|
K
nejstarším kamenným památkám pravěkého stavitelství se řadí sídliště
ve Skara Brae na Orknejských ostrovech omývaných Atlantickým oceánem. Tyto
nehostinné ostrovy byly osídleny již v mladší době kamenné a do doby
kolem roku 2900 před Kristem se datuje osm domů téměř čtvercového půdorysu
se zdmi z pečlivě nasucho kladených kamenů, které se dodnes uchovaly do výšky
cca 1,5 m. Stavby vzájemně propojovaly chodby a každý dům byl ve střední
části opatřen ohništěm. Kámen sloužil jako materiál také pro vnitřní
vybavení, z něhož se zachovaly jednoduché police, skřínky, nádržky na
ryby a ohražení míst určených ke spaní.
Jinou
oblastí rozšíření pravěkých kamenných staveb je Sardínie. Věžovité
stavby z doby bronzové a železné nazývané nuragy měly nasucho kladené
kamenné zdi o šířce 2 - 5 m a sloužily především jako útočiště (někdy
tvořily složité pevnostní komplexy), ale plnily i další funkce, zejména
kultovní.
V
pravěku se font face="Arial">V
pravěku se du dalších staveb a konstrukcí,
např. opevnění hradišť (valů), mohyl nebo kultovních areálů. Ojedinělými
památkami jsou megalitické stavby z neopracovaných nebo jen hrubě otesaných
kamenů a bloků, z nichž některé dosahují hmotnosti 20 tun i více
(menhiry, dolmeny a kromlechy). Tato nejstarší monumentální architektura se
rozšířila především v eneolitu a době bronzové ve Středomoří, v západní
a severozápadní Evropě
V
raném středověku se podobně jako v pravěku setkáváme s využitím kamene
ke konstrukci vesnických obydlí pouze v několika oblastech. Jednou z nich je
Středomoří, kde dosud nepříliš četné archeologické výzkumy mapují
prastarou tradici kamenné vesnické architektury (např. výzkumy raně středověkých
vesnických sídliť ve Španělsku a v Itálii).
V
západní Evropě představuje zajímavou oblast s velmi starými doklady využití
kamene ve vesnickém stavitelství Normandie ve Francii. Nejnovější
archeologické výzkumy v kraji Calvados dokládají kamenné podklady a podezdívky
dřevěných stěn u částečně zahloubených i nadzemních jednodílných domů
již v 6. - 8. století.
Zcela
svébytnou kamennou architekturou se vyznačuje sousední Bretaň. Archeologické
výzkumy prokázaly středověké stáří vesnického chlévního domu, jehož
obytná, zpravidla západní část byla opatřena otevřeným ohništěm a východní
část sloužila k ustájení dobytka. Domy oválného nebo obdélného půdorysu
měly kamenné zdi pojené jílem (nejstarší nálezy se datují do 11. - 13.
století). Funkční odlišnost obou částí domu zvýrazňovala rozdílná úroveň
podlahy (obytná část vyšší a chlév nižší). Tento typ prostého kamenného
obydlí přetrval na bretaňském venkově do 19. a někde dokonce až do 20.
století.
Kámen
se již od pravěku výrazně uplatňoval ve stavební kultuře okrajových
oblastí severozápadní a severní Evropy, kde nahrazoval hůře dostupné dřevo.
Kamenné domy nacházíme v 1. tisíciletí po Kr. ve Skotsku a kořeny této
piktské stavební tradice se hledají již v době železné. Vedle starších
kamenných domů kruhového půdorysu se ve 4. - 9. století rozšírily tzv.
axiální stavby se zdmi budovanými z nasucho kladených kamenů. Jejich jádro
tvořila téměř kruhová či oválná obytná prostora s ohništěm uprostřed,
vybavená kamennými lavicemi při stěnách. Centrální obytnou část doplňovaly
další místnosti připojené z vnější strany. Vedle tohoto typu staveb se v
raném středověku ve Skotsku stavěly také jednodílné domy oválného půdorysu.
Starou
keltskou tradici kruhových kamenných domů s ohništěm uprostřed zjišťujeme
v západním Irsku (domy typu clochán) a ve Walesu (v těchto oblastech se stěny
domů tohoto typu také vyplétaly z proutí a omazávaly hlínou).
Kámen
představoval vedle dřeva a rašeliny běžný stavební materiál již v raném
středověku také v Norsku. Vnitřní dřevěné stěny byly zpravidla obestavěny
silným vnějším pláštěm z kamene, hlíny a rašeliny. Dlouhé domy obdélného
půdorysu spojující obydlí a chlév pod jednou střechou (v některých případech
byl však chlév oddělen) se rozšířily také do dalších oblastí, které
Norové osídlili. Tak se s těmito stavbami setkáváme v Grónsku (osídlení
od konce 10. do 16. století), na Islandu (osídlen od konce 9. století), Fárských
ostrovech (nejstarší osídlení kolem roku 800), ale také ve Skotsku, kde se
Seveřané usazovali na územích se starší místní sídelní tradicí.
Zajímavým
způsobem dokumentuje archeologie vztah příslušníků kmenů, které
prolomily římský limit a usídlovali se na území rozvrácených římských
a později byzantských provincií, ke kamenné architektuře antických měst a
dalších sídel, která ovládli. Např. archeologický výzkum lokality Caričin
Grad v Srbsku doložil stopy slovanského sídliště ze 7. - 8. století v ruinách
antického Syrmia. Noví usedlíci využili ke stavbě svých prostých jednodílných
obydlí čtvercového půdorysu s otevřenými ohništi trosek honosné kamenné
architektury byzantského města, které předtím dobyli a vyplenili. Na
slovanském sídlišti z 9. - 10. století situovaném v prostoru zaniklé římské
vily v rakouském Sommereinu byly trosky kamenných a cihlových konstrukcí použity
ke stavbě kamenných pecí, které vyhřívaly zemnice čtvercového půdorysu.
Stejná situace byla zjištěna také např. v srbské lokalitě Kostol ze stejného
období (sídliště založeno v místě bývalého římského tábora a
byzantské pevnosti, které chránily Trajánův most přes Dunaj u Železných
vrat).
Kromě
Středomoří a okrajových oblastí severozápadní a severní Evropy, kde
vzhledem k nedostatku jiných stavebních materiálů nacházel kámen uplatnění
v konstrukci vesnických domů již v raném středověku (a zpravidla i v době
starší), se v naprosto převažující části Evropy stavělo na vesnici nadále
ze dřeva a hlíny. Nejčastěji se využívaly konstrukce s kůlovým či
sloupovým skeletem a stěnami vyplétanými z proutí a omazanými hlínou,
konstrukcí roubených a drážkových nebo konstrukcí nabíjených či nakládaných
z hlíny. Teprve v průběhu vrcholného a pozdního středověku se postupně
začíná využívat kámen, zejména ke konstrukci podkladů a podezdívek,
které sloužily jako izolace dřevěných stěn a nosného systému krovu. Tato
specifická inovace vesnické architektury, která zajišťuje delší
trvanlivost staveb a umožňuje tak stavět s dlouhodobou perspektivou trvání,
přináší novou kvalitu stavební podoby vesnice a představuje tak počátek
nové etapy ve vývoji zemědělského venkova v Evropě. Trvanlivost vesnických
staveb, jejichž roubené nebo hrázděné konstrukce stěn byly opatřeny
kamennými podklady nebo podezdívkami, přesvědčivě dokládají dodnes
zachované "stojící" vesnické domy v Norsku, Anglii, Švýcarsku a
jižním Německu, které se datují dendrochronologicky do 13. a 14. století.
V
oblastech, kde se v raném středověku uplatňovaly sloupové a kůlové
konstrukce ukotvené v zemi, které nesly krov a o které se opírala pletená
konstrukce stěn omazaná hlínou, se ve vrcholném a pozdním středověku
prosazovaly konstrukce založené na povrchu terénu (zejména konstrukce hrázděná),
opatřené kamennými podklady nebo podezdívkami. Kámen se využíval také při
stavbě zdí sklepů a zapuštěných komor s charakteristickými šíjovými
vstupy. Tato konstrukční změna se uskutečnila v různých regionech v odlišném
období: např. v Anglii v pozdním 12. - 13. století, v Dánsku zvláště ve
13. - 15. století, v severním Německu a Holandsku ve stejné době, na některých
lokalitách v jižním Německu již v 11. - 13. století, ve Švýcarsku zřejmě
ve 12. - 13. století. V Čechách a na Moravě, Rakousku, Maďarsku a na
Slovensku se kamenné podezdívky objevují ve 2. polovině 13. - 14. století,
a to jak u nastupujících vyspělých trojdílných domů komorového typu
(sestávají ze vstupní síně, obytné jizby a chladné komory), tak u přežívajících
jednodílných a dvojdílných obydlí (samostatná jizba nebo jizba se vstupní
síní) raně středověké tradice. V této oblasti se však s jednoduchými
kamennými podklady roubené konstrukce setkáváme již v raném středověku.
Ve
vrcholném a pozdním středověku došlo také k výraznému rozšíření
kamenné vesnické architektury. Množství poznatků poskytují archeologické
výzkumy ve Středomoří, kde ovšem známe kamenné domy již ze staršího
období. Charakteristickým sídelním útvarem této oblasti jsou tzv. "cita
- villagio", která se podobou, půdorysným uspořádáním a sídelním
kontextem řadí mezi městečka a jsou většinou doprovázena hradem. Zemědělský
ráz obživy obyvatel, kteří zpravidla pracovali na pozemcích vlastněných místní
šlechtou, však vytváří spíše vesnický charakter těchto sídel. Bohaté
informace o zástavbě těchto lokalit přinesl např. archeologický výzkum
lokality Brucato na Sicílii - zaniklého městečka s hradem ze 13. - 14.
století. Úzké ulice lemovaly kamenné domy členěné do dvou samostatných
dvojdílných jader. Tyto domácnosti byly tvořeny dvojicí místností, z nichž
přední opatřená ohništěm představovala centrum života v domě a chladná
zadní prostora sloužila ke skladování, ale také ke spaní. Zdivo z lomového
kamene bylo pojené jílem, podlahy místností tvořila udusaná hlína, avšak
střechy domů pokrývaly tašky pálené z hlíny.
Obdobnou
lokalitou je Rougiers na jihu Francie. Sídliště založené na sklonku 12.
století a zaniklé v průběhu 14. století bylo úzce svázané s hradem a
zajišťovalo jako podhradní městečko jeho bezprostřední hospodářské zázemí.
Hustou zástavbu Rougiers tvořily dvojdílné domy s kamennými zdmi pojenými
maltou. V jedné z místností se obvykle nacházelo otevřené ohniště, druhá
byla chladná. Ohniště se často nacházela také na otevřeném prostranství
před domy.
Kamenná vesnická architektura se rozšiřuje do celé řady dalších oblastí vrcholně a pozdně středověké Evropy. K takovým regionům se řadí např. Burgundsko ve východní Francii, kde poznání středověké vesnice umožnil archeologický výzkum dnes již proslulé zaniklé osady Dracy ze 2. poloviny 12. - 14. století. Kvalitně dochované pozůstatky kamenných domů, jejichž zdi se zachovaly do značné výšky, umožnily sledovat i takové konstrukční detaily jako jsou okna a vstupní otvory. Dvojdílné domy sestávaly z větší místnosti s ohništěm a menší chladné prostory. Předpokládá se, že v poslední fázi existence vesnice mohly odvod kouře z otevřených ohnišť zajišťovat dřevěné komíny. Výzkum prokázal, že úzká okna nemohla zajišťovat dostatečné
osvětlení
domů, ovšem současně jejich velikost zabraňovala úniku tepla. Domy v Dracy
tak naznačují, že teplo bylo pro středověkého vesničana důležitější
k přežití než denní světlo.
Kamenné
vesnické domy zjišťujeme v pozdním středověku také v některých
oblastech jižního Německa, v Anglii nebo na Gotlandu. Z kamene se stavěly
také středověké alpské slaše. Ojedinělé archeologické výzkumy těchto
vysokohorských sídlišť v nadmořské výšce 1550 - 1650 m z 11. - 15.
století ve Švýcarsku odkryly stavby pravoúhlého nebo nepravidelného půdorysu
se zdmi z nasucho kladeného kamene. Otevřená ohniště prozrazující, které
objekty měly obytnou funkci, byla umístěna v rohu. Další stavby zřejmě
sloužily ke zpracování a skladování mléka a ukládání sena. Stavby chránily
před lavinami kamenné zátarasy.
V
Čechách a na Moravě se v raném středověku kámen využíval na vesnici
ojediněle, ovšem s výjimkou otopných zařízení, zejména kamenných pecí.
Plochými kameny se podkládaly v některých případech rohy roubených
staveb, kameny se utěsňovaly sloupy a kůly zasazené do země apod. Vlastní
kamenné konstrukce doložit nemůžeme.
K
zásadní změně došlo na konci 13. a ve 14. století, kdy se kámen začíná
výrazněji využívat v konstrukci vesnických domů, a to jak pro podklady a
podezdívky, tak i ke stavbě kamenných objektů nebo jejich částí. Můžeme
zdůraznit souvislost mezi prosazováním kamenných konstrukcí, zajišťujících
trvanlivost staveb (potřeba stavět "pro trvání"), se stabilizací
vesnic a jejich usedlostí, které v této době získávají pevně vymezený půdorys,
jehož základní obrysy, stejně tak jako poloha většiny vesnic u nás, se
zachovaly do současnosti. Archeologické výzkumy zaniklých středověkých
vesnic doložily, že komory trojdílných domů byly vyzděné z kamene, zatímco
síně a jizby měly dřevěnou, zpravidla roubenou konstrukci spočívající
na kamenné podezdívce (v zaniklém Pfaffenschlagu u Slavonic se předpokládá
kamenná konstrukce komor i síní). Výzkum zaniklé vesnice Svídna na
Kladensku prokázal, že ke stavbě usedlostí z konce 13. - 15. století byl na
Slánsku využíván výlučně kámen (ovšem s výjimkou střešní
konstrukce).
Zdi
pozdně středověkých vesnických domů nebo jejich částí v Čechách a na
Moravě byly stavěny z lomového kamene pojeného hlínou nebo jílem a základová
spára nasedala přímo na povrch terénu. Šířka obvodových zdí se
pohybovala mezi 60 - 120 cm, zdivo příček dosahovalo 30 cm. Ve Svídně tvořily
spodní řadu nasedající na terén velké kameny, sloužící jako základ. Ve
vrchních dochovaných partiích se mezi dvě lícové zdi sypala hlína a drobnější
kameny a objevuje se také snaha po řádkování.
Zajímavý
doklad vyspělé stavební techniky známe z Vilémova na Vyškovsku, který
zaniknul na počátku 16. století. V trojdílném domě patrně roubené
konstrukce spočívající na kamenném podkladu, se pod částí
interpretovanou jako komora nacházel vyzděný sklep oválného půdorysu se
vstupní šíjí. Hloubka sklepa dosahovala 2 m a v dobře dochovaném zdivu je
patrný klenební náběh.
Podezdívky
pozdně středověkých domů, které izolovaly dřevěné stěny a vyrovnávaly
terénní nerovnosti, se stavěly z lomového kamene na sucho nebo na hlínu.
Podezdívky byly založeny zpravidla přímo na povrch terénu, ojediněle se
setkáváme s mělkým základovým výkopem. Dřevěné konstrukce vesnických
staveb se často podkládaly plochými kameny, které v některých případech
vytvářely podkladovou řadu. Nárožní vazba se podkládala větším
kamenem.
Kamene
se v českých a moravských vesnicích pozdního středověku nadále využívalo
ke stavbě otopných zařízení, zejména velkých kamenných pecí. Setkáváme
se také s úpravou dvorů vesnických usedlostí kamenným dlážděním,
ojediněle se dláždily části interiéru domů. Z plochých kamenů byly skládány
jednoduché odvodňovací kanálky vedené pod domy.
Od
sklonku 15. - 16. století se datují nejstarší do současnosti dochované
kamenné vesnické stavby u nás, zejména špýchary, ale setkáváme se také
s kamennými domy (doloženy především v jižních, západních, ale také ve
středních Čechách).
Petrografické
rozbory stavebního kamene, provedené na lokalitě Pfaffenschlag, prokázaly,
že materiál je místního původu a jednotlivým horninným typům nebyla dávána
přednost. Kámen se mohl získávat přímo na staveništi (např. při hloubení
sklepů či zapuštěných komor) nebo v nevelkých jámových lomech nedaleko
vesnice, které se podařilo nalézt povrchovými průzkumy např. u zaniklé středověké
vesnice Ostrov na Kladensku nebo u zaniklých Lažan na Černokostelecku. Novověkého
etnografický materiál dokládá, že se vedle jednoduchých lomů a těžebních
jam stavební kámen získával také z řek nebo z potoků.
Literatura:
Alcock,
L. 1984: A survey of Pictish settlement archaeology. In: J. G. P. Friell - W. G.
Watson (eds.), Pictish Studies. Settlement, Burial, Art in Dark Ages Northern
Britain, British Archaeological Reports, Brit. Ser. 125. Oxford, 7 - 42.
André,
P. 1982: Un village médiéval breton du XIe sičcle: Lan‑Gouh
Merland (Morbiham), Archéologie médiéval 12, 157 - 174.
Bazzana,
A. - Poisson, J. M. 1995: L'habitat rural dans les pays de la Méditerranée
occidentale du
Xe au XIIIe sičcle: État de la question. In: Ruralia I,
Památky archeologické - Supplementum 5,
176 - 202.
Bedal,
K. 1993: Historische Hausforschung. Eine Einführung in Arbeitsweisse, Begriffe
und Literatur. Bad Windsheim.
Beresford,
G. - Hurst, J. G. 1971: Deserted Medieval Villages in England. London.
Corović
- Ljubinković, M. 1957: Prehl'ad prác zo slovanskej archeológie v Srbskej národnej
republike od roku 1945 do konca roku 1955, Slovenská archeológia 5, 467 - 473.
Crawford,
B. E. 1987: Scandinavian Scotland. Leicester.
Davies,
W. 1982: Wales in the Early Middle Ages. Leicaster.
Demians
d'Archimbaud, G. 1980: Les fouille de Rougiers. Paris.
Donat,
P. 1980: Haus, Hof und Dorf in Mitteleuropa vom 7.bis 12.Jahrhundert. Berlin.
Edwards,
N. 1990: The Archaeology of Early Medieval Ireland. London.
Friesinger,
H. 1976: Zur Frage der Kontinuität im südostlichen Niederösterreich am
Beispeil von Sommerein, p. B. Bruch a. d. Leitha, Archaeologia Austriaca,
Beiheft 14, 272 - 292.
Furrer,
B. 1988: Beiträge zur Hausgeschichte des 13. und 14. Jahrhunderts in der
Innerschweiz, Geschichtsfreund 141, 175 - 205.
Hinz,
H. 1989: Ländlicher Hausbau in Skandinavien vom 6. bis 14.Jahrhundert. Stova -
Eldhus - Bur. Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters. Beiheft 5. Köln.
Klápště,
J. 1978: Středověké osídlení Černokostelecka, Památky archeologické 49,
423 - 475.
Klápště,
J. - Smetánka, Z. 1982: Archeologický výzkum české středověké vesnice v
letech 1971 - 1981, Archaeologia Historica
7, 11 - 31.
Lewis,
E. - Roberts, E. - Roberts, K. 1988: Medieval Hall Houses of the Winchester
Area. Winchester.
Lorren,
C. 1992: Le village de Trainecourt ŕ Mondeville, Les nouvelles de l'archéologie
48/49, 80 - 83.
Marjanović
- Vujović, G. 1990: Rural settlements in the 9th and 10th centuries in the
Danube Valley in serbia. In: Austin, D. - Alcock, I. (eds.), From the
Baltic to the Balck Sea. Studies in Medieval Archaeology. London, 137 - 247.
Meyer,
W. 1992: Die hochmittelalterliche Siedlungsetwicklung im Zentralen Alpenraum -
die Erschliessung marginalen Landes in salischer Zeit. In: H. W. Böhme
ed.), Siedlungen und landesausbau zur Salierzeit II. Sigmaringen, 57 - 66.
Nekuda,
V. 1975: Pfaffenschlag. Zaniklá středověká ves u Slavonic. Brno.
-
1982: Středověké vesnice na Moravě ve světle archeologických výzkumů
zaniklých osad, Archaeologia Historica 7, 33 - 66.
Myhre,
B. - Stoklund, B. - Gjaerder, P. (eds.) 1982: Vestnordisk byggeskikk gjenom to
tusen ĺr. Stavanger.
Pesez,
J. M. 1975: Une maison villageoise au XIVe sičcle: les structures.
Rotterdam Papers 2, 139 - 149.
Pesez,
J. M. (ed.) 1984: Brucato. Historie et archéologie d'un habitat médiéval en
Sicile. Rome.
Pipponier,
F. 1984: La qualite de la vie en milieu rural: exemples Burguignons. In:
Bäurliche Sachkultur des Spätmittelalters. Veröffentlichungen des
Instituts für mittelalterliche
Realienkunde 7, Wien, 277 - 290.
Smetánka,
Z. 1988: Život středověké vesnice. Zaniklá Svídna Praha.
Smetánka,
Z. - Klápště, J. - Richterová, J. 1978: Geodeticko topografický průzkum
zaniklé středověké vsi Ostrov (k. o. Jedomělice), Archeologické rozhledy
31, 420 - 430.
Šaurová,
D. 1973: Typické domové půdorysy v zaniklé středověké osadě Konůvky na
Slavkovsku, Archeologické rozhledy 23, 83 - 85.
-
1977: Vilémov - zaniklá středověká ves na úpatí Drahanské vrchoviny. In:
Středověká archeologie a studium počátků měst. Praha, 264 - 271.
Vařeka,
P. 1994: Konstrukce středověkého vesnického domu v Čechách a na Moravě
(10. - 15. století), Český lid 81, 184 ‑- 200.
-
1997: Čas kontinuální proměny a čas diskontinuity. Proměny tradičního
obydlí ve středověké Evropě, Archeologické rozhledy 49,
294 - 303.