Role databází v archeologii

Role databází v archeologii

Evžen Neustupný

(Archeologické rozhledy 46, 121-128).

V posledních létech prudce narůstá vytváření nových archeologických databází v různých databázových systémech, z nichž u nás převládá dBASE III a dBASE IV; na druhém místě je pravděpodobně Paradox. Tyto databázové systémy, stejně jako některé další, jsou datově vzájemně kompatibilní, což znamená, že konkrétní databáze, do níž byla uložena data v jednom z nich, je bez obtíží zpracovatelná i v druhém. Začíná využití další formy databázového softwaru vyššího typu nazývaného GIS (Geographical Information Systems; systém je propojen s externími zařízeními). Uvedeným produktům je podobný poněkud jiný druh počítačového softwaru, tzv. tabulky (Lotus, SuperCalc aj.). Je proto myslím včasné zamyslet se nad úlohou, jakou hrají databáze v archeologické metodě.

Tradiční archeologie posuzovala svoje prameny převážně holýma očima. V současné archeologii stále narůstá množství pomůcek, přístrojů a celých přístrojových systémů, které umožňují provést popis pramenů takovými vlastnostmi, které jsou prostým okem buď vůbec nepozorovatelné (např. izotopové složení látek) nebo jsou zachytitelné a využitelné jen ve velmi omezené míře. Některé vlastnosti nelze přímo pozorovat, ale z pozorovaných je lze odvodit (triviálním příkladem jsou relativní četnosti nebo vdálenost dvou nalezišť bez vzájemné viditelnosti).

Je nepochybné, že do kategorie přístrojů rozšiřujících smysly archeologa patří i počítač vybavený databázovým systémem. Proto mohou být složitější databázové systémy s externími zařízeními (např. GIS) přirovnány co do svého významu k chemickým a fyzikálním analytickým metodám, např. k metodám pro zjišťování obsahu radiokarbonu k datovacím účelům. Zdá se, že současná archeologie se v brzké době bude vyvíjet právě směrem k databázovým systémům s automatickým sběrem dat pomocí externích zařízení nebo k přístrojům pro analýzu dat propojeným s databází.

Databáze se používají k nejrůznějším účelům: je to nejen dokumentace archeologických nalezišť (Kuna 1991; 1992; Fridrich 1991), nýbrž i databáze specielní zachycující nálezy určitého druhu z mnoha nalezišť (Salač 1991; 1993), nebo výlučně z jedné lokality (do této kategorie patří naše nejstarší databáze bylanská - Soudský 1967; Pavlů - Štuler - Soudský 1989). V první fázi své existence tak databáze postupně přejímají roli popisných či evidenčních seznamů, katalogů a zejména kartoték. Zde je třeba také zmínit databázi bibliografickou, jejíž potenciál se u nás zatím nepodařilo ani částečně využít.

Pouze ten, kdo není o databázích dobře informován, může soudit, že důkladná kartotéka je stejně dobrá. Databázový software totiž nejen umožňuje třídit záznamy podle mnoha kritérií (což se zpravidla uvádí jako jeho hlavní výhoda) a hledat v záznamech libovolná hesla a slova, nýbrž dovoluje podle zadaných požadavků vybírat ze souboru určité části, kombinovat je s jinými databázemi a údaje (číselné i slovní) transformovat. Schopnost transformace dat je pravděpodobně nejvýznamnější vlastností databázového softwaru. Pochopitelně lze také provádět libovolné změny a doplňky. To všechno probíhá bez použití papíru a tak rychle, že lze snadno realizovat nejrůznější představitelné varianty.

Databáze lze nadto spojovat s automatickými nebo poloautomatickými externími zařízeními na záznam dat (Plog - Carlson 1989, srov. AR 42, 1990, str.93 a digitizační zařízení v GIS - srov. Kuna a Adelsbergerová 1994), čímž se databázové systémy stávají poznávacími prostředky nové kvality. Tato externí zařízení je nutno chápat jako extenzi databázových systémů, bez nichž nemají smysl, neboť tak velká množství dat, jaká poskytují, nelze bez nich účelně zvládnout. Programování v jazyku databází pak možnosti rozšiřuje mnoha dalšími směry, protože vytváří předpoklad pro zpracování získaných informací jinými druhy softwaru (např. Salač 1993; Neustupný 1994).

Odtud vyplývá, že databáze nejsou jen praktickými pomůckami, nýbrž základním předpokladem pro využití archeologické informace tím, že prostřednictvím externích zařízení dokáží shromáždit informaci zcela nového druhu a úrovně, a shromážděnou ji pak transformovat do lépe využitelné formy.

Obecným schématem deskriptivního systému (Neustupný 1973; 1986; 1993) je popisná tabulka, jejímiž řádkami jsou objekty a sloupci jsou deskriptory. Tato tabulka vyjadřuje množinu zobrazení objektů do deskriptorů a je tudíž formalizací tradičního archeologického popisu. Současné relační databáze mají stejné schéma jako popisná tabulka: v řádkách jsou záznamy (records), zatímco ve sloupcích jsou pole (fields). V databázových polích mohou být jak čísla nebo alfanumerické kódy, tak i textové informace libovolného charakteru. Některé nové systémy dovolují i integraci obrazové informace a takové schopnosti databází se jistě budou v nejbližší době dále rozvíjet; na většině počítačů, jimiž jsou dnes vybavena naše archeologické pracoviště, však nelze větší množství obrazové informace zpracovávat. Databáze jsou tudíž dostatečně obecnou reprezentací deskriptivních systémů a dovolují prakticky jakoukoliv deskripci, kterou archeologové v současné době požadují.

Deskripce je součástí archeologické analýzy. Analýzu zde chápeme v původním slova smyslu jako dekompozici kontextů, tedy nikoliv jako vše, co následuje po terénním výzkumu; v tomto druhém slova smyslu by totiž analýza byla vlastně totožná s celou archeologickou metodou a specifika toho, co zde nazýváme analýzou, by zmizela. Deskriptivní systém (tj. v našem případě databáze) je vyjádřením archeologické analýzy jakožto rozboru archeologického kontextu, tj. jeho rozebrání na jednotlivé smysluplné součásti a vyhledání souvztažností mezi nimi.

Použití databáze proto už samo o sobě zpravidla působí příznivě na logiku popisu (výběr objektů a deskriptorů) i na jeho provedení (systematičnost a úplnost popisu). I tam, kde je informace uložena v textové formě, vytváří použití databázového systému tlak na úspornost vyjadřování.

Postupně, a v posledních létech i velmi rychle se odstraňují technická (hardwarová) omezení počítačů tím, jak roste kapacita diskové paměti (řádově gigabyty), rychlost práce s diskem i rychlost procesoru. Stává se možným rutinní uložení obrazové informace. Roste spolehlivost počítačů při uchovávání dat a snadnost jejich zálohování. Naopak stoupá omezení softwarové, a to zejména v důsledku relativního stáří softwarových produktů, které byly šity na míru daleko primitivnějšímu hardwaru (počítačům). Zachovává se však všeobecná tendence snižovat nebo alespoň nezvyšovat 'nepřátelskost' systému vůči uživateli. Zvyšování 'přátelskosti' však často naráží na tlak ze strany dosavadních uživatelů, kteří požadují dlouhodobou stabilitu softwaru a to jak z hlediska datového tak i z hlediska programového.

Celkově lze říci, že vytváření rozsáhlých databázových souborů s archeologickými deskriptivními systémy nestojí nic v cestě: může být opřeno o důvody teoretické a podpořeno argumenty technické povahy.

Úvodem následujících odstavců objasním některé pojmy. Primární dokumentací rozumím ty údaje relevantní pro archeologickou analýzu (obrazové nebo slovní, přesněji alfanumerické), které vznikají přímo v terénu a po zničení nálezové situace destruktivním výzkumem nebo po izolaci nálezů z jejich původního prostředí jsou napříště nedosažitelné. Je zřejmé, že terénní pozorování (nikoliv terénní výzkum!) sestávají z primární dokumentace, z nálezů a vzorků; dokumentace zachycuje jednak nemovité artefaktové a ekofaktové prameny, jednak jejich vztahy navzájem i vztahy k artefaktovým a ekofaktovým movitým pramenům.

Sekundární (případně terciární atd.) dokumentací rozumím takové údaje, které jsou kdykoliv později reprodukovatelné ať už na základě nedestruovaných pramenů in situ, primární dokumentace nebo na základě nálezů a vzorků (např. katalog keramiky). V tomto smyslu může být sekundární dokumentací např. i takový popis nálezů, který se provádí poprvé.

Evidence je technické zabezpečení souvztažnosti prvků dokumentace, nálezů a vzorků (např. vztah mezi kamenným nástrojem a jeho současným uložením v muzejní sbírce). Zatímco dokumentační databáze popisují prostřednictvím archeologických deskriptorů minulou skutečnost (i když v podobě jejích dnešních zbytků) a obsahují proto archeologickou informaci, evidenční databáze popisují moderní skutečnost a ta teprve obsahuje archeologické informace. Tak např. evidence nálezů zachycuje, v které místnosti je určitá nádoba, na kterém listu papíru je plánek určitého terénního objektu; evidenční databáze nepopisuje pomocí archeologických deskriptorů ani nádobu, ani terénní objekt.

Protože jednotlivé záznamy odpovídají i v evidenční databázi určitým archeologickým objektům, mohou existovat i databáze smíšené, které jsou současně primární a sekundární dokumentací i evidencí. Dosavadní databáze, pokud nemají smíšený charakter, slouží vesměs jako sekundární dokumentace nebo jako evidence. Je zřejmé, že některé typy databází zůstanou vždy převážně v oblasti sekundární dokumentace a evidence; jsou to např. databáze nalezišť, kde prvotní dokumentace se bude týkat jednotlivých nalezišť. Není ovšem důvodu, proč by už primární dokumentace probíhajícího terénního výzkumu nemohla být ukládána do počítače přímo jako databáze; v zahraničí jsou s tím již určité zkušenosti. Většímu rozšíření brání především skutečnost, že i dnešní přenosné počítače jsou v terénu ve zvýšené míře zranitelné a jejich baterie mají omezenou provozní dobu. Je ovšem dobře představitelý kompromis, při němž primární dokumentace probíhá na formulářích, které mají strukturu databáze a informace se z nich do počítače přenášejí již v průběhu terénního výzkumu; takový postup je ovšem značně nákladnější.

Vzhledem k tomu, že moderní databázové systémy dovolují ukládat i libovolnou slovní informaci, nelze si vymyslet žádný důvod, proč by už primární dokumentace terénního výzkumu nemohla být ukládána přímo do počítače. Tzv. nálezová zpráva by tak vznikala jednoduchou úpravou zpravidla několika textových a databázových souborů obsahujících primární dokumentaci.

Archeologický výzkum začíná formulací problému, který má řešit (vytvořením teoretického modelu, který se bude výzkumem ověřovat), rozvážením metodologických prostředků, které dovolí přechod od problému ke konkrétním archeologickým pramenům (včetně výběru lokality), terénními pozorováními (faktickou, tj. materiální analýzou archeologických kontextů), na niž navazují základní kroky mimoterénního výzkumu (analýza pozorování, syntéza struktur, interpretace). Celý cyklus je zakončen publikací, v níž by všechny tyto kroky měly najít přiměřený odraz; nepominutelná je rozvaha, jak výzkum přispěl k řešení problému, který ho vyvolal, a jaké další, dříve neočekávané problémy se na jeho základě vynořily. Jak jsem již několikrát zdůraznil, teprve publikace je zakončením jakéhokoliv výzkumu.

Podobná je sekvence kroků v případě, že empirická komponenta archeologického výzkumu vychází z terénních prací, které byly provedeny již dříve, takže ten, kdo zahajuje takový mimoterénní výzkum vychází sice ze svého problému (modelu), ale nutně při tom navazuje na problémy předchozích badatelů a je jimi podstatně omezen.

V poslední době se ve světě stále více diskutuje otázka, co má publikace obsahovat, zejména do jaké míry je únosné, aby publikace obsahovala celý empirický materiál, tj. popis terénních situací, nálezů a vzorků, a jak detailně má být tento materiál popsán. V zemích, kde množství terénních pozorování a nálezů je malé (např. Velká Británie), převažuje tendence publikovat "všechno", zdá se však, že v praxi se ani zde všechno nepublikuje. Protože v tomto systému neexistují nutně tzv. nálezové zprávy, vzniká podezření, že nepublikovaná část primární dokumentace uniká.

Jiný systém se praktikuje ve střední Evropě v zemích se středně velkým až velkým množstvím terénních pozorování, nálezů a vzorků. I zde je ideálem archeologů publikovat všechno, vzhledem k obrovskému množství informací se však publikace často protahuje na dlouhá léta až desetiletí, pokud vůbec někdy najde nakladatele. Vzniká tak situace, že v okamžiku publikace již přestaly být aktuální ty problémy, které vyvolaly výzkum, a výzkumná metoda mezitím zastarala (srov. Kuna - Klápště 1990). Monografie, která by bývala vzbudila obrovskou pozornost, kdyby vyšla včas (řekněme během dvou nebo tří let), projde v podstatě bez povšimnutí.

Souběžně s tím však ve střední Evropě zpravidla existují tzv. nálezové zprávy, které obsahují primární dokumentaci výzkumu, často katalog nálezů případně vzorků a občas i další texty simulující tradiční publikaci. Pokud je výzkum také ještě publikován obvyklým způsobem, dochází k rozsáhlé dvoukolejnosti a plýtvání prostředků, neboť velmi často se veškerá kresebná i textová dokumentace vyhotovuje dvakrát, přičemž autorskoprávní postavení nálezových zpráv je nejasné a nejsou proto využívány. Nálezové zprávy existují často v jediném plnohodnotném exempláři a v případě jejich ztráty nebo zničení může dojít ke zmarnění velkého úsilí v terénu (doprovázeného zpravidla velkými finančními výdaji) a k faktickému znehodnocení nálezů. Rozmnožování nálezových zpráv je sice dnes technicky možné, avšak stále ještě finančně náročné. Není přitom publikací, takže neřeší autorskoprávní problémy.

Společně se Zd. Smržem (Neustupný a Smrž 1989) jsem se před časem pokusil ukázat, že veškerou primární dokumentaci (a i poměrně rozsáhlou dokumentaci sekundární) lze i v případě poměrně komplikovaného výzkumu vyjádřit pomocí popisných tabulek (potencionálních databází) a relativně omezeného množství obrazové dokumentace. Tuto obrazovou dokumentaci lze již dnes zahrnout do některých databázových systémů nebo ji lze s nimi alespoň spojit. Podobný charakter mají i četné další 'materiálové' práce, např. publikace výzkumu neolitického sídliště v Bylanech (Pavlů-Zápotocká 1983). Opět se proto vnucuje myšlenka na elektronické publikace (srov. Adkins 1985). U nás je zatím na počítačovém disku (ale nikoliv jako publikace) k dispozici jeden svazek Výzkumů v Čechách a zpřístupnit touto formou svoje databáze laténských sídlišních nálezů plánuje v brzké době V. Salač.

Domnívám se, že v první fázi by touto lacinou a prostorově nenáročnou formou měly být zveřejňovány především tzv. materiálové (tj. převážně analytické) práce včetně nálezových zpráv obsahujících primární dokumentaci nalezišť. Tak jako tak je už dnes většina nálezových zpráv psána na počítači, jde tedy jen o to opustit ničím nezdůvodněný narativní styl a analytické informace o jednotlivých objektech, sondách, vrstvách apod. systematicky rozepisovat do databázových polí. Tam, kde to není možné (nebo kde by použití databázového popisu bylo násilné), je nutno databáze doplnit textovými soubory případně současnou publikací tiskem.

Nemyslím si, že ve velmi brzké době zmizí publikace ve formě knih a časopisů. Důvody toho nejsou technické, ale obsahové. Jakékoliv 'materiálové' tj. analytické práci vyjádřitelné databází musí vždy předcházet nějaká teorie (model předpokládané minulé skutečnosti) neboť ani sebetriviálnější popis není věcí prostých smyslů a z nějaké teorie vždy vychází. Tuto teorii ovšem ve formě databáze vyjádřit nelze a její vyjádření tištěnou formou je tradicí velmi hluboce zakořeněno. Podobně je tomu se syntézou struktur a zejména s interpretací, kde v současné době si málokdo dovede představit jejich publikaci výlučně na disketě.

Úvahy předchozích odstavců myslím naznačují, že zveřejnění archeologických prací se v brzké době bude pohybovat směrem ke 'smíšeným' publikacím, v nichž z analytických partií bude tiskem publikován jen nejvýznamnější výběr a ostatek zůstane ve formě databází připojených k publikaci např. na pružném disku. K tomu, aby celé publikace byly vydávány na elektronických médiích, bude po formální stránce ještě třeba podstatně vylepšit obrazovku (aby měla příjemné vlastnosti papíru a ztratila svou hmotnost) a také vylepšit informační software a podstatně zvýšit jeho přátelskost. Vyhledání dokumentu v nějaké databázi by nemělo zabrat více práce než vyplnění žádanky v knihovně a nemělo by být také doprovázeno větším intelektuálním úsilím.

Elektronická publikace archeologických analýz převážně formou databází má mnoho výhod, které je asi obtížné všechny vyjmenovat. Jednou z nich je snadná reprodukovatelnost v malých sériích (jednoduchým kopírováním na počítači). Lze efektivně vyrobit i velmi malé série a v případě dalších objednávek prakticky okamžitě nakopírovat další exempláře. Pokud je cílem šíření vědeckých informací, není nutno se znepokojovat nelegálním kopírováním, jestliže publikace tohoto typu jsou téměř všude ztrátové. Nikoliv pominutelnou výhodou je také to, že popisy v databázích jsou poměrně snadno převoditelné do cizojazyčných mutací.

Jak už jsem zdůraznil, při sekundární dokumentaci jakéhokoliv druhu dochází k selekci dokumentované informace na základě určité teorie (modelu, hypotézy), která vůbec potřebu dokumentace archeologického kontextu vyvolala. Jakékoliv archeologické entity jsou totiž přírodní předměty s nekonečným množstvím vlastností a vztahů a proto z principiálních důvodů nelze zachytit všechno. Každá výsledná databáze bude tudíž historickým produktem odrážejícím mimo jiné svou dobu, prostředí i osobnost svého tvůrce; každá doba, prostředí a osobnost proto popíše tentýž kontext poněkud jinou databází. Zde je principiální odlišnost archeologických sekundárních databází nejen od mnoha databází zachycujících moderní skutečnost, nýbrž i od těch archeologických databází, které jsou primární dokumentací archeologických kontextů (tj. v důsledku destrukce nebo izolace celku nebo části už dokumentaci nelze nikdy opakovat).

Nemá tudíž smysl se snažit o definitivnost a úplnost za každou cenu. Toto není výzva k povrchnosti při zpracování databází, ale k realistickému pohledu, který zamezí plýtvání úsilím archeologů. Na druhé straně by vědomí dočasnosti sekundárních databází mělo přinést snahu budovat databáze tak, aby se mohly stát základem i budoucích pokusů na tomto poli. Všeobecně sice platí, že téměř jakýkoliv text nebo kód lze automaticky převést na jiný, sloučit ho s jiným, pozměnit nebo rozanalyzovat, ale nemusí to zcela platit o dlouhých textových řetězcích, které neobsahují dostatečný počet "oddělovačů". Základní zárukou dobré použitelnosti alespoň určitých částí dnešních databází v budoucnosti je ovšem logická čistota jejich analytických principů.

Vzhledem k tomu, že každá analýza (a proto i databáze, která je jejím produktem) začíná nějakou teorií a k nějaké teorii vede, není budování databází představitelné mimo vědecké teoretické snažení. Zjednodušený empiricko-pozitivistický pohled na vědu, známý z přírodovědy minulého století, hlásal, že popis skutečnosti musí být plně objektivní (nezávislý na předchozích teoriích); z tohoto popisu se pak induktivní cestou odvíjela teorie. Kdyby tento pohled na vědu byl pravdivý (a dnes už je každému i v přírodovědě jasné, že pravdivý není), pak by pochopitelně popis byl nezávislý na předchozím i následujícím poznání a mohl by být oddělen od ostatních fází výzkumu. V archeologii by platila známá triáda sběr dat-jejich analýza-interpretace a budování databází by se mohlo vyčlenit jako samostatná činnost, která vědu nepotřebuje a ke vědě nutně nevede.

Pokud ovšem uznáme, že každá databáze zachycuje určitý historický stav archeologické analýzy, pak se stává nesmyslým takový postoj, podle něhož další fáze poznání následující po analýze lze odložit až bude hotová databáze všech představitelných souvisejících kontextů. Vědecké poznání není hromaděním faktů, které neslouží, a "mrtvá" databáze je stejně vyplýtvaným úsilím, jako nepublikovaný terénní výzkum.

Praktickým projevem empiricko-pozitivistického postoje je i názor, že např. databáze archeologických nalezišť mohou být dvojího typu: památkářské, které shrnou "pozitivní" poznatky o nalezištích a vědecké, které jsou v podstatě disponibilní a pro památkářské databáze nemají přímý význam. V podstatě jde o to, zda památkářská databáze může zůstat databází čistě evidenční, tj. např. popisovat archeologická naleziště souřadnicemi moderního zemského povrchu, nebo zda nutně obsahuje nějaký archeologický popis, nějakou dokumentaci nalezišť (třebas dokumentaci sekundární). Domnívám se, že opravdu účinná ochrana archeologických památek se musí zakládat na databázích, které jsou výrazem archeologické analýzy. Pochopitelně jde jen o základ; ochrana archeologických památek, která nespočívá na vědecké analýze, je však velmi problematická.

Příkladem toho, jaký význam může mít vědecké zpracování pro databázi nalezišť, je práce M. Kuny a D. Adelsbergerové (1994). M. Kuna zde prokázal, že poloha osad od pozdní doby bronzové do doby římské závisí především na symbolickém významu, který lidé tohoto období přičítali určitému typu reliefu krajiny, konkrétně tzv. terénní hraně. Preference určité polohy vzhledem k této hraně se však během doby měnila a v souvislosti s tím nacházíme osady z různých období v různých typech reliefu. Tyto poznatky mají bezprostřední význam pro ochranu archeologických památek, protože v rámci hospodaření s archeologickými prameny není naprosto lhostejné, jaká naleziště ohrožená moderními zemními pracemi budou přednostně prozkoumána, která se archeologové pokusí zachránit apod..

Památková ochrana archeologických nalezišť bude minimální, pokud se omezíme na uvažování jen těch částí krajiny, odkud již nějaké nálezy známe (tj. na body nějaké evidenční databáze). Pro efektivní ochranu je zapotřebí dostatečně pravděpodobná predikce, vztažená i na ty části krajiny, o nichž ještě žádné konkrétní poznatky nejsou, a to je ovšem vědecká úloha řešitená na základě databází. Ani po Kunově článku nelze ovšem říci, že bychom už znali principy, podle nichž probíhala prostorová strukturace činnosti minulých lidských společenství. Neznáme proto ani ty deskriptory, které bychom měli použít; ostatně před několika měsíci jsme neznali ani pojem "hrany". V současných databázích není proto zachycen vztah archeologických památek k terénním hranám, a pochopitelně ani k dalším skutečnostem, které se nepochybně ještě ukáží jako významné.

Z těchto důvodů je zřejmé, že i databázi archeologických nalezišť pro potřebu památkové ochrany je nutno budovat jako databázi vědeckou. Nelze se domnívat, že taková databáze bude jakýmsi praktickým odvarem získaným bez jakékoliv teorie. Na druhé straně je nutno uznat, že ti, kdo se ochranou památek zabývají jako specializovaným povoláním, nemohou čekat další desítiletí až vědecká databáze nalezišť někde vznikne. Pokud vědecká pracoviště nepřistoupí k tomuto problému dostatečně energicky, mohou se obrovské prostředky, které budování databází nalezišť stojí, vyplýtvat na pragmaticky pojaté evidenční seznamy památek, které pro jejich ochranu budou mít velmi malý význam.

Adelsbergerová, D. - M. Kuna 1992: Katastry 1.0 - První počítačový systém evidence nalezišť Archeologického ústavu v Praze. Archeologické rozhledy LIV, 453-457.

Fridrich, J. 1991: Osídlení Čech v pravěku. Informace o připravované databázi pravěkých lokalit. Archeologické fórum 2, 49.

Kuna, M.1991: Návrh systému evidence archeologických nalezišť. Archeologické fórum 2, 25-48.

Kuna, M. - D. Adelsbergerová 1994: Prehistoric location preferences: An application of GIS to Vinořský potok project, Bohemia. In: Lock, G. - Z. Stancic (eds.), The impact of GIS on archaeology: A European perspective.

Kuna, M. - J. Klápště 1990: Poznámky ke koncepci terénní archeologické práce. Archeologické rozhledy 42, 435-445.

Neustupný, E. 1973: Jednoduchá metoda archeologické analýzy. Památky archeologické 64, 169-234.

Neustupný, E.1986: Nástin archeologické metody. Archeologické rozhledy 38, 525-549.

Neustupný, E. - Z. Smrž 1989: Čachovice - pohřebiště kultury se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů. Památky archeologické 80, 282-383.

Neustupný, E.1993: Archaeological Method. Cambridge: Cambridge University Press.

Neustupný, E.1994: Beyond GIS. In: G.Lock and Z.Stančič, The Impact of GIS on Archaeology: a European Perspective.

Pavlů, I. - J. Štuler - O. Soudský 1989: The structure of informations from excavation of neolithic sites and their preparing for scientific processing. In: Bylany Seminar 1987, 35-44.

Salač, V. 1991: Datenbanksystem der nordwestböhmischen latćnezetlichen Siedlungen. Archäologische Informationen 14/2, 273-276.

Salač, V. 1993: Seriation of Iron Age settlement sites in MW Bohemia - System of databases, CAAF program. In: J. Andresen - T. Madsen - I. Scollar, Computing the Past, 343-347. Aarhus: University Press.

Soudský, B. 1967: Principles of automatic data treatment. Prague: Archeologický ústav.