (zejména středověké) výrobě a ve výrobě tzv. primitivních národů, které se moderní doby dožily na vývojových stupních nižších než jsou ty, kterých dosáhla evropská společnost. Toto studium samo o sobě nepřináší zpravidla rozhodnutí archeologických problémů, avšak je velmi významné pro poznání skutečně možné technologie při zachování podmínek trochu podobných podmínkám pravěkým.

Druhá cesta - konání různých pokusů - významně doplňuje cestu první. Ověřuje reálnost těch postupů, které poznáváme převážně jen v literární formě, a současně umožňuje vytvořit materiální předměty, které by byly archeologickými metodami srovnatelné s pravěkými. Metodou pokusů lze objevit také takové technologické postupy, které nebyly doposud zachyceny první cestou.

Konečně třetí cesta - technologická analýza pravěkých předmětů a technologických stop na jejich povrchu - navazuje na obě metody předchozí a bez nich by ani nemohla dospět k platným závěrům. Na druhé straně je metodou základní v tom smyslu, že jako jediná zkoumá přímo pravěké prameny, tj. předměty, které skutečně vyrobil (nebo s jejichž pomocí vyráběl) pravěký člověk.

Nová etapa archeologie

Revoluce, která zhruba od poloviny tohoto století probíhá v archeologii, a která stále více nabývá na intenzitě, neznamená - jak jsme již zdůraznili - zrušení dřívějších "klasických" archeologických metod. Naopak: vychází z nich a zahrnuje je v sobě jako svoji zvláštní a dosti abstraktní součást. Z hlediska té archeologie, která se v současnosti rodí, je možno její klasickou předchůdkyni charakterizovat asi takto:

1. Neujasněností základních i odvozených pojmů po stránce logické; do velké míry i nezájmem o logické problémy archeologie.

2. Naprostou převahou kvalitativního zkoumání a v důsledku toho ignorováním pravděpodobnostního přístupu. Nezájmem o kvantitativní a strukturální vztahy v archeologickém materiálu.

3. Posuzováním archeologických materiálů z hlediska několika málo (většinou formálních a evidentních) vlastností. Neznalostí (a neproveditelností) multidimenzionální analýzy. Ignorováním řady důležitých vlastností archeologických nálezů v důsledku neznalosti speciálních (přírodovědeckých) metodik.

To jsou ovšem jen hlavní rozdíly, které nicméně určovaly uplynulou epochu v protikladu k epoše nastávající. Zmínili jsme se již o některých významných aspektech nové archeologické metodologie. Nyní si blíže všimneme jejího vlivu na archeologii jakožto vědu, na archeologa jakožto poznávající subjekt i na organizaci archeologických pracovišť.

Archeologie, která až doposud byla vědou suverénně ovládající svůj předmět, se počíná v mnoha směrech dělit s jinými vědami a vstupovat s nimi do velmi komplikovaných vztahů. Podobně jako i v některých vědách přírodních, začíná být podíl "cizích" disciplín na původní "klasické" disciplíně tak velký, že vzniká otázka, co tedy vlastně archeologie zkoumá, co jí vlastně zbývá z jejího předmětu, který je rozpitváván fyzikou, chemií či jinými přírodními vědami, technologií, logikou a matematikou. Nestává se nyní archeologie pouze disciplínou integrující dílčí poznatky jiných věd o jejím předmětu?

V této situaci se podstatně mění i role archeologa. Ze znalce starožitností se z něho stává spíše organizátor rozsáhlého systému informací o archeologických pramenech. Tyto informace není z valné části schopen získávat sám, neboť jsou příliš speciální povahy; maximálně může zasahovat do jejich dalšího zpracování. Jeho práce vyžaduje znalosti matematiky, logiky a dobrého přehledu přírodovědy; bez nich je jeho organizátorská i tvůrčí činnost nemožná. Pro mnoho archeologů jsou tyto změny velmi nepříjemné: k úspěšné práci na špici světové vědy to totiž u většiny z nich předpokládá podstatnou změnu kvalifikace.

Archeologická pracoviště vyžadují zcela rozdílnou kvalifikační strukturu a materiální vybavení než doposud. Převažovat na nich budou vysoce kvalifikovaní technici a přírodovědci a kvalifikované střední kádry. Kromě rozsáhlé laboratorní techniky budou muset být vybaveny i účinnými stroji na zpracování informací.

Mnoho z problémů, kterých jsme se právě dotkli, má spíše perspektivní charakter. Pokoušet se o jejich plné a okamžité řešení na archeologických pracovištích by bylo stejně nesprávné jako pokusy je ignorovat. Nelze také příliš spekulovat např. o tom, kdy se plně uplatní matematizace. Může to být za několik let, ale může to také ještě trvat několik desítiletí. V těchto věcech není totiž rozhodující jen vniřní vývoj archeologie, nýbrž hlavně materiální podmínky výzkumu: bude třeba nasadit daleko větší počet vysoce kvalifikovaných pracovníků a nákladných technických zaříiení. Podstatný rozvoj archeologie v tomto směru nelze tedy očekávat dříve, než lidská společnost podstatně zbohatne. Mnoho lze však uskutečnit již nyní účelným využitím prostředků, které dnes mají archeologové k dispozici. V současné době tedy jde především o optimální organizaci archeologických pracovišť.