K TEORII TERÉNNÍHO VÝZKUMU V ARCHEOLOGII

K teorii terénního výzkumu v archeologii

Evžen Neustupný

(Archeologické fórum 4, str. 85-94)

Na rozdíl od většiny jiných vědních oborů, a na rozdíl od jiných národních archeologií, se v české archeologii termín "výzkum" stal téměř synonymem termínu "terénní výzkum". Pokud český archeolog slyší slovo "výzkum", vůbec ho ani nenapadne, že by se mohlo mluvit o výzkumu teoretickém, ale nepřipomene mu to ani třeba výzkum ekofaktů. Tato skutečnost naznačuje, že zde došlo k významnému posunu významu běžných termínů vědy.

K takovému posunu došlo zejména v padesátých a šedesátých létech. Domnívám se, že důvody byly tři. Jedním z nich bylo nepochybně působení Jaroslava Böhma, který byl v ovzduší 50. let vedoucí osobností české archeologie. Tento archeolog, který nepochybně v předválečném období prokázal vynikající vědecké kvality, se po II. světové válce publikačně odmlčel. Ačkoliv patřil mezi politické špičky tehdejšího režimu, nestal se marxistou. Nebylo v jeho zájmu, aby jiní archeologové se zabývali teorií: pokud by byli marxisty, mohlo by to znamenat určité komplikace, pokud by vyjadřovali názory nemarxistické, musel by je někdo v oficiálním postavení potlačovat. Bylo tedy výhodné, ztotožnit archeologii s její empirickou činností, s terénním výzkumem. To je pozoruhodné, neboť ve svých předchozích pracech Böhm indikoval svůj mimořádný zájem o teoretické formulace.

Je zajímavé, že Böhmovo chápání archeologie jakožto terénního výzkumu plně převzal i jeho nástupce ve funkcích Jan Filip, ačkoliv terénní výzkum mu byl zcela cizí a sám ho prakticky nikdy neprováděl. Zřejmě i on vycítil výhody takového pojetí.

Ani v této době ovšem nebylo možné existenci teoretických otázek zcela popřít; i tak se komunističtí historici proti empirizmu v naší archeologii stále bouřili. Na obranu archeologie bylo možno předstírat, že teoretické otázky se řeší terénním výzkumem. Taková téze byla sice v rozporu i s marxistickou gnoseologií a velice připomínala jednoho z největších nepřátel dělnické třídy - pozitivismus, ale z úst mocných byla přesto přijímána. Je to jeden z dokladů, že tehdy nešlo o prosazení nějakého filozofického názoru, nýbrž daleko spíše o vytvoření mocenských struktur spolehlivě kontrolujících jednotlivé oblasti společenského života.

Tézi o tom, že řešení teoretických problémů lze "vykopat", přijala následně celá generace českých a slovenských archeologů. Také oni měli na tomto poli svoje zájmy. Viděli totiž na příkladě jiných společenských věd, jak se tam vymáhá ideologický žargon a povině rozkvétá ideologický verbální balast, a ztotožnění výzkumu vůbec s terénním výzkumem je před takovou ponižující služebností do určité míry chránilo (srov Kuna 1993, 390). Tím spíše, že jejich teorie byla založena na typologickém paradigmatu německého typu, které po druhé světové válce bylo důsledně odteoretičněno i ve všech sousedních zemích, takže se přiblížilo československému předválečnému standardu. Takto artikulované typologické paradigma velice zdůrazňovalo empirický základ archeologie.

Kromě dvou uvedených ideologických důvodů nelze ovšem podcenit třetí kořen specifického pojetí výzkumu v naší archeologii - vliv pozitivistické teorie vědy, zprostředkované hlavně přírodovědou 19. století. Dodnes se u některých archeologů setkáváme s názorem, že archeologický terénní výzkum je pozorování faktů, do kterého teorie nemají co mluvit: naopak, teorie nás mohou od správného, objektivního pozorování svést. Tento názor byl sice teorií vědy už dávno překonán, ale konkrétní discipliny mají za obecnou teorií vždy určité (někdy značné) zpoždění.

Předchozí úvod se mi zdál nutný k tomu, abychom správně interpretovali dva termíny: archeologický výzkum a terénní (archeologický) výzkum. Je to zapotřebí k pochopení úlohy terénního výzkumu v archeologii a k zamezení toho, aby se archeologie sama s terénním výzkumem ztotožňovala (srov. Neustupný 1990).

Základem pochopení každého terénního výzkumu, ať zkoumá lokalitu ohroženou nebo neohroženou, je skutečnost, že výzkum má přinést prameny k řešení nějaké teoretické otázky. Cesta od pramenů k teorii je ovšem složitým postupem v několika krocích: od terénní analýzy (tj. od skutečného rozebrání terénní situace neboli od terénního výzkumu) je nutno přejít k analýze "laboratorní" (ovšem dodnes často prováděné holými smysly bez použití přístrojů) vedoucí k deskriptivním systémům; odtud pak ke generování neboli syntéze struktur objektivně obsažených v deskriptivních systémech, a konečně k interpretaci neboli vysvětlení nalezených struktur prostřednictvím modelů (srov. Neustupný 1986a; 1993a). Každý ze tří základních kroků (analýza, syntéza struktur, interpretace prostřednictvím modelů) má svoje specifické problémy. Je nepochopitelné, jak je možné se domnívat, že to vše lze nahradit jakousi mlhavě pojímanou analýzou, kterou se rozumí jednoduchá cesta od empiricky pojatých "nálezů" přímo k historickým teoriím, nebo přímé srovnání nálezové situace s popisy převzatými z písemných pramenů s naprostým opomenutím nepominutelného mezičlánku (skutečné) analýzy pramenů a syntézy struktur.

Archeologický terénní výzkum jako empirická vědecká aktivita se neprovádí k uspokojení pouhé obecné zvědavosti na to, co je pod zemí, nýbrž - ve svých důsledcích - k uspokojení zvědavosti vědecké. To ovšem znamená, že archeolog, který výzkum zahajuje, musí mít po ruce výčet vědeckých otázek na různé úrovni obecnosti vyplývající z jeho modelu minulosti (tento výčet se pak výzkumem modifikuje) a musí mít dobrou představu o tom, které konkrétní prameny a jejich kontexty dokáží k řešení takových otázek přispět. Současně musí mít přehled o volných kapacitách protože, jak uvidíme, terénní výzkum končí až publikací.

Vědecký terénní výzkum v archeologii znamená vždy vytvoření zpětné vazby mezi teorií a empirií (Neustupný 1991a). Teorie dává empirickému výzkumu otázky, které vyplývají z teoretických modelů minulosti (méně přesně z hypotéz o minulosti); empirie poskytuje prameny, v nichž jsou obsaženy struktury, které nejen vedou k potvrzení nebo k zamítnutí výchozího modelu, nýbrž svou konkrétností jej přesahují a mají tak za důsledek jeho obohacení. Teorie je tedy nejen vstupem do terénní činnosti, nýbrž i jejím výstupem.

Každá konkrétní věda má svůj aspekt teoretický a empirický. Empirický aspekt archeologie nelze ovšem ztotožňovat s terénním výzkumem: existuje např. i empirický výzkum prováděný na artefaktech a ekofaktech, které už jsou součástí nějakých sbírek. Vztah teorie a empirie je dosti komplikovaný (srov. Neustupný 1993a) a detailně se s ním na tomto místě nebudu zabývat. Chtěl bych jenom uvést, že mnoho empiristů se domnívá, že empirický aspekt má pro budoucnost mnohem větší hodnotu než teorie: ten, kdo získal nové nálezy, bude v budoucnosti vždy pozitivně hodnocen, zatímco teoretici budou zapomenuti po jednom nebo dvou desítiletích. To je ovšem možné, protože teorie se skutečně v některých obdobích obměňuje velmi rychle. Rychlost obměny nemá ovšem co dělat s hodnotou a skutečným významem vědecké práce.

V poslední době ovšem prudce narůstají i změny v technice empirických výzkumů. Protože kromě toho terénní výzkum závisí prokazatelně i na teoretických otázkách, které má řešit, budou stále rychleji zastarávat i výsledky tohoto výzkumu. Samozřejmě, nálezy a primární dokumentace výzkumu (srov. Neustupný 1994a) určitou informaci ponesou vždy, ale neměli bychom být tak nemístně pyšní na svoje schopnosti konce 20.století, abychom si nepřipustili, že v budoucnosti lze očekávat terénní archeologii zcela nového typu. Naše výzkumy, třeba i s použitím Harrisovy matice, mohou mít pro archeology už na počátku 21. století asi takovou přitažlivost, jakou mají Krolmusovy nálezy pro nás. Ti, kdo zbytečně prozkoumali nějaké naleziště, se proto mohou místo chvály dočkat odsouzení.

V důsledku těchto skutečností mají jak archeologické teorie (výsledky teoretických výzkumů), tak i výsledky terénních archeologických výzkumů krátký život. Jediný způsob, jak se s tím vyrovnat, je urychlení koloběhu mezi empirickým a teoretickým aspektem vědy; neprodloužíme tím sice životnost teorií a výsledků empirických výzkumů, ale můžeme tím podstatně zvýšit jejich efekt. To ovšem vyžaduje podstatné zkrácení doby, která uplyne mezi terénním výzkumem a jeho publikací (včetně publikace jeho teoretického přínosu). Jinak se stále budou množit případy, že nálezy a jejich dokumentace budou odpovídat na otázky předchozího paradigmatu a v době publikace už nebudou nikoho zajímat, ačkoliv při včasném uveřejnění by bývaly vzbudily obrovskou pozornost (Kuna a Klápště 1990). To ovšem předpokládá, že i v české archeologii se prosadí myšlenka, že publikace je součástí terénního (i každého jiného) výzkumu; výzkum končí teprve publikací a nikoliv archivováním rukopisné zprávy.

Názor, že terénní výzkum je ukončen sepsáním nálezové zprávy, platil velmi dlouho jako jedno ze základních dogmat naší archeologie. Uložení nálezové zprávy do "archivu" Archeologického ústavu jako konec terénního výzkumu byl umožněn vírou, že archeologické terénní výzkumy se v určitém slova smyslu dělají pro budoucnost. Výzkumné techniky a otázky, které k výzkumu vedly a které jsou historicky podmíněny, se často chápaly jako dokonalé, definitivní, nadčasové, na nichž už nic podstatného nelze změnit. Archeologický výzkum v rámci těchto představ vedl ke kumulaci poznatků, nikoliv ke směně toho, co dnes jmenujeme paradigmaty (k tomu srov. Neustupný 1976a; 1976b). Pokrok vědy se odehrává především v teoretické sféře, a nové prameny zasáhnou teorii nejefektivněji v době, kdy jí nejlépe svým charakterem odpovídají, tj. v době svého získání. Jedno desítiletí prodlevy může velmi podstatně erodovat přínos, jaký je v archeologických pramenech latentně obsažen.

Terénní výzkum, tak jak byl doposud chápán, je v archeologii jen dočasnou empirickou aktivitou, neboť množství archeologických památek v terénu je omezené a vyčerpatelné. Některé typy památek (neporušené mohyly, dobře zachovaná naleziště všech typů, jeskyně apod.) se u nás již blíží vyčerpání.

Ve světle vyčerpatelnosti archeologických pramenů se jeví poněkud jinak než doposud tzv. systematické výzkumy neohrožených lokalit, obvykle velkých rozměrů, tak jak byly u nás běžné za socialismu. Tyto výzkumy byly po ekonomické stránce umožněny neefetivností socialistické ekonomiky a skrytou nezaměstnaností (srov. Neustupný 1993b), a stál za nimi ideologický motiv demonstrativní socialistické péče o "vědu" a o "naši slovanskou minulost", která nás údajně spojovala s východní Evropou. Zejména v padesátých a šedesátých létech znamenaly takové "systematické výzkumy" nekontrolované ničení ohrožených nalezišť, protože konsumovaly převážnou část finančních i personálních kapacit naší archeologie. Je ovšem nepopiratelné, že ve své době představovaly tyto terénní výzkumy i určitý přínos, který by si vyžadoval zvláštní nezaujaté posouzení.

Pokud se v sedmdesátých a osmdesátých létech postupně přecházelo k výzkumům ohrožených nalezišť, nebylo to na základě racionálních teoretických postulátů, nýbrž především proto, že režim po roce 1968 už nebyl ochoten demonstrovat svou velkorysost v ideologicky tak neefektivní sféře, jakou se stala archeologie. Slovanství už přestalo být atraktivním heslem, a ztotožňování terénního výzkumu s totalitou oboru spíše uškodilo než pomohlo. Proto vysychaly prameny financí nutných k provádění velkých "systematických" výzkumů a bylo nutno se obracet jinam. Při návyku na ztotožnění archeologie s terénní činností to pochopitelně nebylo obrácení k teorii, nýbrž k tzv. záchranným výzkumům placeným investory; v oficiálním žargonu se tomu říkalo "společenské objednávky". Objektivně se ovšem situace v ničení památek zlepšila.

Morální odpovědnost našich generací za pramennou základnu celé budoucí archeologie spočívá v tom, aby pokud možno maximální prostředky, které stát a další subjekty ze svých rozpočtů na archeologii vydávají, byly věnovány výzkumu takových ohrožených lokalit, jaké nelze památkově chránit. Přitom je nutno si stále uvědomovat, že výzkum ohrožené lokality můžeme považovat za plně efektivní jen tehdy, jestliže už v současné době přispěje k rozvoji archeologické teorie, neboť ta jedině může v dalším kroku zdokonalit terénní činnost a uvést tak do činnosti permanentní zpětnou vazbu mezi teorií a empirií.

To ovšem nevylučuje zcela, aby v malém rozsahu byla zkoumána i neohrožená naleziště tam, kde je to pro pokrok vědy nutné a kde téhož výsledku nelze dosáhnout výzkumem lokality ohrožené (Kuna a Klápště 1990). Zde je však třeba maximální obezřetnosti, protože ještě u nás žije hodně odchovanců dřívějších poměrů, pro které "systematický" plně vybavený výzkum trvající pokud možno celou generaci byl nejvyšším ideálem. Upřímně řečeno, je to i ideál mnoha "západních" archeologů, protože v tržní ekonomice nejsou zpravidla schopni zajistit pro takové výzkumy finanční krytí; když už, pak v zahraničí (tj. mimo mateřskou zemi), kde výzkum má ideologické nebo politické pozadí. V tom je zde situace podobná bývalým poměrům u nás.

Čtenář si mohl všimnout, že jsem vpodstatě v minulých odstavcích nepoužíval tradiční termín "záchranné výzkumy". Je to způsobeno tím, že ve skutečnosti žádný výzkum archeologické památky nezachraňuje, a destruktivní výzkum (tedy všechny terénní výzkumy tradičního typu, včetně sběrů) naopak památky ničí (k tomu srov. Neustupný 1992). Dochází k tomu tím, že destruktivní výzkum izoluje jednotlivé prvky archeologických pramenů z jejich kontextu, přičemž některé artefakty a zejména ekofakty propouští, a také z kontextuálních informací zaznamenává jen některé. Termín "záchraný výzkum" je škodlivý zejména svým působením mimo archeologii, protože sugeruje dojem, že takovým výzkumem se památka "zachraňuje", a po jeho provedení je tedy vše v pořádku.

Z principiálních důvodů nelze izolovat (a uschovat) vše a nelze zaznamenat všechny kontextuální informace, protože je jich teoreticky nekonečné množství. Je tedy nutný výběr, který archeolog provádí už v terénu; výběr závisí - vedle individuálních schopností a vědomostí archeologa - především na jeho paradigmatu. Paradigma pak klade určité otázky a archeolog vybírá ta "fakta", která by mohla na jeho otázky dát odpověď. To, co archeolog už v terénu nevybere, je výzkumem nenávratně ničeno: v tomto smyslu se o tradičních postupech mluví jako o výzkumu destruktivním.

Uvedu příklad z vlastní zkušenosti. V r. 1957 jsem prováděl malý výzkum posledních zbytků Komořanského jezera severozápadně od Mostu (na větší výzkum nebyly prostředky, protože v téže době se provádělo množství plánovaných systematických výzkumů nijak neohrožených lokalit). Těsně předtím jsem opustil univerzitu, kde jsem byl vychován v souladu s typologickým paradigmatem. Za přirozený vrchol archeologické práce jsem považoval takové problémy jako původ kultur a jejich chronologii. Chronologii jsem také svůj výzkum plně přizpůsobil: tomuto cíli odpovídala moje dokumentace profilů, způsob odběru palynologických vzorků a všechno ostatní (Neustupný 1985). Dnes bych si pochopitelně kladl jiné otázky a výzkum bych vedl úplně jinak. Ale dnešní paradigma není poslední: je nepochybné, že budoucí generace by chtěly mít takové informace, jaké bych ani dnes nezaznamenal. Přitom lokalita je nenávratně zničena a další výzkum není možný.

Některé lokality ovšem nezničil postup dolů, nýbrž archeologové; objektivně vzato, jde o tzv. archeologickou transformaci (Neustupný 1993a). Už v minulých generacích byly takhle postiženy celé mohylníky (s dokumentací odpovídající namnoze starožitnickému paradigmatu, tj. z dnešního hlediska prakticky žádnou), a v minulých desítiletích podstatné části akropolí některých hradišť. Zničena (ve smyslu destruktivního výzkumu) je velká část areálu Pražského hradu. Tím nechci říci, že z těchto výzkumů nepocházejí žádné informace, ale to, že tyto informace jsou podmíněny minulým nebo dnešním (někdy zastaralým) paradigmatem, určitými výzkumnými metodami a kulturností a vzdělaností archeologa (tyto dva faktory zpravidla určují jeho zodpovědnost). Faktem zůstává, že destruktivní výzkum archeologickou situaci destruuje, a tento fakt znamená trvalou ztrátu, kterou nikdy nelze napravit. Myslím, že to je pádný důvod pro maximální rozvahu při výzkumu neohrožených lokalit nebo lokalit, které jsou "ohroženy" jen proto, že nějaký archeolog má zájem na jejich výzkumu a nevyvine proto žádnou snahu o jejich ochranu.

Ovšem i výzkumy ohrožených lokalit mají destruktivní charakter, a kromě toho se po jejich průběhu zbytek terénní situace zpravidla zničí nearcheologickýcm zásahem. Optimálním řešením by jistě byla památková ochrana všech "nalezišť" a zamezení jejich narušování. Rozsáhlý průzkum povrchovými sběry, provedený v poslední době oddělením prostorové archelogie Archeologického ústavu v Praze (Zvelebil et al. 1993; Kuna et al. 1993; Venclová nepubl.) však prokazuje, že v mnoha oblastech je "nalezištěm" kontinuum krajiny (nebo alespoň její velké úseky - Kuna 1991b); je nerealistické se domnívat, že tak obrovská území lze totálně chránit před ničením. Ničení archeologických památek moderní lidskou činností je nevyhnutelné, pokud nechceme současný život zastavit. Podle mého názoru je ovšem možno toto ničení minimalizovat jak co do jeho rozsahu, tak co do jeho důsledků.

Destruktivní výzkumy ohrožených lokalit tedy jsou a po určitou dobu zůstanou nutností. Máme se spokojit se se snahou pokrýt nějakým výzkumem všechny ohrožené lokality a být rádi, že výzkum "zachrání" alespoň něco? Tradiční pojetí "záchranných výzkumů" je jistě pohodlným, organizačně a mentálně nenáročným automatismem s osvědčenými výsledky a bez rizik. Je však vůbec možná jiná alternativa než kopat a kopat to, co nám přijde pod ruku a co je ekonomicky výnosné? Alternativu jsem v r. 1990 označil jako hospodaření s archeologickými prameny (nebo hospodaření s kulturním dědictvím - Neustupný 1991a). Podstatou této výzkumné strategie je úzké propojení teoretického výzkumu s prací v terénu.

Často podléháme omylu, že logiku zpětné vazby mezi empirickým a teoretickým aspektem archeologie mohou mít jen výzkumy "systematické", plánované podle vědeckých potřeb, nikoliv výzkumy ohrožených nalezišť, jejichž výběr je dán potřebami moderního života ležícími mimo archeologii. Ovšem i v případě výzkumu ohrožených objektů jsou možné a dokonce nutné určité volby, které (při daných a zpravidla omezených kapacitních možnostech) nemohou být provedeny jinak než podle teoretických hledisek.

Jednou z prvních voleb je problém, v jakém rozsahu zkoumat či zda detailněji nezkoumat vůbec. Za situace, kdy nelze prozkoumat všechny bezprostředně ohrožené lokality, je to nutná volba, protože jinak se zpravidla k terénnímu výzkumu vnutí typy nalezišť s vysokou pravděpodobností nalezení, takže dochází k neustálé reprodukci těchže informací (např. o knovízských sídlištích) a na jiné, méně nápadné a méně časté typy nalezišť se z důvodu omezených kapacit nedostane. Je nutno řešit otázky o rozsahu výzkumu (celá ohrožená partie naleziště nebo jeho vybrané části, omezení na tzv. vzácné komponenty apod.) a jeho metodě (náhodný nebo nenáhodný výběr vzorku z plochy naleziště, úplný výzkum objektů nebo jejich vzorkování, jednorázové rozhodnutí nebo sekvenční výzkum apod.).

Druhou volbou je důraz na určité otázky a tím i na prameny, o nichž se předpokládá, že je umožní řešit. Lze se věnovat získání maximálního počtu artefaktů (zejména pro chronologické studie), přednostnímu získávání ekofaktů (pro velmi zanedbané studium tzv. životního prostředí minulých lidí), prostorovému rozložení nálezové situace (hranice jednotlivých komponent apod.), množství určitých objektů (např. pro demografické odhady) atd. S tím souvisí již zmíněná metoda výzkumu. Námitka, že to všechno se má získat v maximálním množství, je pokrytecká, protože je zcela nerealistická. Určité preference zde vždy jsou a být musí. Ačkoliv při každém terénním výzkumu by se povinně měly získat určité standardní informace (přičemž tento standard se nutně bude měnit), vědecký postup nadto přináší materiál k řešení zvlášních otázek, které jsou důsledkem objektivních okolností výzkumu i skutečností subjektivních, např. specielného zájmu konkrétního vedoucího výzkumu.

Je tudíž absurdní se domnívat, že při každém výzkumu lze získat maximum artefaktů, ekofaktů a dalších poznatků pro řešení všech možných otázek. Pokud si to archeologie uvědomí, získá tím možnost svůj výběr dostat alespoň částečně pod kontrolu. Pokud budeme trvat na tom, že každý výzkum má naleziště prozkoumat ve stejné míře, ztratíme tím jakoukoliv kontrolu nad svou činností, protože volby budou podvědomé nebo náhodné a praxe se bude lišit od deklarovaných záměrů. V takovém případě se terénní činnost stane rutinou, která má s vědou jen málo společného, a která proto vědě přinese jen málo. Z minulého období nám zůstalo v podvědomí, že "záchranný výzkum" může být prováděn s menším rozmyslem a v podstatě ledabyleji než výzkum "systematický": jakoby ohrožená památka nám měla být vděčna, že z ní "zachráníme" alespoň něco a nenecháme zničit vše. Taková vděčnost je představitelná jen v situaci, kdy velká část prostředků se věnuje na "systematické" výzkumy neohrožených lokalit, které se dostaly do "státního plánu".

Existuje ještě řada dalších problémů teorie terénního výzkumu v archeologii. Je to např. vymezení typů terénní činnosti jako je destruktivní výzkum, povrchové sběry, nedestruktivní druhy výzkumu atd. Stranou ponechávám také diskusi jednotek archeologických pramenů, jejich kontinuálního či diskrétního rozložení, otázku vlastní izolace artefaktů a ekofaktů v průběhu materiální analýzy archeologických komplexů a s tím související dokumentaci kontextů apod. V následujících odstavcích bych se chtěl dotknout některých problémů obecné metodologie terénních výzkumů. Nemám zde ovšem na mysli konkrétní pomůcky a postupy, o kterých se zpravidla mluví v souvislosti s metodologií terénního výzkumu, a na něž se často celá problematika terénní archeologie redukuje (dochází k tomu nejen u nás, nýbrž i v zahraničí: srov. četné příručky k provádění terénního výzkumu).

V centru pozornosti archeologie zatím zpravidla byl výzkum jednotlivých objektů případně profilů. Výzkum naleziště se chápal (a většinou ještě chápe) jako suma, kumulace výzkumu jednotlivých objektů a profilů; metodologie výzkumu byla proto metodologií výzkumu objektů a profilů. Terénní práce se prakticky vždy soustřeďovaly do středu nalezišť; ukazuje na to mimo jiné i skutečnost, že např. problém okraje naleziště vlastně neexistoval. Pokud někoho zajímal, pak zpravidla proto, aby se okraji vyhnul, protože tam objekty řídly a nakonec už se nenašlo vůbec nic (zde odhlížím od některých výjimek jako jsou např. neolitické Bylany, kde došlo k hledání rozsahu nalezišť a kladení celé řady jiných významných otázek).

Problémy jako je okraj naleziště (srov. Neustupný 1973) se vlastně naléhavěji vynořily teprve po formulaci nových teoretických pojmů sídelního areálu a komponenty (k tomu Neustupný 1986; 1991a; Kuna 1991b aj.; souhrnně a s bibliografií Neustupný 1994b). V souvislosti s tím byly na novém základě formulovány úlohy jako je výzkum celých mikroregionů a regionů, výzkum "industriálních zón" (Venclová 1994), vymezení pojmů jako je prázdná komponenta, řídká komponenta apod.; současně s tím byly navrženy některé metody k jejich studiu (Neustupný 1982; 1987). Při přístupu k podobným otázkám byly využity i zatím nestandardní prostředky archeologické teorie jako je demografický výzkum (Neustupný 1984).

Ve všech uvedených případech hraje významnou roli pojem vzorkování a jeho významného typu, náhodného vzorkování. Je to výsledek poznání, že v případě rozsáhlých celků není realistické pomýšlet na prozkoumání všeho. To jasně vysvítá např. z velikosti tzv. Pětipeské pánve (Smrž 1982), která měla být prakticky celá zničena těžbou nekvalitního uhlí (později bylo od těchto plánů upuštěno). Náhodné vzorkování, které bylo např. úspěšně realizováno při sběrech v rámci projektu ALRNB (Kuna et al. 1993) a při sběrech N.Venclové na Kladensku (Venclová 1994), vytváří předpoklad pro využití dalších návazných metod.

Při výzkumu rozsáhlých terénních celků se ovšem vždy bude využívat povrchových sběrů, jejichž metodika je nyní ze všech druhů terénní činnosti nejdůkladněji vypracována (Kuna 1995). Jak poukázala řada autorů, představují ovšem sběry pouze jeden typ výzkumné činnosti v terénu, a stejně jako i typy jiné, má kromě řady výhod i některé nevýhody a nemůže se proto stát synonymem pro terénní výzkum obecně.

Tímto příspěvkem jsem chtěl poukázat na skutečnost, že i archeologický terénní výzkum má svou teorii. Není to v žádném případě soubor praktických rutin, které může vykonávat kdokoliv. Tím nechci říci, že v řetězci výzkumné činnosti v terénu musí být vědecký prvek přítomen ve všech jeho článcích.

Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že asi dlouho bude přežívat tradice "záchranných výzkumů", které budou vycházet nikoliv z teoretických potřeb vědy, nýbrž z potřeb obživy archeologů, a jejichž produkty budou končit ve sklepích zámků, aniž by vytvářely jakoukoliv zpětnou vazbu mezi empirí a teorií. Je jisté, že ani takové nálezy nebudou pro budoucnost zcela bezcenné, i když se mohou ocitnout v roli, kterou dnes mají v archeologických sbírkách ojedinělé nálezy keramiky učiněné v 19. století. Tím chci naznačit, že minimální bude nejen jejich hodnota vědecká, nýbrž i hodnota památková, protože ta je na vědecké hodnotě závislá.

Myslím, že v současné době jde především o to, aby se pokud možno nejvíce archeologů bylo ochotno zamýšlet nad teoretickými otázkami terénního výzkumu.

Bibliografii k danému tématu jsem systematicky nesbíral; uvádím zde proto je některé vlastní práce a ty, které přímo zmiňuji v textu.

Kuna, M. 1991a: The structuring of prehistoric landscape. Antiquity 65, No.247:332-347.

Kuna, M. 1991b: Návrh systému evidence archeologických nalezišť. Archeologické fórum 2:25-48.

Kuna, M. 1993: Post-processual archaeology from a post-Marxist perspective. Archeologické rozhledy 45:390-395.

Kuna, M. 1995: Archeologický průzkum povrchovými sběry. Zprávy ČAS, Praha Suppl. 23.

Kuna, M. - Klápště, J. 1990: Poznámky ke koncepci terénní archeologické práce. Archeologické rozhledy 42:435-445.

Kuna, M. - M. Zvelebil - P. Foster - D. Dreslerová 1993: Field survey and landscape archaeology research design: Methodology of a regional field survey in Bohemia (Povrchový průzkum a krajinná archeologie: Program a metodika regionálního průzkumu v Čechách). Památky archeologické 84-2:110-130.

Neustupný, E. 1973: Sekvenční metoda vedení archeologických výzkumů. Archeologické rozhledy 25:300-328.

Neustupný, E. 1976a: Paradigmata ve středoevropském neolitu a eneolitu. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity E 20-21:125-132.

Neustupný, E. 1976b: Paradigm Lost. In: Glockenbechersymposium Oberried 1974. Bussum-Haarlem 241-248.

Neustupný, E. 1982: Optimalizace výzkumu archeologického regionu. In: Metodologické problémy československé archeologie. Praha 178-182.

Neustupný, E. 1984: Archeologická prospekce s využitím pravděpodobnostních metod. In: Nové prospekční metody v archeologii (Výzkumy v Čechách, Supplementum 1984). Praha 105-130.

Neustupný, E. 1985: K holocénu Komořanského jezera. Památky archeologické 76:9-70.

Neustupný, E. 1986a: Nástin archeologické metody. Archeologické rozhledy 38:525-549.

Neustupný, E. 1986b: Sídelní areály pravěkých zemědělců. Památky archeologické 77:226-234.

Neustupný, E. 1987: Theoretisches zur Erforschung archäologischer Mikroregionen. In: E.Černá (ed.), Archäologische Rettungstätigkeit in den Braunkohlengebieten und die Problematik der siedlungsgeschichtlichen Forschung. Praha 299-301.

Neustupný, E. 1989: Die Besiedlung Böhmens im Äneolithikum. In: Das Aeneolithikum und die frueheste Bronzezeit (C14 3000-2000 b.c.) in Mitteleuropa (Praehistorica 15). Praha 81-84.

Neustupný, E. 1990: W.Hensel, L.Donato, S.Tabaczynski: Teoria i praktyka badan archeologicznych 1. Archaeologia Polona XXVIII:248-260.

Neustupný, E. 1991a:. Kam česká archeologie? Archeologické rozhledy 43:361-370.

Neustupný, E. 1991b: Community areas of prehistoric farmers in Bohemia. Antiquity 65:326-331.

Neustupný, E. 1992: Zachraňujeme archeologické památky? Zprávy památkové péče 52:18-20.

Neustupný, E. 1993b: Czechoslovakia: the last three years. Antiquity 67:129-134.

Neustupný, E. 1994a: Role databází v archeologii. Archeologické rozhledy XLVI:121-128.

Neustupný, E. 1994b: Settlement area theory in Bohemian archaeology. Památky archeologické - Supplementum 1:248-258.

Venclová, N. 1994: Field survey of a prehistoric industrial region. Památky archeologické - Supplementum 1, 239-247

Venclová, N. 1995: Settlement area, production area and industrial zone. In: M.Kuna, N.Venclová (Eds.), Whither archaeology? Praha 1995

Zvelebil, M. - J. Beneš - M. Kuna 1993: Ancient Landscape Reconstruction in North Bohemia - Landscape and Settlement Programme (Projekty Rekonstrukce krajiny v severních Čechách - Krajina a sídla). Památky archeologické 84-2:93-95.