Archeologie středověké vesnice

Archeologie středověké vesnice, středověký vesnický dům, archeologie novověké vesnice

Karel Nováček - Pavel Vařeka

(in: Encyklopedie národopisu Čech, Moravy a Slezska - v tisku)

Katedra archeologie
FHS ZČU
e-mail: knovacek@kar.zcu.cz
vareka@kar.zcu.cz

zemědělské sídliště z období středověku (cca 500 - 1500). V 6. - 12. stol. se označuje jako raně středověké, ve 13. - 15. stol. hovoříme o vrcholně a pozdně středověké vesnici. - Zatímco raně s.v. lze v Českých zemích studovat téměř výlučně prostřednictvím \archeologie, v mladším období narůstá význam pramenů písemných, zejména pramenů hospodářsko - evidenční povahy. Cenné svědectví poskytuje rovněž \ikonografie, historická \etymologie a \toponomastika, napomáhající především lokalizaci zaniklých středověkých vesnic. K některým reáliím s.v. se lze přiblížit retrospektivním promítáním poznatků o vesnici předprůmyslového období; tohoto postupu lze však použít jen v jednotlivých, nezávisle ověřitelných případech. - Zásadní přínos pro poznání s.v. však přísluší archeologii. Odhlédneme-li od ojedinělých průkopnických výzkumů, sahajících již do 80. let 19. stol., lze počátky skutečně koncepčního rozvoje archeologie s.v. spojovat s osobnostmi *Z. Smetánky (*1931) v Čechách a *V. Nekudy (*1921) na Moravě. Původní zaměření na výzkum středověkých vesnic zaniklých v pozdním středověku vedlo na Moravě k rozsáhlým odkryvům několika lokalit (+Bystřec, +Konůvky, +Mstěnice, +Pfaffenschlag, +Vilémov), v Čechách pak spíše ke komparaci mozaikových poznatků z menších odkryvů a povrchových průzkumů s ústřední lokalitou, za kterou byla zvolena zaniklá ves +Svídna na Slánsku, vyznačující se velmi dobře čitelnými terénními pozůstatky. Od 70. let 20. stol. se oba přístupy sbližují, obohacují se o další výzkumné metody (geodeticko - topografický, geofyzikální, stavebně - historický a letecký průzkum) a rozšiřují se na větší území (výzkumy mikro - a mezoregionů), především se však studium zaniklých středověkých vesnic začleňuje do širšího rámce studia středověké a novověké vesnice (v. t. >archeologie novověké vesnice), vývoje osídlení a formování kulturní krajiny. Naproti tomu výzkum raně s.v., prováděný od 50. let 20. stol. v rámci tzv. slovanské archeologie, nebyl se studiem vrcholně a pozdně s.v. dostatečně koordinován a zejména v Čechách stále není totoobdobí vývoje vesnice uspokojivě zmapováno. - Vesnice sdružuje sídelní a výrobní funkce a je ji tedy třeba chápat jako jednotu sídlištního areálu (\intravilán) a jeho širšího sídelního a hospodářského zázemí (\extravilán). - V raném středověku zjišťujeme na našem území velké rozdíly v hustotě a struktuře osídlení. Zatímco stará sídelní oblast zahrnující úrodné nížiny byla od počátku slovanského osídlení zalidněna poměrně souvisle, osídlení, které postupně pronikalo do výše položených, převážně zalesněných území pahorkatin, mělo spíše charakter izolovaných sídelních komor. Raně středověké vesnice byly situovány do míst s nejpříhodnějšími geomorfologickými a hydrologickými podmínkami - v pramenných pánvích, na soutokových ostrožnách, na březích nebo v osách meandrů větších vodních toků. Nejčastějším typem sídliště byla po celý raný středověk síť rozptýlených usedlostí a jejich shluků, obklopených samostatnými zemědělskými plochami. - Ve 13. - 14. století v souvislosti s hlubokou proměnou celé společnosti prošla systémem změn také s.v. Rozptýlená raně středověká sídelní struktura byla postupně nahrazována sítí kompaktních stabilizovaných vesnic se shlukovým či plánovitým uspořádáním s pevně vymezenými parcelami a komunikačními plochami a s nově rozvrženou \lánovou plužinou, uzpůsobenou k přijetí regulovaných systémů obdělávání a vyhovující nově se prosazující zákupní poddanské držbě. Od 2. poloviny 13. stol. se objevují >vsi s pravidelným geometrickým uspořádáním (zčásti zřejmě pod vlivem soudobých městských lokací). V míře a v chronologii uplatnění těchto půdorysných schémat (\návesovky s pravoúhlou >návsí, >okrouhlice, \ulicovky, \lesní lánové vsi) byly ovšem v jednotlivých regionech a na různých panstvích značné rozdíly. - Obecně se nové uspořádání vesnice snáze prosazovalo na čerstvě kolonizované půdě než ve starých sídelních oblastech, kde přijetí změn mohla brzdit tradiční sociálně právní a sídelní struktura. Přeměna s.v. ve 13. - 14. století ovšem nebyla definitivním, napříště neměnným řešením podoby sídla a vztahů jeho obyvatel; vsi se dílčím způsobem dále vyvíjely (dělením gruntů a rozšiřováním zástavby, stavebním a funkčním zdokonalováním a přestavbami usedlostí nebo naopak částečným pustnutím). V nově kolonizovaných oblastech mnohdy nebyl lokační záměr dokonale přizpůsoben místním přírodním podmínkám nebo byly přeceněny dlouhodobé hospodářské možnosti krajiny. V tom případě se vesnice nebo i celé oblasti od počátku zařadily do kategorie ekonomicky a ekologicky "zranitelných", které obvykle nepřečkaly hospodářské a demografické otřesy a válečné konflikty pozdního středověku. - Počet usedlostí s.v. se ve 13. - 14. století nejčastěji pohybuje mezi 15 - 30, objevují se však nezřídka i větší kolonizační vsi a na druhé straně tzv. \sedliště o 2 - 3 usedlostech. Ústředním komunikačním prostorem většiny pozdně s.v. byla >náves, plnící zároveň i důležité společenské, kultovní a hospodářské funkce. Hranice intravilánu vyznačoval >plot, \taras nebo zedˇ, vzrůstá však i počet dokladů \příkopového hrazení s >branami (např. na jižní Moravě). Vedle převažujících středních a větších usedlostí dokládá archeologie také zástavbu nižších sociálních skupin (chalupy >podsedků, >domkářů - \zahradníků, +Pfaffenschlag, +Mstěnice). Rozmanitost vzhledu poddanských vesnic doplňovaly \zemanské tvrze nebo rezidenční dvory, umístěné obvykle na okraji nebo v nevelkém odstupu od vsi, zřídka přímo na návsi, dále \poplužní dvory, kostely se >hřbitovem obehnaným zdí. - Největší a nejdůležitější část extravilánu zaujímala >plužina, tj. souhrn všech individuálně obhospodařovaných orných ploch. V českých podmínkách se terénní pozůstatky středověké plužiny dochovaly poměrně zřídka (na rozdíl od některých oblastí západní Evropy). U raně s.v. lze na základě analogií předpokládat nesouvislé, značně proměnlivé bloky orných ploch přibližně čtvercového tvaru (umožňujícího křížovou orbu >rádlem), prostupující se s různě kultivovanými plochami lesa a porostlin. U vesnic zaniklých v průběhu pozdního středověku převažuje odlišný systém plužin členěný do úzkých rovnoběžných pásů, navazujících záhumenicově na usedlosti (\traťová záhumenicová plužina), nebo rozdělených do kratších úseků. Nejúplněji zachované pozdně středověké plužiny na +Drahanské vrchovině dosahují průměrné výměry 3,5 - 18 ha na jednu usedlost. Ze zemědělských plodin je dosud v prostředí s.v. archeobotanickým výzkumem doloženo pěstování \žita, \pšenice, \ovsa, \ječmene, \pohanky, \prosa, \hrachu, \čočky, \lnu a \konopí. - Extravilánem procházela síť cest různého významu. Osu tvořily >cesty spojující vesnici s okolním osídlením, zemské \stezky však mnohdy sledovaly okraj extravilánů a vesnice míjely. Cesty nejnižšího řádu, vyvinuté zejména u záhumenicových plužin, spojovaly jednotlivé usedlosti přímo s příslušnými polními tratěmi. Na \rozcestích, na významných či dobře viditelných bodech cest byly osazovány drobné sakrální a lidově - právní objekty (\smírčí kříže, \boží muka, \hraniční kameny). Od 14. století se hojně budovaly \rybníky a \haltýře, i když pozdější rozvoj \rybníkářství souvisel zpravidla s vrchnostenským podnikáním. U vydatnějších toků a na rybnících existovaly od 13. století >mlýny - většinou jednoduchá zařízení o jednom mlýnském složení na vrchní nebo spodní vodu. - Potřebu stavebního materiálu vrcholně a pozdně s.v. v oblastech s dostupným kamenem pokrýval jámový nebo svahový lom umístěný podle podmínek co nejblíže sídlišti. - \Hmotná kultura středověké vesnice (h.k.s.v.) zahrnuje movité předměty, ale také veškeré aspekty materiální povahy typické pro dané kulturní a sociální prstředí. Obraz h. k. s. v. získáváme především archeologickým studiem neživé kultury, která je výsledkem procesu tzv. archeologizace kultury živé (redukce a transformace pozůstatků lidské aktivity v čase). - Vedle pramenů ikonografických a písemných představují základní zdroj informací o h.k.s.v. archeologické výzkumy. - Zatímco raně s.v. byla ve výrobě předmětů každodenního užití takřka soběstačná, po koncentraci >řemesla a >trhu do >měst přežívá na vesnici jen omezený počet nespecializovaných výrobních činností, z nichž archeologie dokládá >kovářství, zpracování dřeva, podomáckou textilní výrobu a \obuvnictví (písemné prameny dále dokumentují např. pekařství, řeznictví, hrnčířství a koželužství). - Vývoj středověkého zemědělství lze dokumentovat nejlépe postupnou inovací oradla, jehož železné součásti archeologie zachycuje. Drobná symetrická \radlice, součást jednoduchého \plazového nebo rýlového rádla, je od vrcholného středověku ve velké míře nahrazována větší pluhovou radlicí, jejíž asymetrické umístění nebo tvar, v kombinaci s odvalovou deskou, umožňovalo dokonalejší zpracování orné půdy. K témuž účelu sloužila i další součást >pluhu - \krojidlo. Obě základní části pluhu se však sporadicky objevují již ve velkomoravském období. Od 14. stol. přibývá dokladů \otek a hřebů do >bran. Ze zemědělských nástrojů užívaných v raném středověku známe >srpy, >kosy, >motyky, dřevěné okované >rýče a vinohradnické >nože, v mladším období k nim přibývají >vidle, >cepy a dřevěné >hrábě. Variabilními, nejčastěji podomácku zhotovovanými předměty byly kamenné \brousky. - O struktuře a intenzitě >chovu dobytka nepřímo vypovídají rozbory osteologických nálezů zkonzumovaných zvířat. Od raného středověku je na sídlištích doložen chov hovězího a vepřového dobytka, ovcí a koz, koní, výjimečně osla (+Bratronice), z drobných domácích zvířat jsou zastoupeni >psi, >kočky, \slepice, \kachny a \husy. Z předmětů souvisejících s dobytkářstvím známe pérové \ovčácké nůžky, trávní kosy, z mladšího období pak hnojní vidle, /hřebla a součásti \řezací stolice na píci. Produktivitu chovu v raném středověku negativně ovlivňovalo nedostatečné nebo chybějící ustájení, vleklým problémem byl rovněž nedostatek píce. Trvalým, avšak nepravidelným a z hlediska výživy zanedbatelným zdrojem masa byl >lov, o němž svědčí kromě osteologických dokladů v souborech i četné nálezy zbraní v prostředí pozdně s. v. Doplňkový význam měl >rybolov (doložen nálezy závaží k \sítím, \háčků, \síťovacích jehlic) a získávání \medu a \vosku, >brtnictvím, později (snad již od 11. stol.) >včelařstvím. - Vedle zemědělství a chovu dobytka bylo třetí nejdůležitější sférou vesnické činnosti \zpracování dřeva mýcením lesa a >žďářením počínaje a stavbou >domu a výrobou nejrůznějších předmětů a nástrojů konče. Univerzální nástroje venkovana představoval \nůž a \sekera; k obrábění dřeva dále sloužily \dláta, \nebozezy, \vrtáky, v mladším období \poříz a nejméně od 15. stol. také \pila. - Nepostradatelným vesnickým řemeslem bylo kovářství, v raném středověku za vhodných podmínek spojované i s výrobou železa. Průměrná vesnická kovárna 13. století, jak dokumentoval výzkum v +Mutějovicích u Rakovníka, se zabývala především opravou poškozených nástrojů a výrobou, popřípadě kompletací jednodušších předmětů. Středověké kovářské vybavení reprezentují \kleště, \kladiva, vzácně nalézaná \kovadlina, \probiják; pro posouzení technologických kvalit výroby jsou důležité nálezy rudy, polotovarů (železných lup nebo hřiven) a strusek. Jen ojediněle se ve vesnickém prostředí setkáváme s doklady zpracování kůže (>obuvnictví - nálezy \šídel a \obuvnických kladívek) a kosti, běžné jsou naopak nálezy související s \předením, \tkaním a \šitím (kamenné a keramické \přesleny, závaží k \tkalcovským stavům, \jehly, stěžejkové nůžky). S raně středověkou vesnicí se pojí i některá další řemeslná odvětví - >hrnčířství, \výroba dehtu a vápna (zvláště jihomoravská lokalita +Záblacany). - \Doprava na vesnici byla podmíněna hustotou osídlení a stavem cest, v maximální míře se však odehrávala v úzkém okruhu vesnice a jejího zázemí. Primitivním, všeobecně rozšířeným způsobem dopravy byl >smyk, v zimním období >sáně, k přepravě objemnějších a těžších nákladů byla určena \dvoukolá kára. Nálezy z vrcholně a pozdně středověkých vesnic (kování nábojů kol, obručí, zákolníky), stejně jako soudobá vyobrazení, svědčí o zdomácnění >vozů v tomto prostředí teprve s rozvojem městských trhů. Využívání skotu a koně k tahu potvrzují nálezy podkov, popřípadě \přezek postroje; revolucí v >zápřahu bylo postupné nahrazení primitivního \jařma chomoutem (zřejmě od 12. - 14. stol.). Početné nálezy \třmenů, \udidel a \ostruh v zánikových horizontech vesnic 15. stol. svědčí o běžném užití koně k jízdě, což může být vysvětleno potřebou jezdeckého řízení potahu. - Vnější kontakty vesnice zprostředkované zřejmě nejbližším městským trhem dokládají předměty hmotné kultury, zejména >keramika a nálezy \mincí. - Četné archeologické nálezy >žernovů ze s.v. prokazují ruční mletí >obilí (setkáváme se také s ruční kamennou >stoupou - +Mstěnice), v pozdním středověku zřejmě postupně vytlačované mlýny. Předpokládáme také nejběžnější konzervaci potravin sušením, uzením a nasolováním. K úpravě nedozrálého obilí v raně s.v. se užívaly velké hliněné \pražnice. K přípravě pokrmů, stejně tak jako k vytápění >jizby, sloužily hliněné, kamenné >pece a otevřená >ohniště; nacházíme však také samostatné chlebové pece situované ve dvoře. Základní keramickou nádobu, která umožňovala vaření i ukládání potravin, představoval v raném středověku bezuchý \hrnec různých velikostí. Omezené tvarové spektrum keramického zboží doplňovaly objemné \zásobnice, \láhve a později též \misky. K výraznému rozšíření keramického inventáře došlo v průběhu 13. století: k přípravě pokrmů slouží vedle hrnců opatřených již keramickými pokličkami také >trojnožky, dále se objevují \džbány, \konvice a \mísy, ke svícení se užívaly kahánky. Velká část vybavení >kuchyně a domácnosti však byla vyrobena ze dřeva. Tyto předměty známe z vrcholného a pozdního středověku z městského prostředí (soustružené, dýhované a dlabané nádoby a široké spektrum dřevěného náčiní). Archeologie přináší také informace o skladbě potravy ve s.v. (nálezy obilek, kostí domácích zvířat, ryb, ojediněle lovné zvěře a botanických makrozbytků). Klíčový význam pro provoz středověké vesnické usedlosti měl dostatek \vody; o jejím čerpání a >transportu svědčí již od raného středověku nálezy kování dřevěných \věder. - Archeologie zachycuje pouze některé součásti >oděvu (zejména železné a bronzové přezky \opasků) a osobní výbavy středověkého venkovana (železné \ocílky, \nože a kostěné \hřebeny). Informace o ozdobách poskytují zejména odkryvy raně středověkých vesnických \pohřebišť (\náhrdelníky, \náušnice a \záušnice, \prstýnky), zatímco výzkumy sídlišť přinášejí omezené spektrum nálezů. - Četné nálezy \zbraní (\tesáky, \kopí, šipky do luku a kuše, napínák z \kuše) a \zbroje (\pláty) z pozdně s.v. vesnice odpovídají výčtům poddanských inventářů ze 16. stol., ale také svědectví dalších pramenů. - Poměrně omezené možnosti s četnými interpretačními problémy poskytuje archeologie pro poznání duchovního světa s.v. Výzkum pohřebišť přináší informace o pohřebních zvyklostech a jejich proměnách (nahrazení žárového ritu pohřbíváním nespálených těl na konci 8. - počátku 9. století, přežívání žárových i birituálních pohřbů pod mohylami až do 10. stol., postupný zánik raně středověkých pohřebišť umístěných mimo sídlištní areály a jejich nahrazení hřbitovy kolem kostelů ve vsích nejpozději ve vrcholném středověku). Zatímco početné odkryvy raně středověkých pohřebišť poskytují bohaté svědectví o milodarech a výbavě \hrobů, které svědčí o vztahu k mrtvým a představách o posmrtné existenci, dosud téměř postrádáme systematické výzkumy vrcholně a pozdně středověkých vesnických pohřebišť. Dokladem náboženského cítění je např. fragment keramické plastiky Panny Marie ze 2. poloviny 15. - počátku 16. stol. z Libkovic. Nahlédnout do světa >dětských her můžeme prostřednictvím keramických >hraček doložených ve vesnickém prostředí v pozdním středověku (\panenky, \figurky zvířat a koníků s jezdcem).

Kol.: Zaniklé středověké vesnice v ČSSR ve světle archeologických výzkumů 1, 2. Uherské Hradiště 1971;

E. Černý: Zaniklé středověké osady a jejich plužiny. Metodika historicko geografického výzkumu v oblasti Drahanské vrchoviny. Studie ČSAV. Praha 1979; M. Beranová: Zemědělství starých Slovanů. Praha 1980;

J. Klápště - Z. Smetánka: Archeologický výzkum české středověké vesnice v letech 1971 - 1981, Archaeologia Historica 7 (1982) 11 - 31;

V. Nekuda: Středověká vesnice na Moravě ve světle archeologických výzkumů zaniklých osad. Archaeologia Historica 7 (1982) 33 - 66;

výzkum vesnice 16. - 18. století archeologickými metodami. Získávání archeologických pramenů, jejich rozbor a interpretace přispívá společně s dalšími obory ke komplexnímu studiu vesnice a kulturní krajiny předprůmyslového období. A.n.v. tvoří součást postmedievální archeologie, která se jako nová vědní disciplína zformovala v 60. letech 20. století (zejména v anglosaském světě). Množství pramenů písemných, ikonografických, etnografických a jazykových ze sledovaného období poskytuje zpětnou kontrolu výpovědních možností archeologických pramenů a rozvíjení teorie jejich kritiky, kterou lze aplikovat ve starších obdobích, kdy podobná kontrola není možná. - Povrchový průzkum novověké vesnice (letecké snímování, geodeticko - topografický, geofyzikálního průzkumu a další prospekční metody) dokumentuje doklady zaniklého osídlení zachované ve formě terénních a jiných reliktů v krajině. Průzkum zaniklých vesnic, k jejichž stavbě bylo použito trvanlivého materiálu (zejména kámen ke konstrukci podezdívek nebo celých částí staveb) poskytuje informace o půdorysném rozvržení vsi i velikosti a prostorovém uspořádání usedlostí (výjimečně též půdorysy domů, např. + Německá Lhota). Detailní výzkum jednotlivých komponent novověké vesnice a jejich časové zařazení umožňuje archeologický odkryv. - Výzkum extravilánu novověké vesnice zahrnuje zejména mapování pozůstatků zaniklých plužin, komunikací, ale také drobných lidově - právních a sakrálních objektů (např. mezníky, smírčí kříže, boží muka, kaple) a výrobních zařízení (např. mlýny, pily, jámové lomy na kámen, dehtařské pece, milíře). Ojedinělé archeologické výzkumy intravilánů vsí zaniklých v novověku (zejména v 16. - 17. stol.) poskytly dílčí poznatky o podobě časně novověké vesnice a její hmotné kultuře (+ Německá Lhota, + Palčice, + Strachotín, + Vojkov). Od 90. let 20. století se intenzivně rozvíjí výzkum jader současných vsí, tzn. lokalit kontinuálně se proměňujících v dlouhém historickém čase. Tyto zpravidla záchranné výzkumy vyvolané rozsáhlou stavební aktivitou plní vedle odborných úkolů také naléhavé potřeby archeologické památkové péče. - Odkryvy v žijících vesnicích (často v interiérech domů) dokládají výraznou přestavbu vesnice v 16. století, která se projevuje zejména ve stabilizaci umístění domů a celkové vnitřní struktury usedlostí (obytné stavby obvykle situovány na stejném místě až do současnosti). Četné nálezy kachlů svědčí o prosazování světnic opatřených kachlovými kamny a skleněné okenní terčíky v některých usedlostech naznačují měnící se standard bydlení. Dosud ojediněle výzkumy zachytily hospodářské stavby (např. nejstarší fáze stodoly v usedlosti čp. 13 v + Libkovicích na Mostecku datovaná mincí uloženou v mlatu do začátku 17. století) nebo výrobní objekty (např. chlebová pec z 18. století ve dvoře usedlosti čp. 3 v + Radosticích na Českobudějovicku). Archeologie společně se svědectvím pramenů psaných může poskytnout důležité informace o proměnách vnitřní struktury vesnic v novověku (např. v + Srlíně na Bechyňsku archeologický a historický výzkum prokázal, že půdorys vesnice zachycený na mapě stabilního katastru je výsledkem složitých procesů 2. pol. 17. - počátku 19. stol.).

J. Richterová: Geodeticko - topografický průzkum na lokalitě Německá Lhota, okr. Kladno, Archaeologia Historica 7 (1982) 247 - 252;

J. Pajer: Výzkum habánské lokality ve Strachotíně (okr. Břeclav), Vlastivědný věstník moravský 37 (1985) 314 - 319;

J. Fröhlich: Povrchový průzkum zaniklé středověké osady Palčice, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 3 (1986) 91 - 103;

D. Crossley: Post - Medieval Archaeology in Britain. London - Leicaster - New York 1990;

Z. Smetánka - J. Žegklitz: Post - mediaeval archaeology in Bohemia and its problems. In: Studies in Postmedieval Archaeology 1 (1990) Praha, 7 - 21; P. Vařeka: Studium vesnického domu 16. - 17. století a postmedievální archeologie, In: Vesnický dům 16. - 17. století (1992) Praha, 15 - 20;

K. Nováček, K. - P. Vařeka: Archaeological research of present day villages of a medieval origin in Bohemia, In: Ruralia I, Památky archeologické - supplementum 5 (1996) 314 - 322;

M. Dohnal - P. Vařeka: Výzkum novověké vesnické usedlosti v Srlíně (okr. Písek) - svědectví archeologických a písemných pramenů, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 10 (1998).

profánní stavba spojená sociálně, kulturně a ekonomicky s prostředím > středověké vesnice (5. - 15. století). Poznání s.v.d v Čechách a na Moravě umožňuje zejména \archeologie, pro období pozdního středověku poskytují cenná, byť torzovitá svědectví také písemné prameny a \ikonografie. Dosud postrádáme zachované vesnické domy spolehlivě datované do středověku (v některých oblastech střední, západní a severní Evropy se uchoval větší počet vesnických domů z konce 13. až 15. stol.). Nejstarší kamenné části vesnických usedlostí se v Čechách rámcově datují až do sklonku 15. a 16. století a roubené domy byly datovány dendrochronologicky do 16. století. - Raně s.v.d. v Čechách a na Moravě je součástí vyhraněné stavební kultury, jež zaujímá rozsáhlé oblasti střední, jihovýchodní a východní Evropy a tvoří součást slovanského kulturního okruhu, který se prostorově vymezoval na prahu raného středověku. Typickou domovou formu této stavební tradice tvoří jednodílné zahloubené nebo nadzemní stavby čtvercového půdorysu (nejčastěji o velikosti 4 x 4 m) s >pecí nebo >ohništěm umístěným v rohu. Zahloubené stavby se dělí na >zemnice se střešní konstrukcí usazenou na úrovni terénu (hloubka přesahuje 1 m) a \polozemnice, jejichž střechu nesly stěny založené v zahloubené části či na povrchu terénu (hloubka menší než 1 m). Závislost výběru zahloubeného nebo nadzemního domu na přírodních nebo jiných faktorech není dosud jasná. Převaha zahloubených staveb je však dána vyšší zachovatelností a rozpoznatelností terénním výzkumem. Vesnická sídliště v Čechách a na Moravě se v 6. až 1. polovině 13. stol. projevují v archeologických pramenech vedle jasně identifikovatelných zahloubených staveb také širokou škálou pozůstatků další zástavby a sídelních aktivit (např. kůlové a sloupové jámy, žlábky, odpadní jámy), které vytvářejí často shluky, jež mohou indikovat jednotlivé usedlosti, o jejichž vnitřní struktuře však dosud mnoho nevíme. Nejnovější výzkumy v severozápadních Čechách (+Hrdlovka, +Jenišův Újezd) naznačují, že již od raného středověku byly usedlosti ohrazeny; jejich jádro tvořila jednodílná obytná stavba a v blízkosti umístěná samostatná >komora. K uchovávání >obilí sloužily hruškovité zásobní >obilní jámy vyložené slámou a opatřené zřejmě jednoduchým zastřešením, jak prokázaly již starší výzkumy. Raně středověké stavby užívaly konstrukce roubené, drážkové a pletené. Značné uplatnění nacházela hlína využívaná k omazům dřevěných konstrukcí. Kámen se s výjimkou otopných zařízení (zejména kamenné pece) využíval ojediněle, např. jako jednoduchý podklad dřevěných konstrukcí stěn. - Vrcholně středověká transformace zasahující všechny složky společnosti v Čechách a na Moravě zanechala hluboké stopy také na vesnici. Proměny sídelní sítě a sídelních forem (v. t. >středověká vesnice) se vyrazně odrážejí také ve vesnickém stavitelství. Prostorová stabilizace vesnic a usedlostí podmínila prosazováním kamenných konstrukcí zajišťujících trvanlivost staveb. Ve 2. polovině 13. - 15. stol. můžeme hledat počátky tradiční české a moravské vesnické architektury. V tomto období se zformovaly základní typy domů i usedlostí na vesnici, které přetrvaly až do průmyslového věku a v mnoha oblastech určují podobu >vesnických sídel i ve 20. století. - Archeologické výzkumy v Čechách a na Moravě postupně osvětlují proměny raně středověké stavební tradice ve 2. polovině 13. - 14. století, které představují výrazný předěl ve vývoji s.v.d.. Starší jednodílné příp. dvojdílné obydlí (jizba nebo jizba se síní) se samostatnou komorou a zemními zásobnicemi je postupně nahrazeno vyspělým \trojdílným domem komorového nebo špýchraového typu, který sdružuje obytné i hospodářské funkce pod jednu střechu. Hypotézy o genezi tohoto typu domu byly formulovány již od konce 19. století. Vedle hypotéz zdůrazňujících autonomní vývoj od jednodílného k trojdílnému domu (*L. Niederle, *K. Moszynski) se objevily také názory prosazující možnost převzetí již hotového domového typu vytvořeného v jiných oblastech Evropy (*V. Mencl, *A. Pitterová). Zásadní informace pro poznání procesu formování vyspělého trojdílného domu poskytly archeologické výzkumy 60. - 90. let 20. století. Nálezové situace naznačují, že se trojdílný dům mohl vytvářet postupně spojením původně samostatných částí (k dvojdílnému obytnému jádru se připojila samostatná >komora, nebo se samostatná jizba a komora spojily prostřednictvím vestavěné >síně - +Mstěnice, +Pfaffenschla - *V. Nekuda, *V. Frolec), avšak trojdílný dům mohl být také plně konstituován již při vysazení vesnického sídla ve vrcholném středověku (+Svídna - *Z. Smetánka). - Obytné jádro domu tvořila jizba opatřená kamennou nebo hliněnou pecí v rohu, která zabírala až 1/4 plochy místnosti. Střední část domu zaujala chladná síň sloužící především komunikaci, ale také k některým hospodářským aktivitám a skladovacím účelům. Síně v Pfaffenschlagu podstatně překračovaly svou rozlohou velikost jizby i komory. Na ostatních lokalitách se rozloha základních ; layout-grid-mode: line"> "mso-spacerun: yes; layout-grid-mode: line"> trojdílného domu výrazněji nelišila. Ohniště zjištěná v síni v pozdně středověké +Svídně předznamenávají další postmedievální vývoj vesnického domu, kdy se v zadní části síně vyčleňuje >černá kuchyně. Třetí část domu tvořila&n yes; layout-grid-mode: line">&nn style="mso-spacerun: yes; layout-grid-mode: line"> zejména jako skladovací prostora (>etnografie a písemné prameny dokládají také další funkce). Některé komory byly částečně zahloubeny nebo podsklepeny. V takovém případě jsou charakteristickým stavebním prvkem \šíjové vstupy vedoucí zpravidla do síně. U částečně zahloubených komor se předpokládá patrové řešení horní části odpovídající novověkým analogiím. Na některých lokalitách byly velmi pravděpodobně komory stavěny v celé výšce z kamene, zatímco síň a jizba měly dřevěnou konstrukci spočívající na kamenné podezdívce (v +Pfaffenschlagu se předpokládá kamenná konstrukce komor i síní). Setkáváme se také s doklady roubené, zřejmě patrové komory s jednoduchým dřevěným bedněním v zahloubené části (např. +Češnovice). - Podle půdorysného uspořádání rozlišujeme trojdílné domy obdélného půdorysu a domy úhlové dispozice. Vícedílné domy členěné v podélné ose do dvou traktů (jizba/jizbička - síň s vydělenou zadní částí - komora/komůrka) byly zjištěny pouze v +Pfaffenschlagu. K trojdílnému jádru se v některých případech připojovaly další hospodářské prostory, např. >chlév nebo >špýchar se vstupem ze >dvora. - V pozdně středověké vesnici zjišťujeme také jednodílné (+Vilémov, +Bystřec) a \dvojdílné domy (jizba - síň: +Pfaffenschlag, +Mstěnice), které zřejmě indikují sociální stratifikaci a regionální odlišnosti vesnického stavitelství. Setkáváme se také se zahloubenými stavbami (+Táborsko). V zaniklém +Kravíně byl odkryt dvojdílný dům, jehož zahloubená část byla opatřena otopným zařízením s >kamnovcem a k nadzemní části byla přisazena chlebová pec. - V pozdním středověku se setkáváme jak s jednostrannými, tak s úhlovými, nebo dvojstrannými i trojstrannými usedlostmi. Dům byl zpravidla obrácen štítem k >návsi, známe však též případy okapové orientace. Hloubkové parcely pokračovaly od domu zahradami až k hranicím >intravilánu. Při parcelní zdi v zahradě mohly stát i drobné stavby (+Svídna). V pozdně středověké vesnické usedlosti nacházíme široké spektrum staveb určených k ukládání zemědělských produktů, potravin a nářadí (špýchary, >stodoly, sklípky, lehčí hospodářské stavby - např. >kůlny), Zřejme jako úkryt byly užívány tzv. \lochy, chodbovité podzemní prostory situované pod pozdně s.v.d. na Moravě. K pečení chleba mohla sloužit samostatně stojící pec ve dvoře (+Svídna). Potřebu vody pokrývaly buď individuální >studny v usedlostech nebo obecní studna na návsi, ojediněle za >vsí. Stěny studen byly dřevěné (roubené či bedněné) nebo (nejpozději od počátku 15. stol.) vyzděné z kamene; čerpání vody umožňoval dřevěný rumpál nebo vahadlo. - V konstrukci pozdně s.v.d. nacházel široké uplatnění kámen užívaný jak pro podklady a podezdívky dřevěných stěn, tak i pro stavbu zděných částí domu, zejména komor (lomové zdivo pojené hlínou nebo jílem). Na +Slánsku byla archeologickým i etnografickým výzkumem shodně prokázána tradiční oblast kamenného vesnického domu, jehož počátky se řadí již do pozdního středověku. Na řadě lokalit doložil rozbor pozůstatků dřevěných stěn (zejména otisky v mazanici) roubení z kuláčů dosahujících průměru až 30 cm s přesahy v rozích, setkáváme se však také s užitím tesaných trámů. Roubené stavby byly často opatřeny silným hliněným omazem, k jehož snadnějšímu uchycení sloužily dřevěné kolíky. Vedle >roubení předpokládáme též časté užití >drážkové konstrukce. Výsledky výzkumu v +Libkovicích na Mostecku nevylučují ani >hrázděnou konstrukci domů ze 14. - 15. století. Méně často se setkáváme s >pletenou konstrukcí, která se uplatňovala zejména u lehčích hospodářských staveb. K podkladům stěn a ke stavbě otopného zařízení se užívaly také pálené >cihly a dlaždice. >Dveře domů byly opatřeny železným kováním s panty a nechybí ani doklady dveří svlakových. O zamykání dveří svědčí nálezy klíčů a zámků (zejména v komorách). Výzkumy dobře zachovaných požárových destrukcí s.v.d. z 15. století prokázaly povalový >strop v jizbě a komoře (světnice snad zůstaly otevřené do podstřeší). Chybí však informace o konstrukci >krovů. Můžeme předpokládat užití \krokvové soustavy (zvl. u rozsáhlých trojdílných domů) a \krovů s hřebenovou vaznicí. Množící se nálezy kachlů z konce 15. stol. naznačují proměnu středověké dýmné jizby ve vyspělý druh obytného prostoru s odvodem kouře - >světnici na sklonku středověku. Množící se nálezy stavebních a domových \obětin doložených ze s.v. již od raného středověku dokumentují zvyklosti a magické praktiky spojené s obydlím.

J. Škabrada - Z. Smetánka: Architektura zemědělských usedlostí pozdního středověku v Čechách, Archeologické rozhledy 26 (1972) 236 - 270;

D. Šaurová: Typické domové půdorysy v zaniklé středověké vesnici Konůvky na Slavkovsku, Archeologické rozhledy 25 (1973) 83 - 85;

V. Frolec: K interpretaci geneze trojdílného komorového domu ve světle archeologických výzkumů na jihozápadní Moravě, Archaeologia Historica 7 (1982) 67 - 77;

J. Škabrada: Základní rysy prostorové a konstrukční struktury domu zemědělské usedlosti pozdního středověku v Čechách, Archaeologia Historica 11 (1986) 395 - 407;

L. Belcredi: Půdorysná a stavební podoba středověkého venkovského domu na střední Moravě, Archaeologia Historica 12 (1987) 157 - 169;

B. Dostál: Stavební kultura 6. - 9. století na území ČSSR, Archaeologia Historica 12 (1987) 9 - 32;

P. Vařeka: Příspěvek k problematice vypovídacích možností konstrukčních reliktů středověkého vesnického domu, Archeologické rozhledy 43 (1991) 585 - 592;

P. Meduna: K vnitřní struktuře raně středověkých sídlišť, Archaeologia historica 17 (1992) 281 - 298;

Z. Smetánka: K problematice trojdílného domu v Čechách a na Moravě v období vrcholného a pozdního středověku, Mediaevalia Archaeologica Bohemica 1993 - Památky archeologické - Supplementum 2 (1994) 108 - 116;

P. Vařeka: Konstrukce středověkého vesnického domu v Čechách a na Moravě (10. - 15. století), ČL 81 (1994) 184 - 200;

R. Nekuda: Vývoj trojdílného rolnického domu v období vrcholného a pozdního středověku na Moravě ve světle archeologických výzkumů, Archaeologia Historica 20 (1995) 401 - 416.