Využívání  krajiny a zdrojů kamenných surovin  v mladém paleolitu Českých zemí   Martin Oliva

I. ÚVOD

Rozdílný rozsah jednotlivých paleolitických kultur a proměnlivá hustota lokalit v časoprostorovém měřítku je dlouhodobě sledovaným tématem naší archeologie (obecně např. Valoch 1995; Vencl 1990). Teprve v posledních letech k tomu přistupuje zájem o poznání sídelní strategie na podkladě rozmístění stanic v krajinném reliéfu, vztahu k vodním tokům, zdrojům surovin a pod. (souhrnně pro Moravu např. Oliva 1994; Svoboda et al. 1994; Škrdla - Svoboda 1998). V předloženém příspěvku se pokusím dosavadní poznatky systémově propojit a odhadnout, do jaké míry zjištěné rozdíly vyvěrají z odlišných kulturních tradic (v "socioetnickém" smyslu) či z požadavků nejvýhodnější adaptace na dané prostředí. Je ovšem zřejmé, že oba aspekty se vzájemně nevylučují, neboť i způsob života a výběr sídelní oblasti byl větší či menší měrou určován kulturní tradicí. Vzhledem k nedostatku místa zde nereprodukuji poznatky o klimatu a živé přírodě našeho mladého pleistocénu (srov. např. Ložek 1994; Musil 1999; 2000; Valoch 1989).

Obsah

II. POČÁTKY OSÍDLENÍ

Úvodem je možno jen krátce nastínit situaci před rozšířením mladopaleolitické civilizace. Staropaleolitické osídlení se soustřeďovalo především na plošiny a akumulační terasy v okolí řek, které rovněž poskytovaly surovinu k výrobě kamenných nástrojů. Zdá se, že valouny nesnadno zpracovatelných křemenů převládají i na těch lokalitách, v jejichž nejbližším okolí se vyskytovaly podstatně lépe štípatelné silicity, jako např. u Krumlovského lesa na jižní Moravě. K osídlení jeskyň asi docházelo jen tehdy, když ležely poblíž údolí větších řek (Stránská skála u Brna, Mladeč I). Je-li tomu tak (staré sedimenty se totiž ve většině jeskyň našich hlavních krasových oblastí nedochovaly), potom ve středním paleolitu dochází k výrazné změně. V souvislosti s rozšířením osídlení do pahorkatin dochází k hojnému využívání právě jeskynních prostor. Většina stanic ovšem nadále leží pod širým nebem a soustřeďuje se do oblastí s hojným výskytem kamenných surovin (na Moravě zejména okolí Krumlovského lesa a Lysické sníženiny s přilehlým údolím Svitavy, v Čechách výchozy kvalitních křemenců u Bečova). V těch se bohatě rozvíjí výroba štípaných artefaktů, nepochybně přesahující místní spotřebu, pokud bychom ji posuzovali jen z praktické stránky. Převážná většina zpracovaného kamenného materiálu neopouštěla místa svého vzniku. Ojedinělé vzdálené importy (obr. 1), a to dokonce z oblastí, kde soustavné středopaleolitické osídlení prozatím není doloženo (porcelanity z JV Moravy v eemském taubachienu jeskyně Kůlny, křišťály z Českomoravské vysočiny v micoquineu z téže lokality atd.: Valoch 1988; Oliva 2000a) přitom svědčí o daleko širším akčním radiu, který bylo možno využít i k transportu většího množství podstatně kvalitnějších surovin. Že se tak nestalo, svědčí patrně o tom, že neandertálci od používané suroviny očekávali jen splnění základních pracovních nároků a nespojovali ji s jinými (sociálními, prestižními, kultovními atd.) aspekty. Vzácné ukázky cizích surovin pak pro ně představovaly snad jen pouhé kuriozity, stejně jako zkameněliny či krystaly. Z právě dokončeného technologického rozboru kůlenského taubachienu vyplynulo, že obě základní, byť kvalitativně velmi rozdílné suroviny (křídový rohovec a křemen) zpracovávali stejným způsobem (Neruda 2001). K většímu pohybu surovin a výrobků tedy nedocházelo, takže vedle rozvinutých exploatačních oblastí se ještě příliš neprojevují oblasti zásobované (Oliva 1991). To je také zřejmě příčinou absence středopaleolitických inventářů v jinak sídelně příhodných regionech, jejichž klasickým příkladem je Kostěnkovsko-borševská oblast na Donu. I kdyby tyto později preferované sídelní oikumeny byly navštěvovány již ve středním paleolitu, při skrovném objemu transportu surovin a absenci místních zdrojů by to nemohlo zanechat výraznější archeologizované stopy. Nedostatek památek z této doby v jiných význačných oblastech mladopaleolitického osídlení, jako je Pomoraví, Pováží nebo dolnorakouské Podunají, však omezeným transportem zcela vysvětlit nelze, protože sedimenty tamních toků určité množství vhodných kamenných surovin poskytují. Mimo exploatační oblasti se s největším množstvím středopaleolitických industrií setkáváme právě v jeskyních. Je to nepochybně způsobeno jejich přitažlivostí jak pro pravěkého člověka, jemuž skýtaly přirozené přístřeší, tak pro archeologa. V prostoru striktně vymezeném skalními stěnami je navíc možno identifikovat i pozůstatky tak nenápadné, že by v otevřeném terénu unikly pozornosti.

III. STARŠÍ ÚSEK MLADÉHO PALEOLITU

K zásadní změně sídelní strategie dochází již v kulturách starší fáze mladého paleolitu. Vzhledem k malému počtu absolutních dat (pro szeletien a aurignacien je datována snad jen 1/50 inventářů) však nelze s jistotou rozpoznat, zda tyto změny nastaly již v samých počátcích zmíněných technokomplexů nebo v jejich dalším vývoji. Jisté je, že alespoň na Moravě od samého počátku zcela vymizela jeskynní sídliště. Jak svědčí nálezy ojedinělých hrotů a čepelí, byly jeskyně vzácně navštěvovány jen jako loviště, příp. úkryty lovců, v nichž se mohli střetávat i nositelé různých kulturních tradic (j. Pod hradem a Rytířská v Moravském krasu s listovitými hroty szeletienu, Dzeravá skala v Malých Karpatech s listovitými i aurignackými kostěnými hroty). Kostěné hroty, ozdoby a selektované lidské pozůstatky v Mladečských jeskyních nepochybně svědčí o využívání temných prostor "v lůně země" k vykonávání nějakých obřadů. Nedostatek jeskynního osídlení prozatím neumíme vysvětlit a do jisté míry se jeví jako paradoxní, protože právě v mladém paleolitu se značně zvyšuje množství přenášených kamenných surovin, což podstatně rozmnožilo (příp. zviditelnilo) pozůstatky osídlení i mimo exploatační oblasti. I ty ovšem doznávají oproti předcházejícímu období určitých změn: zatímco osídlení okolí Krumlovského lesa, Stránské skály a Drahanské vrchoviny značně narůstá, oblast Lysické sníženiny se zdroji spongolitů spíše stagnuje a výchozy českých křemenců jsou zcela opuštěny. Některé z těchto bohatě osídlených exploatačních zón (Krumlovský les, Stránská skála) začínají fungovat jako zásobovatelské oblasti a tím nově vznikají i oblasti zásobované. Exportované suroviny se ve zmíněných dvou případech stávají i šiřiteli těch kulturních prvků (tj. charakteristické technologie a "vůdčích typů"), které jsou typické pro oblast zdrojů. Krumlovský les, osídlený především nositeli szeletienu, obohacuje bohunicienské industrie v Brněnské kotlině o silně retušovaná drasadla, listovité hroty a klínky, zatímco spolu s rohovcem z Brna - Stránské skály se šíří užívání pozdnělevalloidní čepelové techniky bohunicienu s charakteristickými levalloiskými hroty. Ty se dostávají na některé spíše szeletoidní stanice v okolí dolního toku Bobravy (Ořechov I, II) a středního toku Jihlavy (Mohelno, Lhánice), přičemž ztrácejí na čepelovitosti (Nerudová 1999) a jsou ve větší míře vyráběny i z jiných surovin (Oliva 1986). Oboustranně retušované listovité hroty z rohovce typu Krumlovský les (ojediněle i z pazourku a spongolitu) se jako kulturně cizorodé předlohy vyskytují pouze ve starší fázi bohunicienu na eponymní lokalitě v Brně - Bohunicích a v několika nedatovaných souborech z povrchových sběrů. V následujícím vývoji se plošná retuš aplikuje i na čepelové polotovary z místního rohovce ze Stránské skály a vznikají tak hroty jerzmanowického typu, jež v mladších fázích převládají. Prozatím nebyl z prostředí bohunicienu publikován žádný případ oboustranně celoplošně retušovaného hrotu ze stránskoskalského rohovce, ač je z něj vyroben jeden z největších a nejdokonalejších listovitých hrotů, který dokazuje, že technologické důvody výrobě těchto nástrojů ze zmíněné suroviny nebránily (izolovaný nález z Brna - Líšně, Nerudová - Přichystal 2001, obr. 2: 1). Právě ostrá surovinová odlišnost szeletienských prvků v bohunicienských souborech vedla k vyčlenění této skupiny z rámce szeletienu, za jehož součást byl dříve považován (Oliva 1979, 55; 1981). Expanzivnímu šíření szeletienských artefaktů z rohovce typu Krumlovský les (který se ovšem vyskytuje i jinde, např. pod kopcem Hády nedaleko Stránské skály) kontrastuje masová výroba kvalitních čepelí v aurignackých industriích z oblasti Krumlovského lesa (Vedrovice I, Ia, II, Kupařovice I), jež naopak zůstávala na místě (je zajímavé, že na uvedených sídlištích se na rozdíl od szeletienských nevyskytují téměř žádné importy). To má obdobu v hromadné výrobě polotovarů z křemence na východních svazích Drahanské vrchoviny, které se rovněž prakticky nešíří. Největší soubor těchto křemenců pochází z Ondratic I a je technologicky blízký bohunicienu (Svoboda 1980). Východní svahy Drahanské vrchoviny tedy představují, pokud se týká místního křemence, oblast exploatační, ale nikoli zásobovací. Co se týče jiných (silicitových) surovin, jež v dalším (szeletském) vývoji převládly, představují naopak oblast zásobovanou. Z těch zde převládají severské pazourky, často se vyskytují i různé moravské rohovce a karpatské radiolarity. Z největší vzdálenosti pochází listovitý hrot a jádrovitý zlomek z ryolitu („skelného porfyru“) z Bukových hor (obr. 2: 1-2). Ten se spolu s maďarským radiolaritem vyskytl i v Ořechově II (obr. 2: 5-6; Nerudová 1997).

Ani v typických zásobovaných oblastech však nechybí určité využívání místních chudších zdrojů, např. rohovců typu Zdislavice-Troubky a silicitů ze štěrků Kelčské pahorkatiny na východní Moravě. V tomto regionu se však nejvíce využívaly severské glacifluviální pazourky, jen místy hojněji doplňované radiolaritem z Bílých Karpat, a to jak v bohatých industriích aurignacienu ze západního břehu řeky Moravy, tak v souborech míškovického typu (Oliva 1988) z východního Pomoraví a Pobečví. Nejvzdálenější importy představuje vysoké škrabadlo z bukovohorského ryolitu v aurignacké kolekci z Nové Dědiny I (obr. 3: 6) a v obou kulturních prostředích ojedinělé úštěpky obsidiánu (obr. 3: 1-5; 4: 2). V Míškovicích se nadto vskytl fragment listovitého hrotu ze swieciechówského silicitu ze středního Polska (obr. 4: 1; Kozlowski 1965, 73). Z obou zmíněných lokalit pochází řada vzorků limnosilicitů (obr. 3: 7; 4: 5-7) a maďarských radiolaritů (obr. 3: 8-9; 4: 3-4). Takové vzdálené importy se objevují jen na největších stanicích. Je však nutno zdůraznit, že i bohaté stanice zásobované převážně importy se značně liší pestrostí surovin a přítomností ojedinělých exotik. Kupříkladu oproti většině okolních aurignackých lokalit u Napajedelské brány, kde 75-95% surovin tvoří jemné glacifuviální silicity („pazourek“), vyniká Nová Dědina I a blízká stanice Míškovice I neuvěřitelnou variabilitou surovin, přičemž ojedinělé vzorky nejvzdálenějšího původu pocházejí v obou případech z různých směrů - v Míškovicích ze severu a jihovýchodu, v N. Dědině nadto i ze západu (hojný křišťál z Českomoravské vrchoviny). V bohatých aurignackých souborech z Brněnska, jež leží na trase ke zdrojům křišťálu, přitom tento nerost naprosto chybí. Zdá se, že záliba v exotických materiálech měla na zmíněných stanicích velmi subjektivní motivace.

Ve starší fázi mladého paleolitu se tedy díky mobilitě surovin (příp. hotových výrobků) osídlení rozšiřuje do té míry, že pokud jde o hustotu stanovišť, není již rozdílu mezi oblastmi s bohatými surovinovými zdroji a bez nich. Ve středním paleolitu pocházela většina použitých surovin na stanovišti vždy z nejbližšího zdroje, a to celkem bez ohledu na její kvalitu. Vzhledem k nedostatku chronologických opor nevíme, zda uvedený přístup nepřevládal i v samotných počátcích mladého paleolitu. V jeho starším úseku však již obecně převládá snaha o obstarávání kvalitnějších surovin, které se již běžně a hromadně přinášely i mimo oblast zdrojů. Podle J. Féblot-Augustins (1997, 75) převažují importované suroviny jen na těch stanicích, které leží mimo oblast výskytu štípatelných materiálů. Toto pravidlo má ovšem zejména na Moravě četné výjimky: kromě již zmíněné převahy importovaných silicitů nad místním křemencem na szeletienských stanicích Drahanské vrchoviny je možno uvést bohatou lokalitu vyvinutého aurignacienu u Tvarožné, kde 83% surovin tvoří radiolarit (Oliva 1984; 1987), přinášený až z Bílých Karpat (přes 90 km), zatímco kvalitní jurský rohovec ze Stránské skály (cca 6 km) byl zcela opomíjen.

Základní charakteristika regionů s četnějšími sledy osídlení je stále táž jako ve středním paleolitu a neliší se ani podle toho, zda leží uvnitř či vně litické expoatační oblasti. Z toho vyplývá, že žádná oblast nebyla systematicky osídlena jen proto, že poskytovala kamennou surovinu. V odlehlých, příliš vysoko položených výskytištích skutečně používaných surovin (radiolarit v Bílých Karpatech, křišťály na Českomoravské vrchovině) stopy osídlení ze starší fáze mladého paleolitu chybí. Do jisté míry to platí i pro zdroje pazourku v českém Slezsku. Všechny tři stěžejní kultury, jejichž počátek lze klást do doby před cca 40 tis. lety (szeletien, bohunicien, aurignacien), jakož i východomoravský míškovický typ preferovaly terénní výběžky a svahy na rozhraní nevýrazných pahorkatin a nížin, bez jakéhokoli vztahu k větším vodním tokům. Takto položená sídliště umožňovala dobrý výhled na lovecké revíry v nížině i přístup na pahorkatiny a bylo tak možno využívat i případných sezónních rozdílů ve stavu potravních zdrojů. Příležitostné lovecké výpravy mohly být přednostně směrovány do odlehlejších oblastí výskytů oblíbených surovin. Půdotvorné procesy ve spraších žel nepřály dochování zvířecích kostí, z nichž ve všech třech zmíněných kulturách přetrvaly jen nejodolnější části (většinou koňské zuby), takže spektrum lovené fauny i způsob nakládání s úlovkem nám uniká. Vyšším polohám i nížinám se osídlení spíše vyhýbalo, nejvyšší i nejnižší známé sídliště (Rudice a Ostrov - Dolina 500 m, Kupařovice 190 m) patří aurignacienu. První 2 zmíněné soubory z Moravského krasu jsou sice skrovné (Valoch 2000), ale stanice u Kupařovic, ležící jen okolo 5 m nad řekou Jihlavou, se vyznačuje nepřeberným množstvím zpracovaného rohovce typu Krumlovský les (Valoch - Oliva et al. 1986). Tři čtvrtiny stanovišť aurignacienu leží mezi vrstevnicemi 250 a 350 m. Zdá se, že aurignacká sídliště se poněkud častěji rozkládala na výraznějších terénních výspách než stanice szeletienu a bohunicienu. Ty zpravidla zaujímají větší protáhlou plochu, dosahující až kilometrové délky (Jezeřany II, Neslovice, Ondratice I), ovšem s nižší, spíše hnízdovitou koncentrací nálezů (Oliva 1992). Jedná se bezpochyby o jakési palimpsesty, vzniklé následným osídlením různých míst téhož návrší. V oblasti Krumlovského lesa se lokality szeletienu nacházejí mezi vrstevnicemi 220 a 350 m (tj. výše než stanice aurignacienu: 180 - 285 m), na východních svazích Drahanské vrchoviny v rozmezí 270 - 380 m. Na rozdíl od aurignacienu však nejvýše situované sídliště (Neslovice na Ivančicku 420-445 m) patří mezi nejrozsáhlejší a nejbohatší (Valoch 1973), a naopak z nižších poloh v blízkosti řeky pochází jen několik chudých souborů z Pováží. Expozice osídlených ploch vůči světovým stranám hrála kupodivu jen malou roli: určitý sklon vykazuje jen necelá polovina lokalit (40%), a to zhruba v tomto pořadí: SV 21%, Z 18%, S, J, JZ - vše 12%, JV, SZ 9%, a nejméně V - 6%. Hlavní sídelní regiony aurignacienu i szeletienu jsou chráněny rozlehlým vyvýšeným masivem od východu (podrobněji Oliva 1987, 101).

Jestliže všechny kulturní skupiny starší fáze mladého paleolitu vyhledávaly podobně utvářený terén, jejich celkové i regionální rozšíření se naopak podstatně liší (Valoch 1995). Bohunicien s. stricto je omezen v podstatě jen na okraje Brněnské kotliny, kde hojně využívá rohovce ze Stránské skály. V širším měřítku je však součástí podobných pozdnělevalloidních čepelových industrií s převážně mladopaleolitickými typy retušovaných nástrojů a smíšenou technologií, jaké se vyskytují v různých částech Evropy, hlavně v severoevropské rovině, a zvlášť hojně na Blízkém východě. Ústřední oblast szeletienu se rozkládala od severního Maďarska přes západní Slovensko na jižní polovinu Moravy, ojedinělá bohatá naleziště byla v posledních letech objevena i v Bavorsku poblíž Řezna (Schönweiß – Werner 1986). V jižním Polsku se mu přisuzuje lokalita Dzierzyslaw a díky výskytu bifaciálních listovitých hrotů mu patří i funkčně specializovaný celek z jeskyně Mamutowa na Krakovsku. Nejvýchodnější stanice szeletienu se patrně nachází v Korolevu na Zakarpatské Ukrajině (Gladilin – Demidenko 1989). Takto vymezené území však přerušují četné regiony, osídlené jinými souvěkými kulturami: východní Slovensko s aurignacienem, Rakousko a Čechy s pouze ojedinělými nálezy listovitých hrotů (Fridrich 1993) a převahou stop aurignacienu, Hornomoravský úval s lokalitami jerzmanowicienu (Dubicko, Zadní Újezd?), východní Morava s bohatým aurignacienem a indiferentními industriemi míškovického typu na opačné straně řeky Moravy, Brněnská kotlina s bohunicienem, atd. Přitom celá szeletienská oblast je včleněna do mnohem širší oblasti rozšíření aurignacienu, kterou na několika místech přerušuje (nejvýrazněji na západním Slovensku). Při podobnosti vyhledávaných sídelních oikumen, hospodaření se surovinou a zřejmě i strategie získávání obživy musí uvedené mezery a výlučnosti v rozšíření kultur staršího úseku mladého paleolitu odrážet rozdíly v kulturních tradicích, zakotvené zpočátku snad i odlišným antropologickým typem nositelů. Zatím totiž nevíme, zda bohunicien a starší szeletien nebyl ještě dílem přežívajících neandertálců. Obecně řídké osídlení některých regionů, např. celého území Čech, ovšem zřejmě vyvěralo z méně příznivých klimatických podmínek (Vencl 1990, 450).

IV. GRAVETTIEN

K zásadní proměně ekonomiky dochází až s příchodem další velké civilizace, gravettienu. Vzhledem k četným studiím, které jsou poznání této kultury v současné době věnovány a často se ocitají i na stránkách tohoto časopisu (Oliva 1997a; Svoboda et al. 1995; 1999 a jiné příspěvky v AR 51/1) budu stručnější, než by si naše nejvyspělejší mladopaleolitická civilizace zasloužila. Gravettienské osídlení náhle obsazuje do té doby volnou niku úvalů větších řek, na Moravě Dyje, Moravy, Bečvy a Odry, v Čechách Vltavy a Berounky, na Slovensku Váhu, v Rakousku Dunaje. Z důležitých sídelních aglomerací v Českých zemích je většímu vodnímu toku vzdálena pouze lokalita Lubná u Rakovníka, kde však postrádáme přesné časové zařazení. Na svahy říčních údolí se přitom soustřeďují jak velká dlouhodobá sídliště, tak malé stanice, u nichž by bylo možno eventuelně předpokládat specializovanou funkci. Čtyři pětiny gravettienských stanic (pokud vezmeme v úvahu jen ty nepochybné) leží mezi vrstevnicemi 200 a 250 m (Oliva 1998a). Nejvýznamnější aglomerace leží v místech kde se svahy kopců blíží k řece a zužují tak průchod stádům zvěře (srov. grafická znázornění in Škrdla – Lukáš 2000). Takřka ze všech stanic se otevírá dobrý výhled na říční údolí. Právě této přednosti byla obětována výhoda z intenzivnějšího oslunění k jihu skloněné plochy. Orientace do jižního kvadrantu (JV-JZ) má totiž jen 1/7 lokalit, zatímco téměř polovina osídlených ploch, pokud neleží na rovince, vykazuje sklon do SZ kvadrantu. Polovina všech gravettienských stanic leží do relativní výšky 25 m nad současnou nivou, stabilní sídliště (s výjimkou Předmostí: ±15m) však poněkud výše (DV I 40-60, DV II 50-60, Pavlov I 40, Pavlov II 50, Milovice I 60, Jarošov II 65, Napajedla I 95, Petřkovice I 45 m). Preference údolního biotopu nepochybně souvisela s orientací lov mamutů, který se však asi odehrával jen periodicky. Nezbytná součinnost velké skupiny lovců dávala příležitost k setkávání skupin z poměrně vzdálených oblastí a k utužování společenských kontaktů, výhodných i v době nouze potravních zdrojů. Dokladem i jakýmsi mediem společenské komunikace byl hromadný přísun kvalitních kamenných surovin. V gravettienu (resp. pavlovienu) se poprvé setkáváme s naprostou převahou importovaných surovin i tam, kde se v blízkosti nacházely zdroje jiných vyhovujících silicitů. Staré exploatační a distribuční oblasti na okrajích pahorkatin jsou zcela opuštěny, příp. využívány jen zbytky aurignacienských a szeletienských populací. Dokladem vzájemných kontaktů obyvatel obou biotopů by mohla být typicky szeletienská drasadla z rohovce od Krumlovského lesa, vyskytující se v některých sektorech sídliště Dolní Věstonice I (Oliva 1996a, obr. 7). Na rozdíl od spongolitu se totiž zmíněný rohovec v říčních nánosech pod Pavlovskými vrchy neobjevuje. Zvýšenou měrou jsou nyní využívány pouze zdroje radiolaritu v Bílých Karpatech, které ovšem vždy ležely mimo oblast paleolitického osídlení. Radiolarit dominuje ve svérázné gravettienské industrii z Milovic, vykazující určité typologické vztahy se středomořskou oblastí (Oliva 1999a), a v některých sektorech všech velkých pavlovienských sídlišť (Dolní Věstonice I, Pavlov I, Předmostí). Na klasické stanici u Dolních Věstonic se dokonce vyskytuje i v podobě depotů, tříděných podle červené či zelené barvy nerostu (Oliva 2000b, 39 dle údajů K. Absolona). S výjimkou Milovic ovšem na všech gravettienských stanicích převládá severský pazourek, přinášený z glacifluviálních uloženin ve Slezsku. Jeho celkové množství ani intenzitu využívání přitom neovlivňuje narůstající vzdálenost od zdrojů (Oliva 1998b). Ještě markantněji se to jeví u jurského silicitu z krakovské jury, který je zvlášť hojný v Pavlově I (spodní sektor 1956) a v Pavlově II. Zde se vyskytuje i v podobě nevytěžených jader, preparačních úštěpů a technických čepelí a třebaže pochází z největší vzdálenosti, vykazuje nejmenší intenzitu využití (Oliva 1998b; 2001). V Předmostí, takříkajíc "na půl cesty" k výchozům, podkrakovský silicit téměř chybí. Z uvedeného vzniká dojem, jakoby zásobování surovinami bylo výsledkem vnějších společenských kontaktů a celistvá forma přinášené suroviny vyvěrala z požadavků příjemců. Při transportu surovin vlastními silami by s narůstající vzdáleností nevyhnutelně klesalo její množství a zvyšovala by se její vytěženost. Orientaci v krajině nepochybně napomáhaly nápadné skalnaté kopce jako Pálava a izolované vyčnívající útvary jako odtěžená skaliska v Předmostí. Podle J. Svobody (1999, 189) mohl hřbet Pavlovských vrchů, připomínající mamutí hřbet, působit jako nějaký krajinný megasymbol. Právě u těchto přírodních majáků se nacházely nejrozsáhlejší a bezpochyby nejvíce navštěvované tábory gravettienských lovců. Pouze na nich se pod vlivem složitějších sociálních interakcí plně rozvinuly překvapivé technické vymoženosti pavlovienu (vyspělá kostěná industrie, broušení kamene, keramika, textil) a známé projevy bohatého duchovního života. K těm kromě unikátních uměleckých předmětů patří i pohřby celých těl (Dolní Věstonice I, II) nebo jen jejich vybraných částí (Pavlov I, Brno II, Předmostí) do země, což vlastně představovalo výjimku z obvyklého pohřebního ritu. Na ústředních agregačních sídlištích se budovaly stabilní chýše (z nichž mnohé, zejména z Pavlova a z Dol. Věstonic I ovšem zasluhují kritickou revizi, cf. Oliva 2000b, 37-38) a objevují se u nich rozsáhlé depozice velkých mamutích kostí. Jejich interpretace jako hromad kuchyňského odpadu se nevyrovnává s hojným výskytem řeznicky nezajímavých kostí jako jsou lebky, mandibuly, kly, izolované stoličky, pánve a lopatky. Někteří autoři proto v poslední době razí fantastickou myšlenku, že mamuti přirozeně hynuli přímo v prostoru sídlišť, kde se jejich mrtvoly postupně spotřebovávaly (Péan 2000). Domnívám se, že hromadění kostí mohlo souviset se snahou o symbolické uchování reprezentativních pozůstatků nejprestižnější lovné zvěře, která je vlastní lovcům v nejrůznějších koutech světa (Oliva 1997b s lit.).

V síti říčních úvalů s možností snadné orientace tedy pavlovienci vytvořili komunikačně velmi bohatý kulturní systém, založený na vnějších vztazích a proto dlouhodobě neudržitelný. Zdá se, že nejvyspělejší a nejtypičtější jevy tohoto systému byly vskutku do značné míry podmíněny osídlením okolí větších řek, protože mimo oblast našeho pavlovienu a východoevropského gravettienu k obdobnému rozmachu kultury v tomto technokomplexu nedošlo a také vazba na velké vodní toky tam není zdaleka tak výrazná.

Obsah

V. EPIGRAVETTIEN A EPIAURIGNACIEN

Typ krajiny, využívaný nositeli pavlovienu, byl do té doby zcela opomíjen. To znamená, že na pahorkatinách poblíž rozvodních hřbetů mohly nadále přežívat kultury starší fáze mladého paleolitu. Do jejich světa, rozparcelovaného podle jednotlivých kulturních tradic, proniklo gravettienské osídlení sice jako nový prvek, ale vzhledem k rozdílnosti zájmových ekologických zón nemuselo jít o prvek příliš konkurenční. Při známém nedostatku absolutních dat ovšem nevíme, jak silné toto přetrvávání starších kultur bylo a které lokality sem časově zařadit. Horní aurignacké vrstvy ve Vedrovicích Ia a na Stránské skále však již leží v mladowürmské spraši a mohou tedy být podobného stáří jako dolnorakouská aurignacká stanice Albendorf (kolem 25 tis. let, Bachner et al. 1996, 116) a tím současné s gravettienem. Pozdnímu szeletienu by mohla patřit částečně stratifikovaná stanice u Rozdrojovic (okr. Brno-venkov) s velmi vyvinutým typologickým i surovinovým spektrem. Podobně jako v Pavlově II se na ní vyskytují nevytěžená čepelová jádra z krakovského silicitu (Oliva 2001, obr. 21). Ze staré sídelní oblasti jsou nadto známy industrie bizarně nevyvážených typologických spekter a úpadkové čepelové technologie, jež lze označit jako epiaurignacké (Oliva 1996b). Na střední Moravě, kde jde o mimořádně bohaté a rozsáhlé lokality (Určice, Ondratice II, Slatinice), v nich drtivě převládají rydla a mezi surovinami křídový pazourek, který však dle A. Přichystala vesměs nepochází z našeho území. Na východomoravské stanici Lhotka (okr. Kroměříž) tvoří naopak asi 50% nástrojů extrémně vyčnělá aurignacká škrabadla a v surovinách se vedle severského pazourku vydatně uplatňuje čokoládový silex ze středního Polska. Jako reminiscence szeletienu se na střední Moravě a na Brněnsku se v těchto industriích objevují listovité hroty. Zmíněné soubory mají velmi blízké analogie Langmannersdorfu v Dolním Rakousku a v Bocksteinu v JZ Německu, datované okolo 20 tis. let BP (Hahn 1977). Ještě nižší radiometrická data 17-18 tis. let před dneškem poskytlo loviště koní s několika aurignakoidními nástroji a exotickými surovinami na Stránské skále u Brna (Svoboda 1991; Škrdla - Plch 1993). Jiné soubory, podstatně drobnější a pocházející spíše z okolí různě vydatných vodotečí, navazují spíše na tradici gravettienu, i když i ty obsahují aurignakoidní prvky (např. Svoboda 1994; Svoboda et al. 1994, 155 sq.). Větší soubor artafaktů mladšího epigravettienu, většinou z pazourku, pochází z Brna - Víděnské (dříve Koněvovy) ulice a je datován na 14 450±90 let před dneškem (Valoch 1975). Podobné datum poskytla bohatá lokalita u Stadic v SZ Čechách, nápadná drtivou převahou rydel nad škrabadly, depoty štípané industrie a jamkami různé velikosti s mamutími kostmi (Vencl 1991). I tyto naše dvě nejvýznačnější epigravettienské stanice leží nad vodním tokem, tedy v typické gravettienské poloze. Významné seskupení lokalit je již po léta zkoumáno v Pováží u Moravan nad Váhom a Banky. Všechny zdejší stanice jsou střední velikosti a leží blíže řeky než obě sídliště szeletienu v trati Dlhá a Rumné. V pozdněgravettské fázi byly zásobovány hlavně jihopolskými silicity, v epigravettienu místním radiolaritem (Žakovská). V úlovku se snad zpočátku ještě hojněji objevovala malá forma mamuta (Lopata I), později značně převládal sob (Hromada 2000 s lit). V dolnorakouském Podunají leží důležitá lokalita Grubgraben, kde se vedle hrubé štípané industrie, přimínající francouzský badegoulien, objevují i nové technické jevy, předjímající následující epochu (jehly s ouškem, vrhač oštěpů?, provrtaný křemenný oblázek: Brandtner 1996).

Je tedy zřejmé, že ani na vrcholu posledního zalednění a v době následujícího ústupu ledovců nebyly naše země vylidněny, pouze jsou pozůstatky z této doby méně nápadné a prozatím většinou nedostatečně datované. Po vyznění pavlovienu s jeho vysokou kulturou pokračují poblíž vodních toků skrovnější epigravettienské adaptace, a ve starém předgravettském sídelním prostředí na okrajích pahorkatin se objevují rozsáhlé sídlení aglomerace epiurignacienu. Leží však spíše v někdejších zásobovaných než zásobovatelských oblastech; místních zdrojů surovin si téměř nevšímají, i když epiaurignacká sídliště se někdy rozkládají v jejich blízkosti (Ondratice II u výchozů drahanského křemence, Brno-Kohoutovice na dohled od Stránské skály). Zájem o exploataci zdrojů atraktivních surovin, ležících mimo osídlenou oblast (radiolarit, křišťál), opět ustupuje. Přísun slezského pazourku, zejména na střední Moravu, byl sice pravidelný, ale (na rozdíl od gravettienu) se s ním zacházelo poměrně hospodárně. Na sídliště se pravděpodobně dostával již v podobě upravených jader a polotovarů. Využívání krajiny v epiaurignacienu tedy bylo značně výběrové: z rozsáhlých sídelních aglomerací lze soudit na vydatné vyžívání potravních zdrojů, avšak místní zdroje kamenných surovin zůstávaly nadále opomíjeny. Orientace na jeden druh materiálu vzdáleného původu i značně jednostranná typologická náplň epiaurignacienu může odrážet jistou socioekonomickou přespecializovanost. Metaforicky bychom tento stav mohli označit za jakousi kulturní sklerózu, ohrožující další vývoj sledované civilizace v případě změny některé z komponent kulturního či přírodního prostředí.

Obsah

VI. MAGDALÉNIEN

Někdy před 14 tisíci nekalibrovanými radiometrickými lety se stopy popsaných adaptací vytrácejí. V době konečného ústupu ledovců ze severoevropské roviny v pozdním glaciálu patrně náhle vymizely místní populace, vázané na dlouhodobý lokální vývoj, a uvolnily prostor expanzi západoevropského magdalénienu. Ten zcela zpřetrhal dosavadní vazby ke krajině a na Moravě osídlil v podstatě jen oblast Moravského krasu, od středního paleolitu zcela opomíjenou. Izolovanost magdalénienských enkláv na východní hranici jeho rozšíření lze zčásti vysvětlit krátkým trváním této civilizace (mezi 13 a 10,5 tis. lety před dneškem, tj. pouze 1 a půl tisíce let), během něhož nedošlo k adaptaci na jiné typy prostředí. Současně to ovšem předpokládá, že příchod magdalénců byl velmi rychlý (snad ve dvou prostorově samostatných proudech: přes střední Německo do Čech a Podunajím na Moravu, cf. Vencl 1991b, 93; 1995, 245; Svoboda 2000) a nezanechal stop jinde než v záhy osídlené krajině, připomínající preferované sídelní prostředí této kultury v její západoevropské kolébce. Analýza polohy magdalénských stanic v Moravském krasu (tab. I) ukázala, že osídlena byla jen údolí, protékaná po většinu roku vodním tokem (údolí Hádeckého potoka/Říčky v jižní části a Křtinského/Jedovnického potoka ve střední části), nebo ty jejich části, v nichž se propadaly toky z mimokrasového území (Sloupské údolí, Hradský a Ostrovský žleb v sev. části krasu). Předpokládáme, že dnešní průběh vodních toků se od situace na sklonku pleistocénu příliš nelišil. Voda, která je v krasových oblastech vzácností, představovala nezbytnou podmínku i pro krátkodobý pobyt lidí a současně přitahovala stáda zvěře. V těchto místech se nacházejí všechna důležitější sídliště, a zpravidla tu využívají prostornějších portálových jeskyň (Kůlna, Balcarka, Pekárna). Jeden z největších souborů pochází i z malé portálové jeskyňky Žitného u Křtin. Z uvedených velkých stanic, situovaných ve vchodových partiích jeskyní, je pouze vchod j. Kůlny otevřen k jihu, jeden směřuje k západu a dva dokonce k severu (Pekárna a Žitného). Orientace vchodu tedy měla jen podružný význam. Zcela bezvýznamná je potom u jeskyní, obydlených v odlehlých prostorách (Šošůvská, Býčí skála, Nová Drátenická, Výpustek). Z těch mezi velké stanice patří pouze Býčí skála, osídlená v Jižní a Severní odbočce cca 90 m od vchodu, kde je teplotně příhodné mikroklima. Celá jeskyně poskytuje vydatné zdroje rohovců, masově zde štípaných, a na jejím tehdejším konci se nacházelo jezero nezamrzající vody. Další podmínkou osídlení je pohodlný přístup. Čím více podmínek - přibližně v uvedeném pořadí důležitosti - bylo splněno, s tím vydatnějšími stopami osídlení se v jeskyních setkáváme. Nad suchými úseky krasových žlebů leží jen stanice s chudým nebo pochybným inventářem, a to i když jde o rozlehlé jeskyně s obrovským portálem. Sem patří především Rytířská jeskyně vysoko ve svahu Suchého žlebu, k níž je navíc velmi strmý přístup. Nejvíc lokalit se nachází v jižní části Moravského krasu, který měl navíc přednost nejmenší nadmořské výšky a blízkosti jihomoravských nížin. Všechny tamější jeskyně se stopami magdalénského osídlení (Pekárna, Křížova, Adlerova, Švédův stůl, Kůlnička) ovšem skýtaly velmi pohostinné prostory s poměrně velkými portály a snadným přístupem. Netřeba zdůrazňovat, že rozsáhlé jeskyně typu Pekárny jsou nezbytné jen pro zakládání stabilních tábořišť, nikoliv pro přechodný pobyt několika lovců. Vedle jeskynních stanic se pouze v jižní části Moravského krasu nacházejí i sídliště u paty skal (před jeskyní Ochozskou a Hadí) a drobné stopy pobytů pod širým nebem. Některé z nich leží v údolí, ty důležitější a moderně zkoumané už na jižním okraji vápencové plošiny u Mokré. K jejich objevu ovšem došlo jen proto, že se nacházejí ve sledované těžební zóně velkolomu (Škrdla – Kos – Přichystal 1999; Škrdla 2001). Pod kopcem Hády, tvořícím jižní výběžek Moravského krasu, se na terase nad řekou Svitavou rozkládá jedna ze dvou bohatých povrchových stanic moravského magdalénienu (Brno - Maloměřice - Borky I: Valoch 1963). O kulturní příslušnost druhého velkého souboru z Hranic v Moravské bráně se nadto dosud vedou spory.

V jeskynních stanicích se naštěstí dobře dochoval osteologický materiál, který se také stal předmětem četných paleontologických studií. Faunu z obou velkých sídlišť pod širým nebem naproti tomu neznáme. V Sasku a Durynsku na otevřených sídlištích jednoznačně převládaly pozůstatky koní, zatímco ve vnitřních prostorách tamních i našich jeskyň se nejčastěji setkáváme s kostmi sobů (Musil 1958; 1974a). V nejstarší vrstvě magdalénienu jeskyně Pekárny (i), která leží ještě v písčité spraši, však převládají zbytky koně, který je hojný i v prostřední vrstvě h a ubývá jej v nejmladší magdalénské vrstvě g (Absolon - Czižek 1927-28, 128). Je těžko rozhodnout, zda v tomto případě jde o sezónní či situační záležitost, a nebo zda se jedná o pozůstatek výhodné adaptace na lov koní (jako nejčastěji přítomné velké kořisti) v době původní magdalénské expanze. Pozůstatky koní převládají i na nejstarší lokalitě středoevropského magdalénienu v jeskyni Maszycké v krakovském krasu (Lasota-Moskalewska 1993). Koňské kosti se však často objevují i v okolí ohnišť na nedatovaném sídlišti hluboko v nitru Býčí skály, kde bychom a priori předpokládali převážně zimní osídlení (Kříž 1892, 550; Svoboda 1999, 228). Stav prořezávání zubů v sobích mandibulách z Pekárny naznačuje, že jde o zimní úlovek (Berke 1992), a k podobnému závěru dospěl po celkovém rozboru fauny i R. Musil (1958, 14). I ze sídelních důvodů se zdá přirozené, že vnitřky jeskyň byly obývány především v zimě, zatímco v létě se více využívaly prostory před jeskyněmi a stanoviště v otevřeném terénu. V předpolí jeskyně Pekárny (výzkumy B. Klímy), před sousední jeskyňkou Hadí i na otevřeném sídlišti před j. Ochozskou (výzkum K. Valocha) namísto sobů převládají koně (Musil 1958, 11; 1961; 1974b). Podle G. Wenigera (1982, 195 sq.) byl kůň spíše letním úlovkem, oproti zajícům a jiné kožešinové zvěři, kterou bylo užitečnější lovit v zimě. S tím by opět souvisel podstatně vyšší výskyt zaječích kostí uvnitř j. Pekárny (kde s 37% převládá dokonce i nad sobem - 28%) než v prostoru před vchodem (Musil 1958, 14; 1974b). Také v jeskyni Maszycké u Krakova jsou pozůstatky sobů a zajíců častější uvniř jeskyně než na terase před vchodem (Lasota -Moskalewska 1993). Rozbor přírůstků skloviny na sobích zubech naznačuje, že lov probíhal hlavně na přelomu podzimu a zimy (Kierdorf 1993). Zvláštností je nález asi 12 tisíc ptačích kostí (hlavně z bělokura rousného a horského) ve vstupní prostoře jeskyně Balcarky a velmi hojně se tu vyskytuje i polární liška a zajíc bělák (Knies 1900). Z velkých zvířat převládá sob, zastoupený i množstvím rozbitých lebek. Dlouhé zvířecí kosti jsou na magdalénienských stanicích vždy značně tříštěné, zřejmě při vybírání morku. Větší akumulace celistvých kostí, jaké provázejí velká sídliště pavlovienu, se v magdalénienu již neobjevují, ač úlovek byl zpravidla na sídliště přinášen skoro celý a pak teprve dělen (Musil 1958). Z toho by bylo možno usuzovat mj. i to, že symbolický význam uchovávání reprezentativních pozůstatků zvěře zde nenabyl tak výrazné podoby jako v kultuře lovců mamutů.

Na rozdíl od pavlovienu se mění i hospodaření s kamennými surovinami. Opět se začínají využívat tradiční zdroje rohovců a křemenců, pokud neleží daleko od sídelních oblastí. Na Moravě se to týká spongolitu z údolí Svitavy (10-15 km od Moravského krasu) a lokálních rohovců od Rudic, Olomučan a z Býčí skály, v Čechách především bečovského křemence. Značná kapacita dílen v Býčí skále a v Bečově však zdaleka neodpovídá skrovným dokladům šíření těchto technologicky velmi kvalitních materiálů. Pouze v několika drobných souborech z krátkodobých tábořišť pod širým nebem převládají lokální suroviny nad importovaným pazourkem. Největší z nich pochází z polohy V Kolíbkách nad Rudickým propadáním (Svoboda et al. 1995). Ze zdrojů vzdálenějších a situovaných mimo sídelní oblast jsou využívány jen nejatraktivnější materiály, jako radiolarit z Bílých Karpat a křišťál z Českomoravské vrchoviny, hojný zejména v Žitného jeskyni u Křtin. Největší objem surovin byl i nadále přinášen z glacifluviálních uloženin ve Slezsku. I v této zásobovací oblasti však stopy magdalénienu s jedinou výjimkou chybí (Cyprzanów v Horním Slezsku). Podstatně méně surovin pochází z výchozů velmi kvalitních jurských silicitů u Krakova a ve Svatokřižských horách ve středním Polsku, kde je magdalénienské osídlení četnější (Kozlowski 1989). První z nich se vyskytuje na moravských stanicích pravidelně, ale zachází se s ním mnohem úsporněji než v pavlovienu. Na řadě stanic se objevil i středopolský silex typu čokoláda (obr. 6: 10-11) a v Pekárně se vyskytla i podhřebenová čepel ze swieciechówského tečkovaného silicitu (obr. 6: 1). Vztahy k východnímu epigraviettienskému prostředí dokládá ojedinělý úštěpek obsidiánu z jeskyně Kůlny (obr. 6: 12), čepel z radiolaritu typu Szentgál z Balcarky (obr. 6: 3), vrták, několik čepelí a úštěpků z radiolaritu blízkého typu Meczek z Ochozské (obr. 6: 6-8, Valoch, v tisku) a snad i ojedinělý nález čepele z exotického světlého radiolaritu typu Bákony (?) z jeskyně Malá Drátenická (obr. 6: 5; za určení všech uvedených vzorků děkuji A. Přichystalovi). Zpracování kamenných inventářů moravského magdalénienu podle jednotlivých surovin a výrobních etap je sice teprve v počátcích, ale už z letmé examinace a prvních důkladnějších studií je zřejmé, že hospodaření se surovinou bylo mnohem ekonomičtější než v gravettienu a více odpovídá naší logice (Oliva 1995; Voláková 2001). Vhodné silicity se přinášely v podobě upravených jader, polotovarů nebo hotových nástrojů, což se projevuje např. mizivým počtem dekortikačních úštěpů. Jádra z těchto materiálů bývají vytěženější a větší část polotovarů transformována na retušované nástroje. Jedinou výjimku by mohl představovat kuriozní nález z předpolí Adlerovy jeskyně (Valoch 1960), nyní interpretovaný jako připravené jádro. Patinovaný artefakt z podkrakovského silicitu (det. A. Přichystal) je jako výchozí forma čepelové těžby utvářen velmi nevýhodně (obr. 6: 9) a taky jeho původ nelze považovat za zcela spolehlivý, protože jeho nálezce Fr. Pororok se stával obětí různých žertovných podvrhů (cf. Skutil – Prorok 1949). Převaha importovaných surovin ze severu (spolu s baltským jantarem), ale i východu (radiolarit, ojeď. obsidián) a západu (křišťál, v Brně - Borkách též bečovský křemenec: obr. 6: 4) svědčí o mnohem rozsáhlejším akčním radiu, než by se mohlo zdát z koncentrace téměř všech stanic do mikroregionu Moravského krasu. U vzácných vzorků velmi vzdáleného původu se zřejmě jednalo o postupné předávání, zatímco dominantní pazourky, transportované v odlehčené podobě, dovolují uvažovat o větším podílu přímých výprav. Ty je nutno předpokládat hlavně tam, kde se zdroje používaných surovin nacházely v oblasti bez vlastního stabilního osídlení (Bílé Karpaty, Českomoravská vrchovina). Takové výpravy se ovšem podnikaly především za potravou, tj. za stády migrující zvěře, a suroviny představovaly jen jejich vedlejší přínos ("embedded procurement" dle Binforda 1979, 260). V každém případě muselo jít o rychlé přesuny menších skupin, bez delších pobytů na trase, protože ty by zanechaly výraznější stopy. O těchto přesunech mohou vydávat svědectví drobné nálezy v jeskyňkách severomoravského krasu (Průchodice u Ludmírova, Jezevčí jeskyně u Kadeřína?, Zkamenělý zámek u Litovle?). V otevřeném terénu nelze tak mizivé pozůstatky dost dobře vystopovat, a proto nevíme, nakolik byly pro tyto rychlé přesuny využívány i mimokrasové oblasti, např. velká říční údolí. Ojedinělá rozlehlá stanice u Hranic v Moravské bráně se od magdalénienu Moravského krasu odlišuje (Klíma 1951; Kostrhun 2001). O pohybech západním a východním směrem v každém případě svědčí přinášení křišťálů z Českomoravské vrchoviny a karpatských radiolaritů. V jeskyni Kůlně se našly schránky měkkýšů, žijících v řece Moravě 60 km k východu (Valoch 1992, 199). O využívání bohatého biotopu jihomoravských nížin není dokladů. Na jižní Moravě se totiž žádný atraktivní materiál nenacházel, takže případné kontakty s touto oblastí není čím doložit. Rohovce typu Krumlovský les, které se v omezené míře vyskytují na některých stanicích, lze nasbírat i pod kopcem Hády na samé jižní hranici Moravského krasu. Nejjižněji leží několik drobných stanic v mokerském lomu a ani z nich se neotvírá pohled do nížiny, takže souvisejí spíše s bohatým osídlením blízkého údolí Říčky. Dokladem styků s magdalénienem české kotliny jsou křišťálové a radiolaritové artefakty z českých lokalit, pokud ovšem pocházejí z moravských (a ne třeba alpských) zdrojů. V Hostimi je křišťál zastoupen 50 a radiolarit 22 kusy (Vencl 1995, 117). Ojedinělý kontakt v opačném směru dokládá jen čepel z bečovského křemence (obr. 6: 4) v Brně - Borkách I (Malina 1970). Bavorský plattensilex, uváděný spolu s obsidiánem z jeskyně Pekárny (Svoboda 1999, 233; 2000, 185), pochází ovšem z neolitických vrstev (Klíma 1974, 29). Rozlehlé vrchoviny však asi intenzívnějším stykům bránily přece jen víc než vyšší horské hřebeny, překonatelné za jediný den (Svoboda 1999, 221; 2000). Překonatelnost užšího hřebene Krušných hor však není vhodným příkladem, protože hlavní komunikační cesta zde bezpochyby směřovala podél toku Labe. Proto má český magdalénien víc společných rysů s Durynskem než s Moravou (Vencl 1991b; 1995, 244-247). Stejně jako ve středním Německu převažují i v Čechách otevřená sídliště (10 z 15), i když téměř polovina lokalit je soustředěna na plochu 30 km2 v západní části Českého krasu. Další čtyři stanice leží v klimaticky velmi příznivém povodí Ohře a 2 nejvýše položené v jižních Čechách u Putimi (375 m) a Lhoty (400 m). I v Čechách se zachovává výrazná vazba na vodní toky (Vencl 1995, 239 sq.). Středoněmecká, česká i moravská sídelní oblast je daleko strukturovanější než magdalénien v Polsku, kde jsou jeho časově i prostorově rozrůzněné projevy zřejmě výsledkem ojedinělých průniků v různých dobách (M. Lorblanchet a J. Kozlowski v diskuzi in Kozlowski 1989, 51-52)

Obsah

VI. ZÁVĚR

Z podaného přehledu kulturní geografie našeho mladého paleolitu vyplývá, že vodítka využívání toho kterého typu krajiny byla proměnlivá a ne vždy pouze ekonomická. Ve starší fázi využívají všechny 3 paralelní technokomplexy prostředí téhož typu, ale v různých územích. Způsob využívání přírodních zdrojů je tedy určen ekonomicky, ale konkrétní poloha využívaného území spíše kulturně. Ve středním úseku mladého paleolitu se rozšířilo využívání biotopu říčních údolí, výhodného jak z hlediska obživy (hlavně pro lov mamutů, který ovšm představoval nejnáročnější alternativu), tak i pro dálkovou meziskupinovou komunikaci. Tím se tato ekonomicky prospěšná adaptace stala opět i věcí kulturního výběru. Obě rozdílné strategie přežívají bok po boku i po odeznění vrcholné civilizace "lovců mamutů" a drsnému klimatu posledního pleniglaciálu dokáží čelit v tradičně rozdílných ekologických zónách. K vymizení epiaurignacké adaptace mohla přispět jistá přespecializovanost, jež se odrážela v orientaci na vzdálené zdroje surovin a ve velmi nevyvážených typologický spektrech, vyvěrající opět spíš ze společenských než z ekolo/ekonomických příčin. Proniknuvší magdalénien potom bez návaznosti na předchozí místní vývoj osídlil jen oblast, kterou tradičně preferoval, a okolní krajinu pragmaticky využíval jen k rychlým přesunům za sezónními zdroji. Teprve během krátké epizody pozdního paleolitu se osídlení zmocňuje okolní krajiny alespoň tím, že do ní proniká podél drobnějších vodních toků a více si všímá místních zdrojů surovin.

Pohyby skupin a zprostředkované kontakty (aniž by bylo možno spolehlivě odlišit první od druhých) lze sledovat takřka výhradně dle pohybu kamenných surovin. Již v tom tkví určitá možnost zkreslení, protože kamenné materiály jistě nebyly jediné, jež se šířily, nýbrž jen ty nejtrvanlivější a proto nejčitelnější. Další zkreslení vyplývá z nerovnoměrného zájmu o jednotlivé suroviny a hlavně z nerovnoměrného rozmístění zdrojů surovin vskutku atraktivních a preferovaných. Ryze pozitivistický přístup, pokud upřednostňuje výsledky zdánlivě nezpochybnitelných přírodovědných analýz a není korigován domýšlením všech souvislostí a analogií, by zde snadno mohl vyústit v pseudoexaktní obraz skutečnosti. Ve všech dobách lze např. snadno doložit kontakty severním směrem, kde se nacházely zdroje kvalitních a pěkných polských silexů, zatímco o komunikaci opačným směrem nemá co vypovídat. Komunikaci v rovnoběžkovém směru dokládají většinou exkluzivní materiály z oblastí souvisle neosídlených (karpatský radiolarit, křišťál), nebo ležících ve vzdálených oblastech často jiného kulturního okruhu (obsidiány, limnosilicity, skelné porfyry, exotické radiolarity atd.). To spolu s přibližně poledníkovou orientací údolí hlavních moravských řek způsobilo, že severojižní styky se na Moravě častěji pohybovaly v rámci stejné kultury než kontakty ve směru východním, vesměs interkulturní. Importy jihoněmeckých surovin do Čech, většinou až pozdní, ovšem vycházely převážně ze stejnorodého kulturního prostředí.

LITERATURA

Absolon, K. - Czižek, K. 1927-28 : Die paläolithische Erforschung der Pekárna-Höhle in Mähren, Časopis Moravského zemského musea 25, 112-200.

Bachner, M. – Mateiciucová, I. – Trnka, G. 1996 : Die Spätaurignacien-Station Albendorf im Pulkautal, NÖ. In: J. Svoboda (ed.), 93-119.

Berke, H. 1989 : Archaeozoology and site catchment in the Magdalenian : Solutré, Petersfels, Pekárna cave, Kniegrotte, Early Man News 14, 15-31.

Binford, L. 1979 : Organisation and formation processes. Looking at curated technologies, Journal of Anthropological Research 35, 255-273.

Brandtner, F. 1996: Zur geostratigraphischen und kulturellen Zuordnung der Paläolithstation Grubgraben bei Kammern, NÖ. In: J. Svoboda (ed.), 121-145.

Féblot-Augustins, J. 1997: Middle and Upper Paleolithic Raw Material Transfers in Western and Central Europe: assessing the pace of change, Journal of Middle Atlantic Archaeology 13, 57-90.

Fridrich, J. 1972 : Paleolitické osídlení v Bečově, o. Most, Archeologické rozhledy 24, 249-248.

- 1993 : Listovité hroty v Čechách, Archeologické rozhledy 45, 173-184.

Gladilin, V.N. – Demidenko, Yu.E. 1989 : Upper Palaeolithic Stone Tool complexes from Korolevo, Anthropologie 27, 143-178.

Hahn, J. 1977 : Aurignacien, das ältere Jungpaläolithikum in Mittel- und Osteuropa. Fundamenta A9, Köln.

Hromada, J. 2000: Moravany nad Váhom. Táboriská lovcov mamutov na Pováží. AÚ SAV, Bratislava.

Kierdorf, H. 1993: Determination of the season of death by cementum analysis on reindeer teeth from the Maszycka cave, In : Kozlowski, S.K. et al., 228-230.

Klíma, B. 1951: Nové nálezy na paleolitické stanici u Hranic, Acta Musei Moraviae, scientiae sociales 36, 102-118.

- 1974 : Archeologický výzkum plošiny před jeskyní Pekárnou. Studie AÚ ČSAV, Praha.

Knies, J. 1900: Pravěké nálezy jeskyní Balcarovy skály u Ostrova na vysočině drahanské, Věstník klubu přírodovědeckého v Prostějově 3, 31-81.

Kostrhun, P. 2001: Postgravettienské osídlení Moravy a problematika industrie z Hranic. Seminární práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno.

Kozlowski, J.K. 1965: Studia nad zróznicowaniem kulturowym w paleolicie górnym Europy srodkowej. Uniw. Jagiell., Kraków.

- 1989: Le Magdalénien en Pologne. In : J-Ph. Rigaud (ed.) : Le Magdalénien en Europe, 31-49. ERAUL 38, Liège.

Kozlowski, S.K. et al. 1993: Maszycka cave. A magdalenian site in southern Poland, Jahrbuch des RGKM 40, 115-252.

Kříž, M. 1892: Die Höhlen in den Mährischen Devonkalken und ihre Vorzeit. Jahrbuch der k. k. geolog. Reichsanstalt, Band 41, Heft 3, 464-626.

Lasota-Moskalewska, A. 1993: Animal remains from Maszycka cave, In : S.K. Kozlowski et al., 231-240.

Ložek, V. 1994: Vývoj přírody a podnebí. In: J. Svoboda et al., 17-25.

- 1996: Pleistocene Paleoenvironments. In : J. Svoboda et al., 15-36.

Malina, J. 1970: Die jungpaläolithische steinindustrie aus Mähren, ihre Rohstoffe und ihre Patina. Acta Praehistorica et Archaeologica 1, 157-173.

Musil, R.. 1958: Fauna moravských magdalénských stanic, Anthropozoikum VII, 1957, 7-26.

- 1961: Magdalénská fauna Hadí jeskyně, AMM sci. nat. 46, 51-65.

- 1974a: Tiergesellschaft der Kniegrotte. In : R. Feustel : Die Kniegrotte, 30-95.

- 1974b: Faunistické společenstvo z výkopů před jeskyní Pekárnou. In : B. Klíma 1974, 19- 20. .

- 1999: Životní prostředí v posledním glaciálu na území Moravy, Acta Musei Moraviae, scientiae naturales 84, 161-186.

- 2000: Hunting in Central Europe at the End of the Last Glacial. In: C. Bellier – P. Catelain – M. Otte (eds.): La chasse dans la Préhistoire, Actes du colloque int. Treignes 1990, 233-236. Anthropologie et préhistoire 111, Artefacts 8, ERAUL 51, Liège – Bruxelles – Treignes.

Neruda, P. 2001: Využití surovin v taubachienu z jeskyně Kůlny (vrstva 11), Acta Musei Moraviae, scientiae sociales 86, 3-25.

Nerudová, Z. 1997: K využití cizích surovin v szeletienu na Moravě, Acta Musei Moraviae, scientiae sociales 82, 79-86.

- 1999: K otázkám výroby levalloiských hrotů v bohunicienu, Acta Musei Moraviae, scientiae sociales 84, 27-41.

Nerudová, Z. – Přichystal, A. 2001: Nálezy ojedinělých listovitých hrotů z Moravy a Čech, Archeologické rozhledy 53, 343-347.

Oliva, M. 1979: Die Herkunft des Szeletien im Lichte neuer Funde von Jezeřany, 64, 45-78.

- 1981: Die Bohunicien-Station bei Podolí (Bez.: Brno - Land) und ihre Stellung im beginnenden Jungpaläolithikum, Acta Musei Moraviae, scientiae sociales 66, 7-45.

- 1984: Technologie a použité suroviny štípané industrie moravského aurignacienu, Archeologické rozhledy 36, 601-628.

- 1986: Starší doba kamenná (Paleolit). In: P. Koštuřík (ed.) Pravěk Třebíčska, 31-56. Brno - Třebíč.

- 1987: Aurignacien na Moravě. Studie Muzea Kroměřížska ‘87, Kroměříž.

- 1988: Role levalloiské techniky a listovitých hrotů ve starší fázi mladého paleolitu na Moravě. Acta Musei Moraviae, scientiae sociales 73, 3-13.

- 1991: The Micoquian Open-air site of Ráječko I (distr. of Blansko). The Land-use in the Moravian Middle Paleolithic, Anthropologie 29, 29-38.

- 1992: The Szeletian occupation of Moravia, Bohemia and Slovakia. Acta Musei Moraviae, scientiae sociales 77, 35-58.

- 1994: La Géographie de l‘occupation paléolithique en pays Tchèques et le problème de l‘adaptation aux régions montagneuses, Preistoria Alpina 28, 1992, 165-176.

- 1995: Das Paläolithikum aus der Býčí skála – Höhle, Pravěk NŘ 5, 25-38.

- 1996a: Prehistoric exploitation and utilisation of the Krumlovský les hornstone. In: J. Svoboda (ed.), 49-66.

- 1996b: Epiaurignacien en Moravie: le changement économique pendant le deuxième interpleniglaciaire wurmien. In: XIII Int. Congress of prehist. and protohist. sciences, Colloquia, 6 - the Upper Palaeolithic, 69-81. Forli.

- 1997a: O lidech a mamutech. K paletnologii moravského gravettienu, Archeologické rozhledy 49, 407-438.

- 1997b: Pavlovienská sídliště u Předmostí. K otázce lovu mamutů v mladém paleolitu, Acta Musei Moraviae, scientiae sociales 82, 3-64.

1998a: Geografie moravského gravettienu, Památky archeologické 89, 39-63

- 1998b: K ekonomii surovin štípané industrie moravského gravettienu, SPFFBU M3, 9- 33.

- 1999a: Ľindustrie lithique du secteur G Milovice (Moravie du sud) et le faciès "méridional" du Gravettien morave. In: D. Sacchi (ed.): Les facies leptolithiques du Nord-Ouest Méditerranéen: Milieux naturels et culturels. XXIV^è Congrès Préhist. de France, Carcassonne 1994, 139-150. SPF Paris 1999

-. 1999b: Some thoughts on the Pavlovian adaptations and their alternatives. Acta praehistorica leidensia 31, 1999, 219-229).

2000a: Le Paléolithique moyen en Moravie: les industries lithiques et leurs matières premières. In: A. Ronen and M. Weinstein-Evron (eds.): Toward Modern Humans, Yabrudian and Micoquian, 61-76 . BAR int. ser. 850, Oxford.

2000b: Gravettienská sídliště u Dolních Věstonic, Acta Musei Moraviae, scientiae sociales 85, 29-108.

- 2001: Gravettienská sídliště u Pavlova. K otázce využívání silicitů krakovské jury, Acta Musei Moraviae, scientiae sociales 86, 45-99.

Péan, S. 2001: Comportements de subsistence au Gravettien en Europe centrale. Doktorská dizertace , IPH, Paris.

Schönweiß, W. – Werner, H-J. 1986: Ein Fundplatz des Szeletien bei Regensburg, Archäologisches Korrespondenzblatt 16, 7-12.

Skutil, J. – Prorok, F. 1949: Některé dosud neznámé jeskynní paleolitické nálezy z Moravského krasu, Československý kras 2, 23-29.

Svoboda, J. 1980: Křemencová industrie z Ondratic. Studie AÚ IX/1, Brno.

- 1991: Stránská skála. Výsledky výzkumu v letech 1985-1987. Památky archeologické 82, 5-47.

- 1994: The upper palaeolithic settlement of the Vyškov gate: regional survey, 1988-1992, Památky archeologické 85, 18-34.

- 1999: Čas lovců. Dějiny paleolitu, zvláště na Moravě. AÚ AV ČR, Brno.

- 2000: The Eastern Magdalenian: Hunters, Landscapes, and Caves. In: G.L. Peterkin - H.A. Price (eds.): Regional Approaches to Adaptation in Late Pleistocene Western Europe, 179-189. BAR int. series 896, Oxford.

Svoboda, J. – Czudek, T. – Havlíček, P. – Ložek, V. – Macoun, J. – Přichystal, A. – Svobodová, H. – Vlček, E. 1994: Paleolit Moravy a Slezska. AÚ AV ČR, Brno.

Svoboda, J. – Klíma, B.- Jarošová, L. – Sládek, V. - Škrdla, P. 1999: K analýze velkých gravettských sídlišť: projekt výzkumu gravettienu v letech 1995-1997, Archeologické rozhledy 51, 9-25.

Svoboda, J. – Klíma, B. - Škrdla, P. 1995: The Gravetian project: Activities during the 1991-1994 period, Archeologické rozhledy 47, 279-300.

Svoboda, J. – Přichystal, A. – Ložek, V. – Svobodová, H. – Toul, J. 1995: Kolíbky: A Magdalenian site in the Moravian Karst, Quartär 45/46, 135-159.

Svoboda, J. - Ložek, V. - Vlček, E. 1996: Hunters between East and West: The Paleolithic in Moravia. Plenum press, NewYork..

Svoboda, J. (ed.) 1996: Paleolithic in the Middle Danube region. AÚ AV ČR, Brno.

Škrdla, P. 2001: Mokrá – Horákov (k.ú. Mokrá u Brna, okr. Brno – venkov). Mokrá – lom V, Přehled vzkumů 42, 2000, 116-118.

Škrdla, P. - Kos, P. - Přichystal, A. 1999: Nová magdalénská stanice v jižní části Moravského krasu, Přehled výzkumů 40, 1997-1998, 51-63.

Škrdla, P. – Lukáš, M. 2000: Příspěvek k otázce geografické pozice lokalit pavlovienu na Moravě, Přehled výzkumů 41 (1999), 21-33.

Škrdla, P. – Plch, M. 1993: Osídlení epigravettienu v okolí Stránské skály (okr. Brno-město), Archeologické rozhledy 45, 429-436.

Škrdla, P. – Svoboda, J. 1998: Sídelní strategie v paleolitu: mikroregionální studie. In: Ve službách archeologie, 293-300. AÚ AV ČR, Brno.

Valoch, K. 1960: K otázkám předmagdalénského osídlení jeskyní Adlerovy a Křížovy na Říčkách u Brna, Acta Musei Moraviae, scientiae sociales 45, 5-20.

- 1963: Borky I, eine Freilandstation des Magdalénien in Brno – Maloměřice, Acta Musei Moraviae, scientiae sociales 48, 5-30.

- 1973: Neslovice, eine bedeutende Oberflächenfundstelle des Szeletiens in Mähren, Acta Musei Moraviae, scientiae sociales 58, 5-76.

1975: Paleolitická stanice v Koněvově ulici v Brně, Archeologické rozhledy 27, 3- 17.

1988: Die Erforschung der Kůlna-Höhle 1961-1976. MZM – Anthropos N.S. 16, Brno.

- 1989: Osídlení a klimatické změny v poslední době ledové na Moravě, Acta Musei Moraviae, scientiae sociales 74, 7-34.

- 1992: Le Magdalénien en Moravie dans son cadre écologique. In: Le peuplement magdalénien. Actes du colloque de Chancelade, 187-201. CTHS, Paris.

- 1995: Territoires d‘implantation, contacts et diffusion des sociétés du Paléolithique supérieur dans l‘ancienne Tchécoslovaquie. L‘Anthropologie 99, 593-608.

2000: Paläolithische Freilandfundstellen im nördlichen Teil des Mährischen Karstes, Acta Musei Moraviae, scientiae sociales 85, 109-120.

v isku: Ochozská. In: Paleolitické a mezolitické osídlení krasových oblastí. Dolnověstonické studie.

Valoch, K. – Oliva, M. – Havlíček, P. – Karásek, P. – Pelíšek, J. – Smolíková, L. 1986: Das Frühaurignacien von Vedrovice II und Kupařovice I in Südmähren, Anthropozoikum 16, 107-203.

Vencl, S. 1990: K otázkám časoprostorových rozdílů v intenzitě paleolitických a mezolitických osídlení ve střední Evropě, Památky archeologické 81, 448-457.

- 1991a: The rescue excavation of a gravettian site at Stadice, district of Ústí nad Labem. Preliminary report. In : Archaeology in Bohemia 1986-1990, 191-193. Praha.

- 1991b: Bemerkungen zum Magdalénien in Böhmen, Anthropologie 29, 85-93.

- 1995: Hostim. Magdalenian in Bohemia. Památky archeologické – Supplementum 4. Praha.

Voláková, S. 2001: K technologii štípané industrii moravského magdalénienu : analýza jader z jeskyně Pekárny, Acta Musei Moraviae, scientiae sociales 86, 101-116.

Weniger, G. 1982: Wildbeuter und ihre Umwelt. Ein Beitrag zum Magdalénien südwestdeutschlands aus ökologischer und ethno-archäologischer Sicht. Tübingen.