Role databází v archeologii

Evžen Neustupný

(Archeologické rozhledy 46, 121-128).

 


Obsah:

Úvod

1. Databáze jako deskriptivní systémy

2. Databáze jako forma dokumentace

3. Databáze jako forma publikace empirického materiálu

4. Databáze v cyklu poznání

5. Databáze v ochraně archeologických pramenů

Literatura


Úvod

V posledních létech prudce narůstá vytváření  nových archeologických  databází v  různých databázových systémech, z nichž u nás převládá dBASE III a dBASE IV; na druhém místě je pravděpodobně Paradox. Tyto databázové systémy, stejně jako některé  další, jsou datově  vzájemně kompatibilní, což znamená,  že konkrétní  databáze, do níž byla uložena data v jednom  z nich, je bez obtíží zpracovatelná  i v druhém. Začíná využití další formy databázového softwaru vyššího typu nazývaného GIS (Geographical Information Systems; systém je propojen s externími zařízeními). Uvedeným produktům je podobný poněkud  jiný druh  počítačového softwaru, tzv. tabulky (Lotus, SuperCalc aj.). Je proto myslím včasné zamyslet se nad úlohou, jakou hrají databáze v archeologické metodě.

Tradiční archeologie posuzovala  svoje prameny převážně holýma očima. V současné archeologii stále narůstá množství pomůcek,  přístrojů a celých přístrojových systémů, které umožňují provést  popis pramenů takovými  vlastnostmi, které jsou prostým okem buď vůbec nepozorovatelné (např. izotopové složení látek) nebo jsou zachytitelné a využitelné jen ve velmi omezené míře.   Některé vlastnosti  nelze přímo pozorovat, ale z  pozorovaných je  lze odvodit (triviálním příkladem jsou relativní četnosti nebo  vdálenost dvou nalezišť bez vzájemné viditelnosti).

Je nepochybné, že do kategorie  přístrojů rozšiřujících smysly  archeologa  patří  i  počítač  vybavený  databázovým systémem.  Proto  mohou  být  složitější  databázové systémy s externími  zařízeními (např.  GIS) přirovnány co do svého významu k chemickým a  fyzikálním analytickým metodám, např. k metodám  pro  zjišťování  obsahu  radiokarbonu k datovacím účelům. Zdá se, že současná archeologie se v brzké době bude vyvíjet právě  směrem k databázovým  systémům s automatickým sběrem dat  pomocí externích zařízení nebo  k přístrojům pro analýzu dat propojeným s databází.

Databáze se používají k nejrůznějším účelům: je to nejen dokumentace archeologických  nalezišť  (Kuna  1991; 1992; Fridrich  1991),  nýbrž  i  databáze specielní  zachycující nálezy  určitého druhu  z mnoha  nalezišť (Salač 1991; 1993), nebo výlučně z jedné lokality (do této kategorie patří naše nejstarší databáze bylanská - Soudský 1967; Pavlů - Štuler - Soudský 1989). V  první fázi své existence tak databáze postupně přejímají roli popisných či evidenčních seznamů, katalogů a zejména kartoték. Zde je  třeba také zmínit databázi  bibliografickou, jejíž  potenciál se u nás  zatím nepodařilo ani částečně využít.

Pouze ten, kdo není o databázích dobře informován, může soudit, že důkladná  kartotéka je stejně dobrá. Databázový software  totiž nejen umožňuje třídit  záznamy podle  mnoha kritérií (což se zpravidla uvádí jako jeho hlavní výhoda) a hledat v záznamech libovolná hesla a slova, nýbrž dovoluje podle zadaných požadavků vybírat ze souboru určité části, kombinovat je s jinými databázemi a údaje (číselné i slovní) transformovat.  Schopnost transformace dat je pravděpodobně nejvýznamnější vlastností databázového softwaru. Pochopitelně lze také provádět libovolné změny a doplňky. To všechno probíhá  bez  použití  papíru a tak rychle, že lze snadno realizovat nejrůznější představitelné varianty.

Databáze  lze nadto spojovat s automatickými  nebo poloautomatickými externími zařízeními na záznam  dat  (Plog - Carlson  1989,  srov. AR  42, 1990, str.93 a digitizační zařízení v GIS - srov. Kuna a Adelsbergerová 1994), čímž se databázové systémy  stávají poznávacími prostředky  nové kvality. Tato externí zařízení  je nutno chápat jako extenzi databázových systémů, bez nichž  nemají smysl, neboť tak velká množství dat, jaká poskytují, nelze bez nich účelně zvládnout. Programování v  jazyku databází  pak  možnosti rozšiřuje mnoha dalšími  směry, protože vytváří předpoklad pro zpracování získaných informací jinými druhy softwaru (např. Salač 1993; Neustupný 1994).

Odtud vyplývá, že databáze nejsou  jen praktickými pomůckami, nýbrž  základním předpokladem pro využití archeologické  informace tím, že prostřednictvím externích zařízení dokáží  shromáždit  informaci zcela nového druhu a úrovně, a shromážděnou  ji pak  transformovat do lépe využitelné formy.


[Obsah]


1. Databáze jako deskriptivní systémy

Obecným schématem deskriptivního systému (Neustupný 1973; 1986; 1993) je popisná tabulka, jejímiž řádkami jsou objekty a sloupci jsou deskriptory. Tato tabulka vyjadřuje množinu zobrazení objektů do deskriptorů a je tudíž formalizací tradičního archeologického popisu. Současné relační databáze mají stejné schéma  jako popisná tabulka: v  řádkách jsou záznamy (records), zatímco ve  sloupcích jsou pole (fields). V databázových polích mohou být jak čísla nebo alfanumerické kódy, tak  i   textové informace libovolného charakteru. Některé nové systémy dovolují i integraci obrazové informace a takové schopnosti databází se jistě budou v nejbližší době dále rozvíjet; na většině počítačů, jimiž jsou dnes vybavena naše archeologické  pracoviště, však nelze větší množství obrazové informace zpracovávat. Databáze jsou tudíž dostatečně obecnou reprezentací deskriptivních  systémů a dovolují prakticky jakoukoliv deskripci, kterou archeologové v současné době požadují.

Deskripce je součástí archeologické analýzy. Analýzu zde chápeme v  původním slova smyslu  jako dekompozici kontextů, tedy  nikoliv jako vše, co následuje po terénním výzkumu; v tomto druhém  slova smyslu by totiž analýza byla  vlastně totožná s celou archeologickou  metodou a specifika toho, co zde nazýváme analýzou, by zmizela. Deskriptivní systém (tj. v našem případě  databáze) je vyjádřením archeologické analýzy jakožto rozboru archeologického kontextu, tj. jeho rozebrání  na  jednotlivé  smysluplné součásti a vyhledání souvztažností mezi nimi.

Použití databáze proto už samo o sobě zpravidla působí příznivě na logiku popisu (výběr objektů a deskriptorů) i na jeho provedení (systematičnost a úplnost popisu). I tam, kde je informace uložena v textové  formě, vytváří  použití databázového systému tlak na úspornost vyjadřování.

Postupně, a  v  posledních  létech  i  velmi  rychle se odstraňují technická (hardwarová) omezení počítačů tím, jak roste kapacita diskové paměti (řádově gigabyty), rychlost práce s diskem i rychlost procesoru. Stává se možným rutinní uložení obrazové informace. Roste spolehlivost počítačů při uchovávání dat a snadnost jejich  zálohování. Naopak stoupá omezení softwarové, a  to  zejména v důsledku relativního stáří softwarových produktů, které byly šity na míru daleko primitivnějšímu  hardwaru  (počítačům). Zachovává se však všeobecná tendence snižovat nebo alespoň  nezvyšovat 'nepřátelskost' systému  vůči uživateli. Zvyšování 'přátelskosti' však často naráží na tlak ze strany dosavadních uživatelů, kteří požadují dlouhodobou stabilitu softwaru a to jak z   hlediska datového tak i  z hlediska programového.

Celkově lze  říci, že vytváření  rozsáhlých databázových souborů s archeologickými deskriptivními systémy nestojí nic v cestě:  může být  opřeno o  důvody teoretické  a podpořeno argumenty technické povahy.


[Obsah]


2. Databáze jako forma dokumentace

Úvodem následujících odstavců  objasním některé pojmy. Primární  dokumentací  rozumím  ty  údaje relevantní  pro archeologickou analýzu (obrazové nebo slovní, přesněji alfanumerické), které vznikají přímo v terénu a po zničení nálezové  situace destruktivním  výzkumem nebo po izolaci nálezů z jejich původního prostředí jsou napříště nedosažitelné. Je zřejmé, že  terénní pozorování (nikoliv terénní výzkum!) sestávají z  primární dokumentace, z nálezů a vzorků; dokumentace zachycuje jednak nemovité artefaktové a ekofaktové prameny, jednak jejich vztahy navzájem i vztahy k artefaktovým a ekofaktovým movitým pramenům.

Sekundární (případně terciární atd.) dokumentací rozumím takové údaje, které jsou kdykoliv později reprodukovatelné ať už  na základě nedestruovaných pramenů in situ, primární dokumentace nebo na základě nálezů a vzorků (např. katalog keramiky). V tomto smyslu může být sekundární dokumentací např. i takový popis nálezů, který se provádí poprvé.

Evidence  je technické zabezpečení souvztažnosti prvků dokumentace, nálezů a vzorků (např. vztah mezi kamenným nástrojem a  jeho současným uložením v muzejní sbírce). Zatímco dokumentační databáze popisují prostřednictvím archeologických  deskriptorů  minulou  skutečnost  (i když v podobě jejích dnešních zbytků) a obsahují proto archeologickou informaci, evidenční   databáze popisují moderní skutečnost  a ta  teprve obsahuje archeologické informace. Tak např. evidence nálezů zachycuje, v které místnosti je určitá nádoba, na kterém listu papíru je plánek určitého terénního objektu; evidenční databáze nepopisuje pomocí archeologických deskriptorů ani nádobu, ani terénní objekt.

Protože  jednotlivé  záznamy odpovídají  i  v evidenční databázi  určitým archeologickým objektům, mohou existovat i databáze    smíšené, které jsou současně  primární a sekundární dokumentací  i  evidencí. Dosavadní databáze, pokud  nemají smíšený   charakter, slouží  vesměs  jako sekundární dokumentace nebo jako evidence. Je zřejmé, že některé typy databází zůstanou  vždy  převážně  v oblasti sekundární  dokumentace a  evidence; jsou  to např. databáze nalezišť, kde prvotní dokumentace se bude týkat jednotlivých nalezišť. Není ovšem důvodu, proč by už primární dokumentace probíhajícího  terénního výzkumu  nemohla  být  ukládána do počítače přímo jako databáze; v zahraničí jsou s tím již určité zkušenosti. Většímu rozšíření brání především skutečnost, že  i dnešní přenosné počítače jsou v terénu ve zvýšené míře zranitelné  a  jejich baterie  mají omezenou provozní dobu. Je ovšem dobře  představitelý kompromis, při němž primární dokumentace probíhá na formulářích, které mají strukturu  databáze a  informace  se  z  nich do počítače přenášejí již v průběhu  terénního výzkumu; takový postup je ovšem značně nákladnější.

Vzhledem k tomu, že  moderní databázové systémy dovolují ukládat  i libovolnou  slovní informaci,  nelze si  vymyslet žádný  důvod,  proč  by    primární  dokumentace terénního výzkumu  nemohla  být  ukládána   přímo  do  počítače.  Tzv. nálezová   zpráva by tak  vznikala  jednoduchou  úpravou zpravidla několika textových a databázových souborů obsahujících primární dokumentaci.

 


[Obsah]


3. Databáze jako forma publikace empirického materiálu

Archeologický  výzkum  začíná  formulací  problému, který má řešit (vytvořením   teoretického  modelu,  který   se  bude výzkumem ověřovat), rozvážením  metodologických prostředků,  které dovolí přechod od  problému  ke  konkrétním archeologickým pramenům (včetně  výběru lokality), terénními pozorováními (faktickou, tj. materiální analýzou archeologických  kontextů), na  niž navazují  základní kroky mimoterénního výzkumu (analýza pozorování, syntéza struktur, interpretace). Celý  cyklus je zakončen publikací,  v níž by všechny tyto kroky měly najít přiměřený odraz; nepominutelná je rozvaha,  jak výzkum přispěl k  řešení problému, který ho vyvolal, a jaké další, dříve neočekávané problémy se na jeho základě vynořily. Jak jsem  již několikrát zdůraznil, teprve publikace je zakončením jakéhokoliv výzkumu.

Podobná  je  sekvence  kroků  v  případě,  že  empirická komponenta  archeologického  výzkumu  vychází  z  terénních prací,  které  byly  provedeny  již  dříve, takže  ten, kdo zahajuje  takový mimoterénní  výzkum vychází  sice ze  svého problému (modelu),  ale nutně při  tom navazuje na  problémy předchozích badatelů a je jimi podstatně omezen.

V poslední době se ve světě stále více diskutuje otázka, co má  publikace obsahovat, zejména do jaké míry je únosné, aby publikace obsahovala celý empirický materiál, tj. popis terénních situací,  nálezů a vzorků, a jak detailně  má být tento materiál  popsán. V  zemích, kde množství terénních pozorování  a  nálezů  je  malé  (např. Velká  Británie), převažuje tendence publikovat  "všechno", zdá se však,  že v praxi  se ani  zde  všechno nepublikuje. Protože v tomto systému neexistují  nutně  tzv. nálezové  zprávy, vzniká podezření, že nepublikovaná část primární dokumentace uniká.

Jiný systém se praktikuje ve střední Evropě v zemích se středně  velkým   velkým  množstvím terénních pozorování, nálezů  a vzorků. I  zde  je ideálem archeologů publikovat všechno, vzhledem k  obrovskému množství  informací se však publikace často  protahuje na dlouhá léta až desetiletí, pokud vůbec někdy najde nakladatele. Vzniká tak situace, že v okamžiku publikace již přestaly být aktuální ty problémy, které vyvolaly  výzkum, a výzkumná  metoda mezitím zastarala (srov. Kuna - Klápště 1990).  Monografie, která by bývala vzbudila obrovskou  pozornost, kdyby vyšla  včas (řekněme během dvou nebo tří let), projde v podstatě bez povšimnutí.

Souběžně s tím však ve střední Evropě zpravidla existují tzv. nálezové zprávy, které obsahují primární dokumentaci výzkumu,  často katalog  nálezů případně vzorků a občas i další texty simulující tradiční publikaci. Pokud je výzkum také ještě publikován obvyklým způsobem, dochází k rozsáhlé dvoukolejnosti a plýtvání prostředků, neboť velmi často se veškerá kresebná i textová dokumentace vyhotovuje dvakrát, přičemž autorskoprávní postavení nálezových zpráv je nejasné a nejsou proto využívány.  Nálezové zprávy existují často v jediném plnohodnotném exempláři a v případě jejich ztráty nebo zničení může dojít ke zmarnění  velkého úsilí v terénu (doprovázeného zpravidla velkými finančními výdaji) a k faktickému znehodnocení  nálezů. Rozmnožování nálezových zpráv je sice dnes technicky možné, avšak stále ještě finančně náročné. Není přitom publikací, takže neřeší autorskoprávní problémy.

Společně se Zd. Smržem (Neustupný a  Smrž 1989) jsem se před časem pokusil ukázat, že veškerou primární dokumentaci (a  i   poměrně rozsáhlou dokumentaci sekundární) lze i v případě poměrně komplikovaného výzkumu vyjádřit  pomocí popisných  tabulek (potencionálních databází) a relativně omezeného  množství obrazové dokumentace. Tuto obrazovou dokumentaci lze již dnes zahrnout do některých databázových systémů nebo ji lze s nimi alespoň spojit. Podobný charakter mají  i  četné další  'materiálové' práce, např. publikace výzkumu  neolitického sídliště v Bylanech (Pavlů-Zápotocká 1983). Opět  se proto vnucuje  myšlenka na elektronické publikace (srov. Adkins 1985). U nás je zatím na počítačovém disku (ale nikoliv jako  publikace) k dispozici jeden svazek Výzkumů v Čechách a zpřístupnit touto formou svoje databáze laténských sídlišních nálezů plánuje v brzké době V. Salač.

Domnívám se, že v první fázi by touto lacinou a prostorově nenáročnou  formou měly být zveřejňovány především tzv. materiálové  (tj. převážně analytické)  práce včetně nálezových zpráv obsahujících primární dokumentaci nalezišť. Tak  jako tak je už dnes většina nálezových zpráv psána na počítači, jde tedy jen o to opustit  ničím nezdůvodněný narativní styl a analytické  informace o jednotlivých objektech, sondách, vrstvách apod. systematicky rozepisovat do databázových polí. Tam, kde to není  možné (nebo  kde by použití databázového popisu bylo násilné),  je nutno databáze doplnit textovými soubory případně současnou publikací tiskem.

Nemyslím si,  že ve velmi brzké době zmizí publikace ve formě knih a časopisů. Důvody  toho nejsou technické, ale obsahové. Jakékoliv  'materiálové'   tj. analytické  práci vyjádřitelné databází musí vždy předcházet nějaká teorie (model   předpokládané   minulé   skutečnosti)   neboť   ani sebetriviálnější popis není věcí  prostých smyslů a z nějaké teorie  vždy vychází.  Tuto teorii  ovšem ve  formě databáze vyjádřit nelze  a její vyjádření tištěnou  formou je tradicí velmi  hluboce  zakořeněno.  Podobně  je  tomu  se  syntézou struktur a  zejména s interpretací,  kde v současné  době si málokdo  dovede  představit   jejich  publikaci  výlučně  na disketě.

Úvahy předchozích odstavců myslím naznačují, že zveřejnění archeologických prací se v  brzké době bude pohybovat směrem   ke  'smíšeným'  publikacím, v  nichž z analytických partií  bude tiskem publikován jen nejvýznamnější výběr a ostatek zůstane ve formě databází připojených k publikaci např. na pružném disku. K tomu, aby celé publikace byly vydávány na elektronických médiích, bude po formální stránce ještě třeba podstatně vylepšit obrazovku (aby měla příjemné  vlastnosti papíru a ztratila svou hmotnost) a také vylepšit informační  software a podstatně zvýšit  jeho přátelskost. Vyhledání dokumentu v nějaké databázi by  nemělo zabrat více práce než vyplnění žádanky v knihovně a  nemělo by  být  také doprovázeno větším intelektuálním úsilím.

Elektronická  publikace archeologických analýz převážně formou databází má mnoho výhod, které je asi obtížné všechny vyjmenovat. Jednou z nich je snadná  reprodukovatelnost v malých sériích (jednoduchým kopírováním na počítači). Lze efektivně  vyrobit i  velmi malé série a  v případě dalších objednávek  prakticky okamžitě nakopírovat další exempláře. Pokud  je cílem šíření vědeckých  informací, není  nutno se znepokojovat nelegálním kopírováním, jestliže publikace tohoto typu jsou téměř všude ztrátové. Nikoliv pominutelnou výhodou  je také to, že popisy v databázích jsou poměrně snadno převoditelné do cizojazyčných mutací.


[Obsah]


4. Databáze v cyklu poznání

Jak    jsem zdůraznil, při sekundární dokumentaci jakéhokoliv druhu dochází  k selekci dokumentované informace na základě určité  teorie (modelu, hypotézy), která vůbec potřebu dokumentace archeologického kontextu vyvolala. Jakékoliv archeologické entity  jsou totiž přírodní předměty s nekonečným množstvím vlastností  a  vztahů  a  proto z principiálních důvodů  nelze  zachytit všechno. Každá výsledná databáze bude tudíž  historickým produktem odrážejícím mimo jiné svou dobu, prostředí i osobnost svého tvůrce; každá doba, prostředí a osobnost proto popíše tentýž kontext poněkud  jinou databází.  Zde je principiální odlišnost archeologických sekundárních  databází  nejen od mnoha databází zachycujících moderní skutečnost, nýbrž i od těch archeologických databází, které  jsou primární dokumentací archeologických  kontextů (tj. v  důsledku destrukce nebo izolace celku nebo části už dokumentaci nelze nikdy opakovat).

Nemá tudíž smysl se snažit o definitivnost a úplnost za každou cenu. Toto není výzva k povrchnosti při zpracování databází, ale k realistickému pohledu,  který zamezí plýtvání úsilím archeologů. Na druhé straně by vědomí dočasnosti sekundárních databází mělo  přinést snahu budovat databáze tak, aby se mohly stát  základem i budoucích pokusů na tomto poli. Všeobecně sice platí, že téměř jakýkoliv text nebo kód lze automaticky převést na jiný, sloučit  ho s  jiným, pozměnit nebo rozanalyzovat, ale nemusí to zcela platit o dlouhých textových řetězcích, které neobsahují dostatečný počet  "oddělovačů".  Základní  zárukou dobré použitelnosti alespoň určitých částí dnešních databází  v budoucnosti je ovšem logická čistota jejich analytických principů.

Vzhledem k  tomu, že každá analýza (a proto i databáze, která je  jejím produktem) začíná nějakou  teorií a k nějaké teorii  vede, není  budování  databází  představitelné mimo vědecké teoretické snažení. Zjednodušený  empiricko-pozitivistický pohled na vědu, známý z přírodovědy minulého století, hlásal, že popis skutečnosti musí být  plně objektivní (nezávislý na předchozích teoriích); z tohoto popisu se pak induktivní cestou odvíjela teorie. Kdyby tento pohled  na  vědu byl  pravdivý  (a dnes   je  každému i v  přírodovědě  jasné, že   pravdivý  není), pak by pochopitelně popis byl nezávislý na předchozím i následujícím poznání a mohl by být oddělen od ostatních fází  výzkumu. V archeologii by platila známá  triáda sběr dat-jejich analýza-interpretace a budování databází  by se mohlo vyčlenit jako   samostatná činnost, která vědu nepotřebuje a ke vědě nutně nevede.

Pokud ovšem uznáme, že každá databáze zachycuje určitý historický stav archeologické analýzy, pak se stává nesmyslým  takový  postoj,  podle něhož další fáze poznání následující po analýze lze odložit až  bude hotová databáze všech představitelných souvisejících   kontextů. Vědecké poznání není hromaděním faktů, které neslouží, a "mrtvá" databáze je stejně vyplýtvaným úsilím, jako nepublikovaný terénní výzkum.


[Obsah]


5. Databáze v ochraně archeologických pramenů

Praktickým  projevem empiricko-pozitivistického postoje je i názor, že např. databáze archeologických  nalezišť mohou být dvojího  typu: památkářské, které shrnou "pozitivní" poznatky o nalezištích a vědecké, které jsou  v podstatě disponibilní a pro památkářské databáze nemají přímý význam. V podstatě jde o to, zda památkářská databáze může zůstat databází čistě evidenční, tj. např. popisovat archeologická naleziště souřadnicemi moderního zemského povrchu, nebo zda nutně obsahuje nějaký archeologický popis, nějakou dokumentaci nalezišť  (třebas dokumentaci sekundární). Domnívám se, že opravdu účinná ochrana archeologických památek se musí zakládat na databázích, které jsou výrazem archeologické analýzy. Pochopitelně jde jen o základ; ochrana archeologických památek,  která nespočívá na vědecké analýze, je však velmi problematická.

Příkladem toho, jaký význam  může mít vědecké zpracování pro databázi  nalezišť, je práce M. Kuny a  D. Adelsbergerové (1994). M. Kuna zde prokázal, že poloha osad od pozdní doby bronzové do doby římské závisí především na symbolickém významu, který lidé  tohoto období přičítali určitému typu reliefu  krajiny, konkrétně  tzv. terénní  hraně. Preference určité polohy vzhledem k této hraně se však během doby měnila a v souvislosti s tím nacházíme osady z různých období v různých typech reliefu. Tyto poznatky mají bezprostřední význam pro ochranu archeologických památek, protože v  rámci hospodaření s archeologickými prameny není naprosto   lhostejné, jaká naleziště ohrožená moderními zemními pracemi  budou přednostně prozkoumána, která se archeologové pokusí zachránit apod..

Památková ochrana  archeologických nalezišť  bude minimální, pokud se omezíme na uvažování jen těch částí krajiny, odkud již nějaké nálezy známe (tj. na body nějaké evidenční  databáze). Pro efektivní ochranu je zapotřebí dostatečně pravděpodobná predikce,  vztažená i  na ty části krajiny, o nichž ještě žádné konkrétní poznatky nejsou, a to je ovšem vědecká úloha řešitená na základě databází. Ani po Kunově článku nelze ovšem říci, že bychom už znali principy, podle nichž  probíhala prostorová strukturace činnosti minulých lidských společenství. Neznáme proto ani  ty deskriptory, které bychom měli použít; ostatně před několika měsíci jsme neznali  ani  pojem  "hrany". V současných databázích není proto zachycen vztah archeologických památek k terénním hranám, a pochopitelně ani k dalším skutečnostem, které se nepochybně ještě ukáží jako významné.

Z těchto důvodů je zřejmé, že i databázi archeologických nalezišť pro potřebu památkové ochrany je nutno budovat jako databázi  vědeckou. Nelze se domnívat,  že taková  databáze bude  jakýmsi  praktickým odvarem získaným bez  jakékoliv teorie. Na druhé  straně je nutno uznat, že ti, kdo se ochranou památek zabývají  jako specializovaným  povoláním, nemohou čekat další desítiletí až vědecká databáze nalezišť někde vznikne. Pokud vědecká pracoviště nepřistoupí k tomuto problému dostatečně energicky, mohou se obrovské prostředky, které budování databází  nalezišť stojí,  vyplýtvat  na pragmaticky pojaté evidenční  seznamy památek, které pro jejich ochranu budou mít velmi malý význam.


[Obsah]


Literatura

Adelsbergerová, D.M. Kuna 1992:  Katastry  1.0  -  První počítačový  systém evidence  nalezišť Archeologického ústavu v Praze. Archeologické rozhledy LIV, 453-457.

Fridrich, J. 1991: Osídlení  Čech  v  pravěku.  Informace o připravované  databázi  pravěkých  lokalit. Archeologické fórum 2, 49.

Kuna, M.1991: Návrh systému  evidence  archeologických nalezišť. Archeologické fórum 2, 25-48.

Kuna, M. 1992:  Systém  Archiv  v.1.0.  Praha: Archeologický ústav.

Kuna, M. -  D. Adelsbergerová 1994:  Prehistoric location preferences: An application of  GIS to Vinořský potok project, Bohemia. In: Lock, G. - Z. Stancic (eds.), The impact of GIS on archaeology: A European perspective.

Kuna, M.J. Klápště  1990:  Poznámky  ke  koncepci terénní archeologické práce. Archeologické rozhledy 42, 435-445.

Neustupný, E. 1973: Jednoduchá  metoda archeologické analýzy. Památky archeologické 64, 169-234.

Neustupný, E.1986: Nástin archeologické metody. Archeologické rozhledy 38, 525-549.

Neustupný, E. - Z. Smrž 1989: Čachovice  - pohřebiště kultury se  šňůrovou   keramikou  a  zvoncovitých  pohárů.  Památky archeologické 80, 282-383.

Neustupný, E.1993: Archaeological Method. Cambridge: Cambridge University Press.

Neustupný, E.1994: Beyond GIS. In: G.Lock and Z.Stančič, The Impact  of  GIS  on  Archaeology:  a  European  Perspective.

Pavlů, I. - M. Zápotocká 1983:  Bylany,  katalog sekce A. Praha: Archeologický ústav.

Pavlů, I. - J. Štuler - O. Soudský 1989:  The  structure  of informations  from excavation  of neolithic  sites and their preparing  for  scientific  processing.  In:  Bylany Seminar 1987, 35-44.

Plog, F. - D. L. Carlson 1989:  Computer applications for the All American Pipeline Project. Antiquity 63, 258-267.

Salač, V. 1991: Datenbanksystem der  nordwestböhmischen latćnezetlichen Siedlungen. Archäologische Informationen 14/2, 273-276.

Salač, V. 1993: Seriation of Iron  Age settlement sites in MW Bohemia  - System of  databases, CAAF  program. In: J. Andresen - T. Madsen - I. Scollar, Computing  the Past, 343-347. Aarhus: University Press.

Soudský, B. 1967: Principles of  automatic data treatment. Prague: Archeologický ústav.