Obsah:

1.   Úvod

2.   Stavba domů

3.   Stavba domu č. 5 (6. stol. n.l.)

    3.1 Nálezová situace

    3.2 Rekonstrukce

    3.3 Postup stavebních prací

        3.3.1 Příprava dřeva, výkop základu, použité nástroje a časové údaje

        3.3.2 Stavba

        3.3.3 Práce uvnitř obydlí

4.   Stavba domu č. 69 (9. stol. n.l.)

    4.1 Nálezová situace

    4.2 Rekonstrukce

    4.3 Postup stavebních prací

        4.3.1 Příprava dřeva a výkop základu

        4.3.2 Použité nástroje a časové údaje

        4.3.3 Stavba

        4.3.4 Práce uvnitř obydlí

5.   Výsledky stavebního pokusu

    5.1 Technická obtížnost stavby

    5.2 Počet pracovních sil

    5.3 Časové údaje

    5.4 Spotřeba materiálu

1. Úvod

Pokus v Březně vychází z výsledků dlouhodobého systematického výzkumu, při němž byly odkryty půdorysy domů, vhodné k další interpretaci. Byl pojat jako komplexní akce, jejímž základem je experiment stavební, při němž byla vybudována dvě staroslovanské obydlí. Používán byl stavební materiál, doložený pro slovanské období a práce byla prováděna replikami straroslovanského nářadí. Cílem bylo poznat možnosti prostorového využití příbytku k odpočinku a pracovní činnosti malé rodiny, kterou pro slovanské období předpokládáme. Znamenalo to co nejpřesnější napodobení činností, které v domě byly vykonávány. Jejich základem byla příprava potravy - s tím souviselo zakládání ohně, mletí obilí, vaření a pečení. Poznatky , které byly pokusem získány, dávají představu nejen o běžném denním životě obyvatel staroslovanské vesnické osady, některé lze aplikovat na pravěké období vůbec, dále pak mohou pomoci při výkladu určitých nálezových situací, zjištěných archeologickým výzkumem.

V posledních desetiletích se výrazně zvýšil zájem archeologie o výzkum vesnických sídlišť. Pro mnohá období pravěku a časné doby dějinné máme k dispozici velkoplošné odkryvy, které zachycují velké části osad, v některých případech dokonce i celou zastavěnou plochu sídliště. Při vyhodnocení výzkumu bává většinou analyzován inventář osady, převážně keramika, zatímco otázky, týkající se vlastního sídliště, např. funkce jednotlivých objektů, doby jejich existence a struktury osady, jsou řešeny spíše okrajově. Příčinu tohoto stavu můžeme spatřovat jednak v samotném charakteru archeologických pramenů, jejichž výpovědní hodnota je omezena: Všeobecně i lokálně - jsou např. oblasti, v nichž se nezachovají dřevěné části staveb ani v úrovni základů; dále má současný výzkum tendenci k extenzivnímu získávání stále širší pramenné základny, takže většinou nezbývá čas na hlubší analýzu celkové situace  a poznání struktury naleziště.  Rovněž detailům, které úzce souvisejí s otázkami, důležitými pro poznání pravěkých vesnic a života v nich, se nevěnuje patřičná pozornost. Mám na mysli rekonstrukce objektů, které mohou řešit jejich funkci, jejich životnost a pod. Některé výzkumy poskytly již materiál, který umožňuje nejen běžnou rekonstrukci, pro níž  by asi nejvhodnější bylo označení statická - ať již jde o popis, kresbu, model nebo objekt, vybudovaný ve skutečné velikosti, ale i rekonstrukci dynamickou, zahrnující celý proces výstavby. V tom případě jde o stavební experiment, zaměřený na poznatky, vyplývající jak z pracovních postupů, tak i z provozních vlastností budovaného objektu. Považuji jej za jednu z možných metod pro řešení základních otázek osídlení v pravěkých i časně historických podmínkách. 

Předpoklady pro uskutečnění také akce poskytl dlouhodobý systematický výzkum v Březně u Loun, při němž bylo odkryto několik sídlišť nebo jejich částí z různých období pravěku a časné doby dějinné. Rozeznatelnost objektů a stop po konstrukcích je na březenském nalezišti poměrně dobrá, takže výzkum přinesl řadu domových půdorysů, vhodných pro další úvahy o jejich konstrukci a vzhledu. Situace byla výhodná i po praktické stránce, neboť jsme měli v Březně možnost volby vhodného stavebního místa. Pomocí byla i podpora vedení Státního statku a Odboru kultury ONV Louny. V r. 1981 zahájil Archeologický ústav ČSAV v Praze stavební experiment, pro nějž bylo zvoleno časně slovanské obydlí č. 5;  v následujících dvou letech pak pokračovala experimentální výstavba slovanského domu č. 69.  z 9. stol. n.l. V obou případech to byla obydlí, jejichž základy jsme v předchozích letech odkryli na nalezišti v Březně a obě patří k charakteristickému typu slovanských příbytků s podlahu, zapuštěnou pod úroveň povrchu. (Pleinerová 1975)

Než přejdu k průběhu pokusu, je nutno uvést jeho základní zaměření. Nešlo jen o rekonstrukce, které by podaly představu o nejpravděpodobnějším vzhledu obydlí. Ty sice měly základní význam, avšak teprve v souvislosti s otázkami, jejichž řešení bylo vlastním cílem pokusu. Zaměřili jsme se především na sledování technické obtížnosti stavby v tehdejší době, dále na dobu trvání výstavby, optimální počet pracovních sil a spotřebu materiálu. Jestliže jsme chtěli získat odpověď na stanovené otázky, museli jsem používat stejný stavební materiál, stejné pracovní nástroje a pokud možno i shodné pracovní postupy jako tehdejší obyvatelé. 

Základem stavebního experimentu byl konkrétní půdorys se všemi jeho detaily a neúplnostmi. Zdůrazňuji tuto okolnost proto, že jsme mohli volit mezi dvěma alternativami, a to vycházet buď z určitého prozkoumaného půdorysu nebo z půdorysu, který by odpovídal nálezům staroslovanského obydlí a do něhož by byly včleněny prvky , které jsme zachytili v různých domech, případně na různých lokalitách, takže by představoval jakýsi ideální obecný typ. Přestože by se druhá alternativa z hlediska úplnosti zdála být výhodnější, nepoužili jsme ji, neboť není zaručeno, že by se jednotlivé prvky v takové kombinaci mohly ve skutečnosti vyskytovat. 

Stavební pokus se rozrostl v šíře zaměřenou, dlouhodobou akci, která zahrnovala: 1) stavební etapu, 2) etapu, zaměřenou na vytápění domu a 3) etapu, sledující provozní a bytné vlastnosti obydlí. 

2. Stavba domů

Etapa stavební byla základem. Vyžádala si dosti pracnou přípravnou fázi teoretickou i praktickou. Bylo nutno vyhodnotit zachované pozůstatky a odvodit z nich nejpravděpodobnější konstrukci. V tomto směru spolupracovali ing. arch. J.Skabrada, CSc. ze Státního )stavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů, Praha a u prvního objektu i Dr. J. Vařeka, CSc. z Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha. Na základě dohodnuté interpretace stavebních pozůstatků vypracoval ing. Škabrada kresebný projekt rekonstrukcí v  měřítku 1 : 20. Projekt rekonstrukce byl sice základním vodítkem, při jeho realizaci však docházelo k určitým změnám, a to ve větší míře u druhé stavby domu  č. 69. Je to patrné ze srovnání kresebného návrhu rekonstrukce a fotografické  a kresebné dokumentace postavených obydlí, dále z popisu rekonstrukce a postupu stavby. bylo třeba připravit pracovní nástroje, které se mohly ve staroslovanském období ve vesnickém prostředí vyskytovat. Ze sortimentu nářadí byly vybrány základní typy dřevoobráběcích nástrojů. Především to byly železné sekery; zvolen byl užší typ běžnější ve straším období. Dále se uplatnily teslice - sekery s příčně postaveným břitem, pak dláta, která jsou v železném provedení běžná v Evropě již od halštatského období, lžícovité nebozezy (známé od laténské doby) a  konečně nástroje s týlními laloky. Pilu jsme nepoužívali, neboť ve slovanských nálezech jsou známy jen drobné pilky nožovky na obrábění kostí, zatímco velká pila na dřevo není ve staroslovanské kultuře ještě doložena. K pokusným pracím byla zhotovena série zmíněných základních nástrojů podle originálu co do tvaru, velikosti a hmotnosti (obr. 1), nikoli co do výrobní technologie nástroje, neboť na tuto stránku nebyl pokus zaměřen. K výrobě replik bylo použito běžné ocele z dnešních motyk a krumpáčů. Při výběru a navržení pracovního nářadí spolupracoval doc. R. Pleiner, Drsc. z Archeologického ústavu ČSAV v Praze.

Obr.1 Repliky slovanských dřevoobráběcích nástrojů, použitých při experimentálních stavbách v Březně.

Dalším úkolem přípravné fáze bylo obstarání potřebného stavebního materiálu. Pro nejstarší slovanské období jsme měli k dispozici botanické určení zbytku dřeva (Opravil, 1975, 15 -17), a to jak z různých domů, tak přímo z obydlí č. 5. Zjištěn byl javor, bud, borovice, jasan a jedle. V objektech další fáze slovanského osídlení se mimo uvedené druhy vyskytoval ještě buk, habr, líska, vrba a topol, ojediněle pak i jilm. Zatímco všechny uvedené druhy ve staroslovanském období rostly v bezprostředním okolí naleziště, představuje jedle prvek cizí. Její původ je nutno hledat ve vyšších polohách, a to nejspíše v Krušných horách, odkud se po Ohři mohla dostat do oblasti dnešního Března. Z druhů, které pro stavbu přicházely v úvahu, se v okolí Března v současné době vyskytuje jen jasan, vrba, líska a borovice. Ta roste v menším lesíku na Březenském vrchu, avšak jakýkoliv zásah do něj i v menším rozsahu byl nežádoucí. Prostřednictvím Severočeských státních lesů, závod Žatec, se nám podařilo získat dobové a bukové kmeny, které pak spolu s jasany byly naším hlavním stavebním materiálem.

3. Stavba domu č. 5 (6. stol. n.l.)

     3.1 Nálezová situace

Půdorys domu byl nepravidelně obdélníkový se zaoblenými rohy (4,40 - 4,60 x 4,20 m), orientovaný Z-V, zahloubený zhruba 80 cm od původního povrchu. Uvnitř zahloubení při středu obou stran byly zjištěny jámy po velkých kůlech (hl. 43 a 47 cm); další stopa po velkém kůlu byla v sz. rohu stavení. Těsně při stěnách jsme na několika místech zjistili jamky po malých kolících. Ohniště obdélníkového tvaru oblázkovým vydlážděním bylo v severozápadním rohu  (obr. 2)

Obr.2 Březno, o. Louny.Dům č. 5, půdorys odkrytý při výzkumu.

    3.2 Rekonstrukce

Při úvahách o konstrukci jsme vycházeli ze dvou skutečností. Oběma velkými kůly v podélné ose stavby byla doložena konstrukce krovu. Na sochách ležela hřebenová vaznice a na ní byly zavěšeny krokve - lemězy, čímž vznikla dvouspádová, sedlová střecha. V předběžném návrhu jsme uvažovali i o kombinaci sedlové a valbové střechy, a to s valbou na východní straně. Důvodem bylo umístění východní sochy ve vzdálenosti 70 cm od stěny na rozdíl od sochy západní, která se těsně přimykala k zhloubení. Usoudili jsme však, že vzhledem k celkové nepravidelnosti půdorysu mohlo jít o náhodný, nikoliv záměrný prvek. Půdorys domu č. 5 z Března uvádí A Pitterová (Pitterová, A. 1970, 135) jako typický příklad pro rekonstrukci se sedlovým zastřešením neseným sochami s hřebenovou vaznicí. Druhou skutečností byly stopy po kolících podél zahloubení, které lze interpretovat jako osnovu vyplétaných stěn, na něž ukazoval i poněkud zaoblený tvar půdorysu. Také  lehké stěny by neunesly tlak střechy, kterou bylo proto nutno dovést až na zem (obr. 3). Při realizaci celkem samozřejmě vyplynula určitá odchylka od projektu, v němž podložní břevna přesně sledují nepravidelný tvar zahloubení na jižní straně objektu; tím by však došlo k zalomení střechy. Ve skutečnosti jsme zachovali rovnou linii jak podložních břeven, tak i jižní spádové plochy střechy. Nepravidelnost základu je náhodným faktorem, jemuž nebylo nutné podřizovat konstrukci stavby. V těchto místech totiž narazili slovanští stavebníci na hrob únětické kultury v kamenném obložení. Výšku stavby jsme mohli celkem bezpečně odvodit, a to ze vztahu šířky zahloubeného základu ke sklonu střechy 40 - 45°, obvyklému v našich klimatických podmínkách. Dospěli jsme k výšce 3 m od podlahy k hřebeni střechy a k výšce stěn 145 cm.

Obr.3 Projekt rekonstrukce domu č.5 před pokusem. Kresba J. Škabrada.

Nejasným prvkem rekonstrukce byl větší kůl v sz. rohu za ohništěm, který jsme nedokázali interpretovat. Vysvětlení, že by mohlo jit o kůl pro zavěšení kotle není vzhledem k jeho mohutnosti zcela přesvědčivé; vykládat ho jako podpěru střechy, snad v místech nějakého otvoru pro odchod kouře, je sice možné, avšak konstrukční řešení dosti problematické. Ani další výklad, že kůl představuje dodatečnou opěru není bez problémů, a to vzhledem k archeologickému nálezu. V těchto místech byl při stavbě domu porušen další únětický hrob v kamenném obložení, jehož čelní deska, značně vyčnívající nad úroveň podlahy obydlí byla ponechána, a to patrně se záměrem oddělit kůl od ohniště.

Vchod do obydlí byl při středu západní štítové stěny, na což ukazovalo zjištěné prohloubení v těchto místech, které také naznačovalo, že dveře se mohly otevírat směrem ven. Ne vstup navazovala zvenku podlážka z plochých kamenů. tyto nálezy byly v rekonstrukci respektovány. 

    3.3 Postup stavebních prací

        3.3.1 Příprava dřeva, výkop základu, použité nástroje a časové údaje

Dovezené kmeny bylo nutno zkrátit na manipulovatelnou délku 4 - 5 m  (Obr. 4 : 1). Kmeny jsme zbavovali kůry, neboť se počítalo s tím, že část materiálu zatím nebude použita a zůstane delší dobu ležet na místě. Důsledné odkorňování nebylo sice nezbytné [1], neboť listnáče nejsou bezprostředně napadány hmyzem jako jehličnany, nicméně se i u nich po čase toto nebezpečí může vyskytnout. Na místě jsme porazili několik jasanů a zpracovali podobným způsobem. Další prací byl výkop základu, což představovalo zhruba 15 m³ zeminy a vyhloubení jamek po kůlech přesně podle původního archeologického nálezu.

Obr.4.1- Dovezené kmeny, převážně dub a buk.

K porážení a přesekávání stromů a odstraňování větví byly používány úzké slovanské sekery. Na odkorňování se nám osvědčil nástroj s týlními laloky, opatřený rovnou násadou (Obr. 4 : 2). Připomíná současné dřevařské nástroje na loupání kůry, které jsou však podstatně širší. Teslice, o níž se předpokládalo, že mohla sloužit mimo jiné i k odstraňování kůry, se ukázala pro práci na ležících kmenech jako nevhodné. Při stavbě jsme dále používali dláto a lžícový nebozez. Výkop jsme prováděli moderními nástroji, jen na určitém úseku bylo použito nástroje s týlními laloky, opatřeného kolénkovou násadou. Byl sledován čas, nutný k vykonání jednotlivých prací. Následující časové údaje uvádím pro rámcovou představu, neboť jejich hodnotu považuji za problematickou. Při testování se pracovník zcela podvědomě snaží podat maximální výkon; především pak součtem časů pro izolovaně posuzované práce nedospějeme k průměrnému výkonu v delším časovém úseku, který je pro srovnání rozhodující. Při porovnání práce tesaře a laiků při druhé experimentální stavbě jsem zjistila, že podstatný rozdíl není v určitém úkonu, ale v celém pracovním přístupu - souboru přípravných úkonů, ale v celém pracovním přístupu - souboru přípravných úkonů, manipulaci s materiálem a pod. Průběžné měření vzájemně se překrývajících prací nebylo v našem případě možné. Určitou představu může tedy dát až souhrnný čas, který uvádím v rámci výsledků stavebního pokusu. 

Obr.4.2 Odkorňování nástrojem s týlními laloky.

K přeseknutí dubového kmene o průměru 13 cm úzkou železnou sekerou jsme potřebovali 2 - 2 1/2 minuty, při průměru 20 cm to bylo 7 minut, zatímco práce u bukových kmenů rovněž o průměru 20 cm trvala 12 minut. Loupání dubu o délce 4,5 m a průměru 20 cm bylo možno provést za 5 minut, bukové kmeny se loupaly hůře, při délce 4 - 5 m a průměru 20 -25 cm trvala práce obvykle 8 - 12 minut. Při porovnání výkopové práce krumpáčem a nástrojem s laloky jsme zjistili, že práce krumpáčem byla téměř o polovinu rychlejší.

        3.3.2 Stavba

Základní konstrukce obydlí sestávala mimo zahloubenou část v podstatě jen z krovu. Nejprve jsme vsadili oba nosníky do připravených jamek a upěchovali je (Obr. 5); jeden byl bukový s přirozenou vidlicí a druhý dubový, který jsme v horní části mělce prodlábli, obdobně jak uvádí  J. Mjartán (Mjartán, J. 1963, 98) u některých recentních sochových domů. Na ně byla položena dubová hřebenová vaznice (Obr. 6 : 1). Následovalo zavěšování lemězů, většinou z jasanu a dubu, které měly rozvětvení, tvořící přirozený hák (Obr. 6 : 2). Zapuštění nosníků a střecha, dosedající na zem, zajistily konstrukci s hřebenovou vaznicí potřebnou stabilitu. Měli jsme omezený výběr materiálu a museli používat i značně křivé kmeny, což stavbu zdržovalo. Abychom dosáhli alespoň přijatelné roviny ve spádových plochách střechy, jež by dovolila položení vodorovných ryčí, museli jsme lemězy několikrát přeskupovat a některé kusy s hákovitým ukončením, kde křivost bývala největší, nahradit jinými. 

Obr.5 Dům č.5. 1 -Zapouštění a vztyčování soch; 2 - pěchování východní sochy.	Obr.6 Dům č. 5. 1 - Sochy s hřebenovou vaznicí; 2 - konstrukce krovu.

Protože jsme v žádném ze slovanských příbytků nenalezli železné hřeby ani žádné stavební kování, prováděli jsme spojování především svazováním houžvemi a kolíkováním. Výroba vhodných houžví byla pro nás především u této první stavby dosti velkým problémem. Narazili jsme opět na nedostatek vhodného materiálu, dále jsme neměli přesnější znalosti  o možných variantách použití a o detailech výrobních postupů. Nejprve jsme používali vorařských houžví, totiž smrčků, máčených delší dobu ve vodě, které pak po rozklepání vláken bylo možné stáčet v provazce. Přestože jsme měli nevhodný matriál s četnými suky, jež přerušovaly souvislost vláken, svázání, které jsme provedli, dobře udrželo jak konstrukci, tak i hmotnost lidí, kteří se při pokrývání po střeše pohybovali. Uvázaná houžev se po vyschnutí ještě sama stáhne a je velmi pevná. Byli jsme si vědomi, že smrkové houžve původně používány nebyl, neboť smrk se v bezprostředním okolí nevyskytoval, avšak o nich byly k dispozici určité informace. Na méně exponovaných místech jsme k vázání používali čerstvě sloupnuté pruhy kůry  a vrbové proutky. Všechny způsoby se ukázaly jako vyhovující. 

Spodní konce lemězů jsme na zemi podložili dobovými kmeny a zakotvili do nich dřevěnými kolíky, při čemž otvory byly vrtány replikami lžícovitých nebozezů. Podél obou boků střechy jsem vyhloubili okapové stružky s mírným spádem k východu. Kolíky jsme také použili při spojování dveřního rámu. Ještě před pokrýváním střechy jsme svisle zapustili podél obvodu stěn uvnitř obydlí silné pruty, které tvořily základ pro výplet. Ke středu východní stěny jsme navíc umístili 1 slabší kůl s horní vidlicí, dosahující k hřebeni. Byl jen podložen kameny, neboť jamka v těchto místech zjištěna nebyla. Jeho účelem bylo zpevnit osnovu štítové stěny. Stěny jsme vyplétali vrbovými a jasanovými pruty; v obou štítových stranách byly při vrcholu ponechány 2 volné trojúhelníkové větrací otvory (Obr. 8) Vyplétání bylo prováděno současně s pokrýváním střechy (Obr. 7 : 4). 

Obr.8 Dům č.5. Větrací otvor ve východním šítu; omazání stěn.

Pro druh krytiny jsme neměli žádné konkrétní údaje. Rozhodli jsme se pro rákosové došky, neboť je pravděpodobné, že v tehdejší době se rákos v nivách řeky vyskytoval v dostatečném množství. V současné době jej však není možné v okolí Března získat. Nejbližší lokalitou byly Divice (vzdálenost 20 km), odkud jsem potřebné množství rákosu do Března dovezli. Vázání došků a pokrytí střechy provedl J. Křivan, důchodce z Telců, a to běžným, tradičním způsobem. Snopky rákosu, svázané povřísly byly středem naráženy na dřevěný mečík a kolem něho přetáčeny (Obr. 7 : 1). Takto upravené byly přivazovány povřísly na vodorovné tyče od spodních partií postupně směrem k hřebeni (Obr. 7 : 2). Tímto způsobem probíhala práce na severní straně střechy. Jižní stranu jsme zkusili provést jinak, a to nikoliv vodorovnými tyčemi, nýbrž vyplétáním (Obr. 7 : 3). Pro systém pokrývání, kterého používal J. Křivan, to však byl způsob nevhodný. Hustě umístěné pruhy bránily totiž při upevňování došků. Bylo proto nutné pruty jednak srazit a zároveň uvolnit tak, že jejich svazky vlastně vytvořily jakési latě, ty jsme museli k lemězům houžvemi přivázat a na ně teprve mohly být došky uvazovány. Je pravděpodobné, že pokrývání mohlo vát původně provedeno jednodušším způsobem, o němž však nemáme potřebné doklad. Hřeben střechy jsme pokryli vrstvou mazanice, abychom na jejím nejcitlivějším místě dosáhli dobré izolace.

Obr. 7 Dům č. 5. Pokrývání střechy. 1 - Narážení rákosového došku na dřevěný mečík; 2 - vázání došků na vodorovné tyče; 3- jižní strana krovu s výpletem; 4 - budování stěn - vyplétání.

Jednou z posledních prací bylo omazávání stěn. Použili jsme žlutku z výkopu pro pokusný dům; tu jsme zalili vodou a promísili plevami a kousky rákosu. Tato příměs tvořila zhruba šestinový až pětinový podíl. Prošlapanou žlutku jsme ponechali den až dva odležet. Stěny byly omítány hlinou postupně, neboť proutěný výplet snesl jen vrstvu určité síly  a teprve po naschnutí bylo možno přidat vrstvu další. Síla štítových stěn, kde jsme omazání mohli provést v nadzemních partiích z obou stran, činí zhruba 15 cm (Obr. 8), na bočních stranách, kde jsme omazávali pouze zevnitř, je slabší. tam jsou však nadzemní části stěn, které přesahují o 65 cm nad povrch, chráněny z vnější strany střechou, dosedající na zem, Nakonec byla zhotovena dvířka, a to z tenkých jasanových kmenů, sunutých do rámu s drážkou. Jde o praporcový typ dveří, zasazeních spodním koncem do zapuštěného kamene s důlkem. Dveře byly upevněny koženými řemínky k nosníku (Obr. 9). Pro přístup do zahloubeného prostoru domu jsme neměli v archeologickém nálezu žádný doklad. Vyřešili jsme ho jako krátký dobový žebřík, podobný nálezu ze sídliště starší doby římské z Tuchlovic (okr. Kladno) (Motyková-Šneidrová, K., 1970, 241, obr. 4).

Obr. 9. Dům č. 5 .1-  Západní štítová strana s dveřmi; 2 - detail upevnění dveří koženými řemínky

        3.3.3 Práce uvnitř obydlí

Vybavení interiéru se skládalo jen z nezbytných zařízení a předmětů a odpovídalo potřebám malé rodiny - rodiče a děti -, kterou pro slovanské období přepokládáme. Především to bylo otopné zařízení - obdélníkové ohniště vydlážděné oblázky, umístěné v severozápadním rohu (Obr. 10). Dále lože, které jsme koncipovali jako jednoduchý rám v podobě písmene L, přisazený k severozápadnímu rohu obydlí. Rám byl sestaven ze dvou dvojic dubových kmenů, volně na sebe položených, zajištěných svislými kolíky, zatlučenými do země. Lože jsme vystlali větvemi, překryli slámou a rákosem, takže vzniklo místo na spaní o rozměrech 175 x 135 cm. Jeho délka byla dána nutnou vzdáleností od ohniště a délkou severní stěny. Při šířce jsme vycházeli z předpokladu, že na loži spaly nohama směrem k ohništi oba rodiče a malé děti. Dva kůly u protilehlé jižní stěny by mohly svědčit o existenci lavice, která by tak představovala další místo na spaní např. pro větší děti. Interpretace těchto stop však není zcela jednoznačná, takže jsme lavici nepostavili. V obydlí nepochybně byly dřevěné háky, tyče a kolíky na zavěšování a sušení věcí, které jsme umístili až postupně podle potřeby při další etapě, zaměřené na vytápění.

Obr. 10. Dům č. 5. Vnitřek obydlí. Severozápadní část s pravoúhlým ohništěm a přístupovým žebříkem. Pohled na spodní stranu střechy s vázáním houžvemi.

4. Stavba domu č. 69 (9. stol. n.l.)

    4.1 Nálezová situace

Půdorys č. 69 měl lichoběžníkový tvar se zúžením na severní straně. Největší rozměry: 3,60 x 3,10 - 3,30 m. Podlaha byla zapuštěna zhruba 40 cm pod úroveň původního povrchu. Objekt měl 4 rohové kůly (vzdálenost mezi nimi v ose S-J měřeno od jejich středu je 3,30 m, na jižní straně 3,10 m na severní straně 2,70 m). Jejich hloubky: 29 cm (sz), 39 cm (jz), 38 cm (jv) a 35 cm (sv). Dále byl zjištěna jamka po zdvojeném kůlu u vých. stěny, který mohl souviset s vchodem. V sz. rohu byly pozůstatky pícky z kamenů. Delší rozměr domu sledoval osu S-J (Obr. 11).

Obr. 11. Březno, o. Louny. Dům č. 69, půdorys, odkrytý při výzkumu.

    4.2 Rekonstrukce

Pro rekonstrukci byly vzaty v úvahu rohové kůly, tvar půdorysu a umístění vchodu. Jako pravděpodobná se zdála být konstrukce s horizontálně kladenými kulatinami nebo trámy, nikoliv však roubená. Umístění kůlů těsně v rozích vylučovalo také jednoduchý způsob zasunování kulatin mezi zahloubenou stěnu a kůly. Odpozorovaným skutečnosti nejlépe odpovídala drážková konstrukce (Obr. 12). (Užívám terminologii uváděnou v práci Vařeky, J., 1977 a v encyklopedii Frolce, V., a Vařeky, J., 1983). V průběhu stavby nápadně vynikla pozice zdvojeného kůlu ů východní stěny a to mimo spojnici obou kůlů rohových. V projektu rekonstrukce jsme tuto skutečnosti dostatečně nerespektovali. Za zdvojeným kůlem vznikl větší prostor, takže vodorovná dřeva za něj mohla být jen zasunuta, což jsme při stavbě provedli. Zároveň to umožnilo zachovat rovnou linii celé východní stěny. Považuji proto toto řešení za velmi pravděpodobné, navíc se jeví výhodné i ve spojení s vchodem. Nosníky krovu v podobě odpovídajících kůlových jamek zjištěny nebyly, takže šlo zřejmě o střechu vzepřenou, a to z horního věnce ukončujícího konstrukci stěn. Pokud jde o typ zastřešení, rozhodovali jsme se mezi střechou sedlovou a valbovou; vzhledem ke tvaru půdorysu, nebal vyloučena ani střecha stanová, která však neodpovídá lokálním tradicím a jeví se pro naši oblast jako nepravděpodobná. Sedlová střecha mohla mít polosochy vztyčené z rámu, po nichž by se stopy nezachovaly. Jednodušší by však byly sochy umístěné uvnitř nebo vně půdorysu. Po nich jsme však žádné pozůstatky nenalezli. v projektu rekonstrukce jsem dospěli ke kompromisnímu řešení, a to krovu se sedlovou částí v jižní partii a valbou na severní straně. Při realizaci jsem se však přiklonila ke střeše valbové, což ovlivnila dodatečná úvaha o umístění vchodu. Jestliže by totiž šlo o střechu dvouspádovou nebo i o krov na kobylu, byl by výhodnější vstup ze šítové strany, kde by jeho výšky nebyla omezena výškou stěny, nikoliv z delší, boční strany stavení.

Obr. 12. Projekt rekonstrukce odmu č. 69 před pokusem. Nahoře příšný řez a jížní štít; dole půdorys. Kresba J. Škabrada.

Pokud šlo o provedení střechy byla v projektu navržena konstrukce dvouplášťová. Byli jsme si sice vědomi, že takové zastřešení je pro obydlí v daném období nepravděpodobné, avšak vzhledem na další proponovanou akci, vytápění, kdy jsem proti lehké první stavbě domu č. 5 chtěli docílit celkově lepší izolaci příbytku, jsme tento způsob zastřešení realizovali. V horní části jižního štítu byl projektován větrací otvor, ve spodní části pak 2 malá okénka, což odpovídá systému 3 větracích a osvětlovacích okének na středověkých stavbách, v tzv. pyramidovém umístění, správněji v umístění na rozích rovnostranného trojúhelníku. Tento prvek byl v určité modifikaci rovněž aplikován s ohledem na pokusy s vytápěním.

    4.3 Postup stavebních prací

        4.3.1 Příprava dřeva a výkop základu

  Pro konstrukci stěn jsme mohli použít dubové kulatiny jen výjimečně. Měli jsem k dispozici především bukové kmeny větších průměrů, takže bylo nutno stěny stavět z polokulatin, a proto jsem museli začít se štípáním. Nesporně výhodnější, totiž méně pracné, by byly stěny ze slabších kulatin. Slovanští stavebníci, kteří nebyli omezeni výběrem materiálu, by volili asi tento způsob. Kmeny jsme měli již z předchozí sezóny připraveny v délkách kolem 4 m. Štípání jsme prováděli dřevěnými klíny, úzkými slovanskými sekerami a dřevěnou palicí (Obr. 13). Ta se však během práce rozbila a něž se nám podařilo opatřit náhradní, používali jsem palici železnou. Později jsme si zčásti vypomohli i železnými klíny proto, že dřevěné se brzy opotřebovaly a museli jsme je často nahrazovat novými. Při štípání bylo nutno kmen obracet a pracovat z obou stran; jestliže puklina zabíhala nežádoucím směrem bylo možné její průběh usměrnit přetnutím přirozených svazků vláken šikmým zaseknutím sekery. Rozpůlené kmeny jsme na vnitřních plochách předběžně začisťovali sekerou, dále bylo nutné některé polokulatiny na podél přisekat, abychom odstranili větší křivosti a vyhnuli se při kladení dřev na sebe velkým spárám. Polokulatiny byly rozděleny pro jednotlivé stěny a bylo provedeno hrubé krácení na potřebné délky.

Obr. 13. Dům č. 69. 1 - 4 Štípání kmenů ke stavbě stěn.

Pak jsem přistoupili k dalšímu opracování dřeva, a to nejprve rohových kůlů - dubových kulatin - které byly opatřeny dvěma drážkami a na horním konci hranolovým čepem. Krácení dřeva již přesně na určitou délku a jeho tesařské zpracování - čepy, dlaby, drážky - probíhalo současně se stavbou, stejně jako zevrubnější povrchová úprava vnitřních ploch rozpůlených kmenů. Na tesařské práce dohlížel a složitější úkony sám prováděl tesařský mistr - důchodce J. Tajtl z Loun. Studenti a důchodci pracovali podle jeho pokynů.

Současně jsme začali i s výkopem základu podle původního nálezu, a to moderními nástroji; pouze na zkušebním úseku jsme pracovali nástrojem s laloky a potvrdili zjištění z výkopu první stavby. Vybráno vylo zhruba 4,5 m³ zeminy.

        4.3.2 Použité nástroje a časové údaje

Dřevěné a železné klíny, dřevěná a železná palice, úzké slovanské sekery, teslice, úzká železná dláta, nástroj s týlními laloky, lžícovitý nebozez a dřevěné nářadí k pěchování. Čepy, drážky, dlaby, byly vypracovány dlátem, k povrchovým úpravám velmi dobře sloužila teslice; nezasekává se do dřeva, z něhož neodštěpuje třísky, ale široké ploché kousky dřeva, takže při pozorné práci je možno docílit hladnou plochu.

Časové údaje: Většinu úkonů prováděli neodborníci, u prací, které prováděl tesařský mistr je příslušný údaj. O problematičnosti časových údajů pojednáno na str. XX.

Štípání dubového kmene o průměru 20 - 25 cm a délce kolem 4 m trvalo zpočátku 2 lidem zhruba 30 minut, později se tato doba poněkud zkrátila. Zarovnávání rozštíplých ploch polokulatin sekerou při 2 prac. silách zabralo asi 10 min. Přesné zkrácení a zarovnání koncových plošek polokulatin jako příprava na čep bylo prováděno dlátem a trvalo jednomu pracovníkovi 45 min. Vypracování jednostranných koncových čepů na polokulatinách rovněž 45 minut, hranolového čepu na vrcholu rohových kůlů 30 min. (tesař) a vypracování drážky na rohovém kůlu 20 min. (tesař). Výroba houžve ze splétaných dvojic vrbových prutů si vyžádala 4 - 5 min. při dvou pracovních silách.

        4.3.3 Stavba

Výstavba domu 69 se realizovala ve dvou sezónách, v. r. 1982 a 1983. Po zapuštění rohových kůlů (Obr. 14 : 2), opařených drážkami a horním čepem bylo začato se stavbou stěn. Na pevno byly zapuštěny nejprve dva kůly, zbylé dva byly do jamek jen postaveny, aby s nimi bylo možno alespoň zpočátku pohnout při zasazování vodorovných břeven do drážek. Zhruba v polovině výšky stěn, kdy již všechny 4 rohové kůly byly napevno vsazeny do jamek, bylo nutné z vnějšku provést jejich pomocné vzepření, aby se tlakem vodorovných břeven stavba nerozevírala, dokud ještě nabyla uzavřena horním věncem. Přesto jsme měli potíže se západní stěnou, která se začala v horních partiích rozesedat, takže bylo nutné některé polokulatiny vyjmout a zkrátit. Stavba stěn pokračovala poměrně rychle, a to zasouváním polokulatin, opatřených na obou koncích čepy (Obr. 15 : 1), do drážek v rohových kůlech. byla by jistě snazší a rychlejší, kdybychom nemuseli používat i křivých dřev a nebyli nuceni často upravovat a přizpůsobovat jak drážky, tak koncové čepy. Začali jsme na dvou protilehlých stranách - západní a východní (Obr. 15 : 2), která byly složitější vzhledem k vstupnímu otvoru. Východní stěna byla na základě zachovaných stop stavěna odlišně, jak jsem uvedla v odstavci o rekonstrukci. Do drážky jv. rohového kůlu byly začepovány polokulatiny, u vstupního otvoru však byly pouze zasunuty za kůl, stojící poněkud mino spojnici obou rohů (Obr. 18). Vně zahloubení byl do těchto míst zapuštěn další kůl, který vodorovně kladená dřeva z vnější strany zajišťoval. Stopu po takovém kůlu jsme sice nenalezli, avšak nemusela být vůbec patrná, neboť by asi procházela jen horní tmavou vrstvu. Přes takto vzniklou dvojici kůlů, opatřených nahoře čepy, byl položen k protilehlé stěně dubový kuláč s příslušnými dlaby a tvořil příčné spojení (Obr. 18, 19).

Obr. 14. Dům č. 69. 1 - Pěchování kůlů při vchodu; 2 - zapuštěné kůly s drážkami a čepy.

Obr. 15. Dům č. 15. 1 - Práce na čepu polokulatiny; 2 - stavba vých a záp. stěny z polokulatin, zasunutých do drážek kůlů.

Obr. 18. Dům č. 69. Konstrukce vstupního prostoru. Vlevo nahoře příčný kuláč a polenice; vpravo nahoře vstup se zárubněmi s polodrážkou a půdorys prahu; vlevo dole dveře z fošen zasunutých do drážek rámu; vpravo dole vnitřní schůdek. Kresba R. PLeiner - H. Houfová.

Obr. 19. Dům č. 69. Příčný kuláč, začepovaný do kůlů při vstupu a přeplátovaný kulatinou věnce.

Vchod byl umístěn těsně u sv. rohu a jeho konstrukce byla řešena zčásti již pod úrovní povrchu. V severním konci východní stěny byl jako poslední uzavření zahloubeného prostoru položen práh - polokulatina, dlouhá 130 cm, široká 20 cm, a zčásti zapuštěná do severní stěny, vypracovaná dále tak, že mohla být spojena s dlabem rohového kůlu (Obr. 17 : 1). Její horní plocha byla do hladka opracována a opatřena dlaby pro čepy zdvojených zárubní, které měly čepy také na horních koncích, jimiž byly zapuštěny do horního věnce. Mimoto byl lžícovitým nebozezem vyvrtán na severním konci prahu kruhový otvor pro čep dveří (Obr. 18). Vstupní otvor vymezovaly na každé straně dvojice zárubní. Na obou vnitřních byla v celé jejich výšce vypracována polodrážka pro dveřní rám (Obr. 18). Dveře, na nichž pracoval tesařský mistr, sestávaly z rámu s drážkou, do niž byly vsunuty fošny, odsekané z polokulatin a povrchově opracované teslicí. Rám byl na pravé straně zapuštěn kulatými čepy do prahu a do horního věnce. Dveře, široké 85 cm a 130 cm vysoké, se otevírají směrem ven (Obr. 17 : 4, 18). V jižní stěně jsme ve výšce 95 cm od úrovně povrchu vytesali dvě malá okénka o rozměrech 30 x 20 cm. Stavba stěn byla ukončena horním věncem z dobových kulatin. Na obou bočních stranách byly kulatiny spojeny dlaby s čepy rohových kůlů, na čelních stranách přeplátováním s kulatinami na bocích (Obr. 16, 21 : 2). Pak již bylo možné odebrat pomocné vzpěry v rozích. Věnec dostatečně zajišťoval pevnost stavby, nadto ještě byla v tomto směru výhodná i příční vazná kulatina na způsob bidla v dýmných jizbách, spojující vých. a záp. stěnu. Postupně byly hlínou vyplněny a upěchovány mezery mezi dřevěnou stěnou a stěnou zahloubení. 

Obr. 16. Dům č. 69. Konstrukce stavby. Detaily: vlevo nahoře věnec - začepování a přeplátování; vlevo dole kůl s drážkami a polokulatiny s čepy; vpravo nahoře detail začepování krokve; vlevo dole konstrukce krovu (spodní plášť). Kresba R. Pleiner - H. Houfová.

Obr. 17. Dům č. 69. 1 -  Práh; 2 - vstup se zárubněmi s polodrážkou; 3 - detail jz. rohu věnce - začepování a přeplátování; 4 - dveře z fošen.

V horním věnci byly provedeny 4 cm hluboké dlaby pro silné čepy 4 párů  krokví. Ty byly předem připraveny z jasanů a dubů, které jsme zkrátili na délku 220 cm. Stavěna byla střecha valbová, takže oba páry středních krokví bočních stran odpovídaly sklonu střechy 40 - 45°, zatímco krokve na rozích měly zešikmení 60° odpovídající sklonu valby (Obr. 21). V obou čelech krovu byl střední, šikmo skloněný sloupek, dolním koncem začepovaný do věnce a nahoře zapuštěný do hambálku, který současně tvořil spodní vymezení větracích otvorů (obr. 16, 21 : 2). Ty byly trojúhelníkové, o ploše 5,5 a 6 dm², umístěné při hřebeni krovu, podobně jako u první stavby č. 5. U krokví byly nahoře ponechány přečnělé konce, překříženy a spojeny dlaby. Tyto pevné spoje byly ještě zajištěny převázáním houžvemi. Dubová kmen o délce 285 cm, který tvořil hřeben střechy, byl položen do překřížení krokví a proti posunu zajištěn převázáním houžvemi. Vznikl tak nůžkový krov. Protože bylo nutné počítat s překrytím šikmo skloněných větracích otvorů, přesahoval hřeben střechy vlastní konstrukci krovu na jižní straně o 70 cm, na severní o něco méně (Obr. 21 : 2). Tím byla ukončena konstrukce spodní části střechy, proponované jako dvouplášťové. Následovalo vyplňování prostoru mezi krokvemi těsně kladenou tyčovinou - větvemi a slabými kmínky především jasanů (Obr. 21 : 2). Tyče byly provazovány houžvemi a stejným způsobem upevňovány ke krokvím. Zpočátku jsme používali ještě smrkové houžve, postupně jsme přešli na splétané a naklepáním zpracované vrbové pruty a na pásy vrbové kůry. Pak byla na tyčovinu v celé ploše spodního pláště střechy nanesena vrstva mazanice. Práce na horním plášti začala položením rámu ze slabších kulatin, spojených v rozích mělkými dlaby a přivázáními na horní věnec. Účelem bylo odsadit konstrukci horního pláště od mazanicového pokryvu, což bylo nutné jak z technických důvodů, tak i pro dosažení výhodné vzduchové izolační vrstvy. Konstrukci horní střechy představovaly na bočních stranách 4 páry lemězů, sesazených na horním konci mělkými dlaby a zajištěných převázáním (Obr. 22, 23). Byly zavěšeny na hřeben krovu. Jejich dolní konce přesahovaly podložní rám, do něhož byly mělce zadlabány a proti posunu zabezpečeny převázáním houžvemi. Konstrukce skloněných štítů sestávala za 3 slabších kulatin. Prostřední byla zadlabána do vodorovné rozpěry, replikující hambálek spodního pláště (Obr. 23). Na severní straně a u severozápadního rohu stavby byla konstrukce horního pláště dotažena na zem, se záměrem vytvořit u domu úložné prostory. Následující přivazování vodorovných, většinou jasanových tyčí v intervalech  zhruba 40 cm jako podkladu pro krytinu. Dále byly od přetažených konců hřebenu zpět k hambálku vedeny v obou čelech tyče, které vytvořily základ pro překrytí a ochranu šikmých větracích otvorů při vrcholu valby. 

Obr. 21. Dům č. 69. 1 - Konstrukce krovu (spodní plášt); 2 - spodní plášť krovu vyplňovaný tyčovinou.

Obr. 22. Dům č. 69. 1 - Práce teslicí na mělkém dlabu lemězu horního pláště střechy; 2 - svázání lěmězů horního pláště houžvemi z vrbových prutů; 3 - pokryv mazanice na tyčovině spodního pláště střechy.

Obr. 23. Dům č. 69. Konstrukce vrchního krovu. Vpravo dole příčný řez střechou. Kresba R. Pleiner - H. Houfová.

Nad vchodem do obydlí jsme zbudovali lehký přístřešek. Jeho konstrukci tvořily v rozmezí 130 cm 2 mělce zapuštěné kůly, předsazené o 90 cm před východní stěnu. Náznak, i když nejednoznačný, pro podobný přístřešek by mohl dokládat kůl, zjištěný při výzkumu objektu před jeho vchodem, avšak ve větším, takřka dvojnásobném odstupu. Tuto vzdálenost jsme nemohli respektovat z provozních důvodů vzhledem k sousednímu domu č. 5. V čelní straně byl přes kůly přístřešku položen slabší jasanový kmen, po obou stranách pak přes něj jasanové tyče, zadlabané jak do něj, tak do kulatiny rámu druhého pláště střechy (Obr. 23). Základem přestřešení byly 3 jasanové tyče, vedené od horní třetiny střechy k čelnímu vodorovnému kmeni přístřešku. Byla zvolena taková dřeva, která vytvářela mírné zaklenutí. V této části jsme místo vodorovných tyčí kladli jako základ pro krytinu trojice silnějších prutů, které jsme mohli podle potřeby nad prostřední tyčí vyklenout (Obr. 24 : 2).

Obr. 24. Dům č. 69. 1 - Konstrukce horního pláště střechy; 2 - konstrukce stříšky na vchodem.

Vzhledem k větší frekvenci nálezů žita v období 9. stol. n. l. na březenckém nalezišti ve srovnání s dobou časně slovanskou, jsme se rozhodli pro zhotovení doškové krytiny ze žitné slámy. V současné době se však žito v okolí Loun nepěstuje, a tak jsme ho mohli posekat na ploše 6 arů v Domoušicích, vzdálených 22 km od Března a odtud ho na místo dopravit. Tam bylo cepy a klacky vymláceno a zpracováno na došky. Při tom se ukázalo, že na krytinu nebude toto množství postačovat; zaseli jsme proto část zrna, získaného výmlatem na pruh 8 a na pozemek místního Stát. statku v těsné blízkosti experimentálních staveb. V dalším roce jsme pak mohli došky na potřebné množství doplnit. Pokrývání valbové střechy činilo J. Křivanovi, která pracoval už na krytině první stavby, určité potíže, a to zejména pokud šlo o rozvržení došků, které je u čtyřspádové střechy složitější než u dvouspádové. Museli jsem ještě dodatečně provést opravy a celkovou úpravu krytiny (Obr. 25). Na krytinu byly spotřebovány nejen došky z dovezené slámy, ale z větší části i došky z nové sklizně žity, vypěstovaného na místě. Stavbu jsme ukončili utěsňováním spár vhodnými třískami, větvemi a odstěpky dřev a jejich vymazáním jak z vnitřní, tak z vnější strany (Obr. 26). Nebylo správné, že jsme tuto práci prováděli až po pokrytí střechy, neboť z vnějšku vadila přesahující krytina a přístup k horním partiím stěn byl velmi obtížný.

Obr. 25. Dům č. 69. 1 - Pokrytí střechy došky ze žitné slámy; 2 - pohled na vých. stranu se vstupem.

Obr. 26. Dům č. 69. 1 - Vnitřek obydlí - severozáp. roh, dosud nevymazané spáry; 2 - jv. roh s vymaznými spárami, pohled zevně.

        4.3.4 Práce uvnitř obydlí

V sz. rohu obydlí byly při výzkumu zjištěny pozůstatky pece z kamenů. Její základ byl čtvercová o rozměrech 90 x 90 cm, se zaoblenými rohy zvláště na severní stravě, čímž se blížil podkovovité formě. Pec byla situována poněkud šikmo v myšlené diagonále probíhající od sz. k jv. rohu obydlí. Protože zůstala jen spodní část, prováděli jsme rekonstrukci podle dobře zachované pece časně slovanského domu č. 11 z Března, rozměry jsme však přizpůsobili zjištěnému základu naší pece. Pec z domu č. 11 byla kopulovitě zaklenutá z kamenů na sucho kladených, otvor, jimž se zakládal oheň byl vymezen v pravoúhlé formě většími kameny, zvláštní otvor pro odchod kouře neměla. Nebyl pro provoz ani nutný, neboť cirkulace vzduchu působila tak, že spaliny odcházely při stropu pece horní částí topného otvoru ven.

První řadu kamenů jsme mělce zapustili do podlahy domu, jak to odpovídalo nálezu, neboť jsme kolem vypáleného topeniště zjistili b objektu č. 69 mělčí prohloubení. Kameny jsme kladli na sebe v mírném sklonu ke středu pece. Ve výšce 40 cm se pec zřítila. Při dalším pokusu jsme se proto rozhodli použít jednoduché pomocné konstrukce. Z vnitřní strany pláště pece jsme vsadili trojice silnějších prutů, které jsem ohnuli podle proponovaného zaklenutí, ve středu pece překřížili a svázali. Snažili jsem se , aby se kameny opírali o pruty jen v krajním případě, neboť jsem si byli vědomi, že po zatopení shoří. Jinak byl zachován stejný postup, kameny kladeny na sucho v řadách se sklonem dovnitř pece, čímž jsme pec zaklenuli. Z vnějšku byly vymazány spáry, což přispěli k zpevnění stavby. Kámen, uzavírající klenbu byl ponechán volný, aby jej bylo možno po případě odejmout při pokusech s vytápěním. V podstatě však jde o typ uzavřené pece, v jižní straně na spodu je s topným otvorem o rozměrech 30 x 30 cm, vymezeným 3 velkými kameny. Výška pece je 65 cm.

Druhou základní součást ve vybavení interiéru tvořilo lože. Bylo nutné řešit dvě otázky, a to jeho umístění a vzhled. Vyjdeme-li z prostorových možností objektu, nemohlo být lože situováno ani podle severní ani podél západní stěny. U vých. stěny jsem zjistili pravidelnější seskupení malých jamek po kolících, vymezujících pás 70 cm široký a 160 cm dlouhý, což by mohlo odpovídat rozměrům lavice na spaní, jejíž ložná plocha by eventuálně byla o něco větší, neboť mohla kolíky přesahovat. Z konstrukčního hlediska je však stěží myslitelné, aby řádka slabých kolíků udržela tíhu přes ně položených dřev, k níž by přibyla i hmotnost lidí, kteří by tam seděli nebo spali. Je možné uvažovat o tom, že kolíky pouze vymezovaly místo na spaní; v tom případě by vnitřní prostor byl dosti úzký. Nelze vyloučit, že na takovém loži mohli spát oba rodiče a děti pak jen volně na zemi, domnívám se však, že ke spaní bylo využito také, nebo především, místo podél jižní stěny, při čemž konstrukce lože nemusela zanechat žádné stopy. Z toho jsme vycházeli a koncipovali lože u jižní stěny v souladu s celkovým provedením stavby jako lavici s ložnou plochou ve výšce 33 cm od podlahy, širokou 100 cm, vytvořenou z 8 polokulatin, jejichž plocha byla do hladka opracována teslicí. Lavice nebyla přenosná, tvořila součást obydlí, což odpovídá poznatkům z lidové architektury. Byla zapuštěna do dlabů, které jsme vysekali v západní a východní stěně, uprostřed pak podepřena kůly. Byl to v jistém smyslu náhradní postup, neboť lavice by měla být zabudována do stěn již při jejich stavbě. Na východní straně jsme navázali podobnou lavicí, při čemž jsme respektovali archeologické zjištění jen v rozměrech, nikoliv po konstrukční stránce. Rohovým seskupením lavic jsem tak zabrali jižní část východní stěny, což pravděpodobně odpovídá tehdejší skutečnosti, zatímco forma lože je diskutabilní. K západnímu konci lože jsme připojili úzkou lavičku o rozměrech 25 x 73 cm, rovněž zapuštěnou do stěny. Dosahovala ke kruhovité prohlubní poblíž pece, kterou lze na základě archeologické situace, zjištěné opakovaně na časně slovanském sídlišti v Roztokách u Prahy [2], vysvětlovat jako stopu po zapuštěné nádobě. Jediným přenosným kusem nábytku bylo malé sedátko z polokulatiny, dlouhé 30 cm, široké 25 cm a vysoké 22 cm. Zbývá zmínit se o přístupovém schůdku uvnitř obydlí. V archeologickém nálezu byly v zahloubeném prostoru při stěně v sev. části zjištěny v odstupu 80 cm 2 trojice malých kůlů, směřující kolmo na předpokládaný vstup. Pokládám je za stopy po schůdku, který jsme rekonstruovali jako polokulatinu dlouhou 90 cm a širokou 24 cm, zapuštěnou do zmíněných trojic kolíků. Schůdek mohl být využíván také jako lavička (obr. 18).

5. Výsledky stavebního pokusu

Na čtyři základní otázky, které jsme pokusem sledovali, jsme získali odpovědi; nemají však stejnou hodnotu. Celkem spolehlivé jsou ty, které se týkají technické obtížnosti stavby a spotřeby materiálu. Odpovědi na počet pracovních sil a zejména čas nutný k výstavbě, poskytují jen rámcovou představu o tehdejší realitě. 

    5.1 Technická obtížnost stavby

Pokud jde o stavbu domu č. 5 byla její technická náročnost malá, což dokládá fakt, že byla s výjimkou práce na krytině vybudována jen neodbornými silami s celkem dobrým výsledkem.

Stavba domu č. 69 byla po řemeslné stránce obtížnější a účast a rada tesaře, alespoň v určitých etapách - nepracoval totiž na stavbě průběžně - byla potřebná. Stavbu však nelze považovat za obtížnou, neboť  už po krátké instruktáži zvládla většina pracovníků potřebné postupy, které se v podstatě omezovaly na základní a jednoduché tesařské úkony. Jen výjimečně, když se vyžadovala velmi přesná práce, provedl úkon tesař sám. Šlo tedy o dům po konstrukční stránce jednoduchá, který by dokázal postavit každý člověk, obeznámený s prací se dřevem; tuto znalost předpokládáme u všech dospělých mužů staroslovanké polulace. 

    5.2 Počet pracovních sil 

Při posuzování počtu pracovních sil je třeba vycházet z nutného minima pro práci na základních, konstrukčních částech stavby. U obou objektů je toto minimum shodné a představují jej 2 pracovní síly. Není to však počet optimální, neboť 2 pracovníci by měli určité obtíže např.. při vázání vodorovné tyčoviny na krov u domu č. 5, dále při veškeré manipulaci s materiálem u obou staveb, nicméně by byli schopni daný úkol splnit. V přípravné fázi - kácení stromů a doprava na místo stavby by rovněž v krajním případě postačovali 2 lidé. Bez potíží by zvládla doplňkové práce - např. výplet, přípravu mazanice, omazávání stěn a vymazávání spár 1 pracovní síla. Problematičtější je práce 1 člověka při svazování prvků houžvemi. Byla možná, ale týž úkon mohl být snáze a rychleji provede 2 osobami.

Po zkušenostech z práce na obou stavbách se jevil jako optimální počet 3 lidí pro vlastní konstrukci. Na přípravných pracích se mohlo s výhodou uplatnit více lidí (sousedská výpomoc), doplňkové práce byly věcí 1 - 2 osob. 

Neznáme tehdejší organizaci stavebních prací, avšak většina základních úkonů musela být prováděna v tomtéž sledu, jak jsme pracovali my. Některé doplňkové práce mohly probíhat současně, zatímco my jsme je prováděli většinou postupně. Tím však by nemohlo dojít k zásadnímu zkreslení časových údajů, vyjádřených v celkové sumě odpracovaných hodin.

   5.3 Časové údaje

Při vyhodnocení časových údajů je nutné vzít v úvahu skutečnost, že na akci střídavě pracovali především neodborné síly - studenti, učni a důchodci, původně zcela odlišných profesí. Nicméně se účastnily též 3 osoby, které měly potřebnou odbornost: bývalý lesní dělník (příprava dřeva na první stavbu), tesařský mistr (pracoval s přestávkami na druhé stavbě) a důchodce - taškář samouk (pracoval na pokrytí obou staveb). Tím došlo k určité nerovnoměrnosti v časech, nutných k vykonání práce, což se neprojevovalo nápadně při jednorázovém výkonu, ale spíše v průběhu celého pracovního den. Při celkovém součtu pracovních hodin je proto nutno počítat s určitým zkreslením, které zhrnuje vyšší výkon těchto pří pracovníků. Odhad spotřeby času při výstavbě v časné době dějinné znesnadňuje otázka, zda všechny práce, které jsme provedli, byly pro postavení domů nezbytné. Týká se to např. odkorňování, to však v celkovém součtu časů představuje jen hodinové položky, což je v podstatě zanedbatelné. v případě druhého domu jsme si uvědomovali, že určité práce mohly být zjednodušeny a některé vůbec neprovedeny. Upozorňuji na ně dále při vyhodnocení stavby č. 69. Pro oba domy je to pak problém způsobu pokrývání, který byl asi jednodušší, nevíme však, zda mohl být rychlejší. Na krytinu přístřešku, který jsme postavili nad pokusnou hrnčířskou pecí poblíž domu č. 5 (s vlastním stavebním pokusem nesouvisí, a proto ji neuvádím) jsme použili jen pevně svázané snopky rákosu; jejich provazování a upevňování pak však bylo obtížnější. Pokrytí mohlo výt také např. provedeno jen položením a zasunováním rákosu nebo slámy podobně jako na rekonstrukci domu z doby železné v Lejre (Coles 1979, fig. 50, lower). Bylo by však zapotřebí ještě zajištění, které by krytinu přidržovalo, napři. další lemězy, takže by se celý postup asi neurychlil. 

První stavba - dům č. 5 - zabrala 860 hodin čistého času. Započítáno je i porážení stromů na lemězy (hřebenové vaznice a nosníky byly z dovezeného dřeva) a celková příprava dřeva. Při počtu 3 osob, který se jevil jako optimální, by to znamenalo 286 hod., v našich podmínkách tedy asi 6 - 7 pracovních týdnů. Tento údaj nelze přenést mechanicky do 6. stol., kdy zájem o postavení domu v čase co nejkratším byl prvořadý, pracovní doba nebyla limitována dny volna a stanovenými normami (42 1/2 hod. týdně). Domnívám se, že předpoklad 60 -70 pracovních hodin týdně pro tehdejší dobu není nadsazen a to i když vezmeme v úvahu čas, který zabraly nutné denní povinnosti. Dále musíme počítat s tím, že nás slovanští stavebníci jistě výrazně předčili v práci s dřevem; některé úkony však mohly být časově rovnocenné - např. pokrytí střechy a omazávání stěn. Výkop základu moderními nástroji jsme dokonce mohli provést o něco rychleji. Po zvážení všech těchto okolností je možné odhadnout čistý čas potřebný v 6 stol. n. l. k výstavbě domu č. 5 při 3 pracovních silách asi na dobu 3, maximálně 4 týdnů.

Stavba domu č. 69 zabrala 1547 pracovních hodin čistého času. Započítáno je i kácení stromu na krokve a tyče střechy, doprava tohoto materiálu, vyhledání a přinesení kamenů na pec. (Na stěny byly použity dovezené kmeny). Při počtu 3 pracovních sil by to znamenalo 516 hodin, v současné době tedy téměř 3 měsíce. Vyjdeme-li opět z předpokladu 60 – 70 pracovních hodin týdně, dospěli bychom k době poněkud přesahující 7 týdnů. Můžeme však uvažovat ještě o další časové redukci, neboť stejně jako u první stavby přepokládáme větší pracovní intenzitu a zručnosti při práci s dřevem ve slovanském období. Nedostatek zkušeností v našem případě nedokázal zcela kompenzovat jeden pracovník, tesařský mistr, který se na experimentální stavbě podílel. Domnívám se, že slovanští stavebníci byli ve srovnání s námi podstatně rychlejší, a to právě vzhledem k tomu, že u stavby č. 69 tvořily základ tesařské úkony. Odhad doby, nutné k výstavbě tohoto objektu v 9. stol. by se pohyboval asi kolem 6 týdnů za předpokladu 3 pracovních sil. To platí pro stavbu v provedení, v jakém jsme ji stavěli. Protože však patrně žádné staroslovanské obydlí nemělo dvouplášťovou střechu a dále proto, že byla jistě snaha provést i konstrukci stěn co nejjednodušším způsobem – spíše z kulatin, jejichž konce mohly být jen šikmo seseknuty a přecházeli v čep, znamenalo by to další dosti podstatnou časovou redukci. Přiblížili bychom se pak pro podobný typ domu asi odhadované době výstavby prvního časně slovanského obydlí. Úvahy o době výstavby mají jen spekulativní charakter a týkají se pouze možností v naznačené době příbytek postavit. Jaká byla skutečnost, nevíme. Pomíjíme např. okolnosti, které mohly stavbu naopak zdržovat. Jde o různá omezení a zákazy z oblasti ideologické, které jsou známy z etnografického materiálu. týkají se výběru stavebního místa, výběru materiálu, doby započetí stavby atd. Řada rituálních úkonů je dále spojena s vlastní výstavbou – např. vymezení půdorysu, počátek práce atd. (Bajburin, 1983).

    5.4 Spotřeba materiálu

Na dům č. 5 bylo zapotřebí 2,5 m³ dřeva (jasan, dub, buk), a to na konstrukci krovu, která byla základem stavby, dále na vnitřní zařízení a dvířka. použity byly zhruba 2 m³ dřeva, zbytek představuje opad a materiál na opravu krovů v průběhu stavby při výměně některých lemězů.

Na výplet stěn bylo zapotřebí zhruba 1200 prutů průměrně o síle 1,5 cm a délce 1,50 – 1,80 m, hlíny na omazání stěn jsme měli mezi 3 – 4 m³. Na krytinu nám stěží postačila rákos, pokosený na ploše zhruba 10 arů.

Na dům č. 69 jsme spotřebovali téměř 6m³ dřeva (buk, jasan, dub). Z toho zhruba 1 m³ připadá na odpad a opravy v průběhu stavby; čistá spotřeba dřeva se pohybuje mezi 4,5 – 5 m³ . Do tohoto množství je započítán všechen materiál na stěny, oba krovy, přístřešky a na vnitřní zařízení.

Na Krytinu se spotřebovala žitná sláma, získaná z plochy zhruba 10 arů, což odpovídá první experimentální stavbě, která měla sice střechu podstatně věší, avšak dvouspádovou, zatímco u domu č. 69 s valbovými zastřešením bylo nutno pokrýt i oba skloněné štíty čelních stran.

Množství hlíny na vymazání spár vně i uvnitř stavby nebylo měřeno, neboť tato práce probíhala značně nesoustavně s přerušováním. Zpětný odhad spotřebované hlíny, spolu s hlínou k omazání vějšku pece a jejího dna činí asi 1m³. Na písku bylo zapotřebí 230 kamenů střední velikosti.

6. Pokusy s topením ve slovanských domech

Na výstavbu slovanských příbytků jsem navázali dalším pokusem, zaměřeným na jejich vytápění. Experiment proběhl třikrát, vždy v zimním období, v lednu a počátkem února. V r. 1982 (17 dnů) a v r. 1983 (10 dnů) jsme se soustředili na dům č. 5, v r. 1984 (7 dnů) bylo topeno v obou příbytcích 5 a 69 současně. Cílem pokusu bylo zjistit, jaké teploty mohlo být dosaženo v zimních podmínkách a jaké byla spotřeba paliva. Chtěli jsme poznat především také poměru v cirkulaci a odchodu kuře v těchto domech bez komínů. Akce se zúčastnili pracovní Archeologického ústavu, studenti a další spolupracovníci z řad zainteresované veřejnosti. Střídali se většinou ve tříčlenných skupinách, v příbytcích i spali, neboť byla snaha topit nepřetržitě nebo alespoň udržovat oheň. Do obydlí i ven byly instalovány termografy a staniční teploměry. Spotřebu paliva jsme odměřovali na koše. Objem jednoho koše byl propočten na 0,0276 m³. Zatímco spotřeba byla zachycena dosti přesně , ukázaly se určité nedostatky při měření teplot. Termografické záznamy byly často nekvalitní, těžko čitelné, nebo pro určitý časový úsek chyběly. Přestože se teplota na staničních teploměrech kontrolovala dosti často, zvláště během dne, nebyla většinou zachycena její minima, předpokládaná kolem 5. a 6. hod. ranní, která jsou pro naše pozorování důležitá. Přesto jsme získali určitou představu o teplotních poměrech a izolačních vlastnostech obou příbytků, což dokumentují připojené tabulky a grafy. Pro vyhodnocení teplotních průměrů jsem využila konzultaci s Dr. J. Kalvovou, CSc. z katedry geofyziky a meteorologie matematicko-fyzikální fakulty UK Praha. Byl veden deník pokusu, kde kromě měření teplot byly záznamy o cirkulaci kouře, dále o druhu počasí, směru větru a dalších okolnostech, které mohly ovlivnit topení, např. o druhu a kvalitě použitého dřeva.

Tabulka 1 a graf (Obr. 27) z r. 1982 – dům č. 5, dávají informaci o průběhu venkovní teploty a teploty uvnitř příbytku, měřené na dvou místech – poblíž ohniště při zemi (A) a ve východní části obydlí ve výšce 1 m (B).

Tab. 1 Březno. Teplotní poměry při pokusech v domě č. 5 (1982)

Teploty udávány v °C;  t: teplota venku, A: teplota uvnitř v místě A, B: teplota uvnitř v místě B,  v: vlhkost v %,      netop: netopeno,  spotř. : spotřeba v m³

Obr. 27. Dům č. 5. Graf průběhu teplot při pokusu s vytápěním v r. 1982. 1 -  Teplota venku; 2 - teplota uvnitř v místě B; 3 - teplota uvnitř v místě A.

V prvních 2 - 3 dnech ovlivňovala topení skutečnost, že objekt před pokusem nikdy nebyl vytápěn a dále okolnost, že právě v tomto počátečním období bal venkovní teplota poměrně nízká s maximem –2°C v poledních hodinách. Uvnitř domu byly vyšší teploty konstatovány jen v blízkosti ohniště, zatímco v ostatním prostoru se dosahovalo nejvýše 5°C. Koncem 3. dne, kdy došlo k pozvolnému vzestupu teploty venku, dosáhli jsem už i určitého proteplení příbytku. Rozdíl mezi venkovní a vnitřní teplotou byl v dalších 2 dnech zhruba 8°, v 6. a 7. dnu, kdy venkovní teplota opět stoupla (denní maxima 4 až 7,5°C) se projevila ještě větší diference, v extrémech až 17 – 20°C. Z dalšího průběhu, který ukazuje již poměrně normalizovanou situaci, je patrné, jak vnitřek obydlí téměř bezprostředně kopíroval venkovní teplotu. Obrátíme-li pozornost na teploty minimální, pohyboval se rozdíl mezi venkovním prostředím a domem mezi 4 – 8°C (Obr. 28). Pozorování svědčí o nevelkých izolačních vlastnostech příbytku, který při teplotách pod bodem mrazu poskytoval ochranu asi 6°- 7°C. Při intenzivnějším topení byla nejčastěji dosažena teplota mezi 7 až 14°C, a to i v poměrně chladném období, což by vzhledem k tehdejšímu způsobu života bylo asi dostatečné. Celková spotřeba paliva za 16 ½ dne činila 1,35 m³.   

Obr. 28. Dům č. 5. Graf diferencí vnitřní a venkovní teploty při pokusu s vytápěním v r. 1982. 1 - Rozdíl mezi venkovní a vnitřní teplotou v místě B; 2 - rozdíl mezi venkovní a vnitřní teplotou v místě A.

Rok 1983 v podstatě potvrdil zjištění z předchozí sezóny, což dokumentuje příslušný graf (Obr. 29) a tabulka 2. (Pro den 13.2., kdy došlo ke střídání pokusné směny, chybí údaje). Vnitřní teplota byla měřena pouze na jednom místě, a to ve vých. Části obydlí, ve výšce 120 cm, což zhruba odpovídá místu B z r. 1982. Topilo se poněkud úsporněji, takže denní průměr spotřeby paliva vychází na 0,0725 m³.

Tab. 2 Březno. Teplotní poměry při pokusech v domě č. 5 (1983)

Teploty udávány ve °C;  t: teplota venku,  T: teplota uvnitř,  netop: netopeno,  spotř: spotřeba v m³

Obr. 29. Dům č. 5. Graf průběhu teplot při pokusu s vytápěním v r. 1983. 1 - Teplota venku; 2 - teplota uvnitř.

Pokus v r. 1984 proběhl ve druhé únorové dekádě. Nešlo o období chladné, venkovní teplota jen v závěru klesla pod bod mrazu, jinak se v poledních hodinách pohybovala kolem 3°C. Experiment byl zaměřen především na dům č. 69, v němž se soustavně topilo poprvé. Současně byl sice vytápěn i dům č. 5, nikoliv však v celém časovém rozsahu pokusu. Provoz v něm byl udržován pouze první 2 dny, pak byl na 3 dny přerušen a topili se vněm až předposlední den (Obr. 30). Tím je představa o teplotě v domě č. 5 zkreslena, neboť není zachyceno období, kdy vy se teplotní poměry v příbytku již normalizovaly. Nelze proto porovnávat vytápění obou domů v r. 1984, při srovnání používám údajů pro dům č. 5 ze sezóny 1982. Příčinou omezení byl nedostatek suchého paliva, které bylo zapotřebí především pro dům č. 69. Do obydlí 69 byly umístěny dva staniční teploměry, a to blíže pece na západní stěně ve výši 140 cm  (1) a v jihovýchodním rohu stavení ve výši 170 cm (2), termohydrograf pak při středu východní stěny ve výši 40 cm. 

Obr. 30. Dům č. 69, dům č. 5. Graf průběhu teplot při pokusu s vytápění v r. 1984. 1 - Teplota venku; 2 - teplota v domě č. 5; 3 - teplota v domě č, 69 v místě 2; 4 - teplota v domě č. 69 v místě 1.

Tab. 3 Březno. Teplotní poměry při pokusech v domě č. 69 (1984)

Teploty udávány ve °C;  t: teplota venku,  1: teplota uvnitř v místě 1,  2: teplota uvnitř v místě 2,   netop: netopeno,  spotř.: spotřeba v m³

Připojená tabulka 3 a graf (Obr. 30) ukazují průběh experimentu. V prvních 2-3 dnech je patrna snaha účastníků pokusu obydlí rychle vytopit, na což ukazují velké výkyvy v maximech a minimech teplot uvnitř. V dalších dnech lze pozorovat již určité proteplení příbytku a z porovnání minimální venkovní a vnitřní teploty vyplývá rozdíl zhruba 7-8°C. Dosažená maximální teplota v obydlí se v těchto dnech pohybovala mezi 15 až 21°C. Při srovnání obou domů jsou patrné lepší izolační vlastnosti příbytku č. 69, což odpovídá jeho konstrukci a dvouplášťové střeše; i když tento dům opět kopíruje venkovní teplotu, děje se tak s určitým zpožděním. Dům č. 69 byl snáze a rychleji vytopitelný než obydlí č. 5, to však zřejmě podmiňovaly i jeho podstatně menší rozměry. Nadto se zdá, že se v něm topilo i poněkud intenzivněji, přihlédneme-li ke spotřebě paliva, ve srovnání s předchozími dvěma etapami, kdy byl vytápěn dům č. 5. Spotřeba paliva v domě č. 69 za 6 dnů, kdy se topilo, činila 0,593 m³, což znamená denní průměr 0,098 m³.

Při vytápění byly potíže s cirkulací kouře. V domě č. 5 mohl dým odcházet jak oběma větracími otvory při vrcholech štítů, tak střechou (Obr. 31 : 1). Při souvislém sněhovém pokryvu po krátké době topení protál pás pod hřebenem, kudy pak dám mohl vycházet (Obr. 31 : 2). V domě č. 69 unikal kouř pouze větracími otvory, takže zadýmení bylo větší. Po zatopení, které vyvinulo nejvíce kouře, začal v domech dým stoupat, a to obvykle do výše 1 – 1,20 m nad úroveň podlahy a tam se udržoval jako souvislé pásmo a jen z části odcházel (Obr. 32). Za příznivých okolností (jasné počasí, suché a kvalitní dřevo) stoupal výše, rychleji se rozptyloval a odcházel buď jedním nebo druhým otvorem, případně oběma současně. V domě č. 69 se jako nepříznivý faktor projevilo umístění dvou osvětlovacích okének v jižní stěně, kterými vnikal do obydlí studený vzduch, udržoval, případně i srážel hladinu kouře. Okénka nebylo možno zcela utěsnit, neboť pak se v obydlí velmi špatně dýchalo.

Obr. 31. Dům č. 5. 1 - Odchod kouře hřebenem a horní částí střechy; 2 - odchod kouře při sněhovém pokryvu protáhlým pásem horní části střechy a hřebenem.

 

Obr. 32. Dům č. 5. Vnitřek obydlí. Pohled k východnímu větracímu otvoru s dobře patrnou hladinou kouře.

Zatímco podmínky pro dosažení vyšších teplot byly v domě č. 69 příznivější, byly v něm horší cirkulace a odchod kouře ve srovnání s domem č. 5. V podstatě bylo nutné v obou příbytcích přenést provoz do jejich spodních partií pod kouřovou clonu, jinými slovy, bylo nutno pracovat vsedě, vkleče, v podřepu. Odpovídá to tomu, co víme z etnografie, kdy za podobných podmínek je příbytek vybaven jen nízkým nábytkem, sedátky, lavicemi a lidé se pohybují v obydlí sehnuti se skloněnou hlavou. Nepodařilo se nám postihnout způsob regulace odchodu kouře, i když určité náznaky se v průběhu experimentů projevily při uzavření jednoho nebo druhého otvoru za určitého druhu počasí a směru větru. Tyto problémy hodláme dále sledovat, a to na modelové polozemnici, postavené v parametrech slovanského příbytku, avšak ze současných moderních materiálů s vyjímatelnými dílci. V tomto objektu si chceme objasnit určité zákonitosti při topení podle umístění topeniště, vstupního prostoru a větracích otvorů, dále pak vzhledem k různé orientaci na světové strany. Budeme moci přemísťovat nejen topeniště, ale vyjímáním dílců vystřídat i různé stěn jako možné vchody do obydlí. Tato pozorování budou důležitá pro poznání optimálního režimu cirkulace dýmu a jeho odchodu a je možné, že mám v interpretaci archeologických nálezů pomohou tam, kde stopy po vstupním prostoru nejsou zachovány.

Pro celkovou představu je vhodné přihlédnout ke klimatologické charakteristice oblasti, v níž se březenská lokalita nalézá. Lze však vyjít pouze z údajů o situaci současné, takže je nutno počítat s určitými odchylkami od sledovaného období 6. - 9. stol. n. l. Omezím se jen na charakteristiku teplotních poměrů, která je z hlediska našeho pokusu nejdůležitější. Údaje jsou převzaty z díla Podnebí Československé socialistické republiky – Tabulky, Praha 1961, t. 1, 6, 7, 9, 10, 13 – 16 a týkají se období 1926 – 1950, jen přehled o průměrné teplotě vzduchu je zpracován v širším rozsahu za období 1901 – 1950. Na připojené tabulce 4 jsou uvedeny údaje klimatické stanice Žatec jako nejbližší březenskému nalezišti.

Tab. 4 Žatec: Charakteristika teplotních poměrů

Teploty udávány ve °C;  t: průměrná teplota vzduchu,  t max: průměr měsíčních maxim teploty,  t min: průměr měsíčních minim teploty,  td max: průměr denních maxim teploty,  td min: průměr denních minim teploty,  T: průměrný počet tropických dnů,  L: průměrný počet letních dnů,  M: průměrný počet marazových dnů, Ld: průměrný počet lednových dnů

Sečteme-li spotřebu paliva pro dům č. 5 v prvních dvou pokusných etapách, dospějeme k dennímu průměru 0,08 m³. Pro dům č. 69 činilo průměrné denní spotřebované množství 0,10 m³. Kdyby se topilo soustavně, d čímž však ve slovanském období nepočítáme, pohybovala by se spotřeba v chladném období 5 – 6 měsíců mezi 12 –18 m³. Uvádím tato čísla pouze pro rámcovou představu, neboť jaké byla skutečná praxe topení, zda se omezovala jen na tepelnou přípravu potravy, nebo zda podle okolností bylo topení prodlužováno, nevíme. Z etnografie se totiž dovídáme, že vesnické domy ještě v minulém století a někde i později nebyly v zimě v podstatě vytápěny. Topilo se vlastně jen v souvislosti s přípravou pokrmů. Ještě z doby zcela nedávné si můžeme připomenout, že v moci se netopilo, nikdy v místnosti, kde se spalo. Při odhadu minimální spotřeby můžeme tedy v každém případě vycházet z množství paliva, nutného k vaření a pečení. Z části by toto množství bylo zahrnuto ve spotřebě k vytápění, nikoliv však úplně. Tepelná příprava potravy, ačkoliv časově limitována, vyžaduje v určité fázi topení intenzivnější. Údaje nám poskytl pokus obýváním slovanského příbytku. V jeho průběhu činilo průměrné množství dřeva spotřebovaného za den při přípravě jídel 0,05 m³, což by celoročně znamenalo asi 18 m³.

Úvahy o spotřebě dřeva jsou důležité, a to nejen pokud jde o palivo pro domácnost, ale i k různým výrobním účelům – např. výpal keramiky, dále pokud jde o dřevo na stavbu domů, k výrobě nástrojů a nářadí. Celkově bychom pro jeden dům dospěli k poměrně velkým číslům Vystupuje pak otázka, týkající se pravěkého období vůbec, jak velké společenství mohlo současně sídlit na jednom místě, aniž by byly výrazněji narušeny ekologické podmínky.

7. Pokus s obýváním slovanského domu

Třináctidenní pokusná akce – obávání, která proběhla v objektu č. 69 z 9. stol n. l. koncem jara 1984 byla zaměřena především na provozní vlastnosti staroslovanského domu. Na malé rodině, v našem případě šlo o rodinu J. Červinky – rodiče a 3 děti (věk: 3, 8, 13 let) [3], mělo být vyzkoušeno, zda prostor obydlí je dostačující jak pro odpočinek, tak pro nutné pracovní úkony takové skupiny. S tím souviselo rozpoznání vhodných míst pro různé činnosti, které se za nepříznivého počasí musely vykonávat v domě, dále pak míst pro uložení potřebného nářadí. Předpokladem pokusu bylo co nejpřesnější napodobení aktivity, která v domě probíhala; její základ tvořila příprava potravy. Chtěli jsme ověřit nejen manipulační prostor, nutný při této činnosti, ale i prostory na skladování určitých druhů potravin, které museli být po ruce, dále pak obsahové kategorie nádob a jejich počet, nutný pro stravování takové skupiny. to muselo samozřejmě odpovídat nejpravděpodobnější druhé skladbě potravy a její spotřebě. Předpokládali jsme, že podstatný podíl zabírala strava cereální [4]. Využili jsme experimentu také k tomu, abychom se opětovně zabývali problémem topení – jak v pece, tak v předpecním ohništi, tentokrát především v souvislosti d vařením a pečením. Kromě základního zaměření pokusné akce zcela samovolně vyplynulo i sledování dalších otázek: doby přípravy jídel a času na drobné údržbářské činnosti a opravy, tím alespoň rámcově poznání denního režimu rodiny. Dále jsme pozorovali frekvenci poškození a zničení nářadí, množství odpadků v průběhu pokusu. Na tomto místě se však budeme zabývat experimentem s obýváním pouze v jeho základním zaměření, tedy v souvislosti s prostorovým využitím příbytku. Pokusná akce jako celek se všemi pozorováními a poznatky si ještě vyžádá samostatné zpracování.

    7.1 Prostorové využití příbytku a jeho mobilní inventář

V pokusném obydlí o ploše 9,5 m² zabíralo lože celou jižní stěnu a část prostoru podél východní stěny, (Obr. 33), takže pro pracovní využití zbývaly především střední a severní část obydlí s tím, že lavice na spaní mohly být zčásti užity i při práci během dne, zvláště jejich okrajové partie. Celkem tak pro umístění nářadí a činnost osob zbýval prostor zhruba 7 – 8 m², z něhož však musíme odčíst 1 m², který zabírala pec v severozáp. rohu.

Obr. 33. Dům č. 69. Vnitřek obydlí - pohled na jižní polovinu. (Vysvětlivky u obr. 36). Kresba R. Pleiner.

Do příbytku a jeho provozního prostoru při vstupní části venku jsme umístili na základě archeologického nálezu, úvahy a analogií k nejjednodušším vesnickým domům, jejichž vybavení jsem si mohla prohlédnout ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm tento inventář, který byl zčásti v průběhu pokusu doplněn: 2 dřevěná vědra na vodu o obsahu 16 l, rotační mlýn na obilí s dřevěnou podložkou, keramické nádobí – 1 zásobnici o obsahu 20 l, 1 větší nádobu zhruba 7 l, 2 nádoby o obsahu 3 l, 1 nádobu 2 l, 4 nádoby o obsahu 1 l, pečící talířek, 1 misku o obsahu 1 l a 1 pražnici o rozměrech 58 x 47 cm. Z dřevěného nádobí to byly: 2 mísy (obsah 1,5 a 0,75 l), 1 vahan, 5 lžic, 2 naběračky, 2 vařečky a 1 kvedlačka [5]. K dalšímu vybavení patřily malá ostrev, sloužící jako věšák v příbytku a ostrev venku u severových. rohu obydlí k zavěšení a vysoušení použitých nádob (Obr. 34); obě byly zhotoveny dodatečně. Jsou obdobou ostatních uváděných V. Menclem (1980, 49, III). V průběhu pokusu byl rovněž vyroben lžičník, prkénko na přípravu potravy, prkénku k uzavření topného otvoru pece, dřevěná vidlice k odtahování nádob z ohně a 2 menší košíky. K dřevěnému inventáři patřila i malé lopata a dřevěná palice; stěrka na mouku, dřevěný pohrabáč a košťátko na vymetání pece byly zhotoveny dodatečně. Z železného nářadí to byly: 3 nože, 1 srp, 1 sekera, 1 teslice, 1 dláto, 1 lžícový nebozez a 6 ocílek. K dalším používaným předmětům náležely? pazourky na křesání, plátěné pytlíky, kostěná jehla a rákosové rohože, které pokrývaly lavice na spaní.

Obr. 34. Dům č. 69. Ostrev při sv . rohu obydlí.

Příprava jídla se soustřeďovala na prostor před pecí, tedy do střední třetiny západní půle domu. U západní stěny na zemi byly nádoby na vaření a nádoba s vodou. Na stěně byl připevněn ve výšce 65 cm do podlahy jednoduchý plochý lžičník a do něj zasunuty lžíce, vařečky a kvedlačka. Na polenici v těchto místech byly zavěšeny plátěné pytlíky s moukou, luštěninami, sušeným ovocem, solí a kořením – bylinkami, dále pak pytlík s křesacími potřebami. Na polenici byly uloženy mimo dřeva na topení také obě dřevěné mísy a vahan. Dále u záp. stěny již v prostoru za pecí stály další hrnce k příležitostnému uchovávání potravin např. mléka a nádoby, které bychom označili jako manipulační, např. k namáčení luštěnin (Obr. 35, 36). Je nutné upozornit, že místo na zemi za pecí zůstávalo chladné, i když se v peci topilo. Domnívala jsem se, že v průběhu pokusu nastane potřeba doplnit vybavení příbytku policemi. Ukázalo se však, že police by byly nevýhodné – umístěny výše, neodpovídaly by potřebám při pracovních činnostech, které se odbývaly většinou nízko při zemi, umístěné níže, zabíraly by již tak značně omezený prostor. Výhodné bylo zavěšování nářadí a potřebných předmětů přímo na stěny nebo jejich umístní při stěnách na zem. Dobře se k odkládání věcí osvědčila polenice.

Obr. 35. Dům č. 69 Vnitřek obydlí - pohled na severní polovinu. (Vysvětlivky u obr. 36). Kresba R. Pleiner.

 

Obr. 36. Dům č. 69. Schematický plán rozmístění inventáře. Kresba R. Pleiner - H. Houfová. Vysvětlivky: 1 - pec z kamenů; 1b - ohniště při ústí pece; 2 - volně stojící nádoby; 3 - zčásti do země zapuštěná zásobnice; 4 - postranní lavička; 5 - užší lavice na spaní; 6 - vchod; 7 - schůdek; 8 - nízké sedátko; 9 - lžičník; 10 - vědro na vodu; 11 - rotační mlýn (plný obvod - umístění na noc, čárkovaný obvod - umístění ve dne); 12 - nářadí; 14 - košík; 15 - široká lavice - hlavní lože; 16 - zavěšené pytlíky; 17 - rohové kůly; 18 - stěna z polokulatin; 19 - vytesaná okénka.

Rozněcování ohně se provádělo u ústí pece v kleče, neboť v poslední fázi bylo nejvýhodnější doutnající traviny nebo slámky přímo na zemi rozfoukat. Vařilo se na ohništi, zakládaném v topném otvoru pece a těsně před ním, k pečení byla používána mazanicová podlaha pece.

Zjištění západní polovinu domu jako oblasti pro práci ženy, vázané na umístění pece s ohništěm, vyčleňuje východní část obydlí č. 69 jako místo, kde mohl pracovat muž. Jde o severovýchodní roh a část střední třetiny domu, tedy zónu navazující na vstup. V pokusném příbytku muži pro pobyt při práci zbývaly necelé 2 m²; k sezení a odkládání nářadí mohly být nadto využity okraje menší lavice na spaní a přístupový schůdek, čímž by se pracovní prostor o něco zvětšil. Tato situace v rozdělení příbytku dobře odpovídá národopisným analogiím, kdy sféra mužské činnosti většinou souvisí se vstupní partií, zatímco pracovní oblast ženy je situována hlouběji dovnitř obydlí (Bajburin 1983, 77, 78). Nářadí, především nástroje ze železa, jsme uložili na zem ke schůdku do severových. rohu. Bylo sice po ruce, avšak po delší době by zřejmě bylo vystaveno účinkům koroze, než kdyby bylo někde v těchto místech zvěšeno na stěnu, sekera po případě zaseknuta. V tom tedy asi neodpovídalo naše uspořádání skutečnosti. Poněkud problematické by se mohlo zdát v této zóně umístění vědra s vodou, a to do severových. třetiny k peci. Zabíralo sice část vhodného pracovního místa, avšak za předpokladu, že by v zimě musela být určitá zásoba vody uvnitř obydlí, nebylo pro něj jiné vhodnější situování (Obr. 35, 36).

Pokud jde o odpočinek a spaní, plně rozměrem vyhovovaly obě lavice. Na širší lavici u jižní stěny se mohli uložit oba dospělí s malým dítětem, dvě větší děti spaly na menší lavici u vých. stěny. Zdá se dokonce, že celková plocha 3,5 m², která byla na spaní k dispozici je nadsazena, neboť při pokusu spali všichni členové rodina ve spacích pytlech, čímž zabírali více místa a nadto oba dospělí jsou i vzhledem k výšce současné populace výrazně nad průměrem. Mohli bychom asi počítat pro lavice s plochou nejméně o 0,5 m² menší, čímž by se o něco zvětšilo volné místo ve střední třetině domu.

    7.2 Provozní prostor u domu

Mimo obydlí jsme ve vzdálenosti 7 m na sever od jeho severovýchodního rohu založili menší otevřené ohniště k vaření. Jeho umístění bylo dáno sousední experimentální stavbou č. 5. Protože jsme se snažili napodobit spíše zimní provoz a soustředit veškerou činnost dovnitř domu, nevyužívali jsme ho soustavněji.

    7.3 Topení, spotřeba paliva, větrání a osvětlení

Vzhledem k venkovní teplotě koncem května a počátkem června nepřicházelo vytápění domu v úvahu a spotřeba paliva odpovídala potřebám tepelného zpracování potravy. Vařilo se většinou třikrát, vyjímečně jen dvakrát denně. Pro dva dny experimentu chybí v tomto směru záznamy, takže disponujeme údaji pouze o 11 dnech. Sečteme-li čas, kdy byl udržován oheň, nutný k vaření a pečení, dostaneme 52 1/2 hod. (denní průměr zhruba 4 hod. 45 min.), v nichž během 11 dnů bylo spotřebováno 0,62 m³. Srovnáme-li se spotřebovaným palivem k vytápění během zimních pokusů, propočteným na hodinový průměr, je množství dřeva k vaření a pečení podstatně větší, téměř trojnásobné. Vysvětluje jej intenzivní zaměření na dosažení teploty.

Dům č. 69 měl zřejmé nedostatky jak v umístnění tak v rozměrech větracích otvorů a okének, což se projevilo již pro pokusné akci s vytápěním. Oba trojúhelníkové větrací otvory v čelních stranách pod hřebenovou vaznicí se pro zimním vytápění ukázaly jako příliš malé a byl ještě před obýváním zvětšeny: jižní na 20 dm² a severní na 12 dm² (další odebírání tyčoviny v těchto místech činilo potíže). Tím se poněkud zlepšil odchod kouře. Nesprávné se ukázalo umístění dvou okének, a to příliš vysoko v jižní stěně domu, což jednak zmenšuje průnik denního světla do obydlí, jednak negativně působí na odchod kouře. Jejich situování bylo výsledkem kompromisního řešení, jimž jsem se snažila přiblížit pozici okének původního projektu. Přestože možnosti pro cirkulaci vzduchu a odchod kouře nejsou u domu č. 69 dobré, dalo se v obydlí vařit, péci i topit. S vyjímkou dnů, kdy vál silný východní vítr, bylo výhodné ponechat otevřené dveře; to by však nepřicházelo v úvahu v zimním období. Při použití suchého dřeva, bylo kouře jen málo, při zatápění však téměř vždy k zadýmení prostoru docházelo, neboť kouř se v té době držel nízko nad zemí. Zvláště ženě působil kouř určité potíže, zejména časté slzené. Nicméně se zdálo, že i v krátkém období pokusu se projevila určitá odolnost, vyplývající ze zvyku, což bylo patrné ze srovnání reakce osob, které se v podobné situaci octli poprvé, a členy pokusné rodiny.

Denní světlo dopadající do interiéru obydlí oběma okénky v jižní stěně, je slabé, zejména za podmračeného počasí. Nicméně je do jisté míry otázkou zvyku, za takových podmínek pracovat. Při experimentu jsem nepoužívali umělé osvětlení (louče, olejové lampičky) jednak proto, že v jarním období to vlastně nebylo zapotřebí, jednak proto, že jsme neměli jasnou představu o vhodném způsobu.

    7.4 Základní činnosti, prováděné uvnitř obydlí

Za nepříznivého počasí a v zimě bylo v domě nutno především roznítit oheň, semlít obilí, vařit a případně péci.

        7.4.1 Rozněcování ohně

Základ postupu je třífázový: křesání – zachycení jiskry – rozdmychání. Tento úkon prováděl při našem experimentu J Červinka, který získal určitou zručnost předchozím zkoušením. Pro první fázi jsme používali lyrovitých ocílek tvarem odpovídajících nálezům z pohřebiště v Děvínské Nové Vsi (Eisner, 1952) a baltických pazourků, nasbíraných na pobřeží dnešní NDR (Obr. 37). Zatímco vykřesání jisker probíhalo celkem snadno, bylo obtížné jiskru zachytit. Z národopisných analogií (Plessingerová, 1962, 1963) a do informátorů (v našem případě volyňských Čechů) je známo, že existuje několik možností; nejčastěji se jiskra zachycovala do choroše, dřevěného troudu, látky, případně jejich vláken, nebo také do chomáčků, připomínajících bělavou bavlnu, které se vyskytují při kořenu rostliny dříve zvané koňské kopyto obecné. Jde o podběl – Tussilago Farfara L. [6] (Matioliho herbář, vydání z r. 1929, 695). Zaměřili jsme se především na choroše, později i na dřevěný troud. Obě substance byly výhodné proto, že v nich jiskra doutná, a tak umožňují i delší manipulaci při roznícení trávy rozfoukáním. Choroš je nutno speciálním způsobem předem upravit a po máčením v močůvce nebo vařením v louhu z popela a pak vysoušením a naklepáním. Používali jsem střídavě choroše máčené v močůvce, vařené v popelovém louhu, dokonce máčené jen ve vodě a vysušené. Podstatné rozdíly mezi mini nebyly shledány. Podrobnosti postupu, jak např. délku doby máčení, se mi nepodařilo zjistit. K dispozici jsme měli choroše, které se vyskytovaly na listnatých stromech v okolí, a to ohňovce obecného (Phellinus igniarius) [7]. Jak se dodatečně ukázalo, byly to vesměs staré plodnice, které pro tento účel nejsou vhodné. Patrně proto se nedařilo zachytit do hubky jiskru přímo z křesání. Při použití dřevěného troudu jsem ovšem měli stejné potíže, i když je nutno zmínit, že jedenkrát se podařilo při tomto způsobu zachytit jiskru přímo. Začlenili jsme tedy do procesu ještě použití troudu z ohořelé látky, do něhož bylo možné jiskru zachytit a pak přenést na choroš nebo dřevěný troud. tento mezičlánek ovšem neodpovídá původnímu postupu. třetí fáze – rozdmychání – rovněž nebyla pro nás bez potíží, zejména na počátku pokusu. Později se už dařilo vznítit suchou trávu od doutnajícího choroše celkem dobře. V prvních dnech experimentu trvalo založení ohně 15 – 20 min., postupně se tato doba zkrátila na polovinu a za příznivých okolností, kdy používané substance byly suché, nepřesahovalo roznícení ohně dobu 5 min. Během dne se dosti často podařilo oheň obnovit rozfoukáním žhavých uhlíků v popelu, ráno však jen vyjímečně. I v krátké době pokusu se ukázalo, že obratnost a rychlost v rozněcování ohně je věcí praxe, takže pro slovanskou hospodyni byl čas na tento úkon jistě zanedbatelný. Musela se však věnovat vyjímečná péče tomu, aby potřeby pro zapálení byly uchovány v naprosto suchém stavu. ačkoliv jsme měli hubku i trávu uvnitř příbytku, a to poblíž pece nebo na jejím plášti, ovlivňovalo je i venkovní prostředí – např. mlha.

Obr. 37. Dům č. 69. Rozněcování ohně pomocí ocílky při pokusu s obýváním.

        7.4.2 Mletí

Pro pokusnou rodinu bylo zapotřebí na den, na němž byla připravována výlučně obilovinová strava 1,7 Kg mouky. Semlít toto množství zabralo ženě zprvu téměř 2 hod., později se tato doba poněkud zkrátila. Časový údaj však nemůže odpovídat tehdejší skutečnosti. Nejde jen o větší praxi a tím i zručnost slovanské hospodyně ve srovnání se současnou ženou, ale především o skutečnost, že při pokusu byl používán opotřebovaný mlýn s téměř hladkými pracovními plochami. F. Mrázek, mlynářský mistr z Loun, s nímž jsem konsultovala průběh pokusného mletí, upozornil, že tento fakt má zásadní vliv jak na čas, tak na výkon, a to asi v rozsahu 50%. Na základě svých zkušeností byl odhadoval dobu potřebnou na semletí uvedeného množství způsobem, který byl při pokusu aplikován, asi na 30 min.

         7.4.3 Vaření

Vaření v keramických nádobách jak uvnitř příbytku na ohništi u ústí pece, tak na venkovním ohništi, probíhal bez nesnází, stejně jako pečení v pícce, postavené z kamenů. Protože jsme vycházeli z předpokladu, že podstatný podíl měla u slovanských obyvatel strava cereální a především proto, že její příprava je složitější než u potravy masité, tím i náročnější na místo a počet potřebného nářadí, bylo 11 dnů pokusu bezmasých a jen ve dvou dnech byla zařazena příprava masa.

V bezmasých dnech se vařily polévky, sladké i slané kaše z pšeničné a žitné mouky, dále čočka, hrách a vejce. používána byla sůl, med, sušené ovoce, cibule, k omaštění slanina a sádlo, k ochucení pak bylinky, získané sběrem v okolí. Důležitý doplněk tvořilo mléko. Ze žitné i pšeničné mouky se pekly placky, dvakrát byla také pečeny malé chlebové bochánky. Pro přípravu masa byl zvolen dvojí způsob: jednak pečení na plochém kameni, vloženém na kraj pece, jednak vaření ve větší nádobě.

K tepelné přípravě potravy byly používány kopie slovanské keramiky co do tvaru i velikosti. Složení materiálu nebylo autentické, pouze na základě přibližného odhadu byl do březenského jílu, kterého se k výrobě použilo, přidáván jemný písek jako ostřivo. Při namočení střep nasákl vodou, tekutina však hrncem neprotékala. Nádoba stála při vaření přímo v ohništi (Obr. 38). Bylo nutné celým obsahem pravidelně míchat, neboť většinou se vařilo na ohništi při ústí pece a zahřívala se vlastně jen polovina nádoby (Obr. 38 : 2). Nebylo to však na závadu a polévka nebo kaše se během 10 min. uvedla do varu stejně, jako když se vařilo na otevřeném ohništi venku, kde nádoby byly ohněm zahřívány ze všech stran. Vlastní vaření pak časově odpovídalo moderním podmínkám, kdy se používá plynových nebo elektrických spotřebičů. Výhodou keramiky bylo, že nádoby udržovaly teplo a pokrm se v nich vařil ještě určitou dobu poté, kdy byly odstaveny z ohně (Obr. 39).

Obr. 38. Dům č. 69. 1,2 - Vaření na ohništi při ústí pece.

Obr. 39. Odtahování nádob z venkovního ohniště při pokusu s obýváním.

Pro pokusnou rodinu nejlépe vyhovovaly k vaření hrnce o obsahu 3 l, a to k přípravě polévek a kaší. Na vaření luštěnin se používala sedmilitrová nádoba, avšak zdá se, že dostačující by byla nádoba o obsahu asi 5 l, kterou jsme však v inventáři neměli. Jednolitrové nádoby sloužili k uchování mléka jako manipulační - např. na vodu přilévanou během vaření do pokrmu nebo k namáčení mouky; luštěniny byly namáčeny v třílitrové nádobě. Hrnec o obsahu 2 l byl používán na kysání mléka. Nejčastěji používané a tedy nejúčelnější se ukázaly nádoby o obsahu jeden litr a tři litry.

Poznatky z experimentu s obýváním jsou v souhlase s úvahami o rozdělení jednoprostorového slovanského domu, které jsem ve vztahu k etnografickým analogiím uvedla při rozboru časně slovanských obydlí z Března (Pleinerová 1975, 47, VII: 1 - 6). Rozdělení domu se projevilo při pokusném provozu především v delší ose, oddělující část ženskou a mužskou, avšak i příčné dělení na horší a lepší část s tzv. svatým koutem v diagonálním postavení k peci by mohlo být na pokusný dům č. 69 aplikováno (Ränk 1951, 24). Konkrétní stopy tohoto dělení nebyly v archeologickém nálezu zjištěny a patrně je ani nelze očekávat. Z etnografických údajů vyplývá, že mohlo být naznačeno různou úpravou podlahy - např. část hliněná, část položená prkny nebo zastávaly úlohu dělícího prvku hřebenové vaznice a bidla nad pecí, vedená mezi dvěma stěnami (Ränk 1951, 30, 39). Pokus s obýváním prokázal, že obydlí pro malou rodinu prostorově postačovalo, a to jak pro odpočinek, tak pro pracovní činnosti za předpokladu, že bylo rozděleno a že určité úkony měly přesně vymezené místo.

Na základní činnost- vaření, včetně přípravných prací, uchovávání určitých potravin a podávání jídel, bylo možné vystačit se souborem nádobí, jímž jsme příbytek vybavili. Bylo to vcelku 10 keramických a 3 dřevěné nádoby. Je možné, že v původní slovanské domácnosti byl tento počet poněkud vyšší, nezbytné to však asi nebylo. Náš poznatek kontrastuje s představou I. M. Kravčenkové a M. L. Strunky (1984), která se uplatňuje v rekonstrukci interiéru slovanských příbytků, provedené na základě nálezů z lokality Obuchov II. Pro tamní obydlí č. 6 počítají autoři s 29 keramickými nádobami (Kravčenko, Strunka 1984, 90, ryc. 7). Ve skutečnosti bylo zřejmě jen 6 nádob nalezeno v původní poloze na nízkém stupni ze spraše podél čelní stěny příbytku, zatímco ostatních 23 exemplářů je zastoupeno jen střepy a částmi ze zásypu objektu a s původním vybavením domu, přesněji s jeho inventářem v určitém společném časovém úseku, patrně nesouvisejí [8]. Pokud jde o obsahovou kapacitu nádob, byl při pokusu postrádán pětilitrový hrnec, jinak vše co jsme připravili na základě hrubého odhadu inventáře slovanských domů z Března, odkrytých při výzkumu, uspokojivě odpovídalo potřebám pokusné rodiny. Byla konstatována větší frekvence v užívání třílitrových a jednolitrových nádob, což je skutečnost zajímavá, kterou bude zapotřebí konfrontovat s obsahovými kategoriemi nádob na jednotlivých slovanských sídlištích. (Pro jednotlivé domy by se asi mnoho poznatků nezískalo, neboť nálezové celky většinou nebývají bohaté a nadto jde převážně o nálezy z výplně, které nemusí přestavovat inventář toho kterého obydlí). Znamenalo by to statistická šetření, sledující obraz frekvence určitých obsahů. Měření obsahu nádob se sice již provádělo, avšak s jiným cílem, a to objasnit modul dutých měr ve slovanské keramice (u nás např. Marešová 1980; Bialeková - Tripáková 1983), a nelze jej pro naznačený účel plně využít. Otázce dutých měr se věnoval B.Gramsch (1977) ve studii, založené na nálezech hradiště Tordow. Vymezil obsahové kategorie nádob a sledoval jejich frekvenci. Nejpočetnější byl kategorie II - nádoby s obsahem 0,85 - 1,25 l a III s nádobami o obsahu 1,90 - 2,75 l (Gramsch 1977, 355, 356, Abb. 2; 4). Gramschova třída II odpovídá situaci v Březně, zatímco určitý rozdíl lze pozorovat vzhledem ke třídě III, která není na našem nalezišti tak početná.

Jiný poznatek pokusu se týkal uskladnění a uchovávání potravin, které vyžadují nižší teplotu (např. mléko, tuk, případně i maso). Zčásti zahloubené obydlí poskytovalo samo příznivé podmínky, neboť na podlaze a v přízemní vrstvě byly podobné poměry jako ve sklípku, jehož potřeba se tak pro běžné denní užití neukazovala nutná. Jiná by byla situace při větším množství potravina a nutnosti dlouhodobého skladování.

8. Opravy, dodatečné úpravy a současný stav experimentálních          staveb

Na domě č. 5 bylo dvakrát nutné provést opravu mazanicového pokryvu hřebene střechy. Museli jsme také opravit výplň dvířek z tyčoviny, která se po proschnutí začala uvolňovat z dveřního rámu. protože se i po opravě stejný jev opakoval, byla dvířka nahrazena novými, sestávajícími opět z rámu, jehož výplň však tvořil hustý výplet z vrbových prutů (Obr. 40 : 1).

Obr. 40.1. Dům č. 5. Opravy a dodatečné úpravy. Varianta dveří s výpletem.

Při pokusech s topením se ukázalo, že okrajové partie ohniště, dlážděného oblázky, jsou při vymetání popela postupně destruovány. Vyplynula tak potřeba ohniště nějakým způsobem ohraničit. Protože při archeologickém výzkumu nebylo zjištěno žádné vymezení, např. z větších kamenů, zvolili jsme obdobný způsob, jaký byl asi používán na pravoúhlých oblázkových ohništích z vikingských nalezišť (např. Hedeby - Graham - Campbell, Kidd 1980, 76, fig. 4, 32), a to rámu z tenších kulatin, omazaných hlínou (obr. 40 : 2). Podobné ohraničení ohnišť bylo zjištěno také v Grańsku (Barnysz - Gupieniec 1974, Plate XXIX). Tato úprava byla zpočátku vyhovující, během doby však kulatiny na několika místech prohořely.

Obr. 40.2. Dům č. 5. Opravy a dodatečné úpravy. Ohraničení pravoúhlého ohniště.

Mazanice, jak z vnitřních, tak z vnějších stěn neopadávala, objevily se v ní však praskliny. Ta jsme po prvním zimním období, zhruba 7 měsíců po dokončení stavby, na několika místech přetřeli a řidší mazanicí pak omítli z vnějšku celou východní stěnu, kde popraskání hliněného omazu byl největší. Další opravy zatím nebyly nutné. Vyjímkou je spodní část stěn nade dnem domu 5, kde se mazanice dostává do kontaktu s půdní vlhkostí. V těch místech mazanice odpadává, nikoliv však v blízkosti ohniště.

Na domě č. 69 bylo zapotřebí vyspravit krytinu. Nedokonale vymlácená sláma totiž přilákala myši, které přes zimu došky značně poškodily. Opravu jsme nebyli schopni provést dokonale, nadto jsem si vědomi, že síla krytiny u domu č. 69 necelých 20 cm, u domu č. 5 dokonce ještě o něco slabší, nedosahuje obvykle uváděných 30 cm z recentních lidových staveb (Mjartán 1963, 106). Tato skutečnosti se však zatím nijak negativně neprojevila, ovlivní však pravděpodobně trvanlivost pokrytí. Uspokojivé vyřešení nebylo vzhledem k nedostatku materiálu možné. Při pokusu s topením se projevil špatný odchod kouře; zvětšili jsem proto podstatně oba větrací otvory pod hřebenem střechy. dodatečnou úpravu v domě č. 69 přestavuje polenice, kterou jsme vybavili příbytek ještě před experimentem s obýváním.

Stav experimentálních staveb - domu č. 5 po 4 letech, domu č. 69 po 2 letech je dobrý (Obr. 41). Příbytky nejsou soustavně v provozu, mimo popsané, většinou krátkodobé pokusné akce, se v nich příležitostně zatápí během výzkumné sezóny. Při průběžném obývání by na jedné straně asi docházelo k opotřebení nebo poškození některých částí, na druhé straně však by mělo např. topení spíše příznivý, možno říci konzervační účinek.

Obr. 41. Březno, o. Louny. Celkový pohled na obě experimentální stavby.

Střecha domu č. 5 je zcela v pořádku, a to jak její konstrukce, tak její krytina. mazanice ze stěn neopadává, což je odlišná zkušenost od pozorování na domech, postavených v Allerslev (Hensen 1962, fig. 6 - 10), kde však mohla na opadávání působit především deformace konstrukce. Naše pozorování se shoduje s poznatky z pokusné keltské usedlosti Butser Farm, kde rovněž na omazávání stěn byly patrny jen praskliny a k opadávání nedocházelo (Reynolds 1979, 29).

Dům č. 69 má vady v krytině, kterou se nám nepodařilo v plném rozsahu opravit. Nesprávně bylo asi provede vymazání spár mezi polokulatinami stěn, neboť z nich mazanice vypadává. Jiné nedostatky se neprojevily.

9. Problémy stavebního pokusu

Problematika stavebního experimentu se neprojevuje jen v jeho výsledcích , ale tkví přímo již v jeho počátcích. Východiskem pokusu je rekonstrukce, která sama o sobě bývá zatížena mnoha nevyřešenými otázkami. pomineme kresebné rekonstrukce nebo menší modely, které mohou překlenout nevyjasněné prvky konstrukce. U staveb ve skutečné velikosti je nutno řešit vše beze zbytku a zejména je třeba ověřit projekt po stránce stability. I v těch případech kdy autor postupuje důsledně přes detailní analýzu zjištěných archeologických pozůstatků k představě horní konstrukce (srov. např. promyšlený postup P. Reynoldse 1983, při stavbě dvou keltský objektů), je výsledek v podstatě alternativní, představuje jen jednu z možností. Příčinou bývá nejen neúplný stav zachovaných pozůstatků, jehož si někdy ani nejsme vědomi (Vencl 1968), ale i různé eventuality jejich výkladu. Experiment tedy nevychází ze skutečnosti, ale jen z možnosti, jakým způsobem byl objekt postaven. Další předpoklad stavebního pokusu - shodný materiál (nejčastěji dřevo, hlína, kámen) - přináší potíže spíše praktického rázu. většinou je možné poznat skladbu porostu v dané době na daném místě, potíží však může být absence stejných druhů dřevin v současné době. Rovněž sortiment nástrojů bývá znám, experiment může upřesnit nebo dokonce objasnit jejich funkci a výkon. Největší nesnáz představuje použití shodných pracovních postupů, o nichž víme jen velmi málo. Obrátíme-li pozornost na práci se dřevem, která je jednou z elementárních stavebních technik pravěku a časné doby dějinné, zjišťujeme, že soustavně nebylo toto odvětví sledováno. Kromě práce A. Zippelia (1954) o pravěkém tesařství je většinou nutno uchylovat se k jednotlivým, náhodně vybraným příkladům. Situace je lepší pro období od 9. stol. n. l. Studium je vázáno na oblasti, kde se relikty konstrukčních prvků ze dřeva vyskytují, což není případ našeho území. Problémům stavebnictví věnuje pozornost např. několik prací polských badatelů (Kazmierczyk 1969; Barnycz - Gupieniec 1974). Je patrna snaha zachytit soustavněji úroveň tesařství, jak dokládá greenwichská sympozium, z něhož vzešel sborník studií, věnovaných dřevozpracujícím technikám před r. 1500 n. l. (např. Wallace 1982).

Pomoc etnografie je pro období před 9. stol. n. l. značně omezena. Kolísáme tak mezi dvěma extrémy, a to obavou, že pokládáme tehdejší stavebníky za příliš primitivní nebo že jim naopak připisujeme znalosti příliš vyspělé techniky (West Stow Enviromental Archaeology Group 1974, 81). Vcelku se však domnívám, že ze strany historiků architektury a etnografů převažuje tendence považovat úroveň tesařství za nižší než ve skutečnosti byla. Na základě archeologických nálezů poukázal na rozpory výsledky etnografického bádání A. Zippelin (1954, 50, 51). Dobře to dokumentuje příklad hrobových staveb ze středoněmeckých nalezišť v Leubingen a Helmsdorfu (Höfer 1906, Grössler 1907). Obě nesporně napodobují tehdejší obydlí a ukazují, že ve staré době bronzové existovaly konstrukce vysoké úrovně a mistrné ovládnutí techniky se projevuje i v detailech. V Leubingen šlo o vzepřenou střechu sedlovou, sestávající z krokví ve formě trámků, čepováním spojených s hřebenem. Na ně byly dřevěnými kolíky upevněny těsně doléhající desky, které tvořily plášť zastřešení. je to složitá koncepce, provedená s velkou zručností. Na tento plášť byla položena vrstva rákosu, překrytá kameny, které přecházely v těleso mohyly, kryjící stavbu. Zajištění rákosové krytiny vrstvou kamenů nelze aplikovat na obytný objekt. Ani z jiných archeologických pramenů nevíme o technikách, používaných na střešní krytiny vlastně nic. Určité znalosti naopak máme o omítání stěn mazanicí a její výrobě, neboť je celkem dobře v archeologických nálezech doložena. Nadto lze čerpat v poznání této techniky, která se v podstatě dále nevyvíjela, i z etnografických údajů (např. Mjartán 1963, 116).

Přes zdánlivě beznadějnou situaci, z níž se při pokusech vychází, lze dospět k určitým pozitivním výsledkům. Nesporně přínosné jsou všeobecně poznatky o spotřebě materiálu, vážně je neovlivní případné chyby v konstrukci, neboť jsou podmíněny především velikostí objektu. Dále jsme schopni posoudit technickou obtížnost té které stavby, jež se může projevit i přes určité odchylky od původního provedení objektu. Naproti tomu velmi vágní jsou závěry o čase, potřebném k provedení různých úkonů, neboť ten je ovlivněn řadou faktorů, na něž bylo již vícekrát poukázáno. Rozdíl mezi zkušeností a praxí tehdejších stavebníků a současných realizátorů je značný; také odlišnosti v provedení hrají v tomto případě roli. Při porovnání časových výsledků březenského experimentu v případě domu č. 5 lze konstatovat, že rámcově odpovídají zjištěním prvních dánských pokusů v Allerslev, vedených O. Hansenem v letech 1956 - 1958 (Coles 1979, 152). V pracech o experimentální činnosti v archeologii bývá v kontrastu k dánskými časovým údajům uváděn příklad primitivní stavby srubu v minulém století v Kanadě (Coles 1968, 13), kde jde o čas zhruba třicetkrát kratší. I když vezmeme v úvahu, že šlo o jiný typ stavby, rozměrem menší, prováděný nástroji z ocele, je to rozdíl obrovský.

Pokus naopak může dát představu o postupu výstavby, přinejmenším v tom směru, že zcela samozřejmě vyloučí to, co možná nebylo. Jeho prostřednictvím můžeme bezprostředně poznat charakter objektu. Např. dům č. 5 z Března lze považovat za obydlí, které mohlo být postaveno bez větší předběžné přípravy nově příchozími, zatímco dům č. 69 se projevuje jako stavba, vybudovaná obyvateli, již usedlými na místě. Důležitý poznatek o stabilitě domů je uváděn z pokusné výstavby anglosaských objektů (West Stow Enviromental Archaeology Group 1974, 79). Realizátoři zjistili, že i v případech, kdy z teoretického hlediska by stabilita domů nemohla být předpokládána, na základě zjištěných konstrukčních kůlů, byl výsledek dobrá a v praxi se odsvědčil. Pevnost obydlí totiž zajišťuje i vzájemné působení dalších složek, např. stěn a střechy, které jsou propojeny s nosným systémem. Některé poznatky získané při pokusné stavbě objektů z určitého časově vymezeného období mají obecnou platnost a lze je aplikovat na pravěké stavebnictví vůbec. Velmi důležité je porovnání běžné životní praxe tehdejších obyvatel, které přímo umožňují. Výsledky, včetně problematických momentů experimentu dále pomáhají při archeologickým výzkumu, a to nejen tím, že na základě zkušeností z experimentální výstavby dávají podnět ke snaze určité stopy konstrukce v terénu objevit a rozpoznat, ale i při interpretaci nálezových situaci. V úhrnu jsou tedy výsledky stavebních pokusů nesporným přínosem.

V posledních dvou desetiletích pozorujeme rozvoj v budování rekonstrukcí podle archeologických nálezů, a to nejen jednotlivých objektů, ale i sídlištních aglomerací. Jejich význam je prvé řade popularizační, ale při jejich budování bylo získáno dosti konkrétních zkušeností. Zahájeny byly práce také a stavebních pokusech. Přehlednou informaci najdeme u J. Colese (1979) a u J. Maliny (1980), nebudu je proto zmiňovat. Uvedla bych jen dosud málo známé středisko v Beaune (Ricard, 1983) v jihovýchodní Francii, které plné především úlohu muzea v přírodě, a to ukázkou staveb od paleolitu přes neolit až do doby galsko-římské. Přes toto základní zaměření jsou v Beaune prováděny i pokusné akce, související s různými výrobními činnostmi. U stavebních experimentů je stránka popularizační spíše doprovodným jevem a jejich realizátoři sledují stanovený výzkumný program. Někdy se však obě funkce prolínají, takže hranici mezi archeologickým muzeem v přírodě a pokusným střediskem je těžko stanovit. Dále jsou známy případy, kdy stavební pokus je jen součástí širšího záměru. Jmenujme např. experiment napodobující provoz keltské hospodářské usedlosti - Butser Farm (Reynolds 1979), nebo zaměřením zajímavý pokus experimentální skupiny, vedené S. Westem na lokalitě West Stow [9], který se orientuje na začlenění anglosaského sídlištního celku do tehdejších podmínek přírodního prostředí.

Pokus v Březně se řadí mezi experimenty, ledující otázky pravěkého a časně historického stavebnictví. V určitém smyslu odpovídá pokusům dánských archeologů, a to jak průkopnickému experimentu v Allerslev (Hansen 1962), tak i některým akcím v Lejre. Domnívám se, že přínosem březenského experimentu je jeho další zaměření na provoz příbytků, které bylo provedeno důsledněji než kdekoliv jinde. Po skončení pokusů mohou být objekty z Března využity pro popularizační účely, nicméně zůstane možnost sledovat v delším časovém úseku i pozvolné destrukční pochody nebo nutnost oprav, což lze využít pro představu o trvání pravěkých a časně historických staveb.

10. Poznámky

1. Upozornění V. Štajnochra, národopisné oddělení Národního muzea, Praha.
2. Informace vedoucího výzkumu Dr M. Kuny, AÚ Praha.
3. Pokusnou jednotkou byli manželé Červinkovi z Prahy se dvěma vlastními dětmi a třináctiletý J. Dragoun.
4. Vzhledem k vhodné příležitosti jsme připojili i jednoduchý výživový pokus, jehož základní schéma vzhledem ke kalorické spotřebě vypracoval Dr E. Neustupný, CSc., AÚ Praha. Nejmladší dítě se výživového pokusu neúčastnilo.
5. Dr J. Langer, CSc., Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm, zprostředkoval zhotovení dřevěného nádobí.
6. Informace Ing Z. Tempíra, Ústava vědecko-technických informací pro zemědělství Praha.
7. Určení Ing Kunce, Mykologická poradna Praha 1, Kermelitská.
8. Příspěvek autorské dvojice I. M. Kravčenko - M. L. Strunka (1984), k němuž je možno mít připomínky, pokud jde o některé detaily v rekonstrukci, nekontrolovatelné v připojené dokumentaci, se zabývá funkčním rozdělením interiéru slovanských obydlí. V tomto směru je podnětný a odpovídá našim pozorováním.
9. Pokus ve West Stow je prováděn natolik autenticky, že domy jsou stavěny přímo na původním místě a kůly zapouštěny do jamek, odkrytých při výzkumu. Pokud však jde o některé představy o rekonstrukci, např. zvýšená podlaha v polozemnicích, nezdá se mi řešení pravděpodobné; nebyly mi patrně dostupné všechny potřebné údaje, jen ty které jsou uvedeny v Medieval Archaelogy XIII (West 1969).

11. Autoři snímků

J. Langer - obr. 34; 37; 38, K. Mareš - obr. 4 : 2; 7 : 4; 9 : 2, I. Pleinerová - obr. 6 : 2; 7 : 1-3; 9 : 1; 10 ; 13; 14; 17; 21 : 1; 22; 26; 31 : 2; 40 : 1; 41, L. Svoboda - obr. 1; 8; 15; 21 : 2; 40 : 2, J. Škabrada - obr. 4 : 1; 5; 6 : 1; 31 : 1; 32, P. Štingl - obr. 19; 20; 24; 25; 39.

12. Literatura

Bajburin, A. K. 1983: Žilišče v obrjadach i predstavlenijach vostočnych slavjan. Leningrad

Barnycz-Gupieniec, R. 1974: Drewniane budownictwo mieszkalne e Gdańsku w X - XIII wieku - Wooden dwellings in Gdańsk in the Xth - XIIIth century. Gdańsk.

Baumgarten, K. 1980: Das deutsche Bauernhaus. Berlin.

Bialeková, D. - Tirpáková, A. 1983: Preukazetel'nost používania rímských mier pri zhotovování slovanskej keramiky - Nachweisbarkeit der Bernützung römischer Maße bei der Anfertigung von slawischer Keramik, S1A XXXI, 121 - 147.

Coles, J. M. 1968: Experimental Arcgeology, PSAS XCIX, 1966 -1967, 1 - 20.

Coles, J. M. 1979: Experimental Arheology. London. 

Eisner, J. 1952: Devínská Nová Ves. Bratislava.

Frolec, V. - Vařeka, J. 1983: Lidová architektura (Encyklopedie). Praha, Bratislava.

Graham - Campbell, J. - KIdd, D. 1980: The Vikings. London.

Gramsch, B. 1977: Hohlmaße in altslawischer Zeit?, in:Archäologe als Geschichtswissenschaft, 353 - 372.

Größler, H. 1907: Das Fürstengrab im großen Galgenhügel am Paulsschachte bei Helmsdorf (im Mansfelder Seekreise), Jahresschrift Halle 6, 1 - 87.

Hnasen, H. O. 1962: Ungdommelige Oldtidshuse - Mudhouses, Kulm 1961, 128 - 145.

Höfer, P. 1906: Der Leubinger Grabhügel, Jahresschrift Halle 5, 1 - 59.

Kaźmierczyk, J. 1969: Budownictwo mieszkaniowe z drewna v VI - XIII wieku na obszarze Ślaska, ArchPolski XIV, 167 - 214.

Kravčenko, N. M. - Strunka, M. L. 1984: Rekonstrukcija inter'jeru slovjanskoho žytla VIII - IX st., Archolohija 45, 84 - 95.

Malina, J. 1980: Metody experimentu v archologii - Methods of Experiment in Archaeolgy. Praha.

Marešová, K. 1980: Obsah a objem keramiky ze slovanského pohřebištrě v Uherském Hradišti - Sadech - Inhatl und Kapazität der Keramik aus dem slawischen Gräberfeld in Uherské Hradiště - Sady, ČMM LXV, 33 - 46.

Mattioliho herbář / Doktor Petr Matiola: Herbář aneb bylinář, vydání z r. 1929. Praha.

Mencl, V. 1980: Lidová architektura v Československu. Praha.

Mjartán, J. 1963: Posledné sochové domy na južnom Slovensku - Die letzten Firstsäulenhäuser in der Südslowakei, in: L'udové stavitel'stvo a bývanie na Slovensku, Bratislava, 89 - 140.

Motyková - šneidrová, K. 1978: Nově objevené sídliště ze starší doby římské u Tuchovic - Die neuentdeeckte Siedlung aus der älteren römischen Kaiserzeit bei Tuchovice, PA LXI, 236 - 260.

Opravil, E. 1975: in: Pleinerová, I. 1975: Březno. Vesnice prvních Slovanů v severozápadních Čechách. Praha.

Pitterová, A. 1970: Přízpěvek k otázce rekonstrukce nosného systému střechy staroslovanských zemnic - Ein Beitrag zur Rekonstruktion des Dachgererüstes der slawischem Erdhütten, SbNM A XXIV, 129 - 138.

Peiner, R. 1961: Experiment v archeologii - Versuche in der Vorgeschichtswissenchaft, PA LII, 1961, 616 - 622.

Pleinerová, I. 1975: Březno. Vesnice prvních Slovanů v severozápadních Čechách - Březno, ein Dorf der frühesten Slawen in Norgwestböhmen. Praha.

Plessingerová, A. 1962: Oheň v životě slovenský obcí pod Javorníky - Das Feuer im Leben der slowakischen Gemeinden unter dem Javorník-Gebirge, ČMN CXXXI, 141 - 160. 

Plessingerová, A. 1963: Vývoj lidového interiéru a bydlení ve slovenských dějinách pod Javorníky - Die Entwicklung des völkischen Interieurs und Wohnen in den slowakischen Dörfern unter dem Jaworinik -Gebirge in: L'udové stavitel'stvo a bývanie na Slovensku. Bratislava, 179 - 241.

Podnebí československé socialistické republiky - Tabulky 1961. Praha.

Ränk, G. 1949, 1951: Das System der Raumeinteiluntg in den Behausungen der nordeurasischen Völker. Teil I. Teil II. Stockholm.

Reymonds, P. J. 1979: Iron-Age Farm. Butser Experiment. London.

Reymonds, P. J. 1983: Substructure to Supersturucture, In: Structural reconsturction, B.A.R. 110, 173 - 197.

Ricard, Ch. 1980: L'Archeodrome. Rennes.

Sedlák, J. 1948: tesařství. Dřevěné stavby a konstrukce I. Praha.

Štajnochr, V. 1978, 1979: Tesařské sekery, nástroje tesařské technologie, Muzejní a vlastivědná práce 16, 148 - 168; 17, 14 - 39.

Vařeka, J. 1977: Česko-německý a německo-český slovník vybraného názvosloví lidového domu a bydlení - Tschechisch-duetsche und deutsch-tschechisches Wörterbuch ländliches Bauwesen. Praha.

Vencl, S. 1968: K otázce interpretace pravěkých staveb - Zur Frage der Deutung der urzeitlichen Bauten, AR XXI, 490 - 510.

Wallace, P. F. 1982: Carpentry in Ireland ad 900 - 1300 - The Woo Quay evidence, in: Woodworking Techniques before . D. 1500, B.A.R.  S 1219, 263 - 299.

West, S. 1969: The Anglo-Saxon Village of West Stow: An Interim Report of the Excavations 1965 - 8, Medieval Archaeology XIII, 1 - 20.

West Stow Environmental Archaeology Group 1974: Experimental and the Anglo-Saxon Environment, in: Anglo- Saxon Settlement and Landscape, B.A. R. 6, 78 - 86.

Zippelius, A. 1954: Vormittelaltreliche Zimmerungstechnik in Miteleuropa, Rheinisches Jahrbuch für Volkskunde, fünfter Jahrgang, 7 - 52.

Zippelius, A. 1969: Zur Frage der Dachkonstruktion bei den Holzbauten von Haithabu, in: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bericht 1, Neumünster, 61 - 72.