Dva eseje v naší soutěži Kam archeologie?, které se posuzovatelům zdály být nejlepší, byly zaslány Dr Evženem Neustupným a Profesorem Glynnem Isaacem, kteří sdílejí cenu. Nyní otiskujeme esej Dr Neustupného a esej Profesora Isaaca otiskneme v příštím čísle. Dr Neustupný pracuje v Archeologickém ústavu České Akademie věd a příležitostně přispíval již dříve do našeho časopisu. Společně se svým otcem Dr Jiřím Neustupným byl jedním z autorů svazku o Československu v knižnici "Ancient Peoples and Places".

Málo archeologů (nebo prehistoriků) by se sjednotilo na obsažné definici své vědy. Neexistuje ani jednomyslná odpověď na otázku, zda si zaslouží hrdé (nebo snižující ?) označení "věda". V každém případě většina těch, kdo cítí, že mají něco společného s moderní archeologií pravděpodobně připustí, že tato zvláštní lidská činnost má dva důležité aspekty. Za prvé je spojena se studiem materiálních zbytků zanechaných dávným člověkem. Za druhé je jejím cílem odhalit alespoň některé aspekty lidské minulosti, hlavně ty, které nebyly zaznamenány v psaných dokumentech.

Je obtížné úplně ignorovat jeden nebo druhý z těchto aspektů archeologie. V minulosti i nedávno ovšem existovali jednotlivci i dokonce školy, které byly do té míry zaujaty jedním z aspektů, že druhý byl potlačen, jestliže ne v teorii, pak v praxi. Jednak mnozí věřili, že cesta od hmotných zbytků k historii (nebo "prehistorii") je jednoduchá a snadná, neboť nevyžaduje nic více, než několik málo archeologických nálezů a zdravý rozum. Vedle toho existovali archeologové, jejichž nadměrný zájem o formální aspekty pramenů jim neponechal dost energie, aby si kladli historické otázky. Buď předpokládali, že formální analýza je to nejlepší, co mohou pro historii udělat, nebo věřili, že cokoliv přesahující jejich formální taxonomický a typologický přístup je nepotřebné nebo dokonce škodlivé. Každý začátečník v evropské archeologii může citovat řadu příkladů pro každou z těchto kategorií. Většina romantických škol representuje první trend: positivističtí archeologové druhý. Existuje ještě mnohem více nedávných příkladů.

Konkrétní postoj individuálného archeologa nebo školy je určen řadou komplexních faktorů.  Existuje jasná závislost na množství a kvalitě archeologických nálezů. Teorie a metody se v archeologii formují na základě průměrného množství a kvality nálezů, a tento průměr se odráží v určitém vztahu mezi uvedenými dvěma aspekty. Jestliže počet nálezů je podstatně vyšší nebo nižší než průměr, jeden z aspektů má tendenci být vyzdvihován a to i v případě, že nezasáhne žádná ideologie. Určité ideologie nebo filosofie však preferují první aspekt a jiné druhý. Obecná metodologie vědy a obecná antropologická teorie měly původně malou důležitost, ale nedávno se staly vysoce důležité, i když mnoho archeologů si nejsou plně vědomi tohoto faktu a houževnatě by se bránili, že nejsou ovlivněni "nepotřebnými" všeobecnostmi. Můžeme shrnout, že existují tři hlavní faktory, které ovlivňují vývoj archeologického myšlení: počet a kvalita pramenů, obecný stav metodologie vědy a antropologické teorie, a převažující ideologie.

Tyto tři skupiny faktorů jsou vzájemně propojeny a silně se ovlivňují, takže je často obtížné určit, který je v konkrétních podmínkách nejvýznamnější. Přesto je jasné, že působí, a důležitost, kterou jednotliví archeologové připisují buď "formálnímu" nebo "historickému" aspektu své vědy je důsledkem hry těchto faktorů. Avšak obraťme se k současné situaci.

Ti, kdo věří, že archeologie se nachází v krizi, mohou předložit pro svoje tvrzení závažné argumenty. Téměř všechno, co je v archeologii důležité, je známo od počátku století. To platí nejen o metodách a teorii (pojmy typologie, nálezového celku, archeologických kultur apod.), ale také o výsledcích. Je pravda, že bylo zaplněno mnoho mezer, zejména v některých částech světa, ale to neovlivnilo disciplinu jako celek. Tak například ve střední Evropě, která je určitě z archeologického hlediska jedním z nejlépe známých regionů, došlo k malému pokroku od dob G.Kossinny, J.Palliardiho, O.Menghina, L.Kozłowského a mladého J.Kostrzewského. Chronologická schémata O.Montelia a P.Reinecka pro dobu bronzovou jsou dosud užívána, a nové kultury, pokud jsou jaké, jsou většinou podrozdělením dřívějších. Ti, kdo studují chronologii neolitu ve střední Evropě, mohou přidat jen málo k tomu, co věděl J.Palliardi na začátku století. Řada archeologických a historických problémů známých v té době nebyly vyřešena. Zde je možno jmenovat alespoň původ mnoha kultur (takových jako je volutová, nálevkovité poháry, šňůrová a zvoncovité poháry), původ mnoha etnických skupin (jako jsou Slované), základní hospodářství mnoha kultur (zejména kultury se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů a celé řady skupin doby bronzové) atd. Tyto neúspěchy jsou o to nápadnější, že množství nálezů, které mají středoevropští archeologové k dispozici dnes, překračuje mnohonásobně to, co bylo známo na počátku století. Obrovský počet nově prozkoumaných nalezišť nijak podstatně nepřispěl k našemu současnému vědění. To je něco, na co by měl každý pamatovat.

Jestliže došlo k výraznému pokroku, bylo to na poli terénních technik, chronologie a ekonomie, tj. právě tam, kde byly nejkonsistentněji aplikovány tzv. vědecké metody. "Čistá" archeologie přispěla málo. Počet suchopárných typologických studií velice vzrostl, aniž by příliš přispěl k našemu chápání dějin dávných lidí, a "historické" a "prehistorické" studie často používaly archeologické nálezy jako pouhé ilustrace k předpojatým teoriím. V této situaci mnoho archeologů začalo uvažovat o samotných základech své discipliny, aby našli cestu ze slepé uličky, do které se dostala. Jejich základní názory snad lze sumarizovat následujcím způsobem.

Archeologické zbytky lze charakterizovat určitými vlastnostmi a relacemi, které se stávají jediným východiskem při rozpoznávání "pohřbené minulosti". Studium těchto zbytků musí být systematické a nemělo by se zakládat na "impresionistickém" přístupu: vše, co se týká prvotních pramenů archeologie by mělo být co nejvíce objasněno a subjektivní soudy by měly být přísně kontrolovány. Vlastnosti archeologických zbytků jsou přírodní i lidské. To je důležité si uvědomit, neboť tyto dva druhy vlastností vyžadují dva rozdílné přístupy.

Jako přírodní objekty archeologické zbytky může studovat geometrie (jejich tvar), fyzika (jejich váha, magnetické vlastnosti apod.), chemie (chemické složení, stopové prvky apod.), biologie (antropologické, zvířecí a botanické zbytky), mineralogie a petrografie, a všechna ostatní odvětví přírodních věd. Každému je zřejmé, že počet přírodních vlastností každého archeologického objektu je nekonečný. Je ovšem stejně tak jasné, že počet těch rysů, které mohou přispět k našemu současnému poznání je omezen, a že jeden ze způsobů, jak se archeologie rozvíjí, je právě objevování nových rysů, které mohou obohatit naše vědění. Je to tato zvláštnost, která způsobuje, že se vyplatí skladovat archeologické nálezy v muzeích: žádná archeolog nemůže nikdy popsat svoje prameny takovým způsobem, že jeho následovníci se k nim nemusí vracet.

Po mnoho let archeologové věřili, že stačí popsat prameny v termínech jejich každodenního života, který ovšem obsahoval některé elementární pojmy geometrie, fyziky a jiných přírodních věd. Jsem přesvědčen, že takový přístup nemůže trvat věčně. Archeologické nálezy musí být popisovány s použitím všech pojmů a metod moderní vědy, i když je nemožné použít je všechny najednou.

Existují dvě cesty jak toho dosáhnout. Především se archeologové v mnoha případech sami mohou stát přírodovědci to té míry, že jsou schopni aplikovat například některá odvětví fyziky na své nálezy. Ve většině případů bude ovšem nutné dát nálezy prozkoumat specialitům, a tento druh výzkumu bude zřejmě v archeologii dominovat v budoucnosti. Archeologové, aniž by mohli kontrolovat jejich výsledky jinak než na velmi všeobecné úrovni, budou muset spoléhat na přírodovědce, kteří jim budou dodávat informace o přírodních vlastnostech jejich nálezů.

Vlastnosti získané tímto způsobem nejsou rozděleny náhodně, nýbrž  jsou naopak výrazně strukturovány. Moderní matematika nám dodává prostředky, jak tyto struktury popsat kvantitativně a kvalitativně. Je zřejmě nemožné se omezit na každodenní matematiku, neboť to by podstatně omezilo informační kapacitu našich nálezů. Naopak, moderní matematika musí být využita v plném rozsahu. Je jisté, že budoucnosti bude archeologie stimulovat rozvoj matematiky stejným způsobem jako to už bylo v případě mnoha přírodních věd. To se ale možná nestane dokud archeologie neaplikuje na své nálezy existující matematiku.

Tím, že studuje přírodní vlastnosti archeologických nálezů a jejich strukturování, objevuje archeolog významné pravidelnosti, o nichž předpokládá, že jsou objektivním odrazem pravidelností v dřívějším životě.  Mohou být vyjádřeny ve formě matematických rovnic, matic, grafů apod. V takové formě by ovšem zůstaly vrcholně nelidské a nikdy by nám nevyprávěly historii. Historie je skryta v matematice archeologických nálezů, ale dokud archeolog nepoužije další procedury, nemůže je odtud extrahovat.

Naštěstí archeologické nálezy nejsou jen přírodní předměty: byly vytvořeny člověkem a to hluboce ovlivnilo jejich povahu. Sloužily nějakému lidskému účelu, nebo přinejmenším jsou odrazem (produktem) takového účelu. Když se popisují nálezy, je už zapotřebí určité chápání jejich lidských funkcí jak technologie jejich výroby tak i užití. Všeobecně se věřilo, často bez výslovné formulace, že pravěká technologie byla tak jednoduchá, že musí být studována jen ve výjimečných případech. Jak dnes přiznává mnoho archeologů, byla to jasná chyba.

Existují tři způsoby jak studovat pravěkou (a často historickou) technologii. Za prvé, výroba předmětu a jeho užití zanechávají na něm určité stopy, které - jestliže přežijí - lze studovat. Za druhé, moderní experimenty mohou ukázat, jaká aktivita skutečně produkuje stopy, nalezené na pravěkých předmětech. Za třetí, studium technologie používané ve společnosti jednodušší než je naše odhaluje skutečné možnosti, které se mohou objevit v prostředí , které není tak vzdáleno od pravěkého. I moderní poměry mohou osvětlit starou technologii. Tato třetí cesta se často stává východiskem technologických studií z heuristického hlediska.

A zde se dostáváme k problému objektivity archeologického uvažování. Mnoho archeologů, zejména těch, kteří preferují první (formální) přístup k archeologii, věří, že jsou schopni dosáhnout plné objektivity právě užíváním přírodovědných a matematických metod. I kdyby mohli používat pouze takové metody (což je ovšem nemožné), nedosáhli by větší míry objektivity než je ta obsažená v přírodních vědách. To je otázka, kterou zde nemůžeme detailně diskutovat. Hlavní je to, že i tito "objektivní" archeologové nemohou uniknout tomu, aby používali "subjektivní" postupy v jednom klíčové aspektu jejich metody.

Již jsme poznamenali, že počet vlastností a struktur, jimiž mohou být popsány archeologické nálezy, je nekonečný. Když popisujeme nálezy, musíme dělat výběr, tj. vybírat pouze některé vlastnosti a struktury. Ale kde je kritérium, podle něhož lze určit vlastnosti, které se mají použít? Proč máme popisovat tvar okraje nádoby a ne obsah helia v jeho dně? Tuto otázku nemůžeme zodpovědět tak, že popis okraje vede k pozitivnímu výsledku, zatímco druhý příklad nikoliv. Naše otázka by pak měla znít, co je kritériem "pozitivního výsledku" a to vede nutně buď subjektivní odpovědi nebo k bludnému kruhu.

Jediná upřímná odpověď je, že vlastnosti vhodné ke sledování se vybírají na základě naší předchozí znalosti předmětu. Tato znalost nemusí být ovšem naší osobní zkušeností; často je to výsledek existující literatury o předmětu. Tím se ovšem přiznává, že před studiem nálezů už o nich něco víme, což je zdánlivě nelogické. Jakkoliv nepochopitelné to může být pro ty, kdo byli vychováni v duchu logického empirismu, je to přesto fakt. Ti, kdy si to uvědomují, se mohou mít na pozoru, aby toho "neznali" příliš mnoho před [studiem] svých pramenů. Ti, kdo tuto myšlenku zavrhnou a křečovitě se drží "plné objektivity", zabudovávají do samotných základů svých dalších teorií nekontrolovatelné množství subjektivity.

Logický výklad těchto "nelogických" postupů je následující. Matematické zpracování dat dodaných přírodními vědami generuje formální struktury, které nemají historický význam. Podobné nebo identické struktury by se daly získat například studiem moderních typografických produktů nebo mikrobů. Jestliže chceme dát těmto strukturám historický význam, musíme je porovnat s historickým modelem, tj. interpretovat je v termínech souboru pojmů, které mají "lidský" význam nebo mohou být z významných pojmů logicky odvozeny. Použití takového modelu je absolutně nezbytné a bez něho nelze z archeologických nálezů odvodit žádnou historii. Jsou to právě tyto modely, které archeolog předpokládá, když začíná studovat své nálezy.

"Historické modely" pro archeologii se formují mnoha různými způsoby. Nejobvyklejší z nich. který se zdá být mnoha archeologům jako "přirozený", se odvozuje z našeho každodenního života. Jiné pocházejí z naší vlastní historie nebo z historie jiných národů. Mnoho z nich, zvláště ty, které se užívají pro pravěk, se odvozují z pozorování lidí, kteří z evropského hlediska zůstali na nižším stupni vývoje.

Dejme si příklad. Archeolog nalezne oválný kus kamene, na jednom konci klínovitý, na druhém zašpičatělý; zvolí pro něj termím neolitická sekera. Jak ale ví, že je to skutečně sekerka? Může argumentovat, že je to "přirozená" doměnka a není třeba zde používat nějaký model. Tak tomu ovšem není. Archeolog může přijít na ideu sekery jen proto, že ví ze svého současného života jak sekera vypadá a je schopen srovnávat její tvar a jiné charakteristiky s nějakým moderním exemplářem. Evidentně zde používá určitý druh funkčního modelu odvozeného ze současné reality. Může být ovšem také ovlivněn etnografií, a nemusí o tom ani vědět. Až do 19. století většina lidí v Evropě, a mezi nimi mnoho učenců, věřili, že kamenné sekerky jsou "hromové klíny". Teprve po objevu lidí doby kamenné v odlehlých končinách světa se takové vysvětlení stalo nepřijatelným. Zde zasáhl etnografický funkční model.

Jakmile archeolog ví, že to, co má před sebou je sekera, nebo má na to alespoň podezření, může ji efektivně popsat. Bude pak věnovat pozornost ostří, možným stopám upevnění atd., a alespoň v prvních fázích deskripce eliminuje rysy takové jako je barva, magnetické vlastnosti apod. Pokud nepoznáme původní funkci archeologického předmětu, můžeme jej zřídka popsat tak, aby deskripce byla užitečná i jiným. Kresby takových neinterpretovaných předmětů, jejichž četné příklady nacházíme v literatuře 18. a 19. století, často vypadají jako archeologické vtipy.

Jak vyplývá z toho, jsme uvedli, v archeologii byly vždy používány nearcheologické modely a bez nich by se nedalo ničeho dosáhnout. Doposud ovšem nebyla pro jejich konstrukci a užívání formulována žádná pravidla. To zůstává jedním z nejdůležitějších úkolů moderní archeologie. Bez takových pravidel se modelování sotva může stát nepominutelným metodologickým nástrojem, který polidšťuje formální přírodovědecký a matematický přístup.

Zatím jsme pojednávali hlavně o tom, co bychom nazvali čistá archeologie, tj. o popisu a formální a funkční analýze archeologických nálezů. To ovšem nezahrnuje celou lidskou historii. Druhý aspekt, pro nějž bychom spíše volili termín prehistorie, pojednává o vyšších úrovních historické minulosti - hlavně o ekonomických nebo společenských vztazích a o "ideologii".

Samotné archeologické nálezy jsou zde opět málo platné. Zůstávají zcela beze smyslu, pokud nepoužijem adekvátní model. Existuje mnoho typů prehistorických a historických modelů. Jako v případě funkčních modelů je lze odvodit buď z historie nebo z etnografie; lze také zkonstruovat obecný model (tj. takový, který je obecný z určitého pohledu, tedy nikoliv universální) a to s pomocí prvků historických a etnografických modelů a obecné sociologické teorie.

Dokonce ani funkčně interpretované nálezy nemusí vést k uspokojivým výsledkům, tj. k rekonstrukci plného historického obrazu minulosti. To je něco, co mnoho archeologů popírá, neboť věří, že s použitím pouhých archeologických nálezů a zdravého rozumu mohou rekonstruovat všechny nebo alospoň podstatné rysy minulé společnosti. Často argumentují následujícím způsobem: když například naleznu extrémně bohatý monumentální hrob plný zlata apod. uprostřed pohřebiště sestávajícího z malých a špatně vybavených hrobů, nemusím mít žádný model, abych věděl, že ten bohatý hrob patřil nějakému králi, náčelníkovi nebo podobně. Protiklad mezi bohatým hrobem a chudými hroby je zde dostačující. To ovšem není pravda. Můžeme samozřejmě zmíněný protiklad konstatovat nezávisle na jakémkoliv modelu, ale jak bez historie nebo etnografie můžeme vědět, že existovalo něco jako "král"? Představme si eskymáckého archeologa, jehož tradice neobsahuje krále; pokud by nestudoval Západní historii, možná by na ideu krále vůbec nepřišel. Ani takové jednoduché pojmy jako je hrob nejsou "přirozené"; je to produkt lidské kultury, ačkoliv poměrně časný a dnes univerzální.

Závislost prehistorických úsudků na nějakém druhu nearcheologického modelu se stává ještě jasnější, když přistoupíme k ještě vyšší úrovni interpretace, například k interpretaci pravěkého náboženství. Zde lze sotva předstírat, že jsme schopni něco dělat bez složitého historického nebo etnografického modelu. Už základní termíny užívané při nalýze starého náboženství jako je lovecká magie, šamanismus, úlitba, Velká Matka, kněží atd. prozrazují nearcheologické oblasti, z nichž jsou odvozeny.

Celkově lze sumarizovat takto. Přírodovědci analyzují pro archeology nálezy s dělují jim jejich přírodní vlastnosti. Pomocí moderní matematiky se archeolog dozvídá, jak jsou nálezy strukturovány a jejich strukturu [patterning] srovnává s různými modely. Ve sktečnosti už použití samotné matematiky je druh modelování: modeluje se zde s pomocí formálních matematických prostředků, které jsou konec konců odvozeny z přírodních věd, hlavně z fyziky. Všechny ostatní modely používaní od úrovně archeologické deskripce k vyšším úrovním historické interpretace se odvozují ze společenských věd. Použití modelů je jediný způsob jak humanizovat nelidskou matematiku moderní archeologie.

Odtud vyplývá, že nového poznání v archeologii se dociluje pouze a výlučně na základě archeologických nálezů; proces generování tohoto poznání však musí využít všechno ostatní poznání, kterého bylo až doposud dosaženo ve všech ostatních odvětvích společenských věd. Tento proces je proto neustálá souhra primární archeologické evidence a akumulované moudrosti lidstva, representované nearcheologickými modely.

Dva aspekty archeologie, které jsme diskutovali na počátku, se nyní objevují v novém světle. Stává se jasným, že první ("formální") aspekt se snaží absolutizovat nálezy, zatímco druhý ("historický") by chtěl udělat totéž s modely. Je přirozené, že ani jeden z nich nemůže uspět; je prostě nemožné úplně vytlačit z archeologie ať nálezy nebo modely. Přílišný důraz, kladený na jeden ze svářících se pólů, může ovšem výrazně archeologii zpomalit nebo vůbec zastavit její rozvoj.

Co by se mělo udělat, aby se tomu zabránilo? Nevěřím, že by se dalo dělat cokoliv efektivního.  Archeologie a prehistorie půjde svou cestou bez ohledu na dobře míněné rady kteréhokoliv autora. Co zde proto můžeme nabídnout, je jen náš osobní názor na to, jak se naše disciplina bude v brzké budoucnosti rozvíjet.

Především asi nastoupí stále se zvyšující objem matematiky a přírodních věd zaváděných do archeologie. Existuje vyhlídka, jakkoliv dosti vzdálená, že archeolog sám bude mít málo co dodat k popisům svých nálezů různými přírodovědci. Vzhledem ke skutečnosti, že humanistický model musí zasáhnout už na úrovni deskripce (a tím spíše na vyšších úrovních), nemusí se ovšem obávat, že jeho přítomnost v archeologii se jednoho dne stane nadbytečná. Poslední vývoj na tomto poli ukazuje výrazný trend moderní archeologie ke studiu kvantitativních vztahů mezi nálezy, k objevování a přesné deskripci archeologických struktur, a k formalizaci základní archeologické metodologie prostřednictvím moderní logiky.

Mnohem méně pozornosti se zatím věnovalo teorii archeologických a prehistorických modelů. Může to být důsledek okouzlení matematikou a její magičností, které asi zažil každý, kdo pozoroval jak něco vyrůstá z obyčejných čísel. Je ovšem naléhavé rozvíjet teorii modelů a aplikovat ji na konrétní případy. Jak už jsme měli možnost podotknout, je to jediný způsob jak archeologie může přispět lidstvu - tím, že se humanizuje.