Predikce areálů archeologického zájmu

Predikce areálů archeologického zájmu

Evžen Neustupný

Rukopis příspěvku určeného do sborníku na památku Jana Rulfa

V roce 1997 jsem s kolektivem řešitelů (N.Venclová, M.Kuna, L.Haišmanová, R.Křivánek a Č.Čišecký) dokončil grantový projekt "Predikce archeologických areálů" udělený Grantovou agenturou ČR (č. 404/95/0523). Výsledky jsme publikovali v řadě jednotlivých článků a ve sborníku "Space in Prehistoric Bohemia" (ed. E.Neustupný, autoři D.Dreslerová, M.Kuna, E.Neustupný, N.Venclová, vydal Archeologický ústav Praha v r.1998).

V tomto článku bych chtěl stručně shrnout výsledky, k nimž jsem došel ve vlastním tématu predikce. Nejdříve bych však stručně shrnul předpoklady, s nimiž jsem do projektu vstupoval (srov. Neustupný 1994b). Srovnání s výsledky projektu pak vyplyne poznání, kterého projekt dosáhl.

Zatímco tradiční archeologie se věnovala téměř výlučně studiu artefaktů, archeologie posledních desítiletí se stále více soustřeďuje na jeho doplnění výzkumem ekofaktů a v nedávné době i na prohloubení výzkumu prostorového rozložení archeologických pramenů. Ukázalo se totiž, že prostorové vztahy jednotlivých složek archeologických pramenů jsou vedle formálních vlastností jejich jedinou pozorovatelnou vlastností (Spaulding 1960), a že obsahují obrovské množství informací o minulosti, z nichž mnoho nebylo doposud vytěžováno.

Nová fáze výzkumu prostorového rozložení archeologických pramenů byla vyvolána

(1) zdokonalením archeologické analýzy prostorových vztahů v důsledku snadné manipulovatelnosti prostorových dat v rozsáhlých databázích (Neustupný 1994a, 1996b, Kuna 1991, 1994 aj.) a v důsledku propojení těchto databází s prostorovým zobrazením dat prostřednictvím softwaru GIS (Geographical Information Systems, cf. Kuna 1996, 1997, Kuna a Adelsbergerová 1995, Neustupný 1995a, Konečný 1997 )

(2) novou teoretickou a metodologickou orientací oboru v rámci tzv. procesuální a postprocesuální archeologie. Jde o orientaci na logické základy discipliny, poznání struktur archeologických pramenů a jejich interpretaci v termínech systémových i kognitivních.

Význam nového typu databází a vyvinutých systémů GIS pro archeologickou analýzu jsem přirovnal k objevu radiokarbonového datování (Neustupný 1995a). Tyto prostředky umožňují nejenom studium takových prostorových vlastností archeologických pramenů, které byly dříve v dostačujícím měřítku nedosažitelné (např. měření sklonu terénu v každém bodě, určení orientace ploch vzhledem ke světovým stranám, určení 'povodí' kteréhokoliv bodu, určení areálu viditelnosti příslušného ke kterémukoliv bodu, zjišťování ploch terénu splňujících současně řadu velmi specifických požadavků, měření přesných vzdáleností od definovaných bodů nebo čar atd.), nýbrž i studium vzájemných vztahů artefaktových pramenů (Neustupný 1998).

Jakkoliv již amatérští archeologové konce minulého století dovedli předem určit polohu některých nalezišť podle tvaru terénu a mnohého bylo dosaženo jednoduchými metodami (Rulf 1983, Neustupný 1984a pro sklonovou mapu), přece to byly teprve zmíněné moderní prostředky analýzy archeologických pramenů, které otevřely cestu ke zdůvodnitelné predikci výskytu archeologických areálů. Predikce tohoto typu se na konci osmdesátých let objevily v americké archeologické literatuře, kde byly charakterizovány pragmatickým zaměřením (Allen, Green and Zubrow 1990).

Prostorové struktury archeologických nálezů na úrovni areálů (nalezišť) byly zatím téměř výlučně interpretovány v termínech praktických, zpravidla ekonomických potřeb minulých lidí. Výjimky jsou zcela ojedinělé (Kuna a Adelsbergerová 1995). Proto je někdy na studium tohoto typu v rámci tzv. postprocesuální archeologie pohlíženo s určitým podezřením; přívržencům postprocesualismu se zdá, že při predikci jde jen o dokonalejší vyjádření enviromentálního determinismu modernějšími prostředky. Úkolem navrhovaného projektu bylo ukázat, že takové pojetí predikce je jednostranné, protože výběr míst lidských aktivit byl podmíněn i mnoha faktory jdoucími daleko za praktická funkční určení.

Predikce výskytu archeologických areálů je především problémem teoretickým a metodologickým. Skutečnost, že archeolog dovede s dostatečnou přesností předpovědět polohu určitého naleziště, znamená, že správně pochopil faktory, které minulé lidi k výběru jejich areálů vedly, pokud takové faktory byly vůbec v minulé společnosti nějak kodifikovány. Předpověď nelze ovšem nikdy provést s naprostou jistotou, neboť při konkrétním výběru určitého místa v pravěku hrálo roli i momentální 'nesystémové' (nekodifikované) jednání konkrétních osob, které nelze předvídat.

Spolehlivost, s jakou dovedeme výskyt areálů predikovat, vypovídá tudíž jednak o našem pochopení kódů (struktur) minulosti, jednak o tom, jak striktně byla v minulosti omezena svoboda individuí v jednání určitého typu (konkrétně ve výběru areálů). Obě otázky jsou velmi významné a mohou mít pro různá období a různé oblasti různé odpovědi.

Kromě aspektů teoretických a metodologických je významným cílem predikce ochrana archeologických pramenů (neboli ochrana archeologické části kulturního dědictví) tím, že predikce umožňuje vytipovat některá naleziště, která ještě nebyla nalezena, nebo která nemohou být nalezena standardními metodami (např. proto, že jsou překryta pozdějšími sedimenty) a tak je ochránit před případným zničením. Dosavadní praxe, která při úvahách o památkové ochraně archeologických nalezišť bere ohled pouze na místa, kde se již něco skutečně našlo, je totiž zcela neuspokojující. Vede k tomu, že k objevu mnoha nalezišť dochází až v okamžiku jejich ničení a prevence ničení má proto velmi omezenou účinnost.

3. Teoretické základy

Kódy minulosti, které lze studiem prostorového rozložení archeologických areálů poznat a pak podle nich predikovat výskyt dalších archeologických areálů, vyjadřují různé aspekty minulosti. Jednak je to praktická funkce areálů (zpravidla jde o důsledek praktických potřeb minulých lidí, např. dostupnosti tekoucí vody), jednak význam areálů pro minulou společnost (zpravidla důsledek jejích potřeb organizovat nějak vztahy mezi jednotlivci i mezi skupinami lidí, např. obranu území), jednak jejich smysl v rámci minulých ideologických systémů, především náboženských (Neustupný 1993a). Už předběžné úvahy ukazují, že např. výběr místa pro některé pravěké areály (tzv. opevněná výšinná sídliště) nebyl ani tak veden jejich praktickou funkcí (nutností ochrany před nepříznivou hydrologickou situací), dokonce ani jejich společenským významem (nutností obrany před cizími lidskými skupinami), nýbrž že měl převážně ideologický smysl, který se projevoval v tehdejším náboženství (Neustupný 1995b).

Jestliže volba určitého areálu (který se projevuje jako archeologické naleziště) závisí nejen na jeho praktické funkci, nýbrž i na jeho společenském významu a na smyslu v rámci tehdejší ideologie, pak je nutno hledat takový popisný systém archeologických areálů, který všechny tyto faktory adekvátně vyjádří. Nelze rozhodně vystačit se vzdáleností od tekoucí vody nebo s polohou na určitém půdním typu.

V určité interakci s popisným systémem archeologických areálů pak dochází k vyhledávání opakujících se pravidelností (neboli archeologických struktur či kódů) a k jejich interpretaci v termínech jejich funkce, významu a smyslu, nejčastěji však všech těchto aspektů najednou. Teprve v okamžiku, kdy tento standardní metodologický proces je doveden do určitého stupně, lze použít predikci jakožto metodu ověřující správnost předchozích kroků.

Predikce polohy archeologických areálů je tudíž nejen cílem projektu, nýbrž také prostředkem pro ověřování popisných systémů areálů, prostředkem pro ověřování struktur (kódů) zjištěných v areálech, jakož i prostředkem pro ověřování interpretace těchto struktur.

4. Pochopení a predikce

Práce na problému predikce vycházela tudíž původně z myšlenky, že správné pochopení prostorových struktur svázaných s pravěkými sídelními procesy nám s určitou pravděpodobností umožní předvídat polohu pravěkých nalezišť.

Výsledky práce (Neustupný 1998) však ukazují, že problém predikce je nutno přeformulovat. Co máme predikovat, jestliže zjišťujeme, že už nálezy z pravěku, zejména fakty s tzv. absolutní četností, jsou téměř všudypřítomné (Neustupný 1993a, Neustupný a Venclová 1998)? Máme predikovat jádra obytných či pohřebních komponent? Tradiční archeologie, která obvykle toužila po nálezech, by jistě zodpověděla tyto otázky kladně. V takovém případě by predikce byla snadným úkolem, neboť jádra obytných a pohřebních komponent jsou většinou rozložena na místech, jejichž vlastnosti v současné krajině lze určit (srov. Dreslerová 1996, 1998).

Bylo by nerozumné nevěnovat pozornost jádrům pravěkých sídelních areálů: ještě toho o nich dost nevíme, a to zvláště v některých obdobích. Poslední práce ovšem ukázaly, zejména prostřednictvím artefaktů s absolutními četnostmi z laténského období (srov. Neustupný a Venclová 1996 a 1998), že nejen jádra, ale i jiné části komunitních areálů obsahují stopy minulosti. Jsou rozloženy řídce, ale to je právě skutečnost, která je činí významnými.

Archeologické jevy lze zhruba rozdělit do dvou kategorií. Jedna z nich obsahuje časté jevy, které se objevují s velkou pravděpodobností. Jev této kategorie není překvapující, jestliže nastane; jinými slovy, přírůstek poznání není při jeho realizaci podstatný. To je případ jader obytných komponent, zvláště těch, které se vyskytují častěji (kultura knovízská, laténská apod.).

Druhá kategorie sestává z těch jevů, které mají malou pravděpodobnost výskytu. Jestliže se nálezy vyskytnou v části krajiny, kde je nikdo neočekával (pravděpodobnost jejich nalezení byla nízká), realizace takového jevu je překvapující, tj. nová znalost je cenná. To je případ kteréhokoliv z rozptýlených nálezů, pokud se ovšem nejedná o přemístění v moderní době.

Archeologové se vždy soustřeďovali na první z uvedených kategorií nálezů (s vysokou pravděpodobností objevení) a v důsledku toho se přínos každého nově objeveného naleziště zmenšoval. Jakýkoliv úspěšný terénní výzkum v jádru sídelního areálu zvyšuje pravděpodobnost, že následující výzkum téhož rozsahu vyprodukuje méně nových informací. Plný dopad tohoto paradoxu si archeologové uvědomují jen pomalu.

Predikce je založena na strukturálních studiích. Chtěl bych upozornit na to, že zmenšující se přínos nového poznání se týká pouze strukturálního aspektu archeologických nálezů. Každá nově objevená nebo prozkoumaná komponenta obsahuje také historickou informaci odvozenou z faktu, že archeologické nálezy jsou současně událostmi (Neustupný 1997). Události ovšem mají jen tu pravděpodobnost, která se odvozuje z jejich statutu subjektu struktur. Každá událost je individuální a proto jakožto událost cenná.

Přes to všechno je archeologický terénní výzkum vzhledem k přírůstku znalostí nejproduktivnější (tj. přináší nejcennější informace) na místech, kde se dá očekávat jen málo nebo vůbec nic. Pokud ovšem tento výrok přijmeme, otřese to samotným principem predikce nálezů. Co se dá předvídat, je totiž jen množství nálezů, nikoliv jejich významnost, a cílem soudobé archeologie je objevit významné, nikoliv časté nebo bohaté.

5. Prediktivní hodnota environmentálních proměnných

Proměnné přírodního prostředí jako je vzdálenost od vodního toku, svažitost terénu a nadmořská výška (a případné další) mají skutečně význam při výběru komunitních areálů a při jejich vnitřní strukturaci. Po teoretické stránce to vyplývá ze skutečnosti, že lidská kultura je nejen komunikačním, nýbrž i adaptivním mechanismem. Na empirické úrovni to např. demonstruje Loděnický projekt, jehož severní část na horním toku Bakovského potoka nebyla osídlena (nebo byla jen řídce osídlena) v obdobích pravěku, která předcházejí době laténské, a to zřejmě pro nedostatek rozsáhlejších ploch s dostatečně malým sklonem terénu, vhodných k pěstování obilnin (Neustupný a Venclová 1998).

Dosti husté osídlení Bakovského potoka v laténském období ovšem také prokazuje, že přírodní prostředí této oblasti nebylo nepřekonatelnou překážkou v okamžiku, když pravěcí lidé v době laténské získali jiný motiv pro osídlení oblasti tohoto potoka. Zjevně k tomu nedošlo z žádného praktického důvodu, ani z populačního tlaku ani z důvodu boje o přežití. Zdá se být zřejmé, že region byl obydlen pro svoje výchozy sapropelitu, který se používal k výrobě náramků. Jak jsem zdůvodnil jinde (Neustupný 1998), obchod s s takovými komoditami zpevňoval a/nebo rozšiřoval vazby v mezikomunitním světě jinosti a nebyl žádnou životní nezbytností pro nikoho, kdo na něm participoval.

Před několika lety jsem prostřednictvím faktorové analýzy zjistil, že pravěké i pozdější komunity všechny nezaujímaly v krajině tatáž místa (Neustupný 1996a aj.). Případ Loděnického regionu (Neustupný a Venclová 1996 a 1998), stejně tak jako aplikace mé metody M. Kunou (1998) a D.Dreslerovou (1998) ukázaly podobné výsledky. Můžeme bezpečně uzavřít, že pravěké kulturní skupiny, které jsou si chronologicky blízké, zakládaly své obytné komponenty na podobných místech. Prostřednictvím statistických testů a GIS se ovšem podařilo prokázat, že posuny obytných komponent mezi časově vzdálenějšími obdobími, které zachytila faktorová analýza a statistika, byly menšího významu (dotýkaly se jen obytných komponent a nikoliv sídelních areálů jako celků) a mohou být proto stěží vysvětlovány environmentálními preferencemi. Musely mít jiné příčiny. Destrukce životního prostředí se nezdá být za to zodpovědná, protože stejná místa v krajině zaujímají obvykle chronologicky následné kulturní skupiny, které by právě musely svým kontinuálním osídlením omezeného prostoru životní prostředí nejvíce destruovat.

6. Predikce a teorie

Jestliže se praktické důvody lidského chování považují za racionální, pak úvahy předchozích odstavců nastolují otázku možných faktorů iracionálních nebo neracionálních. Můj postoj k těmto otázkám je poněkud odlišný od G.Cowgilla (1993) a G.Webstera (1996), ale přesto je těmto autorům blízký.

Ať je tomu jakkoliv, environmentální proměnné mají vliv na výběr určitého místa k sídlení, ten ale určitě není výlučný. To je značný rozdíl oproti teoretickým postojům, které pracují buď jen s racionálními nebo jen s iracionálními vysvětleními v archeologii. Domnívám se, že mnohem méně jevů má racionální základ a mnohem více, než jsme doposud věřili, má základ neracionální.

Použil jsem příklad predikce archeologických "nalezišť", protože predikce čehokoliv může být stěží provedena bez hlubokých teoretických znalostí předmětu. V oblasti movitých artefaktů je predikce ekvivalentní archeologickým "experimentům", tj. produkci kopií starých artefaktů tak, aby byly nerozlišitelné od originálů, a pokusnému používání těchto artefaktů. Jen v případě, že archeologové jsou schopni vyrábět takové kopie a používat je ke správným účelům, mohou si činit nárok na to, že zvládli technologické (praktické) aspekty minulé produkce.

K takovému experimentování postačuje získat určité empirické znalosti a zvládnout technické dovednosti reprodukce starých výrobních procesů. Chtěl bych však pojem archeologického experimentování (predikce i výroby kopií) rozšířit: rozšířená znalost minulého života vyžaduje, aby archeologové nejen kopírovali minulé artefakty, ale aby rovněž pochopili společenské chování minulých lidí, které tyto artefakty doprovázely, a byli také schopni přemýšlet jako minulí lidé. To zahrnuje kontinuaci nebo rozvoj minulých sociálních systémů a ideologických textů v důvěryhodné podobě (nikoliv nutně identických se skutečným rozvojem minulých kultur), což je mnohem více než jednoduché napodobení. Samozřejmě zde úvahy probíhají v čase struktur (gramatickém čase – srov. Neustupný 1997), čas minulých událostí není nezbytný.

To, co požaduji v předchozím odstavci se zřejmě velice odlišuje od metody vcítění (empathy), pokud je chápána jako plně subjektivní postup. Mojí myšlenkou je logická kontinuace archeologického experimenování zakotveného v pozitivním vědeckém poznání. Pouze když připustíme pojem kontinuace s minulostí, můžeme si plně představit obtíže a příčiny obtíží, se kterými se setkáme při takovém snažení.

Především platí to, že všechny symboly mají arbitrární formu. Takové formy nevznikají zcela náhodně, ale existuje vždy několik více či méně stejně pravděpodobných cest, jimiž se další vývoj může ubírat. Za druhé, artefakty jsou události (Neustupný 1997), které nemohou uniknout tomu, aby nebyly individuální a proto ne plně předpověditelné. Difuze může například dodat důvody pro formální aspekty artefaktu, který již byl vytvořen, ale její působení nepokrývá budoucnost. To zjevně otevírá nové problémy, které jsem dříve nediskutoval.

7. Výsledky

Projekt potvrdil obecně přijímané (a často absolutizované) zjištění, že poloha archeologických nálezů závisí na parametrech přírodního prostředí (zejména na vzdálenosti od nejbližšího vodního toku, na sklonu terénu, na nadmořské výšce, eventuálně na charakteru půd). Kromě toho existuje silná vazba na předchozí historii krajiny, která nepochybně našla odraz v ideologické motivaci: rezidenční areály se i po mnoha staletích vyhýbaly prostoru dřívějších areálů, což muselo mít nějaké rituální zdůvodnění (Neustupný a Venclová 1998, 42, Table 4). Podobně je tomu s nepopiratelnými případy, kdy lidé v eneolitu a v době bronzové pokračovali v osazování dřívějších mohylových pohřebišť. Dále byla konstatována závislost osidlovacích procesů na společenských faktorech: severní část území Loděnického projektu (povodí Bakovského potoka), které svými parametry neodpovídalo požadavkům pravěkého zemědělství, bylo ve větší míře osídleno teprve v období laténu, kdy se zde z místních výchozů těžil sapropelit pro výrobu náramků.

Všechny uvedené skutečnosti mají zásadní význam pro predikci výskytu pravěkých areálů. Jestliže umístění pravěkých areálů závisí kromě přírodního prostředí také na společenských a ideových faktorech a na historii krajiny, pak je predikce evidentně obtížná, a v některých případech dokonce nemožná pouze na základě studia přírodních podmínek. Je zcela nezbytné studovat vzájemný vztah sociálních rozměrů sídelních areálů, zjišťovat jejich strukturu a historii a k těmto cílům využít nástrojů GIS.

Skutečnost, zjištěná během řešení projektu, že totiž pravěké nálezy mohou být v menších (ale nepominutelných) koncentracích roztroušeny i prostoru mezi pravděpodobnými jádry sídelních areálů (obvykle obytnými komponentami) má rovněž principiální význam pro predikci. Pokud by cílem soudobé archeologie bylo získání velkého množství jednoduchých artefaktů, byla by predikce dosti jednoduchá, protože poloha jader (obytných komponent) je ještě nejspíše předpověditelná. Je však zřejmé, že takový zájem by přinášel opakující se informaci. Daleko významnější je poznání "atypického" prostředí mezi jednotlivými jádry. Jestliže se ale pokusíme zahrnout takové oblasti do okruhu našeho zájmu, výsledkem bude - s výjimkou určitých extrémních poloh - prakticky celá krajina.

Z uvedených skutečností vyplývá, že úspěšnou predikci nelze provést bez vyjasnění základní otázky, co chceme predikovat, ale následně musíme znát (nebo předpokládat) nejen environmentální faktory, nýbrž i řadu faktorů historických , společenských a ideových.

Cowgill, G. 1993: Distinguished lecture in archaeology: Beyond criticizing New Archaeology. American Anthropologist 95, 511-573

Dreslerová, D. 1996: Modelování přírodních podmínek mikroregionu na základě archeologických dat – Modelling environmental conditions of microregion based on archaeological data, Archeologické rozhledy 48: 605-614 and 709-712.

Dreslerová, D. 1998: The Říčany area: field walking and GIS in the study of settlement history. In: Neustupný E. (ed.), Space in Prehistoric Bohemia, 116-128, 170-176. Praha: Archeologický ústav.

Konečný, M. 1997: Geografické informační systémy. In: Macháček, J. (ed.), Počítačová podpora v archeologii, 115-144. Brno: MU.

Kuna, M. 1994: Archeologický průzkum povrchovými sběry, Zprávy ČSSA – Supplément 23.

Kuna, M. 1991: Návrh systému evidence archeologických nalezišť, Archeologické fórum 2, 25-48.

Kuna, M. 1996: GIS v archeologickém výzkumu regionu: vývoj pravěké sídelní oblasti středních Čech, Archeologické rozhledy 48, 580-604.

Kuna, M. 1997: Geografický informační systém a výzkum pravěké sídelní struktury. In: Macháček, J. (ed.), Počítačová podpora v archeologii, 173-194. Brno: MU.

Kuna, M. 1998: The memory of landscapes. In: Neustupný, E.(ed.), Space in Prehistoric Bohemia, 106-115. Praha: Archeologický ústav

Kuna M. - Adelsbergerová D. 1995: Prehistoric location preferences: an application of GIS to the Vinořský potok project, Bohemia. In: Lock, G. a Stančič, Z. (eds), Archeology and Geographical information systems, 117-131. London: Taylor & Francis,.

Neustupný, E. 1984: Archeologická prospekce s využitím pravděpodobnostních metod - Prospecting by means of probabilistic methods. In: Nové prospekční metody v archeologii (Výzkumy v Čechách, Supplementum), 105-130. Praha: Archeologický ústav.

Neustupný, E. 1994a: Role databází v archeologii - The role of databases in archaeology, Archeologické rozhledy XLVI, 121-128.

Neustupný, E. 1995a: Beyond GIS. In: Lock,G. and Z.Stančič (eds.), Archaeology and Geographical Information Systems: a European Perspective, 133-139. London: Taylor&Francis.

Neustupný, E. 1995b: The significance of facts, Journal of European Archaeology 3.1, 189-212.

Neustupný, E. 1996a: Polygons in archaelogy, Památky archaeologické LXXXVII, 112-136

Neustupný, E. 1996b: Databáze nalezišč okresu Chrudim - Database of the Chrudim district, Archeologické rozhledy XLVIII, 126-134.

Neustupný, E. 1997: Uvědomování minulosti, Archeologické rozhledy 49, 217-230.

Neustupný, E. a N.Venclová 1996: Využití prostoru v laténu: region Loděnice - Gebrauch des Raumes in der Latenezeit: die Region Loděnice, Archeologické rozhledy 48, 615-642, 713-724.

Neustupný, E. a Venclová, N. 1998: The Loděnice region in prehistoric times. In: Neustupný, E. (ed.): Space in prehistoric Bohemia, 84-105.Praha: Institute of Archaeology.

Rulf, J. 1983: Přírodní prostředí a kultury českého neolitu a eneolitu - Naturmilieu und Kulturen des böhmischen Neolithikums und Äneolithikums, Památky archeologické 74, 35-95.

Spaulding, A.C. 1960: The dimensions of archaeology. In: J.E.Dole and R.L.Carneiro (eds.), Essays in the Science of Culture: In Honorof Leslie A.White, 437-456.

Vencl Sl. 1995: K otázce věrohodnosti svědectví povrchových průzkumů. Archeologické rozhledy, 47, 1995, 11-57.

Venclová, N. 1994: The field survey of a prehistoric industrial region, Památky archeologické - Supplementum 1, 239-247. Praha: Institute of Archaeology.

Webster, G.S. 1996: Social Archaeology and the Irrational, Current Anthropology 37-4, 609-627.