Teorie sídelních areálů

Evžen Neustupný

(Český text článku: Settlement area theory in Bohemian archaeology. Památky archeologické - Supplementum 1, 1994, 248-258).

 


Obsah:

Úvod

Základy teorie 

Přírodní rozměr sídelních areálů  

Praktický rozměr sídelních areálů  

Společenský rozměr sídelních areálů

Symbolický rozměr sídelních areálů

Perspektiva výzkumu sídelních areálů

PŘÍBUZNÉ TEORIE

Ovlivnění sídel přírodou

Vliv sídel na přírodu

"Krajinná archeologie"

Teorie mikroregionů

Literatura


Úvod

Teorie sídelních areálů je teorií prostorové archeologie na určité úrovni. Jejím  předmětem jsou sídelní areály,  jejich vnitřní  struktura  a  vzájemné vztahy. Teorie, tak  jak je formulována v  tomto článku, je přímo aplikovatelná na mladší (zemědělský) pravěk. Její použití  pro období starší (paleolit a mezolit)  i mladší  (středověk) by  si vyžadovalo zvláštního uvážení. Hned na počátku je nutno  upozornit, že existují dva podobné pojmy, mezi nimiž je  úzká souvislost, které  by však přesto měly  být odlišovány: sídelní areály  a areály komunit. Zatímco   první   termín   se  vztahuje k oblasti  mrtvé (archeologizované)  kultury,  druhý  lze  aplikovat  na oblast někdejší živé kultury (Neustupný 1991). Poznání areálů komunit lze  dosáhnout   právě  studiem  sídelních   areálů,  přesněji interpretací struktur, které jsou v nich obsaženy.

Prostor, jak je nejčastěji chápán v archeologii, si můžeme představit  na  několika  úrovních  pramenných jednotek. První z nich  je  úroveň  artefaktů   a  ekofaktů  (případně  jejich fragmentů  a  elementárních  shluků)  jakožto  nejjednodušších prostorových  entit. Další  úrovně tvoří  komplexy, komponenty a sídelní areály (souhrnně viz Neustupný 1993). Existují ovšem i entity vyššího řádu. V tomto článku budeme nejčastěji mluvit o úrovni  sídelních  areálů, o úrovni  bezprostředně  nižší (komponenty) a bezprostředně vyšší.

Již  prostorové  entity  na  první  úrovni  (tj. na úrovni artefaktů)  jsou charakterizovány  nejen svým  vztahem k jiným archeologickým entitám a kvalitám, nýbrž mají i svoji přírodní určennost,  vztah  k  entitám  a  kvalitám  přírodním. Protože všechny  artefakty  jsou   současně  přírodními  předměty,  je v každém  konkrétním místě  už např. samotný výběr materiálu k výrobě artefaktů i výběr ekofaktů určen (mimo jiné) okolním prostředím.  Obdobně  na  středních  úrovních,  tj.  v měřítku sídelních areálů, vznikají dva problémy: (1) vztah jednotlivých   archeologických  prostorových entit  navzájem a (2) vztah archeologických entit  k přírodním entitám a proto i ke  kvalitám  okolního  "přírodního"  prostředí.  Analogické problémy  jsou  vlastní  i ostatním  rovinám  archeologických entit.

V uplynulém čtvrtstoletí se  v české archeologii vytvořila řada koncepcí prostorového chápání archeologických pramenů na středních  úrovních,  které  vesměs  mají  nějakou  souvislost s teorií  sídelních  areálů. V  některých  případech  však od těchto  koncepcí   nelze  dobře  oddělit   témata  související s vyššími úrovněmi uvažování o archeologickém prostoru. Názory na tato témata lze shrnout do několika skupin, které vyjadřují různé pohledy na problém, jeho různé aspekty (tyto aspekty jiné než teorie sídelních areálů alespoň stručně charakterizuji v druhé části tohoto příspěvku). Ačkoliv i v této oblasti bádání  nepochybně existují určité preference z hlediska současných tendencí  archeologické teorie (jejích paradigmat), je nutno uznat, že všechny aspekty  mají svoje oprávnění. Odráží  se  to  konečně  také  ve  skutečnosti, že v jednotlivých  pracích se  často tyto  aspekty mísí. Různosti v aspektech většinou nepřekračují jedno paradigma, které až na malé výjimky lze nejspíše  označit jako paradigma procesuální. Právě v oblasti studia archeologického prostoru pronikl procesualismus do české archeologie ve větším měřítku nejdříve.


[Obsah]


Základy teorie

Předchůdcem studia  sídelních areálů bylo v některých směrech studium tzv. zázemí prováděné zejména v 60.létech J.Kudrnáčem (1961, 1962, 1987 aj.). Autor  vycházel z minulé "živé" skutečnosti a uvažoval o tom, co bychom dnes nazvali areály aktivit (např. rozloha polností). Bohužel tyto úvahy, které značně předešly svou dobu, zůstaly bez následování.

Teorii sídelních areálů také logicky (a někdy i chronologicky) předcházely různé "topografické" studie (např. Bouzek -  Koutecký - Neustupný 1966; Vencl 1971; Waldhauser  1986).  Některé  problémy řešené  v  souvislosti s počátečními  fázemi  výzkumu  v  Bylanech, zejména dynamika sídlení pojímaná  v rámci teorií o tzv.stěhovavém zemědělství (cf. Soudský 1966; Soudský - Pavlů 1972; Soudský 1973; Pavlů 1977), byly později také analyzovány v souvislosti se sídelními areály.

Teorie sídelních areálů, tak jak vznikla na konci sedmdesátých let a v létech osmdesátých, navazuje jednak na pokrok v  archeologické teorii, jednak na velmi příznivé nahromadění empirického materiálu. Mám zde  na mysli zejména zjištění   neočekávaně velkého počtu   nalezišť  některých pravěkých  kultur (šňůrové, knovízské,  laténské) v dobře prozkoumané  krajině severozápadních Čech (Neustupný  1965; Bouzek, Koutecký and Neustupný 1966; Waldhauser 1986) a také na pozorování při výzkumech velkých  terénních celků  v téže oblasti  ve  víceméně  téže době (od  konce padesátých do osmdesátých let). Lze říci, že bez výzkumu ohrožených nalezišť v expozituře v Mostě a bez výzkumů velkých terénních celků jako byly Vikletice nebo "mikroregion" Lužického potoka by pravděpodobně v sedmdesátých a osmdesátých  létech v Čechách teorie sídelních areálů nevznikla (výzkum vikletického areálu provedl největším dílem D.Koutecký, výzkum  Lužického potoka realizovali zejména E. Neustupný, V. Kruta a dokončil jej Z. Smrž). Uvedený empirický  materiál totiž  ukázal, že česká krajina je zaplněna nalezišti velmi hustě a naleziště jsou bohatě strukturována; vznikla potřeba toto zaplnění a  tuto strukturu nějak vysvětlit.

Teorie sídelních areálů  je odvozena logickým způsobem z modelu živé pravěké skutečnosti, není tedy získána empirickým  hromaděním  faktů. Za prvé předpokládá existenci nějakých komunit (srov. Neustupný  1991), které byly v pravěku subjektem  vlastnictví  určitého  území  a  v  důsledku  toho i příčinou  relativní stability  sídelních areálů. Mimochodem, se změnou vlastnických vztahů směrem k vlastnictví jednotlivců by teorie sídelních areálů  vyžadovala podstatných změn, neboť subjektem  vlastnictví  přestaly  být  komunity, ačkoliv tyto komunity existovaly i nadále  (na valné části středoevropského území jde o období od 8.století po Kristu).

Druhým předpokladem teorie je  určitá minimální diferenciace činností s tím, že jednotlivé činnosti byly prováděny  v různých  částech sídelního  areálu. Vznikaly  tak areály  aktivit, které  pak v  oblasti archeologických pramenů daly  vznik  různým  komponentám  (k  pojmu  komponenty  srov. Neustupný  1987b). Je  nutno vyzvednout,  že komponent  musíme předpokládat  mnohem   více  než  ty dvě, na  než  většinou redukovala své  úvahy tradiční archeologie  (komponenta obytná a pohřební).  Proto byly  postulovány  některé  areály, které v pravěké  skutečnosti nemohly  chybět, které  však ve střední Evropě  nezanechávají archeologicky  uchopitelný odraz a v důsledku  toho se o  nich doposud neuvažovalo  (např. pole a pastviště).

Vlastní  teorie  byla poprvé přednesena  na  konferenci o počátcích  zemědělství  ve Znojmě  v  r. 1979  a  kolovala v rukopise (prakticky  nezměněnou podobou přednášky je publikace Neustupný 1986).  Při  řešení  dílčích otázek byla použita již  v první polovině 80.let (Neustupný 1982a; 1982b; 1985),  i  když  větší  množství  publikací,  které se této problematiky dotýkají, se objevilo až v druhé polovině 80.let (viz dále).

Jedním z cílů teorie sídelních areálů je jejich prostorové vymezení, které je  jednak metodologickým problémem (Neustupný 1982b;  1987b), jednak problémem  konkrétním (Kuna - Slabina 1987; Kuna  1991; Smejtek 1994;  Smrž 1994). Jakkoliv  je toto téma logicky primérní, jeho úspěšné řešení není předpokladem další  práce, protože velmi často bude figurovat až mezi výsledky.

Základními  tématy  teorie   sídelních  areálů  je  jejich vnitřní  struktura (vztah  jednotlivých areálů  aktivit, které jsou v archeologických pramenech representovány komponentami), vztah  mezi  jednotlivými  sídelními  areály  v  rámci možných vyšších celků a způsob  využití a přeměny přírodního prostředí v rámci areálů i v rámci vyšších celků.

Důležitým  postulátem teorie  sídelních areálů  je nutnost jejich  studia z  kvantitativního hlediska.  Znamená to  nejen vzít v úvahu možné rozměry sídelního areálu jako celku a podíl jednotlivých   areálů   aktivit,   nýbrž   i   uvažovat  areál v souvislosti  s  demografickými  charakteristikami  pravěkých populací  (srov. Neustupný  1981; 1982a;  1983; 1984; Holodňák 1987a; Waldhauser  1981). Významným parametrem  se stává čas, který nejen  ovlivňuje transformační procesy  památek v areálu (Neustupný 1982a),  nýbrž má i velký  význam pro jeho dynamiku (Smrž 1987a; 1987b; Kuna - Slabina 1987; Smejtek 1994) a pro čerpání kapacity jeho přírodních zdrojů (Dreslerová 1994).

Areál  komunity není  proto souhrnem  empiricky zjištěných "nalezišť"  (t.j.  míst,  kde  tradiční  archeologie nacházela svoje  artefaktové prameny),  nýbrž na  jedné straně  redukuje areály  aktivit  jen  na  ty,  které  byly v některém okamžiku pravěku  současné,  jednak  zahrnuje  i  mnoho  prostor, které v rámci  tradiční  archeologie  nebyly  nalezišti (včetně tzv. prázdné komponenty,  případně  i míst,   které nejsou komponentami,   protože   v    nich   žádná   lidská   činnost neprobíhala).

V  rámci  teorie  sídelních   areálů  přestává  být  proto archeologická  mapa  zobrazením  krajiny  s  rozhozenými  body "nalezišť", stává se  rozsáhlou bohatě strukturovanou plochou, jejíž  podstatnou část  zaplňují sídelní  areály (Kuna  1991). Mapa  sídelních  areálů   vyjadřuje  míru  přisvojení  krajiny pravěkými lidmi (ovšem komunitami a nikoliv jedinci). Otevírá se tak možnost rozsáhlé  korelace mezi krajinou jako přírodním celkem a pozůstatky jednotlivých komunit, ale toto téma teorii sídelních areálů  nevyčerpává. Je důležité,  že sídelní areály jsou   odrazem   konkrétních   komunit   a  představují  proto smysluplné dobře uchopitelné jednotky.

Z  podrobněji rozvinutých  témat, která  zapadají do rámce teorie  sídelních areálů,  lze jmenovat  především podrobnější analýzy obytné komponenty (Turková - Kuna 1987) s vyčleněním důležitého pojmu shluků domácností  (Kuna 1991). Podobný pojem ("building  complex")   byl  již  dříve   použit  při  úvahách o neolitickém  sídlišti   v  Bylanech,  avšak   převážně  jako induktivně  získaný  deskriptivní   termín  (Pavlů -  Rulf  - Zápotocká 1986).

Poměrně mnoho pozornosti  bylo věnováno dynamice sídelních areálů, tj. vztahům areálů  aktivit navzájem (zejména přesunům obytné  komponenty v  rámci  celého  areálu) i  jejich vztahům k přírodnímu  prostředí (problémy  stěhování sídelních  areálů jako celku).  Problematika   přesunů  osad   měla  v   české archeologii předchůdce (např. Soudský 1966; Pavlů 1977 a četné další práce)  v podobě teorií o  stěhovavém zemědělství, které však byly  postupně opuštěny. V rámci  teorie sídelních areálů jsou tyto problémy zcela jinak artikulovány. Byly jim věnovány některé  studie (Smrž  1987a;  1987b;  Kuna - Slabina 1987; Smejtek 1994). Právě při jejich zpracování však M. Kuna narazil na nedostatečnost  pramenné základny a to byl jeden z důvodů, který ho vedl k prohloubení  projektu detailního průzkumu oblasti Vinořského potoka (Kuna  1991; Kuna - Adelsbergerová 1994; Dreslerová 1994) a později, ve   spolupráci s sheffieldskou  univerzitou, k  projektu ALRNB  (Beneš - Kuna - Peške - Zvelebil 1992; Zvelebil 1993; Beneš and Kuna 1993).

  při prvních  formulacích teorie  sídelních areálů bylo upozorněno na  pravděpodobnost existence vyšších  jednotek než je  sídelní  areál.  Zdálo  se  nám  však,  že  to nejsou tzv. mikroregióny, protože to jsou  pojmy víceméně geografické (viz dále).  Podstatného  pokroku  v   tomto  směru  bylo  dosaženo v pracích  N. Venclové (1993; 1994), která vyčleňuje tzv.  industriální zóny  jakožto empiricky  uchopitelné celky, které musely mít předlohu v živé pravěké situaci. Je jisté, že budou nalezeny i vyšší  celky jiného charakteru. Např. většina tzv.  opevněných míst  našeho pravěku  má výjimečný charakter, který lze jen ztěží vměstnat pod pojem sídelního areálu: nejde totiž zpravidla o atribut jedné pravěké komunity.


[Obsah]


Přírodní rozměr sídelních areálů

Sídelní areály, podobně jako i jiné archeologické entity, mají svoji přírodní určenost. Už od počátku vzniku teorie sídelních areálů bylo zřejmé, že její  rozvinutí v do  konkrétní podoby bude  významným  přínosem  k  řešení problémů prostorové archeologie. To ovšem vyžaduje sejít o rovinu níže ve srovnání s většinou dosavadních pojednání  o přírodním faktoru, jejichž jednotkou byly celky geografické (regiony, tzv. mikroregiony); archeologické  entity  v   nich  byly  vlastně  representovány bodovými archeologickými "nalezišti".

Přechod od "regionů" či  "mikroregionů" k sídelním areálům není  jen   přechodem  od  geografických   (přírodních)  celků k celkům archeologickým (antropologickým a historickým), nýbrž současně je  to významná změna měřítka.  To samozřejmě přináší řadu  komplikací,  neboť  mnoho   podkladů  pro  studium  není v dostatečně  podrobném  měřítku  k  dispozici.  Ačkoliv už od počátku šedesátých  let existoval relativně  komplexní program studia  přírodního  prostředí  (Kudrnáč  1961),  ještě  v době nepříliš   vzdálené   nebyla   známa   reálná  alternativa  ke generalizujícímu postupu,  který zvolil J.Rulf  (1983). Teprve metody GIS (Kuna 1994) dávají tomuto problému novou dimenzi.

Je mnoho parametrů pravěké  přírody, které už byly využity (viz  zejména  Rulf  1983). Existují  však  další, které bude reálné  zahrnout, jakmile  budou přístupny  v digitální podobě s dostatečnou  rozlišovací schopností. V brzké  době se nadto zřejmě objeví  mnoho digitalizovaných map,  které neměří přímo nějaký  pozorovatený  přírodní  faktor, nýbrž  jsou výsledkem transformace jednoho nebo více faktorů do nové proměnné, která byla pro  pravěké lidi mnohem  důležitější než proměnná  přímo pozorovatelná.  Příkladem, který  už dnes  lze uvést,  je mapa svažitosti, která  vzniká v rámci  GIS jako jako  transformace vrstevnicové   mapy.    Podobně   je   možno    očekávat,   že z digitalizovaných  vrstevnicových  map  budou  odvozeny  mapy vodotečí s odhadem  pravděpodobného průtoku za specifikovaných podmínek (s využitím map geologického podkladu, rekonstruované vegetace apod.), které nahradí rekonstrukci původní vodní sítě podle map z 18.století (např. Kuna - Adelsbergerová 1994); tyto   mapy   totiž   zachycují   vodní   síť  transformovanou středověkým a novověkým zemědělstvím, nikoliv "pravěký" stav.

Bude nutno  provést i řadu jiných  rekonstrukcí. Tak např. z map pravěké  krajiny je třeba odstranit  výplně údolí, které tam sedimentovaly  nejčastěji až ve  středověku. Toto se  týká nejen   velkých  vodních   toků  (Dreslerová   1995  s   další literaturou), nýbrž i vysloveně  malých toků (Neustupný 1987a; Peške  1994). Jiným  příkladem je  rekonstrukce pravěkých půd, oderodovaných namnoze až v  důsledku středověkého a novověkého zemědělství; s tím ovšem souvisí na mnoha místech i úplně jiná podoba rekonstruované vegetace (srov. Neustupný 1987a).

Z  důvodů uvedených  v předchozích  odstavcích v  současné době  vyvstává  do  popředí  geomorfologie  terénu a rozložení vodní sítě, ovšem v měřítku sídelních areálů a nikoliv v rámci celé  země  nebo  rozsáhlých  krajinných  celků,  kde  už tato kritéria  byla  použita  dříve  (v  případě  geomorfologických oblastí  podle  mého  názoru  nikoliv  s  velkým úspěchem). Je naděje, že s pomocí jejich studia bude např. možno delimitovat některé   areály   aktivit,   zkonkretizovat   působení  eroze a objasnit příčiny neosídlenosti některých oblastí země.

Zatímco  dříve byla  interakce člověka  s přírodou chápána převážně jako působení přírody na  člověka, v poslední době se ukazuje, že už v pravěku byl opačný proces mnohem důležitější: pylové diagramy  např. svědčí daleko  více o aktivní  činnosti lidí,  o   jejich   tranfsormaci  zemského   povrchu,   než o "prostředí",  k  němuž  by  se  lidé  adaptovali  (Neustupný 1985). Způsob  našeho myšlení ve vztahu  člověk-příroda se tak úplně  převrací: jako  mnohem významnější  se ukazuje  aktivní působení  člověka  na  přírodu   než  působení  opačné  (pouhá adaptace). Ale nejen to:  předmětem teorie sídelních areálů by neměl být vztah přírodního a lidského elementu, nýbrž postupné vytváření lidského světa, v  němž člověk vystupuje jako tvůrce něčeho, co překračuje hranice přírody.

Přírodní rozměr  sídelních areálů je tedy  kulisou, na níž se odehrává působení lidských rozměrů, nikoliv však více. Mimo tuto  přírodní danost  sídelní areály  sice nemohou existovat, avšak  jsou  mnohem  více  než  právě  jen přírodní prostředí. Lidské rozměry můžeme sledovat na úrovni "praktické", sociální a symbolické.  Většina lidských  entit (zde  označovaných jako entity archeologické) má současně všechny tři uvedené rozměry.


[Obsah]


Praktický rozměr sídelních areálů

Struktura  každého sídelního  areálu má  určitou funkci, která odpovídá praktickým potřebám komunity, která v areálu sídlela. Jako "praktickou" zde označuji tu činnost, kterou lidé směřují k předmětům  okolního  světa,    přírodní nebo artefaktuální povahy;  významnou  kategorií  praktické  činnosti  je použití faktů  jako nosičů  významu  a  smyslu. Každá  lidská činnost, která  není  omezena  na  vnitřní  reflexi,  má svůj praktický rozměr, což samozřejmě  nevylučuje přítomnost rozměrů dalších. Valnou část této činnosti  (nikoliv však všechnu) bychom mohli označit  jako  ekonomický  rozměr  sídelního  areálu. K jejímu poznání je třeba modelu sídelního areálu na dostačující úrovni konkrétnosti.

  K tomu,  aby lidé vytvořili  společnost a ideologii,  musí mít napřed zabezpečeny základní  životní podmínky. To je ovšem jen  nejobecnější banální  tvrzení, které  je nutno  na dějiny aplikovat  zcela  konkrétně.  Pro  pravěk  stále ještě přežívá názor,  že  tehdejší  lidé  museli  bojovat  s přírodou o holé přežití. Teprve v posledních desítiletích se objevuje poznání, že život  v pravěku byl v  podstatě snadný, i když  nikoliv ve všech  ohledech příjemný,  a lidé  žili v  relativním dostatku (tzv.  affluent  society  antropologické  literatury). Ačkoliv význam  ekonomiky  tím  není  nijak  dotčen,  přece  jen  v ní nemůžeme  hledat   vysvětlení  pro  všemožné   aspekty  lidské kultury.

Pro  celý  zemědělský  pravěk  je  charakteristický vysoký stupeň  soběstačnosti komunit.  Naprostá většina  potravin pro lidi  i  domácí  zvířata   (včetně  vody)  i  většina  běžného materiálu k  různým výrobním aktivitám  pocházela ze sídelního areálu  komunity.  Výjimku  (ovšem  výjimku důležitou) tvořily suroviny  pro  výrobu  základních  nástrojů,  zbraní  a ozdob, zejména kovy, ale už před nimi kámen. Tyto suroviny často měly formu  hotových  výrobků.  Zatímco  vysoká  míra soběstačnosti stabilizovala  jednotlivé  sídelní   areály,  potřeba  surovin z jiných oblastí  vytvářela širší celky  (srov. Venclová 1993) a vnější ekonomické vztahy. Tyto  vnější vztahy, které posléze začaly  zahrnovat  i  výrobky  z  obvyklých  materiálů  (např. keramiku),   narůstaly  zejména   v  době   železné  a  musíme předpokládat, alespoň  teoreticky, že vedly  k oslabení areálů komunit jakožto ekonomické instituce.

Z  hlediska prostorové struktury sídelních  areálů  je důležité, že  některé ekonomické aktivity se soustřeďovaly do zvláštních areálů, které se v oblasti archeologických pramenů projevují  jako  zvláštní  komponenty. V tomto směru je ve střední Evropě zvlášť významná tzv. prázdná komponenta, uvnitř níž se skrývají základní výrobní areály - pole a pastviště.

Praktická činnost  komunity uvnitř sídelního  areálu velmi často musela vést k  překročení samoregulace přírodních zdrojů a v důsledku toho k devastaci arálu, což mohlo mít za následek jeho  opuštění. Nejčastěji  se v  tomto směru  uvažuje o vlivu dlouhodobého obdělávání půdy, o němž se předpokládá, že rychle vedlo  k její  degradaci.  K  takovému vyčerpání  půdy opravdu mohlo  docházet  při  aplikaci  žárového  zemědělství v malých sídelních areálech, ale při nejmenším od eneolitu už vyčerpání půdy  mohlo  sotva  hrát  nějakou  roli  (Peške  1987).  Pokud komunita  musela  opustit  svůj   areál,  bylo  to  asi  spíše z takových  důvodů jako  je nedostatek  palivového dříví  nebo nedostatek pastvy a krmiva pro domácí zvířata.


[Obsah]


Společenský rozměr sídelních areálů

Struktura  každého  sídelního  areálu    význam,  který  lze formulovat v termínech  společenské organizace komunity, která v něm  sídlela tj.  v termínech  vzájemných vztahů jednotlivců a jejich  skupin.

Sídelní areály byly především  prostorem, v jehož rámci se odehrávala  spolupráce  jedinců,   rodin  a  domácností.  Tato spolupráce, která  zahrnuje i vzájemnou  pomoc, pokrývala nepochybně všechny sféry života, nejen  ekonomiku, a v   některých   aspektech (např. zmíněná směna)  nutně překračovala hranice areálů. Studium sídelních areálů a eventuálních širších celků  je pravděpodobně nejlepší cestou jak toto překračování zachytit. Uvnitř sídelních areálů musela probíhat  i  vnitřní  diferenciace  komunit   na úrovni jednotlivců nebo různě definovatelných  skupin. Z tohoto hlediska nebyly doposud sídelní areály a areály aktivit u nás rozsáhleji studovány.

Jak jsme   uvedli, vlastnictví  půdy  komunitou bylo stabilizujícím  faktorem sídelních areálů. Naopak stabilita sídelních areálů   je nejdůležitějším faktorem, jehož prostřednictvím  lze  pravěké  vlastnictví  studovat.  Sídelní areály tvoří přirozený rámec pro studium pravěkého vlastnictví a v  této oblasti  je nutno odstraňovat nejvíce ideologických nánosů předchozího období,  založených na etnografických kategoriích rodu a kmene.

Mezi významy pravěkých entit,  které by měly být studovány prostřednictvím sídelních  areálů, patří i  organizace pravěké společnosti. Zásadní  změny organizačních principů  by se měly odrazit  ve  struktuře  sídelních  areálů  nebo  ve vzájemných vztazích blízkých sídelních areálů. Je velmi pravděpodobné, že existovaly  vyšší  společenské  jednotky  než  vesnice,  ale o jejich seriózní  vyčlenění se zatím  nikdo nepokusil a  bude teprve  nutno  hledat, jak se odrážejí  na úrovni sídelních areálů.


[Obsah]


Symbolický rozměr sídelních areálů

Struktura každého sídelního areálu  má nějaký smysl, který lze formulovat  v termínech  ideologie vytvořené  komunitou, která areál obývala. Tento smysl  je souborem ideologických představ dotýkajících   se  kterékoliv   oblasti  života   společnosti. Konkrétně:  poloha obytných  areálů v  rámci sídelních areálů, o níž budeme  mluvit v následujících  odstavcích, měla určitou funkci  (která  spočívala  např.   v  praktické  potřebě  lidí postavit svůj dům víceméně na rovině, v blízkosti dostatečného zdroje  vody  ale  v  suchém  prostředí  atd.); měla také svůj význam  (kterým  např.  bylo  vytvoření  společenských  vazeb usnadňujících  spolupráci  mezi  příslušníky  dané  komunity), a konečně  měla svůj  smysl (tj. soubor společensky  uznaných idejí,  které  doprovázely  volbu  jednoho  konkrétního  místa z mnoha takových,  které si byly  z hlediska funkce  a významu rovné).

Většina  dosavadních   prací    výslovně   nebo  mlčky předpokládala,  že  výběr  místa  k  založení  obytného areálu a jeho vnitřní struktura byla určena jeho funkcí, tj. víceméně praktickými  hledisky  (blízkost  tekoucí  vody,  vhodná  půda k obdělání  apod.).  Tato  praktická  hlediska byla nepochybně velmi důležitá,  ale už teoretický  rozbor tématu ukazuje,  že nemohla být  ve všech ohledech  určující (srov. Vařeka  1994). U mnoha "praktických  problémů" existuje totiž  více než jedno možné  řešení   a  je  obtížné  (a   často  i  nemožné)  najít "racionální" důvody pro výběr právě toho z nich, které zvolili pravěcí  lidé  (srov.  případ  pravěké  keramiky  -  Neustupný 1991). Takové důvody však lidé vždy dovedli najít v rámci své ideologie: dokázali dát svému konání určitý smysl.

Kdyby  při  výběru  místa   k  založení  osady  převládala "praktická"  hlediska, musel  by být  rozptyl obytných  areálů v krajině  mnohem menší  (protože funkčně  optimálních míst je velmi  omezený   počet)  a  všechny   osady  s  tímtéž   typem zemědělství  (např.  z  období  od  eneolitu  do  počátku doby železné)  by  musely  být  zhruba  na  tomtéž místě. Empirická pozorování však prokazují tak obrovskou variabilitu, že nemůže být vysvětlena pouze funkčním principem.

Významným  krokem  k  nalezení  symbolického  rozměru  při výběru  obytného areálu  na zcela  konkrétním území  je studie M. Kuny a  D. Adelsbergerové (1994). Tito autoři vztáhli rozdělení terénu  v povodí Vinořského potoka k tzv. terénním "hranám" (poměrně  úzkým pásům silně  svažitého terénu). Terén dále rozčlenili na "údolní dno" a "blízkou rovinu"; kromě toho ještě  rozpoznávali "vzdálenější  rovinu" (dále  než 250  m od potoka). Ukázalo  se, že obytné  areály z některých  období od mladší  doby bronzové  do doby  železné byly  vymezeny vztahem k jedné  hraně, jiné  typicky ke  dvěma a  ještě jiné  ke třem hranám.  Jednotlivá  období  jasně  preferovala určitou polohu v terénu, definovanou pomocí hran. Překvapující bylo zjištění, že  obytné areály  z doby  římské toto  dělení terénu ignorují a vyskytují se v jakékoliv poloze, tedy i na údolním dně. Tyto výsledky byly plně  potvrzeny matematickou analýzou (Neustupný 1995).  Uvedená pozorování  jsou zvláštním  případem pravěkého symbolismu,   v   jehož   rámci   pohyb   vertikálním   směrem (překračující obvyklý pohyb  jednotlivců při jejich základních životních funkcích) vyjadřoval symbolické chování.

Odrazem  pravěkého symbolismu  je např.  i pohřební  ritus vytvářející  výrazné  areály  aktivity,  které  -  zejména  od počátku  eneolitu  do  pozdního  halštatu  -  mají tendenci se prostorově  kumulovat.  Vytvářejí  rozsáhlé  pohřební  areály, původně  mohylníky,  které  musely  být  důležité  pro členění sídelních  areálů  právě  proto,  že  po  celý  pravěk jim byl přikládán symbolický  význam. Je pravděpodobné,  že symbolické aspekty budou objeveny i  v jiných atributech sídelních areálů a rozmnoží tak jejich poznání o nový aspekt.


[Obsah]


Perspektiva výzkumu sídelních areálů

Teorie sídelních areálů ještě zdaleka nevyčerpala své možnosti. Především je stále  velmi málo oblastí aplikace, což je pravděpodobně  spojeno spíše s  metodickou obtížností práce v tak velkém detailu než s nedostatkem empirického materiálu. Snad  nejvíce je  zapotřebí diachronických srovnání,  tj. srovnání  struktury sídelních areálů  v  různých obdobích pravěku, neboť odtud  můžeme  mimo  jiné očekávat  i zjemnění našich deskriptivních systémů. Zde je samozřejmě zapotřebí dostatečně podrobné chronologie, což  asi velmi ztíží srovnání s některými částmi Evropy,  kde taková chronologie neexistuje. Zatím byl  velmi málo dotčen  společenský a symbolický  rozměr sídelních  areálů.  Bezpečné  vyčlenění  těchto  rozměrů ovšem předpokládá,  že  bude  spolehlivě  zvládnut  praktický rozměr (především ekonomická funkce).

Archeologové si mohou dělat nárok  na  to, že zvládli problematiku  sídelních  areálů  teprve  tehdy,  až budou umět vybrat pro  určitou historicky omezenou  komunitu její sídelní areál přibližně stejně, jako kdyby si ho vybírala sama. Určitý rozdíl  zde ovšem  vždy zůstane,  neboť kromě  funkce, významu a smyslu  areálu  budou  mít  na  jeho  výběr  vliv  i náhodná rozhodnutí jednotlivců,  která předvídat nelze. Jinak řečeno, archeologové musí  mít schopnost polohu sídelního areálu s dostatečnou přesností předpovědět (predikovat).

Predikce spočívá  ve   vytvoření  dostatečně  konkrétního modelu pro  výběr sídelního areálu; model je potvrzen (a tím povýšen na  teorii) tím, že v  dostačujícím počtu případů bude jeho prostřednictvím naleziště v rámci predikovaného sídelního areálu skutečně  nalezeno. Predikce je jednak významná z teoretického hlediska, protože ověřuje správnost  našich teoretických úvah a umožňuje  např. správná  rozhodnutí v průběhu archeologického výzkumu regiónu (Neustupný 1982b, konkrétní  příklad  viz  Kuna -  Slabina 1987),  jednak je predikce zapotřebí  pro správné hospodaření  s archeologickými prameny neboli památkami.


[Obsah]


PŘÍBUZNÉ TEORIE

Ovlivnění sídel přírodou

V návaznosti  na   přírodovědu  18.  a   19.  století  někteří archeologové chápali  pravěké lidi jako  bytosti determinované okolním   přírodním prostředím. Mnoha badatelům se tato determinace zdála být určující, a to zejména těm, kteří měli sklon k materialistickému   chápání  dějinného  procesu.  To pochopitelně  vyvolávalo  snahy  po  bližším studiu přírodního prostředí  pravěkých společenství  (pregnantně vyjádřeno např. u Baštové 1986, str.27).

Stručnou analýzu starších obecných názorů české archeologické literatury na vztah lidí a přírodního prostředí podal V. Matoušek (1994). Jestliže pomineme úvahy staršího data o vývoji  pravěkého  klimatu,  pak  první  pokusy  o konkrétní porovnání   parametrů   přírodního prostředí s výskytem archeologických nálezů se objevují až dosti pozdě po druhé světové válce. Je to především  Kudrnáčův komplexní program výzkumu  životního prostředí na konci pravěku (Kudrnáč 1961) s následujícími konkretizacemi  (Kudrnáč 1970; 1984  aj.) a porovnání geologicko-půdních poměrů  v části severozápadních Čech  s  výskytem  nalezišť   kultury  se  šňůrovou  keramikou (Neustupný 1965).

Doposud  nejrozsáhlejší  prací  v  tomto  směru,  rozsáhle empiricky   fundovanou, je  Rulfova   studie  chronologicky specializovaná na  neolit a eneolit a  místně na východní část středních Čech (Rulf  1983), s níž se víceméně  souběžně objevila studie  M. Zápotocké (1982). Vzhledem k metodice a použitým pramenům byla Rulfova studie svým měřítkem koncipována nad úrovní sídelních areálů; vyvolala značný zájem a stimulovala pokusy o podobný přístup (Smejtek 1987). Některé práce tohoto směru už měly mnohem blíže k  měřítku sídelních areálů (Zápotocká  1982; Kuna - Slabina  1987; Jiráň, Rulf - Valentová 1987).

V  70. a  80.létech  několik  autorů  s  úspěchem použilo rekonstrukční vegetační mapu, která přes některé problémy (cf. Neustupný  1987a,  637-641)  podává určitou syntézu dnešních přírodních podmínek. Část aplikací byla opět nad úrovní sídelních areálů  (Kudrnáč 1961;  1970; Smetánka 1963;  Zeman 1976;  Váňa  1977),  některé  však  dosáhly  větší detailnosti (Zápotocký 1977; 1978; Baštová 1984; 1986; Smrž 1987a; Kyncl 1987).

Po  základní studii  E.Opravila o  pravěkých nivách (1983) došlo v 80. létech  k  objevu  významných  holocénních pohybů velkých řek a to i mimo jejich horní  toky (Dreslerová 1994; v tisku;   Rulf   1994b); jde nejen o meandrování,  nýbrž i o podstatné pohyby  výše  vodní  hladiny. Podobné pravěké pohyby byly již dříve zjištěny  pro malé vodní toky (Neustupný 1987a).  Je pochopitelné, že  pohyby  větších  vodních  toků a zaplňování v podstatě všech údolí nivními  sedimenty nemohlo zůstat bez vlivu na sídelní areály ležící na jejich březích.


[Obsah]


Vliv sídel na přírodu

Tento směr studia vychází ze zdůraznění opačného ovlivnění než směr  předchozí: nikoliv  determinace člověka  přírodou, nýbrž naopak stále  významnější působení  člověka   na  přírodu. Podstatnost takového ovlivnění  nacházíme v  pracech přírodovědců majících blízko k archeologii (Ložek 1980 a jiné; Opravil 1983).  Zejména u Ložkových  prací je politováníhodné, že  buď  nemají  spojitost  s  archeologickými  prameny  anebo použití  archeologických  pramenů  v  jejich  rámci  je  zcela nekontrolovatelné. Ložek jen  zřídka  uvádí, odkud  bere archeologická fakta a teorie, kde jsou  uloženy nálezy, které datují jeho pozorování, kdo je určil apod.

V rámci archeologie  byla závislost  přírody na pravěkých lidech  konkrétně doložena  v případě  lesních  porostů  na způsobech pravěkého zemědělství (Neustupný 1985)  a v případě eroze  půd  (Neustupný  1987a;  Smrž  1994;  Beneš  1994). Lze očekávat, že zejména doklady  eroze  budou  poměrně  rychle početně  narůstat, neboť  mnoho cenných  pozorování, která již byla učiněna, nebylo zatím vyžito.

Problém eroze (včetně té, k níž došlo po konci pravěku) má úzký vztah  k probému osídlení  jižních Čech a  dalších území, které  ještě podle  představ větší  části tohoto  století byly v pravěku  osídleny velmi  řídce nebo velmi pozdě. Je totiž možné, že  pravěké osídlení zde bylo mnohem časnější a mnohem hustší než se předpokládá, že  však jeho stopy byly v pozdější době oderodovány. Svědčil  by  pro to např. vývoj vegetace v jižních Čechách, který  má principielně stejný průběh jako vývoj vegetace v oblasti  Komořanského jezera v hustě osídlené oblasti severozápadních Čech (Neustupný 1987a).


[Obsah]


"Krajinná archeologie"

Krajinná archeologie je pojem importovaný  z Británie (srov. Gojda 1989), kde vznikl pod vlivem letecké fotografie a velmi omezené schopnosti chronologického zařazení archeologických památek. V  krajinné archeologii proto krajina zůstává geografickým pojmem,  v němž jsou nakupeny památky, které nikdy nefungovaly současně. To, co je dnes vidět  na povrchu, se bere jako representativní  obraz pravěku. Ačkoliv některé myšlenky krajinné archeologie se blíží teorii sídelních areálů (Zvelebil 1993), geografická orientace tohoto proudu jasně probleskuje. Pokus J. Beneše o vyrovnání krajinné archeologie s některými moderními  trendy v teoretické archeologii (Beneš 1993) nepovažuji za úspěšný.

"Krajinnou  archeologii" je možno akceptovat pouze jako jeden aspekt výzkumu a to zejména v případě, že tento pojem změní svůj obsah. Jak se zdá, je to případ pražsko-sheffieldského projektu Ancient Landscape Reconstruction in Northern Bohemia (Beneš -  Kuna - Peške - Zvelebil 1992; Zvelebil, Beneš and Kuna 1993; Zvelebil 1993).


[Obsah]


Teorie mikroregionů

Teorie mikroregionů vznikla v 80. létech  jako reakce na skutečnost, že tradiční archeologie chápala prostor  jako makroprostor,  v    němž  probíhal  typologický  vývoj archeologických kultur a jejich vzájemné ovlivňování. Detailní poznání některých dílčích oblastí Čech prostřednictvím výzkumů ohrožených lokalit (zejména v  severozápadní části země) přímo vyzývalo  k  přechodu  práce  do  mnohem detailnějšího měřítka (Waldhauser 1984;  1986; Smrž 1987a;  1987b; Beneš a  Koutecký 1987; Neustupný  1987b; Velímský 1986; Kuna  1991; Beneš 1991; Dreslerová 1994a aj.).

Pojem mikroregionu nebyl nikdy blíže analyzován: v praxi se jím rozumělo několik sídelních areálů spojených do určitého geografického celku; geograficky  jednotícím prvkem byl takřka vždy  nějaký potok. Všeobecně  se předpokládalo, že sídelní areály v  jednom  "mikroregionu"  měly  k  sobě velmi blízko, i když  nejsou doklady,  že by  si  někdo myslel, že tvořily nějaký celek v rámci pravěkého společenského systému.

Geografickým  (ale  nikoliv  historickým)  celkem podobným mikroregionu je tzv. sídelní komora. Tento pojem je specifikem archeologie středověku (jeho užití  např. Bubeník 1988; Zápotocký 1977), i  když byl použit i pro  pravěk. Jak  mikroregiony  tak  i  "sídelní  komory"  představují  jen pomocný  nástroj  prostorové archeologie,  protože  jsou v podstatě moderním geografickým  pojmem, který neodráží žádný minulý  celek. Podobně  je tomu  i  s celky vyššími, jejichž systematiku podává J.Rulf (1994a; 1994b).


[Obsah]


Literatura

Baštová, D. 1984:  Vývoj  pravěkého  osídlení  povodí  Střely. Archeologické rozhledy 36, 156-172.

Baštová, D. 1986:  Pravěké osídlení v  povodí Úterského potoka. Archeologické rozhledy 38, 3-31.

Beneš, J.  - V. Brůna,  (eds.)  1994:  Archeologie  a krajinná archeologie. Most: Nadace Projekt Sever.

Beneš, J. -  M. Kuna  - L. Peške  - M. Zvelebil 1992: Rekonstrukce staré kulturní krajiny v severní části Čech: Československo-britský   projekt  po   první  sezóně   výzkumu - Reconstruction  of the  ancient cultural  landscape in North Bohemia:   The  Czechoslovak-British   project.  Archeologické rozhledy 44, 337-342.

Beneš, J. 1991:  Benutzung der Korrelationskarten  beim Studium der Siedlungskontinuität und Diskontinuität am Beispiel in der Mikroregion Lomský potok in Nordwestböhmen. Veroeffentlichungen des Museums für Ur- und Frügeschichte Potsdam 25, 55-64.

Beneš, J.1993: Ke koncepci krajinné archeologie - Towards a conception of landscape  archaeology. Archeologické rozhledy 45, 404-417.  

Beneš, J. 1994: Erosion and  accumulation processes in the late Holocene of Bohemia, in  relation to prehistoric and mediaeval landscape occupation. In: Kuna,M. and N.Venclová eds., Whither archaeology. Papers in honour of Evžen Neustupný. Prague

Beneš, J. - D. Koutecký 1987:  Die Erforschung der Mikroregion Lomský potok (Probleme und  Perspektiven). In: Černá, ed. 1987, 31-38.

Bouzek, J. - D. Koutecký - E. Neustupný 1966: The Knovíz settlement of North-West Bohemia - Knovízské osídlení severozápadních Čech (Fontes Archaeologici Pragenses 10). Prague.

Bubeník, J. 1988: Slovanské osídlení středního Poohří. Praha: Archeologický ústav.

Černá, E. (ed.), Archäologische  Rettungstätigkeit  in den Braunkohlengebieten und die Problematik der siedlungsgeschichtlichen Forschung. Praha.

Dreslerová, D. 1994: A socio-economic model of a prehistoric microregion. In: Kuna, M. and N. Venclová eds., Whither archaeology. Papers in honour of Evžen Neustupný. Prague.

Dreslerová, D. v tisku: Vývoj holocénní nivy Labe ve světle archeologických nálezů - The holocene flood  plain of Labe in the light of archaeological finds.

Dreslerová-Turková, D. 1989: Možnost využití shlukové analýzy při zkoumání  struktury sídlišť mladší a  pozdní doby bronzové - Possibilities of use of cluster  analysis on the Late Bronze Age settlement structure. Archeologické rozhledy 41, 414-431.

Gojda, M. 1989: Krajina v současném pojetí britské středověké archeologie. Památky archeologické 80, 456-463.

Holodňák, P. 1987a: Die  Struktur der  keltischen Besiedlung im Erzgebirgsvorland vom Standpunkt der Prospektion in den gefährderten Gebieten. In: Černá ed. 1987, 161-167.

Holodňák, P. 1987b: Methodische Probleme bei der Bestimmung von Populationsgrösse in der Latenezeit. Anthropologie (Brno) 25, 143-154.

Jiráň, L. - J. Rulf - J. Valentová 1987:  Pohled do  pravěkého a slovanského osídlení jihovýchodního  Kolínska - Ein Einblick in die vorgeschichtliche und slawische Besiedlung des südöstlichen Kolíner Gebiets. Památky archeologické 78, 67-133.

Kudrnáč, J. 1961: Rekonstrukce přirozené krajiny v okolí zkoumaných hradišť a osad - Die Rekonstruktion der natürlichen Landschaft in der Umgebung der durchforschten Burgstätten un Gemeinden. Památky archeologické 52, 609-615.

Kudrnáč, J.1962: Otázka velikosti zázemí k výživě člověka v době hradištní - Die Frage der  Grösse des Hinterlandes zur Ernährung des Menschen in der Burgwallzeit. Archeologické rozhledy 14, 693-697.

Kudrnáč, J. 1970: Klučov, staroslovanské hradiště ve středních Čechách - Klučov. Ein altslawischer Burgwall in Mittelböhmen. Praha: Academia.

Kudrnáč, J. 1984: Slovanské výšinné sídliště v Kounicích ve vztahu k osídlení v Požumbeří - Die slawische Höhensiedlung in Kounice Bez.Nymburk. Archeologické rozhledy 36, 279-287.

Kuna,  M. 1991: The structuring of  prehistoric landscape. Antiquity 65, No.247, 332-347.

Kuna, M. 1994: Archeologie a GIS. Akademický bulletin AVČR

Kuna, M. - Adelsbergerová, D. 1994: Prehistoric location preferences: An application of  GIS to Vinořský potok project, Bohemia. In: Lock, G. - Z. Stancic (eds.), The impact of GIS on archaeology: A European perspective.

Kuna, M. - M. Zvelebil - P. Foster - D. Dreslerová 1993: Field survey and landscape  archaeology research design: Methodology of a regional field survey in Bohemia - Povrchový průzkum a krajinná archeologie: Program a metodika regionálního průzkumu v Čechách. Památky archeologické 84-2, 110-130.

Kuna, M. - M. Slabina 1987: Zur Problematik der Siedlungsareale. In: Černá, E. ed. 1987, 263-78.

Kyncl, J. 1987: Vztah vegetace a osídlení v mikroregionu Lužického potoka na Kadaňsku - The relationship of vegetation and settlement in the microregion of the stream Lužický-potok in the area of Kadaň. Archeologické rozhledy 39, 622-628.

Ložek,V. 1980: Vývoj přírody středních Čech v nejmladší geologické minulosti - Landschaftsgeschichte Mittelböhmens in der jüngsten geologischen Vergangenheit. In: Studie ČSAV 1, 9-43.

Matoušek,V. 1994: Příroda, člověk a česká archeologie: Obrázky z výstavy. In: Beneš and Brůna (eds.), 75-83.

Neustupný, E. 1965: Hrob z Tušimic a některé problémy kultur se šňůrovou keramikou - The grave of  Tušimice and some problems of  the Corded Ware Cultures. Památky archeologické 56, 392-456.

Neustupný, E. 1981: Mobilität der Äneolithischen Populationen - Mobil`nost` eneolitičeskich  plemen. Slovenská archeológia 29, 111-119.

Neustupný,E. 1982a: Prehistoric migrations by infiltration - Infil`tracija kak forma drevnich migracij. Archeologické rozhledy 34, 278-293.

Neustupný, E. 1982b: Optimalizace výzkumu archeologického regionu - Die Optimalisierung der Erforschung archäologischer Region. In: Metodologické problémy československé archeologie. Praha, 178-182.

Neustupný, E. 1983: Demografie pravěkých pohřebišť - The demography of  prehistoric cemeteries. Praha: Archeologický ústav.

Neustupný, E. 1984: Archeologická prospekce s využitím pravděpodobnostních metod - Prospecting by means of probabilistic methods. In: Nové prospekční metody v archeologii  (Výzkumy v Čechách, Supplementum  1984). Praha, 105-130.

Neustupný, E. 1985: K holocénu Komořanského jezera - On the Holocene period in the Komořany Lake area. Památky archeologické 76, 9-70.

Neustupný, E. 1986: Sídelní areály pravěkých zemědělců - Settlement areas of prehistoric farmers. Památky archeologické 77, 226-234.

Neustupný, E. 1987a: Theoretisches zur Erforschung archäologischer Mikroregionen. In: E.Černá (ed.), Archäologische  Rettungstätigkeit in den Braunkohlengebieten und die Problematik der siedlungsgeschichtlichen  Forschung. Praha, 299-301.

Neustupný, E. 1987b: Pravěká eroze a akumulace v oblasti Lužického potoka - Prehistoric erosion and accumulation in the Lužice brook basin. Archeologické rozhledy 39, 629-643.

Neustupný, E. 1991: Community areas of  prehistoric farmers in Bohemia. Antiquity 65, 326-331.

Neustupný, E. 1993: Archaeological  Method. Cambridge: CUP.  

Neustupný, E. 1995: Beyond GIS. In: G. Lock – Z. Stančič (eds.): Archaeology and Geographical Information Systems: A European Perspective, London-Bristol: Taylor & Francis.

Opravil, E. 1983: Údolní niva v době hradištní - Die Talaue in der  Burgwallzeit. Studie archeologického ústavu ČSAV v Brně 11/2.

Pavlů, I. 1977: K metodice analýzy sídlišť s lineární keramikou - To the methods of  linear pottery settlement analysis. Památky archeologické 68, 5-55.

Pavlů, I. - J. Rulf - M. Zápotocká 1986: Theses on the neolithic site of Bylany. Památky archeologické 77, 288-412.

Peške, L. 1987: Žárové zemědělství z hlediska koloběhu dusíku, fosforu a draslíku  v půdě a rychlosti jejich  vyčerpání - Das Brandwirtschaftssystem aus der Sicht des NPK-Kreislaufs im Boden und dessen Erschöpfung. Archeologické  rozhledy 39, 317-333.

Peške, L. 1994: Antropické změny přírodního prostředí v pravěku z hlediska využitelné produkce biocenoz a naše možnosti jejich rekonstrukce na základě bioindikátorů. In: J. Beneš - V. Brůna (eds.), 139-146.

Rulf, J. 1983: Přírodní prostředí a kultury českého neolitu a eneolitu - Naturmilieu und Kulturen des böhmischen Neolithikums und Aeneolithikums. Památky archeologické 74, 35-95.

Rulf, J. 1994a: Provinces, regions and subregions. An example of the Elbe group of the Linear Pottery culture. In: M. Kuna  - N. Venclová (eds.), Whither  archaeology. Papers in honour of Evžen Neustupný. Prague.

Rulf, J. 1994b: Pravěké osídlení střední Evropy a niva. In: J. Beneš - V. Brůna (eds.) 1994, 55-64.

Smejtek, L. 1987: Vývoj osídlení Příbramska v mladším pravěku a jeho vztah k přírodnímu prostředí - Die Besiedlungsentwicklung der Příbramer Umgebung in jüngerer Urzeit und ihre Beziehung zum Naturmilieu. Vlastivědný sborník Podbrdska 38-39, 313-367.

Smejtek, L. 1994: Změny přírodního prostředí a vývoj mladobronzové sídelní struktury v mikroregionu Hříměždického potoka (jihozápad centrálních Čech). In: J. Beneš - V.  Brůna (eds.), 94-111.

Smetánka, Z.1963: Osada z doby hradištní u Kojic ve východních Čechách - The Slavonic village  near Kojice (East-Bohemia). Archeologické rozhledy 15, 29-32.

Smrž, Z. 1987a: Vývoj a struktura osídlení v mikroregionu Lužického potoka na Kadaňsku - The  development of settlement in the mircoregion of the stream Lužický potok in the area of Kadaň. Archeologické rozhledy 39, 601-621.

Smrž, Z. 1987b: Entwicklung und Struktur der Besiedlung in der Mikroregion des Baches Lužický potok. In: Černá (ed.) 1987, 17-30.

Smrž, Z. 1994: Výsledky studia pravěkého přírodního prostředí v mikroregionu Lužického potoka na Kadaňsku. In: J. Beneš - V. Brůna (eds.), 84-93.

Soudský, B. 1966: Bylany, osada nejstarších zemědělců z mladší doby kamenné - Bylany, station des premiers agriculteurs de l`age de la pierre polie. Prague: Academia.

Soudský, B. 1973: Higher level archaeological entities: models and reality. In: C. Renfrew (ed.), The explanation of culture change. London: Duckworth 195-207.

Soudský, B. - I. Pavlů 1972: The Linear Pottery Culture settlement patterns of  Central  Europe. In: P. J. Ucko - R. Tringham - G. W. Dimbleby (eds.), Man, settlement and urbanism. London: Duckworth 317-328.

Turková, D. - M. Kuna 1987: Zur Mikrostruktur der bronzezeitlichen Siedlungen. In: Die Urnenfelderkulturen Mitteleuropas. Symposium Liblice 1985. Prague: Institute of Archaeology 217-2297.

Velímský, T. 1986: Archeologické výzkumy v oblasti těžby severočeckých hnědouhelných dolů - Die archaeologischen Ausgrabungen im nordböhmischen Braunkohlengebiet. In: Velímský T.(ed.), Archeologické  výzkumy v severozápadních  Čechách v letech 1973-1982 (Archeologické studijní materiály 15). Prague: Archaeological Institute, 7-35.

Vencl, S. 1971: Topografická poloha mezolitických sídlišť v Čechách - The topography of  mesolithic sites in Bohemia. Archeologické rozhledy 23,169-187.

Venclová, N. 1993: Settlement area, production area and industrial zone. In: Whither archaeology. Papers in honour of Evžen Neustupný. Prague.

Venclová, N. 1994: The Field Survey of a Prehistoric Industrial Region. In: 25 Years of Archaeological Research in Bohemia, Památky archeologické - Supplementum 1, 239-247.

Váňa, Z.1977: Bílina a staré Bělsko. Památky archeologické 68, 394-432.

Vařeka, P.1994: Význam obřadů a zvyklostí spojených se stavbou vesnického domu pro poznání archaických představ o  krajině a prostoru. In: Beneš and Brůna (eds.), 126-138.

Waldhauser, J. 1981: Strategie der gemeinsamen anthropologischen und archaeologischen Forschung der Latenezeit in Böhmen. Anthropologie 19/2, 115-120.

Waldhauser, J. 1984: Mobilität und Stabilität der keltischen Besiedlung in Böhmen. In: Studien zu Siedlungsfragen der Latenezeit. Marburg: Veröffentlichungen des Vorgeschichtlichen Seminars Marburg. Sonderband 3 167-186.

Waldhauser, J. 1986:  Struktur und Ökologie der keltischen Besiedlung während der Stufen HaD-LtD in Böhmen.In: Hallstatt Kolloquium Veszprém 1984 267-78,483-8.

Zeman, J. 1976: Nejstarší slovanské osídlení Čech. Památky archeologické 67, 115-235.

ZvelebilM. - J. Beneš - M.  Kuna 1993: Ancient Landscape Reconstruction in North Bohemia - Landscape and Settlement Programme - Projekty Rekonstrukce krajiny v severních Čechách - Krajina a sídla. Památky archeologické 84-2, 93-95.

Zvelebil, M. 1993: Koncept krajiny - šance pro archeology. In: J. Beneš - V. Brůna  ( eds.), Archeologie a krajinná ekologie. Praha

Zápotocký, M. 1977: Slovanské osídlení na Děčínsku - Die slawische Besiedlung der Děčíner Gegend. Archeologické rozhledy 29, 521-553.

Zápotocký, M. 1978: Slovanské osídlení na Ústecku - Die slawische Besiedlung im Raum Ústí. Archeologické rozhledy 30, 258-303.

Zápotocká, M. 1982: Chlustina okr.Beroun. Příspěvek k neolitickému osídlení  Hořovicka - Chlustina Kr.Beroun. Ein Beitrag  zur  neolithischen Besiedlung des Hořovicer Raumes. Archeologické rozhledy 34, 121-159.